13. divize

Baru

byla venku, takže si zablesknutí tak nějak nemohla nevšimnout. Škubla sebou a chvíli stála bez hnutí, jak se snažila přijít na to, co se stalo. Ale usoudila, že asi někdo trénuje kidou nebo tak něco, jelikož bouřka nebyla. Vůbec ji nenapadlo, že by to mohlo být něco nekalého a postavy na střeše si nevšimla, jelikož to bylo dost velký kus od ní a ani tam vidět nemohla. Pořád se lehce mračila, když se rozloučila s Yasuem a vydala se důstojným tempem do své kanceláře, kam skočila oknem a spěchala ven. Na chodbě spatřila, jak si Mitoshi povídá s jejím kapitánem... Tak se zas obrátila a zapadla zpátky, její otázka byla vyřešena... Antero-taichou šel něco vyřídit s Ukitakem-taichou.

Mitoshi
S úsměvem jsem se díval na dveře, ale pak se zjevil Akio.
Ukitake-taicho! A... ano za vámi. Dostal jsem vaši zprávu, tak jsem přiśel domluvit podrobnosti. řekl jsem mu.
Akiovi mohlo být divné, že jsem oděn v společenském obleku evropského stylu (tj. kvádro), ale pokud se neptal, byl jsem spokojený.
Teď jsem jen čekal co mi kapitán řekne zajímavého.
Zablesknutí jsem si nevšiml, protože jsem stál pod střechou a myslel jsem na jiné věci.

Akio

Záblesku si všiml, přeci jen byl bouřkami a blesky téměř posedlý a tak ho jakýkoli záblesk dokázal zmagnetizovat. Chvíli tak tupě zíral do místa, odkud to viděl, ale pak si uvědomil, že na něj Mitoshi mluví. Otočí se tedy obličejem k němu a usměje se. Nečekal jsem vás tu tak brzy..abych se přiznal...mimoto...viděl jste ten záblesk? Koukne tázavě na Mitoshiho, ale hned nato mu to přijde jako hloupost a tak jen mávne rukou. To je jedno...asi odlesk. Takže projednat podrobnosti...dobrá..půjdeme do zahrad Ugendo, kde to proberem. Řekne a zavede Mitoshiho do malebného domečku uprostřed malebných jezírek, tedy pokud je den...v noci jste viděli prd.

Mitoshi
Kývnul jsem na žádost kapitána a následoval jsem ho do zahrad.
Ano, opravdu byly přenádherné. Tma všude kolem. Dokonce jsem i málem spadnul do jednoho jezírka. Úžasné místo v třinácté divizi.
V domečku jsem si našel něco, na co jsem mohl hodit sedáka.
Pak jsem se tázavě podíval na Akia a čekal, co z něj tedy vypadne.

Akio

Ještě nikdy tu v tak pozdní hodinu nešel a přesto ho nohy neomylně vedly do onoho malého domečku kde se tak rád válel mimo dosahu pouček své zlaté podkapitánky. V domečku je útulno, přeci jen byl na to navrhnut a tak se Akio posadí do kupky naducaných polštářků. Pfuu dobrá...vzal bych vás do kanceláře, ale tam bychom se nehnuli...a tady je útulno. Rozsvítí tlumená světla a pokračuje v monologu. Takže ohledně toho plesu...bude benefiční. Za vydělané peníze bych chtěl na bojiši postavit alespoň pomník...když už nic jiného, ale po bitvě schází mé divizi peníze na něco takového. Avšak na benefičním plese, se kterým by mi pomohli ostatní kapitáni...by se tyto peníze sehnat daly. Jde o to, že bych potřeboval muziku....a vaše divize má orchestr..sám jsme jeho členem....takže bych mohl hrát i na klavír. Koukne na něj a čeká dotazny návrhy cokoliv.

Záhadný muž

Seskočil ze střechy a zamířil do kasáren 13. divize. Bylo mu celkem jedno, že ho všichni vidí. Měl na sobě shihakusho jako každý jiný shinigami, takže vlastně ani moc pozornosti nevzbudil. Na oku měl dlouhou jizvu, která se mu táhla přes půl tváře. Moc ale vidět nebyla kvůli blonďatým vlasům, které mu dost padaly do obličeje. Těžko říct, jestli přes ně vůbec viděl. Co ale vidět rozhodně bylo, byl široký úsměv. Mířil na místo, kde byli kapitáni třetí a třinácté divize.

Mitoshi
Myslím, že s tím nebude jediný problém. A jako pořadatele bych vás pochopitelně nenechal hrát, bude to váš večer. Řekl jsem Akiovi.
Výběr hudby necháte na mne? Nebo dodáte vlastní požadavky? zeptal jsem se na jednu drobnost.
A... napadla mě další drobnost. V jakých prostorech bude tato akce provedena? Ćistě kvůli organizaci orchestru pochopitelně.

