4. divize, nemocnice

Kaneyama Inari

>>> Kavárna U Vysmátého Arrancara (Inari, Sayuri)

Pomalým krokem dorazí společně před kasárny čtvrté divize. Inari se zdá, že čím více se blíží k jejich cíli, tím méně pospíchají. Každý její krok je pomalejší. Sama si není jistá tím, kdo z těch dvou zpomaluje a nakonec se zastaví nedaleko brány.
"Tak... jsme tady." Oznámí fakt, kterého si jistě všimla i Sayuri. Inari si najednou začala uvědomovat, že jí její sestra bude chybět, i když věděla, že od sebe nebudou zas tak daleko a můžou se kdykoliv navštívit.
"Někdy se za tebou přijdu podívat. A pokud by u tebe nastal nějaký problém nebo jsi si prostě chtěla jenom popovídat, víš, kde mě najdeš. Můžeš mě kdykoliv přijít navštívit. Ale jsem si jistá, že všechno zvládneš sama a ostatní z divize ti určitě taky rádi pomůžou." Pak se odmlčí. Nějak se jí do toho loučení nechce, ale navenek nedá nic znát a jen se pousměje.

Kaneyama Sayuri

Celou cestu zvládala jít v tichosti, ale nebyla si jistá, zda je to tak správně. I když jí mlčení nedělalo problém, chtěla si s Inari povídat dokud to šlo, ale ono už to prostě nešlo. Nevěděla, co má říkat a k tomu se každým krokem blížili ke jejím kasárnám.
Zastavily se, ale Sayuri reagovala až když uslyšela Inarinin hlas. Vzhlédla a dlouze si prohlíže budovu před sebou. Pak se se zármutkem v očích ohlédla na Inari a polkla. Sklonila pohled a chvíli na to svou starší sestru objala. ,,Dobře," hlesla, ,,já... se na tebe taky příjdu podívat. Slibuji, že to tu zvládnu..." vím jak se těšíš. Chci aby se ti v tvé divizi líbilo. Svá poslední slova nějak spolkla a dořekla si je jen v duchu. Pustila Inari a poodstoupila.
,,Já... budu se snažit," hlesla a pokusila se usmát. Pak už se jen otočila, znovu dlouze pohlédla na budovu, sebrala všechny své duševní síly a... pomalounku se vydala jejím směrem.

Kaneyama Inari

Opětovala své sestře její obětí. "Budu se těšit, až přijdeš." Nejspíše by jí držela ještě déle, ale nechtěla ji zdržovat, když se už odhodlala jít. Ještě by si to pak mohla rozmyslet.
"Zvládneš to." Zopakuje jí ještě jednou, po tom, co jí slíbí, že se bude snažit. Během celého rozhovoru se Inari snaží udržet si úsměv na tváři. Pak už se její sestra otočí a vydá se do kasáren. Inari zůstane stát na místě a mlčky pozoruje, jak se od ní sestra vzdaluje. Její úsměv zmizí z tváře a trochu posmutní.
"A hodně štěstí, Sayuri!" Zakřičí na ni ještě, než se vytratí z dohledu, naposledy na ni pohlédne a pak se vydá ke kasárnám sedmé divize stejně pomalým krokem, kterým přišli sem.

>>> Kasárny 7.divize

Kaneyama Sayuri

Ucítila, jako by byla najednou o dortík lehčí, když za sebou ještě zaslechla Inarinina povzbudiví slova. Ano, její sestra tu byla vždy pro ní, tak teď se musí naučit šlapat sama za sebe, aby jí to všechno jednoho dne mohla vrátit. Při představě, že by mohla být pořádně užitečná, se vyditelně nadchla, ale to netrvalo dlouho.
Najednou se rozhlédla a už byla v budově. Zkameněla. Byla tam, ve své divizi, co by teď měla dělat? Prohlížela si nemocniční bílé stěny a strop. Já... hm... čtyřka je specializovaná na léčbu. Možná bych... měla jít léčit? Nebo... možná... snažila se rozhodnout, jak si dál počínat, ale nedařilo se jí ani v nejmenším.
,,H-ha-ha..." chtěla zavolat, třeba by jí někdo slyšel. Než se však pořádně nadechla, zase z plánu sešlo. Sem v nemocnici, nemůžu tu takhle řvát, pomyslela si bezradně. Rozešla se pomalu chodbou, lehce pootáčela hlavou a byla nejistá. Nevědla, co přesně má od toho místa, od této divize, od této zodpovědnosti čekat. Jen si mnula nervózně ruce a doufala, že někoho potká. Někoho, koho popisovala Inari, ochotného a přátelského člověka, takový podle ní prý v této divizi byli a co Inari řekla, to byla pravda, protože ona by Sayuri přeci nelhala. Žila vždy v tomto přesvědčení a tak ty teď spoléhala jen na slova své starší sestry...

