13. divize

Baru

se vůbec nedivila. Kdyby byla na prahu smrti, sotva se zotavila, a potom byla umačkávána lidmi jako v lisu, asi by taky byla docela rudá. Rozhodně se necítila moc dobře. Mimoděk se chytila Mizukiho, zavřela instinktivně oči a snažila se dýchat a přežít. Ráda by je seřvala, ale to by se musela nadechnout. Asi nezbývalo než chvíli počkat, než se uklidní... Mohli ji z toho ale vynechat. Nehledě na to, že už tak se cítila dost špatně, protože podle reakce bylo naprosto jasné, kdo je u divize oblíbenějším podkapitánem. Cítila se zmačkaně a smutně a chtěla co nejdřív pryč.

No Mizuki se nečervenal zrovna z návalu lidí, ale to Baru samosebou nemohla vědět.

Mizuki

Nijak moc neodpovídal, jen se snažil členům zdvořile naznačit, aby mu a Baru dali trochu prostoru na dýchání, což se nakonec povedlo. Mizuki nasadil přátelský úsměv a koukl na ostatní. Děkuji za tak vřelé přivítání a také vás rád vidím, nicméně bych nerad abyste si mysleli, že se vracím. Koukne na lidi okolo. Možná to mnohé z vás rozesmutní, ale mám své důvody, které doufám pochopíte a mimo to...

V tu chvíli byl Mizuki přerušen a Baru se obtočila kolem krku paže a přitáhla ji bratrsky k sobě. Máme už jednoho podkapitána Mizuki-san! Promluví čistě a rázně Kyouhei!

Baru

se podívala na Kyouheie a snad proti své vůli se na něj usmála. Věděla, jak vždycky dokáže povzbudit kapitána svým dobrým srdcem a věrností, bylo to ale poprvé, co se to stalo jí. Málem ji to dojalo! A cítila se, jako by mu celou dobu jen křivdila... No, byla si jistá, že za pět minut ho zase bude chtít nechat drhnout sprchy kartáčkem na zuby, ale právě teď k němu cítila velkou náklonnost a velkorysost pár dní pomíjet sprosté obrázky na nástěnce.
"Dobře, lidi, musím teď Mizukimu-san najít nějaké bydlení, tak nás prosím pusťte," pronesla trochu roztřeseně. Samozřejmě hned všichni začai nabízet, že může Mizuki bydlet s nimi (hlavně dámy), ale Baru to radši ignorovala a snažila se z toho chumlu vymotat.
"Díky, Kyouheii," kývla na Kyouheie, že už ji může pustit a že je mu vděčná, že aspoň někdo předstírá, jako by v divizi něco znamenala.

Kyouhei na Baru mrkl a chumel se postupně začal rozpadat, když jim to Baru rozkázala...přeci jen byla stále podkapitánkou a drhnutí latrín byla silná páka. Když Baru poděkovala Kyouheiovi, usmál se a pošeptal. Nemít vás, koho bych štenkroval...vy už prostě k divizi patříte. Poplácá ji po rameně a nechá je odejít. Když už pak i dívky viděly, že ze sdílení pokojů nic nebude rozešly se i ony.

Mizuki

S úsměvem koukne na Baru. Neberte si to tak Baru. Není to tak, že by vás neměli rádi, právě naopak...jenom si vás spojují s čištěním zubů, evidencí ložního prádla a mě s pařbami a alkoholem. Uchechtne se. Ve skutečnosti dáváte téhle divizi alespoň nějaký řád. Jde dál s úsměvem na tváři.

Baru

nevěděla, co to je "štenkrovat", ale asi si to dokázala představit. Jen se mírně usmála a protočila panenky. Prostě Kyouhei... Potom se podívala na Mizukiho.
"No, to ale nemůžete vědět, vždyť jste tu nebyl celou dobu, co jsem podkapitánkou," upozornila ho. "Nojo..." doplnila potom na větu, že dává divizi řád. To asi byla pravda... ale řád není všechno... Nějak neměla dobrou náladu dneska. Vydala se tedy ke křídlu kasáren na druhé straně zahrady, kde sídlili hosté nebo přechodně rodiny členů divize. Doufala, že se tam nějaké volné místo najde, i když teď, když bylo tolik domů poničeno, tam bylo plněji než obvykle... Procházka zahradou ji ale uklidňovala. 13. divize měla krásnou zahradu!

