7. divize

Kaneyama Inari

"Tak tedy do čtyřky... jenže kudy?" Stále stála na místě a nerozhodně se rozhlížela, kterou chodbou se vydat. Zachránce situace přišel jako na zavolanou. Spadl jí kámen ze srdce, když Saie spatřila. Alespoň si v první chvíli myslela, že z ní padá velký balvan. Po chvíli zjistila, že mladík nejspíše zase začal omdlívat, protože na ni spadla celá jeho váha a začal jí sklouzávat na zem. "Hej... ty! Opovaž se být zase mimo, jinak si to s tebou vyřídím, až tě ve čtyřce dají do pořádku!" Vyjekla trochu zoufale, protože neměla nejmenší tušení, co si s ním počít a jak ho dopravit do čtvrté divize. Štěstí, že se tu objevil Sai."Přišel sám. A pak se skácel k zemi." Odvětila a zamířila k němu. V tuhle chvíli byla ráda, že toho pitomce, který ji při jejich prvním setkání tolik lezl na nervy, vidí.

Sai Kazuma

Podle toho jak na něho začala ječet, jsem si uvědomil, že neví kdo to ve skutečnosti je... No, neměl na sobě kapitánské haori... přesněji řečeno to byla jedna z věcí, jež mu chybí. Vypadá to, že toho po cestě ztratil více. Nicméně, neměl jsem v plánu jí prozatím říkat nic o identitě tohohle dlouhovlasého chlápka... vždyť ona to zjisti později sama... a možná to bude v tu chvíli i pořádná sranda. "Eh..." Pověděl jsem a otočil se směrem, který směřoval ke čtvrté divizi... rozhodl jsem se vybrat tu nejkratší cestu. "Poď za mnou... ukážu ti cestu do čtyřky." Pověděl jsem a mávl na ni rukou, aby se dala do pohybu... Samozřejmě mě napadlo, že bych jí měl pomoct s Hikakem, ale síla jí nechybí, tak až se snaží.

Kaneyama Inari

Zůstala stát a nevěřícně zírala na Saie. "To si děl srandu nebo to myslí vážně?! To mě ho nechá opravdu tahat samotnou?!" Kdyby se teď na ni otočil, spatřil by, jak ho vraždí pohledem. Když se shinigami na několik metrů vzdálil, bylo jí jasné, že to myslí vážně. Srovnala si mladíka tak, aby se jí co nejlépe nesl a začala ho táhnout za Saiem. Nebylo to zrovna lehké, právě naopak. Vždyť byl vyšší i těžší než ona, nohy mu šoupaly po zemi - možná je bude mít díky tomu i trochu odřené, ale radši sama padne na nos, než aby ho měla pustit.

Hneď ako sa dostala z akadémie, zamierila do 7. divízie. Rozhodla sa ísť za kapitánom, aby sa mu oficiálne predstavila. Trvalo jej trochu dlhšie než sa zorientovala, kde čo je a tak. Často sa dívala na svoje nové shinigamské oblečenie, ktoré ju trochu znervózňovalo tým ako vypadá. Možno si ho aj neskôr upraví, ale teraz na to veľmi nemyslela. Po dlhšej dobe sa jej podarilo nájsť vchod do 7. divízie. Chvíľu stála vonku a dívala sa okolo. Potom sa zhlboka nadýchla a s výdychom pokračovala do budovy jej nového domova. Kráčala po divízii a snažila sa nájsť kapitána alebo jeho kanceláriu. Nikoho zatiaľ nenašla, ale skôr by radšej našla kapitána. Ďalej nevedela, čo bude robiť.

Yuriko

Dnešek byl opravdu zvláštní, už sem přišla další neznámá osoba. Cítila její reiatsu, ačkoliv bylo na nízké úrovni, Yuriko nečinilo problém jí vycítit. Zrovna se chystala jít si odpočinout, ale neznámý člověk v divizi se musí prověřit. Vykročila si to tedy klidně k místu odkud reiatsu cítila a kdyby byla schopna vidět, uviděla by u malou dívenku.

