Východní pláně

Ryuuka Hosentsu

Během situace, kdy důstojník sekl ve spoutaném kidu tu ženu, jsem ucítil závan reiatsu. "Taichou!" Zakřičel jsem a na mé tváři se mi objevil úsměv. "Ani náhodou! Neustupujte, tlačte je! Převrátíme to!" Vykřikl jsem a začal vypouštět obrovské dávky mého reiatsu. Nižší členové by mohli mít problém s dýcháním. Po té jsem se obrovskou rychlostí vyřítil proti té ženě, která se skrývala za svými členy. Očekával jsem pomoc svých členů, sice tam nemohli být dříve než já, ale jako záložní pomoc jsem je určitě potřeboval. "Nenechám tě!" Zakřičel jsem ještě a začal se prosekávat těmi Samuraii s usměvavým výrazem. Né že bych se bavil, ale zaříla ze mne odvaha. Pokud jsem se prosekal, tak jsem šel až po ní a přímým sekem se jí snažil propíchnout.

Hiroshi

rozhodně nebyl nepřipravený. Jeho tělo bylo obklopeno mnoha obrannými technikami a pečetěmi, které se měly aktivovat v případě, že ho zasáhne útok, který nečeká nebo se mu nebrání, tak jako se to stalo teď. To byl také jediný důvod, proč ho Yoshirův útok teď nevypařil nebo nerozmetal do všech možných směrů. Když se černé reiatsu rozplynulo, pořád tam stál. Sice mu nohy vypovídaly službu, jeho tělo bylo popáleno a poraněno na stovkách míst, dokonce přišel o ruku... ale pořád stál. A teď byl také připravený na svůj poslední útok. Zpod krve, která mu prýštila do očí a celého obličeje se jen usmál.
"Jestli si myslíte, že mým cílem bylo Seireitei, to se velice mýlíte kapitáne. Seireitei je jen jeden stupeň... stupeň, na který už jsem vystoupil!" Po té zvedl k obloze svůj meč, který držel ve zbývající ruce. Prudce zavál vítr, ozvalo se něco jako ohlušující hrom a nad bojištěm se začal doslova ohýbat prostor, jak se tam hromadila gravitace. Ale Hiroshi vypadal, že je vposledním tažení. Tohle, pokud se mu to vůbec povede, nejspíš bude jeho poslední čin v tomto boji. Ale zatím se zdálo, že mu na to síly přece jen stačit budou.

Ženská

jen vykulila oči, když pocítila reiatsu přicházející zezhora. To bylo moc... víc než dokázala snést... a měla z toho strach. Rozhodně z toho nekoukalo nic dobrého... Dalo to práci, ale musela se odtud dostat. S vypětím všech sil se co nejrychleji dala shunpem pryč, k okraji bojiště. Přitom vzhlížela k obloze. Takže... plán B?

Ryuuka -> Než ses k té ženské dostal, srazilo tě do kolen reiatsu nejprve Yoshirovo, potom Hiroshiho. A než ses vzpamatoval, žena už byla z dohledu. V tom zmatku jsi ji nedokázal už najít.

Razaki si myslel, že pokud zmizí Hiroshi ze scény, bude po boji... ale to se mýlil. Reimei mělo hodně silných členů, z nichž každý měl svou víru a odhodlání něco udělat. Rozhodně to nebyla skupina nohsledů, kteří se rozprchnou, až zmizí jejich velitel... a nikdo neříkal, že Hiroshi není nenahraditelný. Možná i on byl jenom článek v nějakém mnohem delším řetězu.

Yoshiro

Spoiler:

Ten chlápek teď nevypadal nejlíp. Kdo by taky vypadal dobře po tom, co ho zasáhne útok, který by možná zničil celé Seireitei. Hiroshi začal tvořit něco, co se dost podobalo černé díře. Yoshiro byl ale taky na pokraji smrti. Musel znovu odvolat bankai. Několik vlasů mu už zbělalo a oči začaly žloutnout. Také se mu pomalu vybarvovalo tetování na obličeji. Yoshiro okamžitě vyrazil proti Hiroshimu. Pokud by tohle vyšlo, Hiroshi by mohl zemřít, pokud ne, Yoshiro končí. Věděl to. Zanpakuto měl před sebou tak, aby Hiroshiho probodl. Blížil se hodně rychle. Už jen pár metrů.. Pak to přišlo...
Yoshiro Hiroshiho probodl a černá díra se přestala tvořit. Nezmizela však úplně. Hiroshi začal upadat do bezvědomí a začal padat k zemi. Yoshiro ho ale chytil za ruku. Černá barva z jeho vlasů zmizela a to extrémně silné reiatsu taky zmizelo. Už to byl zase Yoshiro. Začal se pomalu spouštět k zemi i s Hiroshim. Měl dost rozostřené vidění. Zanedlouho byl na zemi i s Hiroshim. Položil ho a pak upadl vedle něj. Naprosto zničený. Ale... Usmíval se. Bylo to pro něj takové osobní vítězství...