Mizuki

Ehm...to si budu brát jako osobní urážku... Zasmál se a rozhlédl zdali okolo nikdo není. Protože můžu...a nebojte...každý podkapitán si divizi získá něčím...vy jen musíte najít tu svou věc...já to měl prostě ulehčené tím, že jsem se dostal do divize, kde bavit se, je povinnost. Pokývá hlavou, ale to už byli v zahradách 13.divize. Mizukimu se tady líbilo...byl tu klid a ten mu mnohdy pomáhal, když se musel dostat z otravných raních kocovin. Baru?

Baru

poslouchala, ale nijak zvlášť necítila potřebu reagovat. Stejně to asi byl jen řečnický projev... Až když Mizuki řekl její jméno, obrátila se v chůzi tázavě na něj.
"Ano, Mizuki-san?"

Mizuki

Když se na něj Baru podívala, viditelně se zarazil a pokud Baru nebyla úplně nechápající, mohla z jeho chování pochopit, že se sám překvapil, že se k něčemu odhodlal. Hned následně však odpoví, bůh ví zdali to bylo to na co se chtěl zeptat. Ehm....já...chtěl se zeptat, jestli byste se mnou nešla na ples!

Baru

vykulila překvapeně oči.
"Ples? Jaký ples?!" O ničem takovém nic nevěděla! No, možná něco zasechla říkat kapitána, ale to nijak zvlášť nevnímala... u nich v divizi se toho vždycky namluvilo... ona měla přece na práci věci, které vyžadovaly činy, ne slova!

Mizuki

Se usmál na Baru. No...víte...já plánuju, že pro oproštění se od nedávných útrap uspořádám ve spolupráci s několika lidmi ples a tím myslím ples jako opravdu ples s hudbou, dobrým jídlem a šviháckým oblečením. Mám za to, že jsme v reálném světě pochytil pár věcí, které by se mohli na ples hodit. Takže...jaká je vaše odpověď? Zastaví se a vyčkává.

Baru

Cožecožecožecožecožecožetooooo?! Bude si muset vzít slavnostní kimono, tu strašnou věc, ve které se ani nedá hýbat a chodit pořádně?
"Ehm... tedy... to je velice zajímavý nápad, Mizuki-san..." začala Baru a do tváře se jí začínala vkrádat červená barva, tedy v jejím případě spíše růžová. "Nevidím žádný důvod, proč bych měla odmítnout, takže... hádám, že ano!" dořekla konečně. Na jednu stranu to bylo děsivé, jelikož akce tohoto druhu nijak moc nemusela, na druhou stranu však si až moc dobře vzpomínala, zvláště po tom, jak se Mizuki-san usmál, na své sny, které mívala dřív, než se ztratil a údajně zemřel. O tom, jak se krásně oblékne jen pro něho a stráví spolu slavnostní den, budou se dívat na ohňostroj... Rychle zatřepala hlavou. Naivní představy mládí...

Mizuki

Ve stejnou chvíli, uvnitř Mizukiho hlavy. JOOOOOOOOOOOOOOO!

Ehm...to je skvělé Baru, jsem tak rád, že jste mi nedala košem. Usměje se, krapet nervózně. Mimo jiné...ještě si nejsem jistý...ve světě lidí jsem mnohlé pochytil. Napadlo mě, že bych mohl nějaké jejich věci přenést do tohoo plesu. Možná by si ženy mohly vzít něco pohodlnějšího než společenské kimono, jestě stále si nejsem jistý. Mrkne na ní.