Robil jej celkom problém tu niekoho nájsť. To sa jej páčilo, keďže ona má rada ticho a osamelosť, ale kapitána proste musela nájsť, buď chce alebo nie. Avšak po chvíli kráčania počula aj ona kroky. Pozrela sa okolo seba, odkiaľ idú kroky a po chvíli zbadala nejakú ženu. Bolo však na nej niečo zvláštne a to, že mala obväz uviazaný cez oči. Samozrejme, napadol ju len jeden dôvod. Mohla byť slepá, ale nemuselo to byť tak. Zastavila sa a dívala sa na ňu.
"Eemm.." zamumlala niečo, keďže nevedela ako ju osloviť a ako začať a pozrela sa do strany. "Em.. p-pardon.. j-ja.." bola hrozne nervózna, keď musela začať hovoriť prvá a preto koktala a stále sa dívala do strany.

Yuriko
Došla až k ní. "Zníš mladě, velmi mladě. Co tady taková malá holčička pohledává?" Tušila že by to mohl být nový člen divize. Ale tak mladý? Každopádně se na ní pořád usmívala a byla zvědavá co se dozví. Dnes to v sedmičce opravdu žilo a dělo se tu spoustu zajímavých věcí. Hikaku se vrátil a v zápětí zase zmizel. Vlastně to bylo na dnešku nejdivnější, protože s vždy alespoň ukáže ve své kanceláři, ale dnes tam nebyl.

Zamrkala prekvapene, keď ju nazvala malou holčičkou. Pozrela sa na seba a potom sa pozrela na ňu, ale potom ju napadlo, že to myslí tým hlasom, ale to ona posúdiť nevie.
"Pridelili ma sem. Volám sa Ib. Kde môžem nájsť kapitána tejto divízie?" predstavila sa rovno a slušne sa opýtala a dívala sa na ňu. Nevedela, čo je to za ženu, ale predpokladala, že k tejto divízii patrí. Dúfa, že už konečne stretne kapitána a potom.. nevie čo bude robiť, ale nad tým bude asi premýšľať, keď sa stretne s kapitánom. To bolo to jediné, čo zatiaľ dnes chcela urobiť.

Yuriko

"Je pravda že dnes jsem si nezkontrolovala spisy, takže jsem neměla zdání že příjdeš. Vlastně jsi dnes už druhá." Poodejde pár kroků a nenápadně ti naznačí aby ses k ní při chůzi připojila. "Mimochodem já jsem Yuriko. Ale pro tebe je podstatnější Hik... tedy kapitán." Zamyslela se nad tím co se chystala říct, ale vlastně to bylo úplně jedno. Hikaku není z těch co by si na oslovení kapitán nějak zakládali. Ale možná časem. "Kapitán tady pravděpodobně není. Dnes se vrátil kdo ví odkud, ale zase zmizel. Víš on náš kapitán je stále někde a nikdo o něm moc neví. Je jim už dlouho no pořád si na to nezvykl. Stal se kapitánem, no asi. Už tomu bude i rok. Jenže byl dlouho nezvěstný a teprve nedávno se vrátil a opět někam na chvíli odešel.... Tudíž si k divizi asi nevypracoval moc velký vztah, tedy alespoň ne viditelný, ale myslím že by za každého z nás dal ruku do ohně. Něco mi říká že se tu co nevidět ukáže." Stručně sdělila informace o kapitánovi a pořád šla dál. Procházeli jste se po venkovních prostorách kasáren.