Vzpomněl si na to, jak mu Konan naposledy řekla tato slova.. Zavřel oči...

Ryuuka Hosentsu

Kapitánovo reiatsu mne opravdu oslnilo. "No taichou, dáváte mi opravdu zabrat." Pověděl jsem do vzduchu a držel se za havu. Když jsem se vzpamatoval, už tam ta žena nebyla. "K čertu s tebou." Pověděl jsem a prosekl ještě jednoho samuraie. Po té jsem si všiml kapitána a Hiroshiho, jak dopadali dolů. Rozběhl jsem se směrem k místu, kde by mohli momentálně být, resp. kde jsou. Po cestě jsem ještě zavolal na pravou spojeneckou stranu. "Medici, za mnou." Zakřičel jsem a mávnul na tým mediků v pozadí. Přiběhl jsem ke kapitánovi a pohlédl mu do očí. Smál se, což bylo možná pro někoho divné, ale pro mne teda ne. "Dobrá práce, taichou." Pronesl jsem a vytáhl pár stahovacích obvazů. Obvázal jsem mu všechny rány, které potřebovaly stlačit, aby nám tu nevykrvácel nebo tak něco. Pak jsem se přesunul k Hiroshimu, který byl vedle. "Tak tento muž mne dokázal zastavit pohým reiatsu, jak ironické. Kapitán je opravdu hodně silný. Jaký je asi jeho příběh? Proč to všechno tenhle Hiroshi dělá?" Pověděl jsem si v duchu a ač jsem nevěděl jestli žije, tak jsem mu žačal vázat řezné rány. Dokonce i bodnou ránu na břiše, aby neztratil příliš krve. Když jsem mu to pořádně stáhl, aby už nic neuniklo, tak jsem mu zkontroloval tep, jestli dýchá, respektive jestli žije!

Kadmiel

Bitka sa pomaly chýlila ku koncu... A nebol jediný, kto sa modlil za to, aby to už skončilo. Už hneď na jej začiatku takmer celého obalila modrá žiara, ktorá akoby vychádzala priamo z jeho vnútra, v očiach zažiaril jas podobnej farby, zreničky s dúhovkami takmer zmizli a od vtedy vo svojich rukách driemal svoju dlhú palicu, vyvolávajúc tak nad niektorých Shinigami v prvých radoch Nebeského patróna, ktorý by im mal okamžite vyliečiť pár tých šrámov, čo obdržia počas jednej zo šarvátok. Istú čas reiatsu si však ešte stále nechával na obdobie po tom, čo vyhrajú. Aspoň v to veril a naozaj v to dúfal. Tie Reimeiské krysy, to je drzosť, absolútna drzosť! Takto ničiť posvätnosť Seireiteiu svojím nečistým vpádom a snahou zhatiť všetku snahu, všetko to úsilie divízií urobiť svet lepším, postarať sa o to, aby všetky duše mohli pokojne spočinúť tam, kde majú. Ako sa len opovažovali narušovať túto tisícročnú harmóniu, staršiu možno, než svet samotný? Vedel však, že nemôže urobiť nič. Kadmielovým poslaním bolo podporovať, nie byť v hlavnom mieste diania. A tak to malo byť... Inak by Chiyu... Nie, musel na to prestať myslieť. V tom mu aj dopomohol krik podkapitána desiatej divízie, ktorý medikov prizval bližšie k sebe, aby pomohli Yoshirovi-taichou. Kútikom oka si všimol Hiroshiho. Kto vie, možno niekto vylieči aj jeho... No on to nebude. Potlačil Chiyuho nutkanie sa k tejto špine a hriešnikovi priblížiť. Nie, to nebola jeho úloha. Tá jeho spočívala v pomoci Yoshirovi, ktorý pravdepodobne odvrátil skázu celého Soul Society.
"Eien ni, Chiyu!" Zašeptal, jeho slová sa stratili vo vrave bitky, prejdúc vrcholom svojho zanpakutou nad kapitánovym telom. Všetky bodné či sečné rany, ktoré krvácali, pomaly strácali na intenzite, niektoré dokonca prestali. Cítil, ako sa z jeho tela vytráca sila, táto technika ho stála viac, než očakával. Možno preto, že to bolo naozaj potrebné... a možno aj preto, že stále zápasil s tým, čo v jeho vnútri kričalo, aby sa presunul k tomu druhému pacientovi... tomu, ktorý potreboval posledné pomazanie.