Baru

se usmívala a přikyvovala, ale ve skutečnosti se o situaci ve světě lidí nijak moc nezajímala, takže vůbec nevěděla, o čem Mizuki-san mluví. Naštěstí.
Zanedlouho oba došli k obytné části kasáren, té civilistické.
"Dobrá, takže se tedy koukneme..." mumlala si Baru, když procházela kolem pokojů. Ještě pořádně neměla jasno v tom, který je volný a který ne, tak se to snažila pohledem zjistit. Nebyl to veselý pohled na místa, kde někdo očividně bydlel, ale už tam velice dlouho nebyl a po minulých událostech bylo v podstatě jisté, že už se nevrátí... Kdo to asi byl a ke komu z divize patřil? Co třeba Kyouhei, má tady někoho? Nebo měl? Baru se nějak zamyslela, takže na chvíli zapomněla mluvit, jen procházela od dveří ke dveřím a klepala na ně, zda je někdo uvnitř.

Baru

"Ne, v pořádku, pokračujte!" vyhrkla Baru po té, co málem opět dostala dveřma. Byla ráda, že to tak nedopadlo, takové ponížení by si před Mizukim-san rozhoně nepřála. Mohla jen doufat, že nikde v okolí není Izumi-fukutaichou... Chvíli to trvalo, ale nakonec našla pokoj, který byl prázdný a ani nevypadal, že by se tam měl někdo vrátit.
"Co tady? Není to nic moc, ale můžete tu bydlet, než... najdete třeba něco lepšího..." Netušila, jestli Mizuki-san bude někde hledat jiné ubytování, třeba u nějaké rodiny? Měl vůbec nějakou?

Ehm..rozkaz Baru-fukutaicho. Otočí se a zavře za sebou dveře, zjevně rád, že po něm nebyl vyžadován test přímé chůze.

Mizuki

Koukne dovnitř a pak na Baru. Připomíná mi to staré časy na Akademii...myslím, že mi to bude vyhovovat. Aspoň budu mezi svýma! Mrkne na Baru. Ehm...tak....já bych se zabydlel...budete něco potřebovat Baru? Zeptá se.

Baru

pochopila, že je čas dopřát Mizukimu trochu soukromí.
"Kdepak, Mizuki-san. Naopak, kdybyste vy něco potřeboval, kdykoli se na mě obraťte. Zatím si tedy odpočiňte... fungování divize znáte," dodala s úsměvem, že nemusí aspoň jednomu novému bydlícímu recitovat řád. Vydala se tedy nazpět přes zahradu.

Natsuki

Ležala som na posteli v mojej izbe. Ruky som mala rozhodené a celá moja póza stála za viac než len fotku. Ťažko povedať, či by som takú vedela vyčarovať pri vedomí. Neskôr ma však prebudili svetelné lúče, ktoré začali prenikať cez záves. Dopadali mi priamo do očí ktorými som zažmurkala. Zakryla som si ich rukou pred svetlom s miernym povzdychnutím. Chvíľku som sa snažila premôcť a ešte spať, nakoniec však nedobytný pocit smädu zvíťazil a ja som predsa len prešla do sedu.
Rozospato som sa poobzerala po miestnosti. Bol tu bordel, síce som ho nemávala často, tento stál naozaj za uznanie. Nečakala som žiadnu návštevu, žiadneho priateľa, dokonca ani podkapitánku či hocikoho. Preto som nepovažovala za potrebné, momentálne poriadok udržiavať. Oči mi zablúdili k stolu, na ktorom stála fľaška. Skúsila som sa z nej napiť.
"Prázdna." Skonštatovala som sucho. Našpúlila som pery a vysmädnutým pohľadom som sledovala umývadlo, ktoré sa nachádzalo neuveriteľne ďaleko, až cez celú izbu ! Nakoniec som sa postavila a našuchla som na nohy králičkovské papuče. Napustila som si plný pohár vody a na ex som ho vypila.
Trvalo už len chvíľku, kým som si navliekla uniformu shinigami a zanpakuto som si pripevnila o opasok. Zobrala som si mptrojku, na uši som dala mega-slúchatká a pripravená na ďalší, pravdepodobne mierne stereotypný deň, som vyrazila do uličiek trinástky. Najprv som sa pochopiteľne zastavila na nástenke, či tam nie je niečo nové alebo podobne.

