7. divize

Zamrkala na tu jednu vetu, ktorú vyslovil, ale nič k tomu nehovorila. Dívala sa naňho a uklonila sa.
"Moja úcta." povedala, keď sa mierne uklonila, otočila sa a šla preč z kancelárie. Keď zatvorila za sebou dvere, oprela sa o ne a dívala sa do stropu zamyslene. Zase ten pocit, že nevie, čo ďalej. Nikto jej nedal smer, asi si ho bude musieť určiť sama. Povzdychla si, odrazila sa od dverí a kráčala po budovách divízie pričom premýšľala, čo teraz.

Hikaku

Dlouhou dobu se procházel po kasárnách. Cestou narazil na spoustu členů, vždy se na ně usmál a pozdravil. Oni zase vše brali moc formálně. Ne že by se Hikakovi jejich uznání nelíbilo, ale přišlo mu to často zbytečné. Musel si už začít zvykat. Došel až do prostor kde bývají ubytováni členové, zastavil se u dveří kde bydlela Inari a opatrně zaklepal.

Kaneyama Inari

V jejím pokoji bylo úplné ticho. Zdálo se, že je někde jinde a nebo jenom dělá, že tam není a tiše uvnitř trucuje.
Inari si to sice namířila do svého pokoje, ale nakonec tam nedošla. Nechala klíč ukrytý v kapse a vydala se prohlédnout si kasárny zvenku. Odbočila z cesty a přes trávník si to namířila podél stěny hlavní budovy dozadu. Za kasárnami narazila na tréninkové prostranství. Zrovna tam někdo trénoval, a tak se posadila pod nedaleký strom a začala ho pozorovat. Stále se jí hlavou honilo to, jak si z ní všichni nehezky vystřelili. Yuriko k tomu možná měla nějaké důvody, že jí to neřekla a kapitán byl v takovém stavu, že byla v tu chvíli ráda, že dýchá a neumře jí v rukách. Navíc se ho ani neptala, co je zač. Jediný, na koho by měla být naštvaná je Sai... ten to určitě udělal schválně a ještě jí odmítl pomoct. Ale co by jiného od něj mohla taky čekat. A navíc se ho taky neptala. Nejspíše by se měla opravdu kapitánovi omluvit za to, jak se zachovala v nemocnici. Hlavně za to, jak ho oslovila. A nejspíše i za tu facku, kterou mu vrazila. Ačkoliv ta byla oprávněná. Tak trochu... vlastně za to nemohl, že na ní spadl a rukama se dotkl jejího hrudníku... ale mohl přece rukama spadnout jinam... tu facku si zasloužil. Nikdo jí nebude sahat na prsa! Ale i tak by se měla omluvit... za to všechno a ještě za to, že mu tykala. Možná na ni ani nebude naštvaný, jak si Inari myslí. Yuriko říkala že je fajn.
Ještě chvíli seděla pod stromem a přemýšlela, pak se zvedla a zamířila konečně do svého pokoje. Chvíli bloudila v budově a hledala dveře, do kterých patřil její klíč. Když našla chodbu, na které byl její pokoj, ulevilo se jí. Pak však spatřila kapitána, který stál před jejími dveřmi. "Co ten tady sakra chce?" Ačkoliv se netvářila příliš nadšeně, na jednu stranu byla ráda, že ho potkala. Mohla se mu zrovna omluvit... než si to rozmyslí. Co nejpomalejším krokem došla k němu.
"Kapitáne....já bych se vám chtěla omluvit za to, že jsem.... jak jsem se k vám chovala. Za tu facku a taky za to, jak jsem vás oslovila... A za to ostatní. Neměla jsem tušení, kdo jste a no.... oni mi to.." Po těch posledních slovech se zarazila. Už zase všechno chtěla svádět na ostatní! "No... já vím... nevědomost neomlouvá." Pak se znovu na chvíli odmlčela. "A taky jsem chtěla.... jsem Kaneyama Inari a chtěla jsem se přidat k vám do divize." Odvětila a natáhla ke kapitánovi ruku. Během toho, co říkala, se mu poprvé podívala do očí. Mohlo to vypadat trochu neupřímně. Inari tohle omlouvání bylo proti srsti, obzvlášť, když za to vlastně ani nemohla. Ale je to kapitán...