Kaneyama Sayuri

Zastavila se. Vzhledem k jejímu tempu chůze sebou ani moc neškubla, za to zůstala jen polekaně hledět na dvěře, které se kousek od ní rozletěly do kořán. A ještě víc se zděsila, když na ní promluvila osoba, která z nich vyšla. Na první pohled sem patřila, další šok. Nějakou dobu se nezmohla na slovo, pak se podívala na zem.
,,Já se-se omlouvám," vykoktala třesoucím se hlasem. Polkla, po čemž následovalo krátké odmlčení. ,,Jsem-jsem tu nová, v divizi," dodala, ale na víc se už prostě nezmohla a zůstala uprostřed chodby jen stát jako sloup.

Kaneyama Sayuri

Už jen vyčkávala, až z pusy té ženské začne vycházet oheň. Vážně jí děsila a spolu s tím byl celý první dobrý dojem z divize totálně v trapu. Rozhodně se na ní namínila znovu podívat. Jen lehce kývla hlavou.
,,Ano, mám," odpověděla ženě polohlasně, i když jí to trvalo. ,,Děkuji," zachovala si slušnost. Každá další vteřina tady pod pohledem oné ženy pro ní bylo peklo. Trochu rychlejším krokem se tedy rozešla pryč, najít zmiňovaného kapitána.
Dojít do nejvyššího patra by pro někoho mohla být fuška, ale při jejím tempu a myšlenkách ani nepostřehla, že už výš schody nevedou. Za nedlouho našla i kapitánovu kancelář, jen jí stálo mnoho usílí se odhodlat a zaklepat. Přeci jen se měla důvod obávat, že kapitán bude stejné, ba dokonce horší osobnosti, než ta doktorka v přízemí...

Genma

moc nepobral to o té hře, co to zas ta babka vymýšlela? No, kapitán si z toho těžkou hlavu nedělal, takže to nemohlo být tak vážné. Přikývl tedy a vydal se pro svoje věci. Čím dřív bude připravený ke službě, tím líp. Mohl by se stavit ještě na chvíli doma... ale co tam? Nikdo ho tam nečekal, leda tak pavouci po tom roce.

Kaneyama Sayuri

Nikdo jí neodpovídal, i když se odvážila zaklepad po druhé. Napadlo jí však, že to spíše neslyšela. A ona si nechtěla znepřátelit kapitána hned první den tím, že ho bude napínat a pak se vymlouvat. Podívala se nejistě na dveře a po delším váhání nahlédla do kanceláře.
Byla prázdná, nikdo v ní nebyl. To se jí vůbec nelíbilo. Přesto pomalu vklouzla dovnitř, protože co když jen kapitán nestál v jejím rozném poli! Ale ani tak tam nikoho nezahlédla. Rozhlédla se po místnosti, zatímco pomalu kráčela ke stolu, za nímž pravděpodobně kapitán sedával. Nebo by měl sedět, jenže neseděl. Na něm si všimla nějakého papírku.
,,Ve sklenicích?!" vyhrkla zděšeně, když si text na papírku přečetla. Vyděsilo jí, jak malý asi jejich kapitán je, že se vejde do sklenice? Začala koukat všude kolem. Ale v jaké z nich je... zoufala si, ale marně. Znovu se podívala na papírek. Když si to přečetla po páté, konečně to bylo správně. Cítila, jako by z ní spadla obrovská tíha, ale ještě neměla tak docela vyhráno, neb asi v nejmenším netušila, kde má ty skleníky hledat. Najednou ta varianta se sklenicemi nebyla tak hrozná.
Vylezla z kapitánovo kanceláře a za sebou zavřela. Stála opět na chodbě, která vedla dál a dál. Co nevidět se po ní rozešla i ona s nadějí, že třeba narazí, ne doslova, na někoho, kdo by jí mohl do těch skleníků nasměrovat.