Genma

byl právě dost naštvaný. Podkapitán desáté divize si tam po bojišti pokřikoval na mediky, jako by se snad ta epizoda s Ruyichim a Hiroshim dala přehlédnout. Ale tím neskončil, on poté, co mediky zavolal, začal sám zraněným pomáhat a naprosto překážet, i když očvidně o léčení moc nevěděl.
"Výborně, Hosentsu-fukutaichou, a já mám jít za vás zabít ty hordy tady kolem?" zavrčel na podkapitána. Nesnášel, když se mu někdo pletl do práce! Naštěstí to už se k Ruyichimu dostal jeden z Genmových lidí, takový mladíček, co se v divizi zatím moc neohřál a tohle byla jeho první pořádná akce, ale léčit uměl a to bylo hlavní. Zhotnotil kapitánův stav. Byl dost špatný. A když říkal dost, tak už mu v duchu bylo líto, že tu postel s řetězy asi stavěl zbytečně, protože Ruyichi-taichou z ní už asi utíkat nebude. Když se k tomu ještě přidá vrchní kapitánka, která byla už před bitvou dost vyřízená... čekala je rušná noc.
"Kadmieli, vezmeme Ruyichiho a soutaichou do nemocnice, tady bychom jen zbytečně ztráceli čas, provizorní očetření jim nepomůže." Dva muži hned začali Yoshira nakládat na nosítka. Genma se podíval na Kadmiela. "Jestli mi chcete asistovat, pojďte. Ale jsem si jistý, že i tady se ještě najde práce dost a dost," prohodil.

Nahoře nad bojištěm se děly podivné věci. Když byla Hiroshiho technika tak najednou narušena, nahromaděná gravitace se rozprskla, pocuchala mraky a zvedla ze země oblaka prachu. Potom se začala znovu formovat. V menší síle a na více místech, takže si většina lidí ničeho nevšimla a pravděpodobně si myslela, že od Hiroshiho má pokoj. To, že se jim nad hlavou pomalu tvoří několik menších a o poznání méně stabilních černých děr, to poznali jen ti nejcitlivější.

Reimei se na chvíli zastavili v boji, někteří dokonce jevili známky ústupu, ovšem to se po zmizení Hiroshiho techniky změnilo. Znova se seskupili a jejich snaha zabít všechny přítomné z Gotei 13 pokračovala se stejnou vervou. K místu, kde bojovali Suki, Hitsuto a Ryuuka, se teď přiblížilnějaký blonďatý chlapík. Vypadal jako z kosmeťáku, ovšem jeho reiatsu posměch rozhodně nevzbuzovalo. Z druhé strany se k nim blížila jakási žena oděná v prosté, bílé jukatě, z jejího šermířského umění šel však strach. A Razaki... ke svému překvapení... uslyšel uprostřed bojové vřavy nějaký nářek, jako kdyby nedaleko mezi samuraii brečelo dítě nebo žena.

Izumi Razaki

Jeden ze samurajů právě přišel o hlavu a 3 končetity v pošetilé snaze napadnout mě... Zdálo se, že Yoshiro porazil toho pitomce, ale i tak se zdálo, že něco není v pořádku... těžko říct, co všechno Reimei-áci plánovali a jaké karty ještě drželi v rukávu. V tu chvíli jsem uslyšel nějaká nářek... zajímalo mě, jaká past to byla tentokrát, ale i kdyby byla šance 1ku1000 že to past nebyla musel jsem to prověřit... sebral jsem ze země jeden ze samurajských mečů a se zanpakutem v druhé ruce jsem se začal prořezávat skrze samuraje... moje pohyby už nebyly tak rychlé, jako na začátku bitvy, tak jsem to kompenzoval zapojením druhé zbraně... vyskočil jsem několik metrů do vzduchu kde jsem zůstal stát... zeshora jsem měl lepší přehled, musel jsem zjistit co se děje...