Hikaku

Dveře se dlouho neotevírali a Hikaku začínal ztrácet trpělivost, což se jemu stávalo málokdy. Chystal se už odejít a začal uvažovat nad tím, jestli i ostatním kapitánům záleží tolik na jejich vztazích s členy. Nevěděl jak to chodí, pořád mu bylo neznámo tolik věcí. Nebyl tu nikdo s kým by se o tom mohl pobavit,ale na druhou stranu toužil na vše přijít sám. Z toho guláše v hlavě se mu zamotala hlava. První krok doprovázelo mírné zapotácení, které přicházející Inari nemohla zaregistrovat. Při dalším kroku napřímil hlavu a spatřil členku, kterou hledal. Chtěl začít mluvit, ale dívka byla rychlejší.
Vyslechl si všechna její slova a dříve než k němu natáhla ruku, pronesl k ní svou vůbec první kapitánskou řeč. "Co se stalo, stalo se. Tu facku jsem si zasloužil, to popírat nebudu." Pak se na ni zadívá upřeným pohledem a spustí. "V tomto případě neznalost omlouvá. Ale ne jen tebe. Nikdo netušil, kdy se vrátím nebo kde vůbec jsem. Myslím že ti toho o mě dost pověděli. Proslýchá se o mě že jsem podivín, ale víš co Inari?" Položí jí otázku, na kterou nemůže znát odpověď, protože doteď ji neznal ani on sám. "Možná jsem podivín, možná ne, ale vše je to způsobeno tím že se snažím být co nejlepším kapitánem, být jako ti ostatní, proto tak často mizím, tedy mizel jsem. Trénink následovaný dalším a dalším. Jenže být kapitánem to asi neznamená jen být silnější než ostatní kolem." Pak se zamyslí a uvědomí si jak naivní vlastně byl a proč to všechno dělal. "Být kapitánem znamená nést zodpovědnost za lidi, které možná ani pořádně neznáš, chránit je a tak podobně, ale k ochraně je potřeba zase velká síla. Přiznám se že v tom mám pořád zmatek. Ještě jsem si na to všechno nějak nezvykl." Netušil zda jí to vůbec zajímá, ale hlavní bylo že nemluvil jen o kapitánství, doufal že v tom Inari pozná že divize je jako rodina, ve které by se měli chránit všichni. "Doufám že jsem tě moc nepopletl. To hlavní co ti chci říct je. Díky..." Neřekl za co, ale měl na mysli to že právě ona mu pomohla se nějak zamyslet nad sebou samým. Nakonec jí podal ruku a s humorem řekl. "Vítám tě tedy v divizi, která je možná plná podivínů." Nahodil zase ten jeho úsměv a začal přemýšlet nad jinými věcmi, protože měl v hlavě opravdový zmatek. Věděl že se časem najde a bude dobrým kapitánem.

Kaneyama Inari

Pozorně si vyslechla, co všechno měl kapitán na srdci. Najednou ho viděla v trochu lepším světle než předtím. Možná nebude tak špatný kapitán, jak si nejprve myslela. Ten jeho projev k ní na ni udělal opravdu dojem. Možná to je tím, že je tu teprve chvíli a ještě to kapitánování neumí moc dobře, jak sám přiznává. Předsudky jsou k ničemu... jen ať chlapec ukáže, co je v něm! Třeba Inari nakonec zjistí, že si lepší divizi vybrat nemohla. A i kdyby se nakonec ukázalo, že jeho řeči jsou jen plané výmysly, může odejít jinam. Což by však dělala nerada. Ještě by se mohla dostat k někomu, kdo by byl ještě podivnější.
"Ne... to já děkuji... za přijetí do divize." Kdo ví, zda mu děkovala jen za tohle. "A ne... nepopletl jste mě.... alespoň myslím, že ne." Pravdou je, že se v tom trochu ztratila. Důležité však je, že pochopila, co jí chtěl říct.

