4. divize, nemocnice

Dr.Daisuke Stein

Pokýve chápavě hlavou.
Tím je tedy vyšetření u konce...věřím, že jste plně schopen služby...
Plácne ho po rameně a vypíše mu nějaké papíry.
Tady máte propustku a můj posudek, že jste opět schopen své práce...své věci i zanpakuto si vyzvedněte na příjmu...
Vrátí se ke stolku a začne ukládat nástroje do krabic, aby se neztratily, nebo nepoškodily.
Jo a ještě dvě věci...zaprvé jsem nechal trochu přestavět nemocnici, tak se nedivte, pokud najdete nové dveře, nebo nenajdete ty původní...a zadruhé...vrchní kapitán vyhlásil nějakou hru, kterou jsme součástí...jiné divize se mají snažit propašovat k nám měnící se artefakt a u koho na konci týdne zvostane, ta divize bude prohlášena nejhorší...pro nás to moc nemění, jen si musíme dávat pozor na podezřelá individua a nedat příliš na různé šuškandy o tom, jak se nás 12.divize chystá napadnout...
Zakroutí nevěřícně hlavou, nechápal odkud se takové bludy berou.

Konan Hana

Dětský pláč mě však nenechal dlouho spát. Probudil mě z krásného snu. S trhnutím jsem si sedla na postel a zhluboka oddechovala. Záviděla jsem lidem okolo sebe, kteří v klidu spali. Když jsem se uklidnila, začala jsem uvažovat, proč slyším dětský pláč. Přehrávala jsem si to v hlavě stále dokola a uvědomila jsem si, že vlastně slyším tři různé dětské pláče. Nemohla jsem jen tak ležet v posteli, a tak jsem z ní vylezla a vyrazila na procházku po chodbách nemocnice. Doufala jsem, že mi to pomůže....jakkoliv...

Konan Hana

Byla jsem raději, když chodby byly prázdné a já měla klid. Aspoň do mě nikdo nerejpal, že musím ležet. Pak jsem zahlédla nějakou známou osobu. Aspoň mi tedy přišel známý. I když mi to v hlavě šrotovalo, nemohla jsem si vybavit, koho mi bělovlasý muž připomíná.
Pomalu jsem se k bělovlasému muži přiblížila. "Ahoj." pozdravila jsem. "Jak se daří?"

Konan Hana

Leknutím jsem ustoupila o jeden krok dozadu, když mi konečně trklo, s kým to vlastně mluvím. Bála jsem se, chtěla jsem utéct a křičet, ale zvědavost mi ani jedno nedovolila. Stála jsem na místě jako přikovaná. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a mírně přivřela oči. "O jaké hudbě mluvíš? Já žádnou hudbu neslyším...." řekla jsem mu. "....Spíš jen pláč...dětský pláč." dodala jsem o něco tišeji. Určitě dělám chybu, když mu vykládám o svých slyšinách. Pomyslela jsem si.

Franken Stein

Se usmál od ucha k uchu.
Hudba je jen slovo...říkám tomu tak, protože to zní hezky...lépe....
Najednou se zahledí někam za Konan.
Ta...hudba...pláč...jekot...zpěv...slyším...jak zpívá..tady všude...zpívá...chce to po mě abych si pamatoval...pamatoval věci....věci....které chci zapomenout......
Zatřepal hlavou, jako by se snažil něco setřást.
Ach...pláč...
Pohlédl ti přímo do očí, bylo to, jako by hleděl přímo do tvého nitra....a tobě se na tu krátkou chvíli zdálo, jako by jsi hleděla skrz tlustou slupku šílenosti a nepříčetnosti přímo do očí racionálně myslícího muže...někoho...kdo znal co cítíš.
To co slyšíme v našich hlavách, nemusí být výplod našich myslí jen proto, že se to odehrává v naší hlavě...já...slyším ozvěnu....nekonečný jekot.....ozvěnu chyb....a co vy?
Jeho pohled byl....děsivý.

Konan Hana

Bála jsem se od Franken Steina odvrátit pohled. Bála jsem se, že když to udělám, tak po mně vyskočí a sežere. A pak ten pohled do duše skrz oči. Bylo divné pohlédnou přes tu "šlupku". Zjistit, že uvnitř je zavřený racionálně myslící muž. V tu chvíli už zase něco povídal a děsivě se při tom tvářil. Nenápadně (aspoň jsem se o to snažila) jsem ustoupila o další dva kroky dozadu. "To, že slyším dětské hlasy neznamená, že jsem byla......těhotná." odporovala jsem, ale přitom tomu všechno naznačovalo. Cítila jsem, jak na mě jde zase slabost. V hlavě mi naskakovali obrázky tří malých dětí. Mých dětí...