Po celú dobu, čo ta.. Yuriko rozprávala, bola ticho. Mohlo sa jej zdať, že ju vôbec nevníma, ale pritom ju plne počúvala. Nemala rada ľudí, ktorí sa tvária, že ju počúvajú a nakoniec zistí, že rozprávala nadarmo a to rozpráva veľmi málo. Pre ňu boli informácie o tom, že kapitán zmizol, zase sa vrátil, potom zase zmizol.. celkom zbytočné, pretože to nepotrebovala vedieť. Stačilo úplne povedať, že tu nie je, ale to by bolo celkom neslušné, tak radšej mlčala. Dívala sa stále pred seba a kráčala vedľa nej.
"Takže.. kapitán tu nie je." povedala si pre seba jedinú informáciu, ktorú potrebovala vedieť, ale to, že vie viac, jej nevadilo, ale pre ňu to bolo celkom zbytočné. Dúfala, že sa vráti, čo najskôr. Nechcela by stráviť mesiac čakaním naňho.
"Ja tu naňho počkám. Ďakujem." povedala a vykročila rýchlejšie a stratila sa do chodieb. Bola by čoraz viac nervóznejšia, keby bola s ňou o niečo dlhšie. Mala rada samotu, bola rada bez spoločnosti, ale žeby jej vyložene nejaká spoločnosť vadila, tak to nie, ale v spoločnosti sa cíti dosť nesvoja a preto sa radšej prechádza po chodbách sama. Nuž, nájde kapitánovu kanceláriu, tam ho počká a potom sa uvidí.

Yuriko
"Není tady. Počkat můžeš, ale kdo ví jak dlouho to bude trvat." Pak se otočila a vydala se kdo ví kam. Z tvého hlasu i odvodila že si spíše samotář a že chceš mít klid. "Tak se zatím měj Ib." Řekla když k tobě byla otočená zády a byla taky už poměrně daleko se zvednutou rukou.

Trmácala sa po chodbách divízie. Zdála sa jej tá budová taká veľká a hneď ako do nej vošla, tak sa rovno aj stratila. Dúfala, že sa kapitán čoskoro vráti a nebude tu musieť toľko blúdiť. Snáď sa z tejto budovy potom nejako vymotá. Kráčala po celej budove celkom dlho a niektorými chodbami prešla už viackrát, ale nevzdávala to. Dívala sa okolo seba, či nenájde známku nejakého znaku alebo nápisu, ktorá ukazuje, kde je kapitánova kancelária. Po dlhom, večnom blúdení zbadala na cedulku na dverách, ktorá mala názov, ktorý hľadala. Tušila, že tu nie je a preto sa postavila vedľa dverí. Oprela sa o stenu, prekrížila si ruky na prsiach a čakala na kapitána.

Kaneyama Inari

>>> Kasárny 4. divize

Pomalým krokem došla až do kasáren 7. divize. Celou cestu si vyčítala, že radši neřekla něco rozumného a vypadlo z ní to, co jí přišlo na jazyk jako první. Musí teď brát přece v úvahu, že je to kapitán... Měla by k němu chovat trochu úctu a asi by se měla i omluvit, za to, jak se chovala. Netvářil se, že by byl nějak extra naštvaný, ale možná se tak jenom tvářil třeba kvůli její sestře a až jí potká v divize, tak jí to pěkně osladí. Nejradši by se teď propadla do země. A možná ještě hlouběji.
Zadívala se na oblohu a teprve teď svěsila ruce dolů ruce, které měla celou dobu skřížené na prsou. Obloha byla trochu zamračená.... a tak se na ni zamračila taky a zamířila do jedné z budov kasáren divize. Ještě se tu moc nevyznala a netušila, kam to vlastně vlezla. Nevěděla, co by měla teď dělat a tak jen bezmyšlenkovitě bloudila kasárnami divize. Zastavila se na chodbě před kapitánovou kanceláří. Napadlo ji totiž, že by si mohla jít konečně vybalit. Možná to bude dělat zbytečně, protože jí tu kapitán nebude chtít.... ale stejně nemá co dělat. Prudkým pohybem se otočila a nechtěně vrazila do nějaké dívky, která postávala u kanceláře a které si díky jejímu zamyšlení nevšimla. Navíc ještě zakopla o její nohy a spadla na zem, přičemž se jednou rukou chytla jejího oblečení a shodil a shodila jí taky.
"Nemůžeš dávat pozor, kde stojíš?!" Vyjekla ze sebe naštvaně hned po tom, co dopadla na tvrdou zem. Tohle byl teda den... Pomalu se začala zvedat a chytila se za ruku, kterou instinktivně strčila pod sebe, aby zmírnila pád. Když stála pevně na nohou, konečně pohlédla na osobu, do které vrazila. Spatřila mladou černovlasou dívku.... vypadala trochu jako mrtvola díky její bledé tváři. Inari k ní natáhla ruku, aby jí pomohla vstát. "Jsi.... v pořádku?" Optala se nejprve a pak se odmlčela. "No.... já... víš..... no.... omluvám se.... že jsem do tebe vrazila a no... že jsem po tobě hned začala ječet. Já vím.... byla to moje chyba.... no..." Vykoktala ze sebe a zadívala se na dívku. Opravdu nebyla příliš zvyklá se omlouvat, ale cítila se trochu blbě kvůli tomu, že to hned svedla na tu dívku a začala po ní řvát.