Hikaku
"To jsem rád." Dodal a začal pomalu odcházet. "Tak zatím Inari." Inari si až teď mohla všimnout Haruki na Jeho zádech, která na ní taky cosi hukla. "Paa Iri." Pokud mu už Inari nic neříkala za nedlouho se přesunul do své kanceláře. Všiml si předtím nějakého papíru, který vypadal dost důležitě. Vytáhl jej ze šuplíku ve stole a pozorně si jej přečetl. Jednalo se o nějakou výzkumnou misi nebo tak něco. Termín ho doslova zarážel, bylo to už dnes.  Neotálel a napsal vzkaz Yuriko. Nálada se mu teď zhoršila, protože se opět nebude moci věnovat své divizi. Už si ani nepamatuji kdy měl naposledy čas jen pro sebe. Vzal si tedy potřebné věci, které vložil do malého batohu, vzal si přes pusu obyčejnou, černou, látkovou masku a vyrazil. Snažil se sundat Haruku a nechat ji v kasárnách, ale marně.

Kaneyama Inari

"Jo... zatím." Odvětila a pak spatřila nějaké malé stvoření na kapitánových zádech. "Um.... ahoj?" Vydala ze sebe překvapeně a hleděla na malou holčičku. Pak si uvědomila, že jí zkomolila její jméno a chtěla na ní zařvat, že je to Inari a ne Iri, ale to už byli dávno pryč.
Z kapsy vylovila klíč a odemkla dveře do svého pokoje, když tu jí na nos něco přistálo. Vlasy jí málem stály hrůzou, už se chtěla ohnat rukou, aby ten ohavný hmyz ze svého nosu odehnala a nebo zabila. Naštěstí jí v tu samou chvíli začalo to stvoření předávat zprávu a Inari si uvědomila, že jde jen o motýla. Stáhla tedy ruku zpátky a vyposlechla vzkaz. "Mise?!" Vyhrkla trochu zděšeně. "Ale já.... já nemůžu jít na misi.... ani nevím, co se na takové misi dělá a co si vzít sebou!" Problesklo ji hlavou a vstoupila do svého pokoje.
Sbalila si sebou jen pár nejnutnějších věcí, vlastně skoro nic nenesla. Při odchodu se ještě ujistila, že má u sebe své zanpakuto a pak vyrazila na místo určení.

Ib -> Přiletěl k tobě pekelný motýl. Jeho vzkaz je tento: "Z rozkazu vrchního kapitána se zúčastníte mise do světa lidí, kde vyšetříte nedávný útok na skupinu členů 9. divize, najdete přeživší a poskytnete jim pomoc. Dostavte se k senkaimonu, kde se setkáte se zbytkem své skupiny."

Prišla do 7. divízie. Chodila okolo izieb a snažila si spomenúť, ktorá bola jej. Po chvíli ju našla a vošla do nej. Preistotu skontrolovala veci, či sú naozaj jej. Vyzliekla sa zo shinigamskeho oblečenia a utierkou si utrela fľak na hrudi a vyťahovala si svoje oblečenie, ktoré si na seba nastokla. Vtedy však započula trepot krídiel a ohliadla sa. Pretiahla si hlavu cez tričko a dívala sa na motýla a pritom počúvala správu. Prekvapene zamrkala, predsa len sa dostane do ľudského sveta skôr než si myslela. Zvláštne, že sa o tom s Kishim rozprávali. Okamžite sa obliekla, zobrala svoju zanpakuto a bežala k senkaimonu.

Sai Kazuma

Dorazil jsem do sedmé divize. Měl jsem namířeno k mému již za krátkou dobu bývalému domů. Cestou jsem přemýšlel nad šťastnými chvílemi, které jsem tam zažil... Téměř všechny byly spánek. No, moc času jsem tam netrávil...
Bylo divné procházet se touhle divizi v kapitánském plášti třinácté. Ti co mě tu znali, pro ně jsem byl jen člen, který pořád popíjel energetické drinky a rád si utahoval z nováčků, hlavně holek. Snažil jsem se ignorovat pohledy a řečí ostatních.
Přišel ke dveřím svého domů. "Tak jdeme..." Vešel jsem dovnitř a začal s balením. Samozřejmě sebou nebudu tahat všechno. Jen ty důležité věcí... jako zásoby energetických drinků, oblečení a tak dále.
"Tohle nepotřebuju... tohle se možná bude hodit... hmm... uvidíme... co je sakra tohle?... Ani jsem nevěděl, že něco takového mám..."
Když jsem skončil, odešel jsem ven s pár krabicemi a zavřel za sebou. "Klíče mám někomu vrátit?... No, to je jedno. Později..."
Vydal jsem se směrem ke třinácté divizi.