Baru

Najednou za sebou Natsuki zaslechla nadšený a překvapený hlas.
"Natsuki-san! Díky bohu, že vás vidím! Myslela jsem, že jste pryč, byla jste nahlášená jako pohřešovaná!" Byl to hlas podkapitánky 13. divize, která si chvíli odpočinula u sebe v pokoji, ale za chvíli jí to nedalo a musela jít zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku.

Natsuki

Keď som započula hlas Baru, od laku som až nadskočila a rýchlo som sa otočila s tým, že som čakala nejaké pokarhanie. Po tom som si spomenula, že som vlastne nespravila nič zlé a tak som si znova mierne odfúkla. Usmiala som sa, no po jej slovách mnou troška miklo.
"Rada vás vidím Baru-san." Usmiala som sa a nejakým záhadným spôsobom na mňa prešla tá jej nadšená nálada.
"P..pohrešovaná ? Eeeh.. no, gomenasai ? Netušila som o tom, vlastne.. čo je dnes za deň ? Posledne si pamätám len to, ako som sa po tej misii zvalila do postele. Je možné že som prespala aj deň !" Hovorila som a následne som sa zatvárila vystrašene. Dlaňou som si praštila do čela.
"Natsuki-bakaaa." Pískla som do vzduchu. Pozvala som predsa Kyouheia na saké !! Bohvie čo si myslel, keď som sama neprišla.

Baru

tak trochu ztuhla. Tahle osoba to všechno prospala? Jak zavřeli trhliny a tak dál?! No... nakonec... spánek je zdravý.
"Stává se..." řekla jenom s trochu nuceným úsměvem, i když Natsuki tak nějak i záviděla. Celkem by jí nevadilo, kdyby to všechno taky prospala. "Každopádně, teď je už všechno v pořádku." Nějak nevěděla, co dál říct. Zas tak moc se s Natsuki neznala... Ale dala si přece předsevzetí, že se bude snažit víc sblížit s členy divize! "Hm, máte teď něco v plánu?"

Baru

Než Natsuki odpověděla, všimla si Baru muže, který se k nim blížil. Vypadal dost ležérně, jak oblečením tak výrazem ve tváři. Baru se pousmála. Bylo dobře, že se tak rychle znova zabydlel... nebo to jen předstíral? Ne, Mizuki-san rozhodně nebyl z lidí, kteří by se přemáhali a předstírali, že jim je dobře, když není... na druhou stranu se taky netvářil, že je mu kdovíjak strašně, když to nebylo tak zlé a dalo se to snést. To Baru na lidech oceňovala, nesnášela ufňukánky a primadony a všechnu tuhle pakáž. Ani nevěděla, jestli se Mizuki dívá jejich směrem, ale mírně na něj kývla, možná i mimoděk.

Mizuki ihned odpověděl na Baruino mávnutí krátkým mávnutím a pomalými klidnými kroky došel k oboum dívkám. Nutno poznamenat, že neměl své zanpakuto u pasu.

Mizuki Dayame

Došel až k Baru a neznámé shinigami, která nejspíš byla členkou 13.divize a promluvil. Dobrý den Baru, dobrý den...eh...my se neznáme...Já jsem Mizuki Dayame, těší mě. Přivítá se s neznámou a otočí se k Baru. Musím uznat, že je Kyouhei velmi pohotový a že jsem nečekal, že bude mít schované moje oblečení...jen bude třeba trochu vyprat...ehm, ale o čem to mluvím. Zavrtí nevěřícně hlavou, že se tu baví o takových pitomostech jako jsou jeho fusky. No a co vy Baru? Jak se vám daří ukáznit tu hordu...?