Stála stále pri kancelárii. Mala celkom trpezlivosť, ale tá sa ľahko môže vytratiť, ale u nej dlhšie potrvá než jej dojde trpezlivosť. Počula nejaké kroky, ale absolútne im nevenovala pozornosť a ďalej sa dívala do zeme. Fakt už dúfala, že sa tu kapitán objaví, pretože to, že ju tu takto necháva čakať je celkom neospravedlňujúce, ale ona to tak veľmi nebrala. Ktovie, či vôbec vedel, že má prísť. Ak nie, tak v tom systéme majú celkom bordel. Trošku sa narovnala a pohybovala svalmi, pretože v tom postoji, v ktorom bola už dlhú dobu, celkom stuhla. Potom však do nej niekto vrazil a ani nevedela ako a otvorila oči a videla strop. Dívala sa na strop prekvapene a potom sa posadila a pozrela sa na dievča, ktoré po nej zjapalo. Nadvihla len obočie, ale na tvári mala len neutrálny výraz, takže ktovie, čo si myslela. Keď jej podávala ruku, nechytila ju za ňu a sama sa postavila a oprášila si oblečenie.
"Nič sa nestalo." povedala krátko a chladne a pozrela sa na ňu chladnými červenými očami, pritom červená by mala byť teplá farba. Znova sa normálne postavila pri kancelárii a ďalej nič nehovorila, akoby sa nič nestalo.

Kaneyama Inari

Inari byla celkem ráda, že potkala někoho dalšího v divizi. Byla to pro ni příležitost, jak se seznámit s někým novým a možná si i najít novou kamarádku! Dívka se však netvářila, že by se chtěla přátelit a postavila se i bez její pomoci. Inari jen svěsila ruku a zadívala se na dívku. Její chladné červené oči jí trochu vyděsily, dokonce ji přejel mráz po zádech. Dívka se postavila zase zpátky ke zdi a Inari dále ignorovala. Shinigami se radši beze slova otočila a zamířila rychlými kroky chodbou pryč. Čím více lidí v této divizi poznávala, tím divnější byl každý z nich. A ta dívka, kterou právě potkala, vypadala obzvlášť děsivě. Jediná Yuriko byla na ní zatím hodná. Ale... měla jí říct, že ten muž je kapitán sedmé divize. Určitě teď sedí s kapitánem a baví se nad tím, jak si z ní hezky vystřelili! A nejspíše se k nim přidal i Sai... vždyť ten si z ní dělal srandu už od začátku! Na akademii byli všichni tak přátelští... Většinou to byla ona, kdo si z ostatních dělal srandu... ale nikdy to nepřeháněla jako oni. Inari se najednou začala cítit strašně ublíženě.... Nejradši by šla zpátky za svou sestrou, jenže tam je teď nejspíše ještě kapitán a taky.... určitě je na ní naštvaná kvůli tomu, co řekla a jak tak rychle zmizela.
Vyšla z hlavní budovy a zamířila do míst, kde by měli být pokoje. Rukou zajela do kapsy svého oblečení, aby se ujistila, že neztratila svůj klíč. Ulevilo se jí, když ho konečně vylovila a pevně sevřela v pěsti.