Razaki -> Mezi samuraii jsi ke svému překvapení uviděl malou holku. No, nebyla až tak malá, vlastně bylo dost těžké odhadnout v té tmě a zmatku její věk, ale zdálo se ti, že je dost mladá. Měla na sobě šatičky a rpoužkované podkolenky, v ruce držela nějaký košík, na hlavě měla roztomilý čepec a zmateně brečela, zatímco samuraiové do ní vráželi a nevěnovali jí žádnou pozornost.

Suki Taiketo

Cítila radost, když se ji společně s Hitsutem a Ryuukou podařilo zasáhnout tu podivnou ženu, na kterou použila svou znalost bojového umění. To, co se dělo pak, už šlo jen těžko popsat. Když pohlédla svýma kaštanovýma očima k nebi a viděla, co se děje... Zdálo se, že vůbec není po všem..
To bylo pro Suki dosti depresivní zjištění. Začínala cítit únavu, bolely jí končetiny, zanpakuto v rukou těžklo a mysl se soustředila na všechno jiného, na boj vůbec. Suki bylo jasné, že je to špatné, musela se sebrat. Dokonce i Hitsuto si mohl povšimnout, že s ní něco není v pořádku. Zbledla jako stěna a pevně se držela svého zanpakuto, který byl zabodnut v zemi. Ruce se jí jemně třásly a přerývavě dýchala. Na minutku zavřela oči a snažila se uklidnit..
Tohle snad nikdy neskončí, napochodují tady další a další.. Já už to nevydržím.. Vemte mě pryč.. Ale já.. Chtěla bych ho ještě jednou vidět.. Akio ty se tady ani neukážeš..? Nikdy nebudu moci zjisti jaké by to mohlo být.. Co vůbec citím.. Sukiiny myšlenky nebyli ani trochu optimistické, myslela na nejhorší.
Po krátké chvíli, otevřela oči a pohledla tím směrem, kde bojovala šestá divize.
"Držte se u sebe! Pomáhejte si!" křikla na ně z plných sil a úzkostlivým pohledem se podívala na blížící se samuraie. Rychlým pohybem pravé ruky vytrhla ze země zanpakuto a začala se soustředit na silnější reiatsu, které ty nejbližší samuraie převyšovalo. Její pohled nakonec skončil u podivného blonďáka a ženy, která se uměla bravůrně ohánět svým mečem. Bylo jí naprosto jedno, kdo bude jejím protivníkem, ale jedno jí bylo jasné.. Její záměr bude ho držet co nejdál divize.. Přeci jenom se sluší, aby se mu nebo ji postavila ona se svou funkci podkapitánky.
Rozběhla se k ženě, přičemž se jí rozmotal cop a její dlouhé hnědé vlasy jí teď volně vlály kolem tváře. Tvářila se opět chladně, nasadila tu svou častou masku a soustředila se jen na svůj úkol. Pomocí shunpa se objevila za ženou a rychlým pohybem na ní zaútočila svým zanpakuto.. S bratrem šermovala stejně tak jako bojovala holými pěstmi často, nebyla si sice jistá, jestli tak dobře jako tato žena, ale rozhodně se cítila víc na přímý souboj než na útoky svého zanpakuto.. Na to, už byla moc vyčerpaná...

Mitoshi
...ban-kai... pronesl jsem tiše nedaleko nejbližších nepřátel a vrazil jsem krystal do země.
Z té se pomalu začal vynořovat můj drobný bankai a nastala scéna jako z nějakého dobrodružného filmu. Stál jsem na Drobkově rameni, haori a nějaké cáry mého shihakusho za mnou coolně vlály a já vedl svůj monolog.
Je na čase tuhle bitvu ukončit. Reimei zranil a zabil už více než dost lidí.
Takže do toho můj příteli...
Na povel mé myšlenky se Drobek rozešel prapodivně rychlým tempem do davu samurajů.
Našim určitě došlo, že mají uhnout. Tak vypatlaní určitě nebyli.