Kaneyama Sayuri

Našla něco mnohem lepšího, než chtěla. Tabuli! Teda mapu! Mapu která nekřičí, nešklebí se, jen tak stojí a radí, kde co je. Sayuri byla ráda, že nemusela s nikým ohledně cesty tak mluvit a hned se pustila do zkoumání a hledání skleníků. To nebylo zase tak těžké vzhledem k tomu, že v mapách se uměla orientovat rychle, protože jen co se na chvíli zastavila, už byla zase v pohybu.
Došla až ke skleníkům. Byla při tom tak šťastná, že se nikde neztratila. Už už chtěla vstoupit, když se zarazila. Co když... co když... kapitán chtěl odpočívat. Já... neměla bych ho asi rušit... ale mám se nahlásit, nevěděla si rady. Znova. Nakonec se ale přes své obavy, a že jich nebylo málo, přenesla a vstoupila do oněch výše zmiňovaných skleníků.
,,Ka-kapitáne?" ....

Kaneyama Sayuri

Přesně tohle nechtěla. Kapitán meditoval, určitě ho vyrušila! Teď už jen čekala, že vyletí na nohy a kdo ví, co po tom. Jenomže... to se nestalo. Jeho gesto bylo úplně jiné, což Sayuri mile překvapilo a vnitřně trochu uklidnilo. Možná... sem trochu pesimistická, pomyslela si a sama sebe v duchu trochu pokárala.
Přišla ke kapitánovi blíž, jak naznačoval. Mnula si svěšené ruce v dlaních. ,,Do-dobrý den. Já... moc se omlouvám za vyrušení. Bylo mi řečeno... že se mám u vás ohlásit," odmlčela se, aby se trochu sebrala a mluvila souvisleji. ,,Ehm, tedy... jsem nová členka poslaná čerstvě z akademie, Kaneyama... Sayuri." Moc jí to přerušení nepomohlo, pořád to z ní lezlo jak... jako obvykle.

Dr.Daisuke Stein

Na jeho tváři se objevil mírný náznak úsměvu.
Takže nový doktor, to mě těší...mé prosby byly vyslyšeny...
Pomalu otevře oči a podívá se na tebe. Vypadal celkem klidně a sympaticky.
Ukaž!
Natáhne ruku a vezme si tvé papíry.
Hmm...zajímavé...co mi o sobě povíš...Sayu? Mohu ti tak říkat?
Řekl zatímco listoval známkami z akademie atd.
Máš nějakou specializaci?

Kaneyama Sayuri

Zarazila jí ta zmínka o prosbách. Skoro to znělo, jako by čtyřka měla málo doktorů, ale to přeci nebylo možné!
Z předešlé zkušenosti měla trochu obavy o to, jaký kapitán vlastně bude. Když se však na ní podíval, opět to bylo naprosto mimo její očekávání. Tentokrát s tím, že to byla ta lepší možnost.
,,Yuri, kapitáne," hlesla polohlasně a sklopila pohled k zemi, jak u ní bylo zvykem.
,,Spe... specializa...ci?" přeříkala po svém kapitánovi zaskočeně. Soudě dle jejího výrazu, který šel dobře rozpoznat, i když ho směřovala kamsi dolů, bylo jasné, že netuší, na co se jí kapitán dotazuje.

Daisuke

Pobaveně se zasmál.
Dobře Yuri...mě říkej třeba Kapitáne...nebo Doktore Steine...je to na tobě, jen ať je to trochu zdvořilé...nerad bych po roce skončil jako Kápo, nebo třeba Déčko...rozumíme...
Koukne na ni s hraným přísným pohledem, tak hraným, že jí to musí být jasné.
No..jestli máš nějaké...zaměřené schopnosti...máme tu lidi spíše na chirurgii, na výrobu léčiv, lidi přes psychiku, terapeuty...a tak různě...v nemocnici to pak pomáhá, když je na každou práci odborník...
Vyfoukne obláček dýmu a otočí pár stránek v papírech.