Akio

Tak pro mě by byla čest..hrát... Usměje se a zeptá se Mitoshiho. Dáte si čaj? Načež se zvedne a dá se do příprav...příprava čaje byla jedna z mála věcí, které mu šly dobře od ruky. Mezitím pokračoval v osvětlování věcí. Hudbu nechám na vás...akurát jsem uvažoval, že bych vám sehnal nějaké zpěváky...známé z reálného světa..ale to je na vás...a ano...málem bych zapoměl...odehrávat se to bude v mém rodinném sídle v Rukongai. Co nevidět tam začneme s přípravami. Dovaří čaj a nalaje si...pak i Mitoshimu, pokud chtěl.

Mitoshi
Mile drát jsem si dal čaj.
Ještě když se z něj kouřilo, mírné jsem usrkl.
Pak jsem jen několikrát pokýval hlavou.
Já s tím nebudu mít absolutně žádný problém. řekl jsem s úsměvem.
Každopádně do vašeho sídla někoho pošlu, aby prohlédl vše potřebné.
Pak jsem se znovu napil čaje.
Jo, Akio ho zrovna nalil tak jsem si poněkud nemilr přismahl ústa, ale nějak jsem to ignoroval.

Akio

Jistě, jistě. od zítřka by se tam už měl někdo začít pohybovat. Delší dobu to bylo zapečetěno Kidem, aby se tam nikdo jen tak netoulal. Takže asi tak. Zlehka pofouká svůj čaj a lehce usrkne, aby si neopařil ústa. Bude toho ještě hodně. Musím se kontaktovat s dalšími kapitány, abych dohodl vše potřebné. Pfuuu a Baru do toho zatahovat nechci, přeci jen toho má v poslední době dost. Opět si upiju trochu čaje a zamyšleně skloním hlavu.

Mitoshi
Chvíli jsem nic neříkal a párkrát jsem upil čaje.
Takže pokud to bude všechno. řekl jsem a dopil čaj.
Měl bych se vrátit do kasáren, mám ještě práci. sdělil jsem Akiovi a pomalu jsem vstal.
Takže orchestr můžete považovat za vyřízený.

Záhadný muž

Sotva Mitoshi domluvil, do místnosti vrazil blonďatý muž, který celou dobu kapitány poslouchal. Zastavil se a jen na ty dva chvíli nevinně koukal. "Oh, omlouvám se, že vás ruším, Antero-taichou, Ukitake-taichou, ale je tu něco, co musíme vyřídit. Bohužel, je to celkem neodkladné, takže si ten čas budete muset udělat. Je mi to líto." Ani jeden z kapitánů toho muže neznal, ale on očividně znal je.

Mitoshi
Důkladně jsem si prohlédl nově příchozího a po velice dlouhé analýze jsem z jeho vzhledu vyvodil fakt, že ho neznám.
Pokud bych se mohl zeptat, co je ta neodkladná záležitost? zeptal jsem se ho na první otázku, co mě napadla.
A kdo vlastně jste? doplnil jsem po první otázce druhou.

Akio

Jistě jsem rád, že s vámi můžu po.... V tom ho přeruší muž, vstoupivší do místnosti. Akiovi nepřipadal nijak známý a jelikož se na základní věci již Mitoshi zeptal, tak on se jen postavil a přitakal. Také by mě to zajímalo. Usrkne z čaje.

Záhadný muž

Zasmál se a zvedl ukazováček tak, aby dal Mitoshimu najevo, že má mlčet. "Antero-taichou, prosím, mlčte. Kdo jsem, to není důležité. Chápu, že vás to asi zajímá, ale věřte mi, není to důležité. Abych se dostal k té neodkladné záležitosti." Levou rukou sáhl pro zanpakuto a pomalu jej vtáhl. "Promluv, Shintou" Jeho zanpakuto najednou zmizela a v ruce mu zůstala jenom rukojeť, tu vrátil do pochvy. "Antero-taichou, měl by jste vědět, že váš dlouholetý přítel, Ruyichi Yoshiro, právě dělá něco, co by se vám nemělo líbit. Nejspíš to budete ignorovat, což vám nemůžu mít za zlé, jste přece přátelé. Ale, právě se vloupal do kasáren první divize a má v plánu ukrást tam velmi důležité dokumenty. A vy, vy mu v tom zabráníte." Pomalu vyrazil proti Mitoshimu a když se k němu dostal, položil mu ruku na rameno. "Uděláte to." Mitoshimu se na chvíli zatemnilo před očima. Poté položil ruku i na Akia. Tomu se stalo to samé. I přesto, že muži chtěli nejspíš ublížit a zpacifikovat ho, nemohli. Prostě to nešlo. "Vy, Antero-taichou, půjdete a zabijete kapitána 10. divize, pokud bude dělat kapitán 6. divize, který tam je s ním, problémy, zabijete ho také." Pak se otočil na Akia. "A vy, Ukitake-taichou, zamíříte do nemocnice za kapitánkou první divize a zabijete ji." Ve své hlavě se tomu kapitáni bránit mohli, ale stejně s tím nic nemohli dělat. V jejich mozku bylo něco, co je hnalo k tomu, aby udělali to, co jim ten muž přikázal. Mohli protestovat a mluvit normálně, ale jejich tělo dělalo něco jiného. Těžko říct, co to bylo za sprostou schopnost, kterou ten muž ovládal...