Hikaku

Došel do kasáren pomalým, klidným krokem. Inari by rád dostihl, ale nechtěl se hned přemáhat. Vešel do hlavní budovy a zamířil si to rovnou ke své kanceláři. Došel až ke dveřím a v poslední chvíli si všiml dívky, která tu postávala. Pohled na polonahého mladíka s ovázanou rukou a zjizveným tělem musel být poněkud zvláštní. "Em... ztratila si se? Čekáš na kapitána?" Do kanceláře nakonec nešel, postavil se vedle ní a taktéž se opřel o zeď.

Pozrela sa za tou holkou ako odchádzala a pozrela sa zase pred seba. Čo už, ona taká bola. Bola ku všetkým chladná, ale zdanie proste klame. Po ďalšej chvíli ticha počula kroky. Možno sa vrátila zase tá holka. Pozrela sa do strany, smerom odkiaľ šli kroky. Nebola to ona. Bol to nejaký polonahý chlap s jazvami po tele.
"Áno, čakám." povedala krátko a pozrela sa pritom do strany. Vypadal, že asi taktiež čakal na kapitána. Predpokladá, že aj toho odpudí ako aj tu holku pred chvíľou.

(V kanceláři by se měla nacházet Haruka Nové NPC tudíž ji zmíním a Miss nebude must za někoho hrát )

Hikaku

"Tak pojď za mnou." Vykročil ke dveřím do kanceláře a pomalu je otevřel. Vše bylo v pořádku, tedy až na podivně vypadající krabici na stole. "Tady se posaď." Ukázal dívce, která čekala před kanceláří na židli proti jeho stolu. Odešel do vedlejší místnosti a sáhl po jedné ze svých bílých vest s růžovým podšitím a znakem divize na zádech. Vrátil se zpátky do kanceláře, tentokráte už oblečený úplně v novém. Konečně vypadal reprezentativně.  Posadil se za stůl a pohlédl na tu malou dívku. "Hikaku Kioshi, kapitán sedmé divize." Řekl s úsměv a prohlédl si nějaké papíry na stole, které bylo nutno podepsat. Začal se soustředit na tu krabici, která tady ležela. Postavil se a naklonil se nad ni. Byla přes ní pohozená deka a na ní jakýsi list s textem.„Velice se omlouváme ale nemáme moc dobré finanční zázemí a dítě jako je…“ Hikakovi vystoupal tep rychlostí shunpa kapitána deváté divize. "Jak jako dítě? Co to kur.." Uvědomil si že mluví nahlas, rychle se uklidnil a pokračoval ve čtení. „ ... dítě jako je toto by mělo být spíše s lidmi, kteří jsou mu podobní. Nezlobte se na nás kapitáne Kioshi a přijměte jí s láskou.“ Posadil se na svůj kapitánský zadek a začal se fackovat. Nespal, zvedl se tedy a odkryl krabici. Dítě bylo vzhůru a bylo strašně roztomilé což Hikaka uklidnilo. Ale co teď měl dělat. Nemohl se ho zbavit, někdo do něj vložil důvěru, někdo o kom sice nic neví. Snad o něm, jich věděla něco alespoň Yuriko. Následovalo pár dalších komických věcí jako bylo pojmenování dítěte. A dětské pojmenování Hikaka. Po všem se konečně posadil a oddechl si od toho všeho s Harukou na zádech. Konečně se začal věnovat té dívce, která na něj čekala. "Předpokládám že tě k nám poslali z akademie." Usmál se jakoby se nic nestalo a stejně tak se usmála i Haruka.

Mina: (Pokud tě zajímá co vše se dělo, abys mohla trochu rozvinout svůj post tak se vše dočteš v sekci NPC do divizí v zajímavostech.)