Izumi Razaki

Tohle byla tak zjevná past, že se do ní mohl chytit jen idiot... idiot, který neměl ani 1/2 mozku... někdo, kdo musel být tak stupidní, že ještě po 10 generací se jeho jméno bude používat ve spojení s nějakou metaforou, připomínající hloupost... celá ta představa, že by jí někdo zachraňoval byla tak bizardní, že jsem si nevšiml, že jsem sundal už 6tého samuraje, který mi stál v cestě k ní...

Hitsuto

"Zásah !" tiše jsem se zaradoval ale moje radost trvala jen chvíli, najednou jsem pocítil tíži na hrudi "dopr... to je reiatsu..." pomyslel jsem si a shunpnul jsem se k Suki která nevypadala že jí je nejlépe ale když jsem se tam shunpnul tak se rozebíhala proti té ženě a tak jsem se shunpnul k podkapitánovi desáté divize "Podkapitáne, prosím pomozte Suki sejmout tu ženskou ... vypadá silněji než ten blonďák ..." podíval jsem se na toho podkapitána "A jestli jí sejmete dřív než já toho blonďáka.. koupím vám i pár flašek saké" usmál jsem se na něj abych uvolnil atmosféru aspoň o trochu a shunpnul jsem se asi dvacet metrů před toho blonďáka "nebude vadit když se s váma utkám Barbie-chan?" pousmál jsem se "promiňte že se vám posmívám ale nemohl jsem odolat ... ale vaše reiatsu bohužel není tak humorné.." nahodil jsem kamenný výraz a chytl jsem se za zanpakuto "Ikuze, Kousen.."

Ryuuka

Nemohl jsem nahmatat Hiroshiho tep, protože jsem byl celkem vytěkaný. Popravdě neměl jsem boj moc v lásce a už vůbec ne zabíjení lidí. Tohle všechno krveprolití mi už popravdě lezlo krkem. Slova toho doktora mne mírně rozčílily, je fakt že bych asi měl bojovat s ostatními nepřáteli, ale v tuhle chvíli by mne dokázal rozhodit kdokoli. Po té ke mně přišel ten důstojník a poprosil mne o pomoc pro podkapitánku. Vstal jsem z kleku, otočil se na podkapitánku a viděl jí vyrazit proti nějaké holce. Její reiatsu nebylo zrovna nejlepší, to by mohla zvládnout, avšak ten druhý, ten byl z jiného těsta. Třásl jsem se z něho i já. Naštvaně jsem se podíval na Genmu a pověděl. "Sklapni, vím co mám dělat, tohle krveprolití mě začíná štvát." Prohlásil jsem s naprosto chladným výrazem. V té chvíli jsem úplně zapomněl na to, že doktor Genma je asi nejďábelsštější osoba v Seireitei, ale to bylo jedno. Došel mi humor, došel mi strach, zůstal jen chlad. Pak jsem se otočil na důstojníka a pomalu přistoupil k místu, kde se právě přesunul za pomocí bleskového kroku. "Nesmysl, pomůžeš jí ty. Obávám se, že na tohohle nejspíše nebudu stačit ani já, ostatní kapitáni jsou ale zaměstnaní, nebo zranění. Musím ho alespoň zdržet." Prohlásil jsem a poukázal prstem Hizurovi na místo, kde bojovala Suki. "Promiň, na hrdinstké činy bude čas později. Teď nesmíme otálet, běž, běž a pomoz svojí kamarádce!" Pronesl jsem a otočil se na toho človíčka. S mou momentální náladou mi vůbec nepřipadal směšný, měl jsem teď v hlavě jen povinnost porazit onou osobu. "Chci tě poprosit, zdrž se zbytečných komentářů, ať zvítězí Shinigami bojující za lepší věc." Pověděl jsem tomu muži a tasil zanpakutou. Po té jsem k němu prostě rychlejšími kroky vyrazil. Překvapivě jsem si šetřil reiatsu a nepoužíval ani bleskové kroky.

Suki -> Žena se otočila a tvůj útok bez problémů vykryla (takhle nějak vypadá). Její oči byly naprosto klidné a ruka jistá. Neútočila... jen čekala, jestli rozumně odejdeš nebo se dál budeš pokoušet na ni útočit.