Hneď ako sa vrátila z Karakury, tak si šla prečistiť hlavu a hlavne vyliečiť si zranenia. Nejako sa dala do poriadku a potom šla do siedmej divízie, kam vlastne patrila. Nejako sa jej tam zvlášť nechcelo, ale vzhľadom na to, že tam určite nikto nebude, tak ju to trošku povzbudilo, pretože bude mať pokoj. Pomaly prišla tam a naozaj tam skoro nikto nebol, teda zatiaľ nikoho nestretla. Šla do izby, kde bola ubytovaná. Ľahla si na posteľ a snažila sa zabudnúť na všetko, čo sa v Karakure stalo, pretože to bolo jeden veľký omyl. Dívala sa na strop a stále nedokázala zo seba dostať ten nepríjemný pocit. Na chvíľu zatvorila oči. Prisahala by, že zaspala, pretože sa jej znova premietalo pred očami ako pred niečim uteká so slzami v očiach a je hodne vydesená. Chladná biela ruka sa za ňou načahuje a vtedy, keď ju skoro má, ohliadne sa a zrazu tma. Prudko otvorila oči a posadila sa. Pozrela sa okolo seba a vydýchla si. Našťastie to bol len sen, dúfala vto. Pretrela si oči a postavila sa. Musela ísť niečo robiť, inak by sa tu zbláznila, keby nič nerobila a premýšľala nad týmito vecami a nechala ich, aby ju ovplyvňovali. Vyšla pomaly zo svojej izby a začala sa prechádzať po divízii.

Neprocházela si se sama dlouho, vlastně tě už nějakou tu chvíli někdo pozoroval tedy spíš za tebou šel.

Yuriko

Plížila se za tebou a snažila se přijít na to co tě mohlo tak vylekat, nebo přivést do stavu, ve kterém si se teď nacházela. Prošla si kolem ní a ani sis jí nevšimla, ale ona poznala že jsi to ty. Něco jako šestý smysl jí napověděl že je tady něco špatně. Nakonec jí to nedalo a musela se tě zeptat. Šla na to opatrně, šlo vidět,kdyby Yuriko viděla, že nejsi ve své kůži. "Halo Ib, nehodila by se ti společnost?" Snažila se mluvit co nejpřívětivěji

Pomaly kráčala po chodbách a prešla si rukou po čele. Mala tam pár kvapiek potu. Väčšinu z toho snu si veľmi nepamätala, takže ktovie čo to bol za horor. Vtedy nevnímala, nepočula nič ani nevidela a stále blúdila. Dokiaľ nepočula za sebou hlas. Skoro vyskočila z kože, keď na ňu niekto prehovoril a zježili sa jej vlasy. Zastavila sa pritom a potom sa upokojila a pomaly sa otočila. Dúfala, že nejako nekričala z toho sna alebo nerobila hluk.
"Em, no..." zamumlala neisto a pozrela sa do strany. "Ako chceš." povedala a kývla ramenami. Nevedela teraz či by bola najradšej sama so svojimi myšlienkami alebo byť s niekym, ale teraz nad tým uvažovať nechcela.

Yuriko

Posadila se na zem a opřela se o zeď za ní. "Stalo se něco na misi?" Začala rozhovor. Ib mluvila roztřeseným hlasem což na Yuriko nepůsobilo moc dobře, neměla to moc ráda, byla radší, když všichni kolem ní byli veselý.

Dívala sa na ňu. Skôr by sa chcela prechádzať, ale tak ostala stáť a prešlapovala na mieste. Nečakala, že sa ju bude pýtať na misiu.
"Nič čo by stálo za reč. Obyčajná misia." povedala pokojnejšie, pretože už si strážila to ako to hovorí a ako sa aj tvári. Dúfala, že zmení tému alebo sa bude znova sama prechádzať, pretože sa musela rozhodnúť, čo bude dnes robiť, aby tu nezlenošila.