Franken Stein

Začne se trochu..dost maniakálně smát.
Ne....možná jste se jen přejedla brambůrků....
Chytne se za hlavu a prsty zaryje hluboko do svých bílých kadeří.
To že slyším ženský jekot taky nutně nemusí znamenat, že jsem žena!
Opět se začne chechtat.
Najít smysl ve vlastních bludech musíte tak trochu sama...taky jsou to vaše bludy že jo...jste z ně zodpovědná...nebo možná někdo jiný? Ach kdo ví...možná jsou to jiní, kteří nám způsobují bolest a naše bludy...možná...jsme jen smutný produkt jejich ambicí a potřeb....ale řeknu vám jedno bláznivé moudro....nebo moudro blázna? To je fuk ne...stejně to nebudete brát vážně, jako mnozí....své bludy si hlídejte, nepopírejte je ale snažte se v nich najít smysl...najít ale neztratit smysly...nebo nesmysly? Hee.....prostě musíte ulovit banán...a koupit opici...a najít smysl svých nesmyslů....
Nakonec na ni vyplázne jazyk...a rukou začne natahovat šroub v hlavě.

Konan Hana

Bolela mě z toho všeho hlava. Musela jsem pryč. Raději jsem se chytla zábradlí. Když jsem odcházela, tak jsem nejdříve couvala pozadu a teprve potom, co jsem měla jistotu bezpečí, jsem se otočila po směru a pokračovala dál...Procházela jsem kolem výklenku, kde leželo plno novorozeňat a krásně spinkali. Bolelo to, ale začala jsem si vzpomínat. Klečela jsem na kolenou a držela se za hlavu. Vzpomněla jsem si......vzpomněla jsem si, že jsem byla těhotná. A porodila jsem....porodila jsem 3. děti.

Konan Hana

Pořád jsem se držela za hlavu a kývala se dopředu a dozadu. "Děti...děti...moje děti....zapomněla jsem na ně....zapomněla....musím pro ně.....musím je najít....musím je získat zpět....jsou to moje děti....moje děti.....chtěli abych zapomněla....ale já si vzpomněla....na mé děti...děti" mluvila jsem jak šílená. Dokonce jsem se tak i cítila. Byl to strašný šok. Co jsem to za matku, když takhle nechá svoje děti v rukou padoucha.

Konan Hana

Zarazila jsem se. Čaj? Lehnout si? Teď? Pomyslela jsem si a zavrtěla rozhodně hlavou. Tvrdě jsem od sebe sestřičku odstrčila. "Nemám čas ležet. Vy to nechápete!" řekla jsem a couvala od sestřičky. "Yoshiro. Musím mu to říct." Přemýšlela jsem si pro sebe nahlas. V tom mi však došlo, že všechny věci a to hlavně svou zanpakuto mám v pokoji, takže tak i tak do toho pokoje musím. A určitě bude lepší jít do pokoje po svých než připoutaná kazajkou. "Myslím, že čaj a pokoj je dobrý nápad." řekla jsem nakonec s nechutí v hlase.

Konan Hana

Jen co odešla sestřička, tak jsem ze sebe shodila přikrývku. Ze skříně jsem si vzala své oblečení, bylo sice ještě potrhané a krvavé, ale pro tu chvíli to stačilo. Rychle jsem své oblečení na sebe hodila. Pak jsem ze skříně ještě vzala svou zanpakuto, kterou jsem připnula na pás.
Vykoukla jsem z pokoje na chodbu, abych zkontrolovala, že tu nikdo není. Naštěstí, čas se většinou dělá dlouho. Vyšla jsem tedy z pokoje na chodbu a mířila jsem k východu. Tvářila jsem se suverénně, jako že sem nepatřím a byla jsem tu jen na návštěvě.

Konan Hana

Zase jsem se lekla, když na mě Franken Stein promluvil. Vůbec jsem ho tady nečekala. Pravou ruku jsem leknutím položila na hruď a snažila se uklidnit. Zvědavě jsem si Steina prohlížela a ještě víc zvědavěji ho poslouchala. Najednou byl úplně jiný.
Mé oblečení opravdu nebylo v nejlepší stavu, ale neměla jsem zrovna čas na šití.
Zatnula jsem zuby. Ruce jsem měla v pěsti. Štvalo mě, že má pravdu. Jeho nabídky jsem se však bála. Pootočila jsem se k němu celým tělem. "Jakou mám jistotu, že mě dostaneš ven? Že neskončím někde na operační stole, rozřezaná na malé kousky?" Ptala jsem se nedůvěřivě. "A co ti vůbec dá můj příběh, že ho tolik chceš slyšet?" Dívala jsem se na něho přizavřenýma očima.