Ryuuka -> "To je dost relativní, lepší věc, nemyslíte?" Ano... jak bylo vidět, Ken byl z těch ukecaných otravů, na které neplatilo ani "tycho!" Tedy... zkusit to Ryuuka mohl, že... Rozběhl se Ryuukovi vstříct, až mu blonďaté vlasy vlály. Silnějšího protivníka uvítal, asi ho už nebavilo kosit řadové shinigami.

Kuchiki Yasumaru

nerad opouštěl misi nedokončenou, ale bylo to nutné. Stanuli se Souchim na pokraji bojiště a snažili se zorientovat v situaci. Yasumarovi vyschlo v puse. Tohle bylo něco, čeho se vždycky nejvíc ze všeho děsil. Věděl, co by měl teď udělat... postavit se do čela divize, vést ji, chránit každého jejího člena... Ale to byla tak velká zodpovědnost! Zodpovědnost kapitána. Neměl na sobě svoje haori, byl pořád v neutrálním odění, v jakém odešel na misi, shinigamiho by v něm nikdo nepoznal. Široce otevřenýma očima sledoval ten nelítostný boj a do duše se mu pomalu ale jistě vkrádal chladný strach. Nejradši by odtud utekl a schoval se doma pod peřinou. I když... nemohl mít jistotu, že jeho dům ještě vůbec stojí... ten pocit byl hrozný. A co jeho sestra a matka? Teď už se ho zmocňovala panika.
"Taichou?" odlovil ho Souchi. Zanpakutou měl už vytasený a čekal jedině na rozkaz. Yasumaru na něj letmo pohlédl. Věděl, že teď je ta chvíle, kdy se musí konečně rozhodnout...

Hitsuto

když přišel Ryuuka a oznámil mi že mám jít bojovat s tou ženskou tak jsem byl na jednu stranu sklamaný že si neužiju solo souboj ale naopak jsem byl rád že jsem mohl bojovat po boku někoho od koho vím co čekat. "Ale..." řekl jsem ještě dřív než jsem si uvědomil že nemá cenu se hádat s podkapitánem "Yosh.. Hodně štěstí Jubantai fukutaicho.. ale s těma lahvema to platí" řekl jsem a shunpnul jsem se vedle Suki "Ohajo Suki-chan" usmál jsem se a podíval na ni a hned potom můj pohled zabloudil na tu ženskou "Ohajo i vám slečno" udělal jsem něco jako pukrle a řekl jsem "nech se zabít rychle... ať se můžu jít vyspat" a znuděně jsem se na ni podíval.

Izumi Razaki

Vyřítil jsem se proti samurajům. Prořízl jsem se jejich řadami a samurajský meč jsem hodil tak, abych zapíchl toho samuraje, co stál za tou holkou... Co je tohle za špinavou hru? Jsi padouch co mě chce zabít ?! zeptal jsem se tý malý padoušky... možna to byla nějaká iluze... nebo byla zaminovaná...

Hitsuto -> Dívka na tebe obrátila svůj klidný pohled. "Proč říkáte "dobré ráno", když je noc?" zeptala se vyrovnaným hlasem. Nakonec ale na odpověď nepočkala, odrazila bez větších potíčí Sukiin meč a vedla velice rychlý a přesný výpad na tebe.

Razaki -> Holčička se na tebe podívala uplakanou tváří. "Cože? Já nejsem padouch, béééé!" rozbrečela se ještě víc. "To ty jsi zlej, všichni jsou na mě zlí!" dala se do usedavého pláče.

Hitsuto

když na mě provedla ten rychlý výpad jen jsem se shunpnul, díký mé dovednosti v shunpu by to neměl být problém, vedle ní a potom za ní "Neboť se dalšího rána nedožijete.." odvětil jsem a podíval se na ni "Hado # 4. Byakurai" a odshunpnul jsem se zase k Suki.

Bylo již docela pozdě, když se nad bojištěm začalo podivně smrákat. Všichni shinigami zaneprázdnění bojem si toho na tmavé obloze jen ztěžka mohli všimnout, až na to že zmizely hvězdy a měsíc, ale silnější dokázali vycítit, že se blížilo několik reiatsu a to silných. Jakmile se obloha nad bojištěm zatáhla olověně šedými mraky, které stejně málokdo viděl, tak se na bojišti začalo mírně oteplovat a začal foukat silnější vítr. Nepřehlédnutelné bylo, když se v mracích začalo v nepravidelných intervalech blýskat, sem tam se ozval nějaký ten hrom. Lidem, jenž nebyli z 13. divize se to mohlo zdát divné, tak náhlé vytvoření bouřky, ale členové třinácté divize již věděli co se děje - jejich kapitán se vrátil, aby je podpořil a ochránil! To se jim i ostatním podvrdilo v zápětí, když na okraji bojiště, osvětlen jedním ze záblesků, stanul kapitán 13. divize - Ukitake Akio!