Kaneyama Sayuri

Jen očima pomalu vzhlédla, na čež se opět rychle zabodla pohledem do země, když viděla kapitánův výraz.
,,Rozumím, kapitáne," tlumil se jí hlas a možná se drobet usmála nad tím, jak se snažil vypadat přísně. Možná to bylo tím, že nebyli v nějaké kanceláří, ale skleníku, kde vše působilo tak trochu odlehčeněji.
,,A-aha... Víte já... já nevím, tedy nejsem si jistá. Nemám na nic... specializaci. Umím, umím jen léčit koncentrací reiatsu, mo-moc toho nevím," zase se sem tam zakoktala a začínala být zklamaná sama sebou, jak si vlastně myslela, že tohle bude probíhat. Promnula si ruce v dlaních svěšené podél těla a nenápadně udělala drobný úkrok dozadu, pro všechny případy.

Daisuke

Ale no tak... Postavil se s menšími obtížemi a poplácal Yuri po zádech.
Nesmíš být tak plachá...a bát se...my ve 4.divizi nekoušem, ani tě nebudeme peskovat za to, že nemáš specializaci.
Vezme z křoví svou hůl zdobenou dvěma proplétajícími se hady a vydá se pomalu do divize.
Pojď Yuri...najdeme ti nějaký pokoj, aby ses mohla ubytovat...pak ti přidělím někoho, kdo tě zaučí a zavede do běhu nemocnice....
Pomalu kulhá ve skleníku ven.

Kaneyama Sayuri

Ten prudký pohyb - ano, na ní to bylo prudké - jí na chvíli opravdu vyděsil. Instinktivně přikrčila hlavu k ramenům a zavřela oči. Naštěstí se její strašlivé představy nevyplnily a ve skutečnosti to bylo jen jakési povzbudivé poplácání po zádech.
,,O-omlouv..." zarazila se vprostřed slova a na okamžik jen mlčky hleděla před sebe. Pak zaťala ruce v pěsti. ,,Omlouvám se!" vyhrkla. Nekřičela, ale rozhodně mluvila hlasitěji, než normálně, taky souvisleji. To, co řekla, snad nebyla ani věta, ale bylo znát, že jí to stálo velké úsilí. Její tvář se nepatrně rozzářila, jako by byla svým výkonem naprosto unešená, i když to nic nebylo. Ona se ale chtěla snažit, slíbila to. Chtěla se dál učit, aby jednou své divizi mohla být pořádně k něčemu užitečná a jestli to znamenalo, že má přestat být plachá, tak... tak to musí alespoň zkusit!
Na vyzvání následuje směr svého nadřízeného a udržuje jeho tempo, aby ho nepředběhla. Avšak i jí se zdá být poměrně pomalé na někoho, kdo kolikrát bojuje se samotným časem. Když sledovala Steinovu chůzi, všimla si, že kulhá. A ta hůl, k čemu asi? Nějaká lékařská pomůcka? Byla zvědavá a chtěla se ptát, ale její ostýchavost jí to nedovolila. Možná později.
,,Jak... jak říkáte, kapitáne," přitakala pouze slovně, aby dala Steinovi najevo, že ho poslouchá. Mimochodem, opět mluvila tak, jak to pro ní bylo typické - tiše a přerušovaně.