Frnken Stein

Usmál se, tedy spíš ušklíbnul. Popošel blíže a ze tmy vytáhl kolečkové křeslo na převoz pacientů.
ech...živá jsi mnohem zajímavější než mrtvá... Zakroutí hlavou.
Co máš pod vší tou kůží už vím...všecky ženy tam mají to samé...ale co máš tady... ukáže jí na hlavu.
To je ten pravej oříšek...a já ho chci rozlousknout...teda...jen obrazně....chápej....buahahaha...
Prostě a jednoduše, nemám rád vyřčené otázky na které neznám odpověď a dětské hlasy v tvé hlavě....aaach...
Udělá, jako když puberťačka sáhne na idola.
To je záhada...záhada na níž chci znát odpověď...

Konan Hana

Při slovech "všecky ženy tam mají to samé" jsem se urazila. Každý je něčím výjimečný. Hmmmm. Myslím, že tady to nemá cenu vysvětlovat. Říkala jsem si v duchu, když jsem pozorovala, jak se Stein pohybuje. Vypadal jako nafukovací tančící panák. Vyčerpaně jsem povzdechla. "Čaj se nevaří zas tak dlouho. No, dobře." řekla jsem a posadila se na kolečkové křeslo. "Tak mě dostaň ven." dodala jsem. V hlase bylo slyšet trochu sarkasmu.

Jakmile ses posadila do křesla, vydal se Stein pomalu chodbou k příjmu. Když jsme byli skoro za rohem, najednou se rozběhl a hrajíc udýchaného doběhl na příjem.

Franken Stein

Sestro! Rychle...potřebuju, abyste nahlásila na rentgen příjem pacientky...no...moc nekoukejte...dělejte... Vše dělal v rychlosti, aby sestra neměla moc času přemýšlet. I tak začala žvanit něco o jiném východu, Stein vysypal z rukávu okamžitou výmluvu.
Ale stará berta to zas zamkla...jak má ve zvyku..než čekat na klíče tak to beru tudy a hybaj volet na rentgen..není času nazbyt!!! Sestra rychle přikývla...Stein se pak vyřítil ven z nemocnice a pelášil dokud nebyli mimo pozemky 4.divize.
Tak...to bychom měli...proč teda slyšíte dětské hlasy???

Konan Hana

Stein mě s bravurností mistra dostal mimo pozemky 4. divize, až se mi tomu nechtělo věřit. Ulevilo se mi, že nejsem připoutaná k posteli. Další fází bylo najít Yoshira, což někdy nebyla ta nejsnazší věc, ale znovu odejít bez toho, aniž bych mu o čemkoliv řekla, už jsem nemohla. A navíc bych ty padouchy sama určitě nezvládla. Potřebovala jsem pomoc.
Když se mě Stein zeptal, tak jsem posmutněla. "Ty dětské hlasy....Jsou to hlasy mých dětí. Sebrali mi je a chtěli, abych na ně zapomněla. Ale díky různým okolnostem...například tobě...jsem si na ně vzpomněla." vysvětlila jsem stručně. Doufala jsem, že to bude jako vysvětlení stačit.

Franken Stein

Zakývá hlavou. Ach...to mě mohlo napadnout...
Zašklebí se...Tím je teda další záhada vyřešena...muehehehe...
Utáhne si šroub a potáhne cigaretový kouř...
Tak hybaj je zachránit ne? Když teď máte své smysly...
Posadí se a opře se o zeď.

Konan Hana

A vysvětlení mu......stačilo. Pfuuuu. Oddechla jsem si. Než jsem se však rozeběhla do 9. divize najít Yoshira, řekla jsem Steinovi. "Děkuji ti za pomoc." a lehce jsem se uklonila. Na nic jsem však už nečekala a rozběhla jsem se do 9. divize. Steina jsem se stejnak pořád bála, přeci jenom to byl šílenec.

Franken Stein

Jen koukne za odcházející Konan a uchechtne se.
Heh...zajímavá ženština... Pomalu se zvedne.
Vsadím se, že její pitva by byla neobvykle zajímavá....
Pohladí svůj skalpel, lesklou věc, kterou držel v ruce. Pak vyskočil na střechu domu, tou dobou už v ruce držel obří kosu. Natáhne do plic čerstvý vzduch...
Muhehehe...Seireitei volá...fuí....
S těmito slovy zmizel.