Akio

Zanpakuto mu leželo asi metr od pravé nohy a tak by ani neměl šanci moži vzdorovat. Když mu položil muž ruku na rameno, chtěl vzdorovat, ale najednou nemohl. Tmavo před očima, které se mu udělalo a hned zase zmizelo, jako by převzalo vládu nad jeho tělem. Co to ksakru?! Jen se kouká na muže. Neví jakou mimiku použil, tedy pokud nějakou použil. Ale věděl, že se chtěl tvářit překvapeně. Pak si vyslechl, co po něm onen muž chtěl. Bylo to hrozné....měl zabít Sei....svou mentorku ,učitelku a strážnou starou ďáblici! To nikdy neudělám...!!! Avšak opak byl pravdou. Jeho tělo ochotně poslechlo příkazy onoho tajemného muže, sehlo se pro zanpakuto ležící na zemi a shunpem zmizelo z domečku.

Mitoshi
Ačkoliv mi ten muž byl divný, nechal jsem ho dělat, co dělal.
Potom, co chtěl nutit mé a Akia dělat nepěkné věci, usmál jsem se na něj.
Vtipy ohledně zabíjení kapitánů pěkné nejsou řekl jsem mu.
Avšak. Obvinění z vloupání... Na to se zajdu podívat osobně...
Pak jsem se se otočil ke dveřím a pomalu jsem odcházel z domečku

Záhadný muž

Ďábelsky se usmál a odhrnul si vlasy z čela. "Všechno jde podle plánu. Možná bych mohl navštívit kapitána dvanácté divize a poděkovat mu za to, že mi umožnil tohle všechno." Vlasy odkryly jeho zelené oči, ve kterých se odrážel jeho ďábelský plán. Otočil se a vyrazil stejnou cestou, kterou šel kapitán třetí divize.

Hitsuto

pomalu jsem otevíral oči "Sakra, co je dneska za den ?" promnul jsem si oči "A kolik je vůbec hodin ?" posadil jsem se opatrně na postel a ucítil jsem velice silnou bolest v hlavě "Vždyť jsem říkal jenom jednu sleničku..." pomyslel jsem si a pomalým, vrtkavým krokem jsem se vydal před kasárny nadýchat se trochu čerstvého vzduchu a taky shlédnout obvyklou cestu, kterou chodím když se opiju, jestli není náhodou poničená. Jakmile jsem se dobelhal před kasárny tak jsem se posadil na nejbližší lavičku a začal vdechovat čerstvý vzduch vyměňujíc ho za vzduch naplněný hospodským klima.

Záhadný muž

Zamířil si to ke kanceláři zástupkyně. Věděl, že Hiboru Baru není nijak bojovný typ, ale však po ní také nechtěl žádný úkol, při kterém by někoho musela zabít. Tedy, víceméně. Odsunul dveře a docela dost rychlým shunpem se přesunul za zástupkyni Hiboru. Položil jí ruku na rameno a ďábelsky se zasmál. "Zdravím fukutaichou, mrzí mě, že jsem vám sem tak vtrhl, ale mám pro vás důležitý úkol. Pochopím, když ho nebudete chtít splnit, ale abych vám to ujasnil před tím, než začnete protestovat. I přes to, ho splníte. Takže. Kapitáni 6. a 10. divize se před nějakou dobou vloupali do tajného archívu první divize a podle všeho tam našli velmi důležité dokumenty, které musíte získat a zničit. O kapitána desáté divize by mělo být postaráno, ale kapitán 6. divize by mohl dělat problémy. Takže, půjdete tam a budete se chovat zcela normálně, nebudete moct mluvit o tom, co se tu stalo a prostě kapitána 6. divize zabijete, nenápadně, zezadu, pokud vám nebude chtít dát dobrovolně ty dokumenty. Rozumíme si? Jděte." Nenechal Baru ani vydechnout a poslal jí na její nejnedobrovolnější misi v jejím životě.