Yuriko

Ib byla vážně zvláštní osoba. Vypadalo to že o její pomoc ani nestojí. Zůstala tam sedět a dále nemluvila. Nechala vše ať jde svou cestou. Netrvalo to dlouho a naskytla se příležitost odejít. Přišel nějaký člen, který se snažil být důležitým, každopádně o Ib bylo postaráno. "Měj se Ib." Sice jejich rozhovor nestál za nic, ale i tak se Yuriko cítila dobře. Nabídla pomocnou ruku.

Keď nič neodpovedala, tak sa už chcela otočiť na odchod, ale potom k nej pribehol člen ich divízie. Teda aspoň si to myslela. Najskôr ju zarazilo to "-san" a ďalej ju zarazilo to, že mala byť na stráži. Zastavila sa teda a otočila sa k nemu.
"To som.. asi prehliadla." povedala potichu a nervózne sa poškriabala na líci. Nechcela doplniť to, že ani nevedela, že niečo také vôbec majú. Potom sa pozrela na toho člena a dúfala, že jej povie niečo viac, inak bude musieť lietať po divízii a zisťovať si kam čo a ako. Naozaj si nedokázala zvyknúť, ale teraz nevedela či to bolo touto divíziou alebo proste ňou. Radšej bola samotárka a na akadémii sa spoliehala väčšinou na seba, ale tuto je proste v nejakej skupine ľudí a už nemohla byť zase tak samostatná akoby jej aj vyhovovalo.

Zamračila sa a nebadane trochu nafúkla líca, keď bol na ňu taký protivný. Hej, radšej bola sama, vtedy mohla byť pokojná a nestarať sa o ostatných. Otočila sa urazene smerom k východu a šla pomalým urazeným krokom. Keď už bol z dosahu jej videnia, keby sa náhodou otočil, tak rýchlo upaľovala preč smerom k severnej bráne. Toto to pekne začína, povedala si v myšlienkach zatiaľ čo preletela kasárňami siedmej divízie. Už tu bola niečo cez rok-dva a už sa jej "práca shinigami" prestávala páčiť, ale to nechcela rozmazávať alebo robiť ešte unáhlené názory. Možno sa to ešte zmení.. možno.
Severná brána -->

<--- kasárny 1. divize

Kioshi Hikaku

Nijak zvlášť nepospíchal. Nebylo to zapotřebí. Když procházel kasárnami, sledoval bedlivě, každého člena. "Divize, o které se neví a přece je známa právě tím." Vlastně to bylo docela vtipné a Hikaku se nad tím pousmál. Nebylo třeba se na ostatní zlobit, jednou se kvality jeho divize projeví. Došel do kanceláře a byl rád, že všechno papírování udělala jeho asistentka, mohl si alespoň na chvíli odpočinout. Vytáhl z jedné ze skříní vhodné jídlo pro Haruku, kterou následně posadil za svůj stůl a nechal jí vesele papat. Sám se rozhodl dát si menší sprchu a trochu se upravit.
-------

Vylezl ze sprchy a oblékl se do zcela nového oblečení, vyměnil si obvazy a navoněl nějakým deodorantem. Pak si pečlivě prohlédl své vlasy. "Chtělo by to změnu." Měl své vlasy rád, ale brzy se části z nich zbaví. Vešel do kanceláře, posadil se za stůl, položil si Haruku na klín a sepsal hlášení pro vrchního kapitána přesně tak jak si přál. Následně společně s dívenkou usnul.

Kioshi Hikaku

Když spal, zdál se mu nádherný sen, ze kterého by se nejraději nikdy nebyl probudil.

Probudilo ho šimrání na nose, doprovázené onou zprávou. Poškrábal se na nose, nehledě na to jestli tam motýl pořád je nebo ne, byla to naprosto spontánní reakce. "Haruko." Špitl tiše k dítěti a mírně s ní zacloumal, aby se probrala. "Musíme jít, zase nás někde potřebují." Postavil se od stolu, protáhl se, rychle si učesal své vlasy a vzal katanu, opřenou o stůl. Mezitím se mu Haruka vyšplhala za krk, pevně se chytla a přesto usnula. "Ty se máš." Pomalu vykročil k místu setkání.

--->  podzemní komplex