Akio

Doběhl na bojiště, až za tmy. Jakmile se k němu blížil již vytvořil z dáli nad bojištěm bouři, aby jí pak nemusel vyvolávat v boji. Když stanul na okraji bouře, rozhlédl se, aby našel svou divizi, Baru a Suki! Boží zásah! Pronesl jen tak potichu k sobě.

Ryuuka

S naprosto chladným výrazem a tasenou zanpakutou jsem pokračoval v pochodu na toho týpka. "Ne, nemyslím. Bojujeme tu úplně zbytečně jen kvůli nějakému podělanému nesmyslu v lidském světě." Pověděl jsem mu a zrychlil tempo na menší běch, abych se vyrovnal jemu. Když už jsme byli na vzdálenosti asi pěti metrů, tak jsem zanpakutou nadzvedl a máchl rukou, ve které byla má zanpakutou, čímž jsem provedl kolmý sek. Neměl jsem tušení co v něm bude, ale bod číslo jedna u mě vždycky byl vyzkoušet si, jak je na tom nepřítel s technikou zanpakutou, resp. jakou má sílu a jakým způsobem šermuje. Hned po té jsem plánoval zjistit částečnou uvolněnou formu, případně tu úplnou pokud jí dosáhl, tedy bankai. Na tváři jsem stále chtěl zachovat svůj chladný výraz vůči okolí, ale nedařilo se mi to. Opět mi ukapla slza, byl jsem zkrátka citlivý Shinigami, neměl jsem nervy na zabíjení svých přátel, svých druhů. Vždyť to všichni byli Shinigami, nechtěl jsem zabíjet zvířata, Quincy, natož Shinigami. S Hollow jsem ještě problém neměl, protože od nich jsem neucítil ani kapku citu. Jak už napovídá překlad slova Hollow, žejo.

Sai Kazuma

Po pá chvílích jsem se ocitl kdesi v Soul Society a kde to přesně bylo mě moc nezajímalo... To hlavní co mě zaujalo bylo to co se tu dělo... Vcelku mě to překvapilo, ale taky jsem čekal, že se něco takového stane... No, neměl jsem v plánu tady moc dlouho otálet a raději se porozhlídl jestli v dálce neuvidím někoho koho znám... Byl jsem zrovna ještě docela daleko od toho dění... Díval jsem se zatím z dálky.

Tomisura Raiden

Konečně... po pořádně dlouhé cestě, kterou urazil s ostatními kapitány v rekordním čase stanul vedle Akia když začala jeho bouře. Začal sledovat okolí, aby zjistil kde je jeho divize a jaký je stav nepřátel. Nakonec zahlédl Canu, která měla velení v potyčce s několika samurajema. Rychle se podíval na Akia a zamumlal: "Uvidíme se v bitvě, příteli. Teď je na čase ochránit přátelé a divize." Mírně kývl a zmizel za pomoci Shunpa. Během okamžiku se ocitl u napůl rozprášené 8. divize. Tvrdě se zahleděl na Canu a její nepřátele. Rychlým pohybem vytasil svojí katanu, jejíž ostří se zalesklo v zážehu blesku.
Rychle pomohl Caně odstranit její "kamarády" a nato se otočil k popadané divizi. "8. divize! Vstávat!" Chvíli to sice trvalo, ale nakonec se zvedli všichni, i ti ranění! Jakmile spatřili kapitána v jejích očích se zalesklo a vypadalo to, že se změnili. Rychle se seřadili do několikati řad a hned na to vytvořili jakýsi obrazec. Znak fénixe. "Tak jo, lidi. Párty je naše!" Zasmál se a kývl. Hned na to vyrazili všichni z divize plně do boje, s divokým pokřikem na rtech. Nebyla to parta ožralů jako předtím. Byla to opravdu jedna z nejlepších skupin Shinigami.
Nejlepší ovšem bylo, že Raiden šel jako správný kapitán příkladem a zaútočil po boku své divize na samuraje. Ovšem i v boji se stále pokoušel najít někoho s vysokým Reiatsu, hledal někoho, kdo by se mu mohl nyní rovnat!
Mezi tím vyskočil vysoko do vzduchu a dopadl mezi skupinu Samurajů kteří byly ještě dostatečně čerství a nedotčení. Jeho Zanpakuto neslyšně klouzala vzduchem a jen v záři Akiových blesků se leskla.