Baru

ucítila od kapitánova domečku podivné reiatsu, jako by někdo aktivoval shikai. Netušila, co se děje, ale celkem ji to zneklidnělo, to reiatsu nepoznávala. I když něco jí na něm bylo jaksi povědomé... nicméně ho nepoznávala. Vstala tedy od stolu a začala přecházet po místnosti, jak se rozhodovala, jestli se má jít podívat, co se děje. Kapitán má určitě všechno v rukou... ale co když ne? Ale když ne, co bych tam asi tak zmohla? Ale je to přece práce zástupce, nemůžu se pořád omlouvat tím, že jsem neschopná... a tak pořád dokola. Nakonec se ale rozhodovat nemusela - to reiatsu k ní samo zamířilo. Srdce se jí rozbušilo.
Byl v její kanceláři dost rychle, položil jí ruku na rameno. Netušila, kdo to je, ale teď už jí bylo jasné... že to není dobré. Byla neskutečně vyděšená. To, že byla v podstatě noc a kolem neměla moc světla, tomu vůbec nepomáhalo.
Jakmile domluvil, Baru se na patě otočila, v ruce sevřela zanpakutou a vyrazila z kanceláře. Mířila do prví divize. Nemohla ovládat svoje tělo a cítila, že opravdu nemůže mluvit o tom, co se tady dělo a musí udělat to, co jí přikázal. Z očí se jí začaly řinout slzy, které ale v té tmě nejspíš nikdo neviděl. Rychlým krokem vyšla z kasáren.

Hitsuto

seděl jsem a sledoval ten každonenní povyk před kasárnami, ale najednou jsem uslyšel rychlé kroky které zněli chodbou z kasáren "Kdo to tak pospíchá ?" nahnul jsem se abych se podíval kdo to je "Á Baru-fukutaicho, zrovna jsem vás hledal" snažil jsem se zamaskovat svou kocovinu jako obvykle "Eh ? Fukutaichóóó" zvolal jsem na Baru která si mě vůbec nevšímala, a to pro ni bylo nezvyklé neboť poznala že má někdo kocovinu ještě dřív než on sám. "Hmm, asi se něco děje, to musím zjistit" zamyslel jsem se a hned jsem se vydal nenápadně za Baru.

Baru

byla nejdřív příliš vyděšená a vyvedená z míry, než aby na Hitsuta promluvila, ale nakonec se musela sebrat. Byla jeho nadřízená a musela ho chránit, i když o tom, co se dělo, mluvit nemohla.
"Hitsuto... uteč," řekla velmi stroze, co nejpřísněji dokázala. Musel z jejího hlasu pochopit, že to myslí vážně. Doufala, že ji poslechne, protože víc už toho mezi zuby procedit asi nezvládne. Nedokázala si představit, co se bude dít tam, kam právě šla, ale moc nevěřila, že by z toho vyvázla živá. Nechtěla, aby i Hitsuta potkal nemilý osud, když s tím nemusel mít nic společného.

Hitsuto

"Baru-fukutaicho ?" podíval se na ní zmateně "jak to myslíte ? kam bych měl utíkat ?" doběhl jsem jí a šel jsem vedle ní "Co se děje ?" zeptal jsem se vážným hlasem který u mě není obvyklý, ale přeci jenom jsem měl nějakou zodpovědnost, která ve mě probouzela něco jako střízlivý pohled na situaci.

V tom Hitsuta někdo zastavil. Přesněji - chytil ho za rameno. "Fukutaichou má teď nějakou práci, Inuzuri-san." Hitsutovi se zatemnilo před očima, a pak se vše znovu vrátilo do normálu. I kdyby chtěl, nemohl tomu muži ublížit, něco mu v tom bránilo. "A vy vlastně také." Otočit se ale Hitsuto mohl a když to udělal, spatřil dlouhovlasého blonďáka s jizvou přes levé oko. Vypadal celkem děsivě a také se tak usmíval. "Inuzuri-san, víte, vrátil jsem se sem do Seireitei, abych mohl splnit jeden úkol, který je pro mě velmi... No, řekněme, že je to dost osobní.. Řeknu vám to takhle, potřebuji v Seireitei udělat pořádný nepořádek. Zaútočíte na každého shinigamiho, kterého potkáte a pokud se bude ptát, proč to děláte, řeknete, že je to na rozkaz první kapitánky. O mně mluvit nebudete, vlastně, nikdy jsme se nepotkali. Nikomu nemůžete říct, že to neděláte dobrovolně." Na konci se ještě dost úchylně zasmál a znovu Hitsutovi poklepal na rameno. Hitsuto to nechtěl udělat, ale jeho tělo to dělalo samo, takže se tomu prostě nemohl bránit. Už se stal čtvrtou obětí záhadného muže. Někdo musel rychle přijít na to, jak to zrušit. Pak blonďák zmizel. Nejspíš hledat další oběti.