Dr.Shuchiteki Stein

Pomalu kulhal chodbami nemocnice míříc ke své kanceláři v nejvyšším, tedy druhém patře. Pro někoho s chromou nohou, jak si Yuri sama všimla, to byla dlouhá cesta.
Trvalo tedy pár minut než se oba dobelhali do kanclíku.
Ten vypadal stejně, jako když ho Yuri před chvíli opustila.
Daisuke probelhal místností, opřel hůl o stůl a shrábl z něj papír a hodil jej do koše.
Pfuuu...potřeboval bych na tohle pomocnou ruku...podkapitána...i když jsem rád, že máe aspoň dost doktorů...
Řekl když se s námahou kulhal k velké skříňce na dveřích. Když ji otevřel, odhalil tak velké věšáky na klíče...
Počkat...takže...to bychom měli....pokoj 245. Hmm..219...ne...225 taky ne....ano..245 tady to je...
Obrátil se se svazečkem klíčů v ruce.
Máte tam klíče od pokoje a také od společných prostor pro personál...sprchy, toalety, společenská místnost, no však chápete...teď už jen...najít někoho kdo vás zaučí Yuri.
Sedl ke stolu a začal se přehrabovat ve složkách pekně utřízených. Tebe pobídne,aby ses posadila na židli naproti stolu.
Tys měla dost času prohlédnout si místnost, pokud jsi chtěla.

Kaneyama Sayuri

Vstoupila do místnosti, ve které dnes již jednou byla. I když kanceláře jsou takovým formálním místem, ten nejhorší tlak z ní samotné už opadl a Sayuri sama o sobě už nepůsobila tak napjatě. Udělala pár krůčků dovnitř, ale držela se dál, ale nepřekážela kapitánovi při manévrování po prostoru.
Tady není podkapitán? tázala se sama sebe udivěně, když poslouchala Steina. Drobet se nad tím zamyslela a probral jí zase až on, když jí podával klíče. Leknutím sebou škubla, ale automaticky si od něj svazeček převzala, na čež ho pohledem doprovázela ke stolu, k němuž na pobídnutí též usedla.
,,Promiňte, kap-kapitáne," krátce se odmlčela, ,,vy když jste předtím mluvil... Čtvrtá divize má nějaké problémy? Se svými doktory, myslím, nebo-nebo tak..." Překvapivě dokázala hovořit celkem souvisle a při tom sledovala bělovlasého muže před sebou. Avšak ke konci přeci jen klesla hlasem a sklopila pokled na stůl.

Dr.Stein

Zvedne hlavu od papírů a koukne přímo na Yuri.
Upřímně? Máme znatelný podstav...4.divize neměla téměř žádné stálé vedení a během bitvy s Reimei a další stálo 4.divizi mnoho doktorů a prostředků...poté co jsem se stal kapitánem jsem modernizoval celou divizi a nechal přistavět několik částí, to ale znatelně vyčerpalo finance určené pro divizi...
Zahledí se opět do papírů.
V Seireitei se všichni ženou za slávou a sílou a do naší divize se tak mnoho lidí nehrne...proto je nás tak málo...dá to nějakou dobu, ale já odkaz kapitánky Sory dostanu tam, kde byl za jejího vedení...
Při vyslovení tohoto jména zůstala tvář Daisukeho nezvykle neměnná...jako by...se snažil něco maskovat.
Igaku! To je ono...ten vás zaučí naprosto perfektně...koukneme se na to...
Zvedne se od stolu a přejde k něčemu, co vypadalo jako mikrofon.
Prosím Igakua Kenkö, aby se dostavil do kanceláře kapitána, opakuji, Igaku Kenkö se dostaví do kanceláře kapitána.
Zahlásí do mikrofónu a vrátí se ke stolu.
Za chvíli jej tu máme..chcete se ještě na něco zeptat?

Kaneyama Sayuri

Sic do tváře svého kapitána neviděla, slyšela v jeho hlase něco... něco zvláštního, když se zmínil o kapitánce Soře. Sayuri samozřejmě četla mnoho knih a spoustu věcí se odtamtud dozvěděla, takže měla naprosto jasno, o kom byla řeč. Najednou začala na kapitánskou pozici pohlížet trochu jinak. Nebylo to jen o papírování a rozdávání rozkazů, jak si mnozí, četně ní kdysi, mysleli.
Zarazil se jí hlasitě dech, když Stein vznesl nějaké jméno, které už jí toho tolik neříkalo. Zvedla hlavu a sledovala jeho kroky.
,,Já, no... ne. Myslím. Určitě mi všechny mé případné otázky během zaučení zodpoví pan... pan Igaku," hlesla a vstala ze židle. Zůstala však stát ještě u stolu. ,,Nerada bych vás zdržovala o-od vaší práce," prohodila během toho.