Kasumi Haruka

Se zbytkem skupiny pokračovala dál až k centru dění, kde se již sháněly mraky pod rukou kapitána Ukitakeho. Když stanula poblíž ruchu, byl čas objasnit si situaci na vlastní oči. Porozhlédla se po ostatních, s nimiž vyrazila. I když nebylo nic vidět, ani ona necítila žádnou změnu, používat shunpo v jedné lajně na takovou vzdálenost by mohlo někoho i tak oslabit. Naštěstí, se tomu tak při nejmenším nezdálo. Což potvrdili činy obou kapitánů. Na tváři se jí objevilo cosi jako náznak úsměvu, ale nebyl čas ztrácet čas. Nebylo ještě rozhodnuto. Dál musel každý po svých, což platilo i pro ni. Položila si ruku na zanpakuto a opakovala shunpo, aby se dostala do jiného bodu, než jsou ti, se kterýma přišla.
Pohybovala se 'po krajích' bojiště. Neměla ani v nejmenším v úmyslu se někomu připlést do boje a kazit mu jeho vítězství.

Suki Taiketo

Suki se kousnula do svých plných rtů, což bylo rozhodně příznakem jejího neklidu. Když její útok selhal, tak od ženy odskočila několik metrů, aby získala čas na rozmyšlenou. Šel z ní docela strach, ten ledový pohled, kterým si Suki prohlídla jí zaskočil..
"Hitsuto!" hlesla Suki s nadšením, když se vedle ní objevil. Viděla ho ráda, navíc byl v pořádku, což zkontrovala takovým nenápadným rentgenovým pohledem. Pak mu jemně položila ruku na rameno. "Co vymyslíme?.. Možná je silnější, ale nemůže vynikat ve všem. Jde jí šerm, tak co zkusit útoky na dálku?.. Nebo bys jí mohl spoutat kidem a já bych mohla znovu zkusit svůj ohnivý šíp." šeptla mu do ucha, přičemž ho mohly lechtat Sukiiny dlouhé vlasy, které teď měla rozpuštěné a sahaly jí až po zadek.
Poté se zaměřila na situaci kolem, cítila se zvláštně..Měla takovou předtuchu, srdce se jí rozbušilo rychleji.. Ta obloha.. Její kaštanové oči se podívaly po náhlém záblesku, který protl zamračenou oblohu. V tu chvíli se jí celý svět zamotal a udělal se na něm jeden obrovský uzel. Byl to Akio.. Přišel.. Nevěřila vlastním očím, cítila nedostatek vzduchu a závrať. Ty emoce, které zaplavily její tělo byly náhle velice silné.
"Akio je zpátky.."
Dá se říct, že udělala chybu, když jen tak stála čelem nepříteli paralizovaná svými city.. Ale kdo by se takto nezachoval?.. Nakonec se jí podařilo udržet v bojové pozici, ale její myšlenky letěly jiným směrem.. Všechno, na co se snažila zapomenout, co chtěla potlačit se vynořilo a začalo si drásat cestu na povrch..

Kadmiel

Ošetrenie Yoshira-taichou bolo len dočasné a veľmi dobre si to uvedomoval. Sám videl, že situácia bola vážna tak ako preňho, tak aj pre vrchnú kapitánku, ktorá bola po strelnom útoku a trieštivom náboji v bezvedomí. Cítil, že jeho reiatsu pomaly, ale isto stráca na sile, preto sa rozhodol predsa len ísť s Genmom a odniesť všetkých zranených do kasární štvrtej divízie... Nechce, nebude a odmieta Chiyuho viac provokovať, no zostal stále vo svojej shikai forme, aby Nebeskí strážcovia zostali nad tými, ktorí to potrebujú. Dokonca aj takto na diaľku. Prehodil svoju palicu na chrbát.
"Pôjdem s vami. O chvíľu bude na ústredí viac pacientov, ako na plániach." Odpovie strohým tónom a ide spoločne s nosítkami.