Pozrela sa naňho, keď povedal, že má ísť za ním. Prekvapene zamrkala, keď vošiel do kapitánovej kancelárie. Bol to on alebo nejaký jeho pomocník, čo by mal nováčikov vybavovať zaň ho? Každopádne ho nasledovala dovnútra a posadila sa na stoličku oproti jeho stolu. Keď sa jej predstavil, mala už jasno. Predsa len to bol kapitán tejto divízie. Chcela sa predstaviť, ale potom si všimla jeho pohľadu na nejakú krabicu. Dívala sa naň, čo na nej nechápe a nechápala zase ona jeho reakcie. Keď videla, že v tej krabici bolo dieťa, začali sa diať čudné veci, ktoré ani sama nechápala, pretože sa diali rýchlo. Pochopila, že kapitán nemá deti. Ostala tam sedieť vystretá, akoby zhltla pravítko a výraz na jej tvári sa vôbec nemenil, akoby ju neudivovalo to, čo sa deje v tejto kancelárii. Sledovala kapitána mlčky a ani sa nepohla, dokiaľ sa jej nezačal zase venovať.
"Áno." prehovorila len na jeho... skonštatovanie. Predpokladala, že to nebola otázka a ďalej sa naňho dívala červenými chladnými očami.

Hikaku

Vytáhl nějako složku a z ní jeden papír. "Poprosil bych tě tvé jméno, které napíšeš sem nahoru." Ukáže na jednu z kolonek na papíře. "A tvůj podpis tady dole." Bylo to jenom nějaké formální lejstro, které vypisoval málokdy. Všiml si že Inari tady ještě záznam nemá, možná by se za ní mohl zastavit osobně a promluvit sis ní úplě v klidu.

Pozrela sa na ten papier a zobrala si ho do ruky. Len ho letmo prešla očami a potom si napísala do kolonky svoje meno, ktoré jej ostalo a podpísala to. Potom mu to vrátila a dívala sa znova naňho mlčky. Sem-tam sa pozrelo na to dieťa, ktoré bolo na jeho chrbte, ale veľmi mu nevenovala pozornosť a pozerala sa na kapitána, či ešte niečo bude chcieť alebo tak.

Hikaku

Vzal si papír a vypsal daší kolonky. Pak se podíval na jméno. "Ib? To zní zajímavě" Přeměří si novou členku pohledem. "Tak tě tedy vítám v naší divizi Ib." Zůstane sedět a čeká zda bude mít dívka nějaké další otázky. "Ib"
Haruce se její přítomnost asi líbila protože se začala smát strašně zajímavým dětským smíchem.

Kývla len ramenami na to, že jej meno znie zaujímavo, ale nič na to nepovedala a stále sa naňho dívala.
"Ďakujem za prijatie." povedala zdvorilo, ale stále v tom bol počuť chladný podtón a potom sa postavila a bola pripravená odísť, aj keď nevedela, čo bude teraz robiť, ale uvidí.
"Je to všetko?" opýtala sa ho. Nechcela, aby to znelo nejak drzo, ale nechcela len tak mrhať čas sedením. Najradšej by už šla vymýšľať, čo pôjde robiť. Pozrela sa potom letmo na Haruku, ktorá začala vydávať divné zvuky, ktoré asi mali predstavovať smiech. Pozrela sa bez zmeny výrazu späť na kapitána.

Hikaku

"Není za co děkovat. Snad nám budeš užitečná. A ano bylo to vše." Pronese a počká než opustíš jeho kancelář. Konečně má zase chvíli pro sebe a tak si nachvíli odpočine ve svém křesle. Po pár chvílích se zvedne a pořádně se protáhne. Haruka se za celou dobu nepohla z jeho zad. Její ruce se pevně a zároveň něžně drželi jeho ramena. "Takže odteď asi budem parťáci co?" Haruka se jenom usmívala se zavřenýma očima. Hikaku se postavil k zrcadlu, nasadil si kapuci a odešel z kanceláře. Chtěl se zastavit za Inari než zase na čas zmizí.