4. divize, nemocnice

Zde se nachází kasárna čtvrté divize a nemocnice, která je pod jejich správou.


Uplynul nějaký čas od bitvy s Reimei. Seireitei se pomalu zase začalo stavět na nohy, stejně jako většina v bitvě zraněných. Bylo běžné vídat na ulicích shinigami ještě stále obvázané nebo dokonce z berlemi, ale důležité bylo, že dychtili se vrátit do práce. Nemocnice byla stále ještě plná, ale většina z těch, co tam nyní leželi, se těšila na uzdravení v brzké či vzdálené době. Nejhorší bylo za nimi, ale ještě mnoho je toho čekalo. Město bylo poničené, lidé se stále ještě pohřešovali, stále hrozilo nebezpečí, že se tu někde skrývá nepovšimnutý nepřítel. Ovšem vzduch byl teplý a napětí z něj pomalu vyprchávalo... Byl konečně po dlouhé době čas takéna odpočinek.

Yoshiro

Už to trvalo fakt dlouho. Yoshiro pořád ležel obvázanej tunami obvazů a měl v sobě snad tolik léků, že by to normálního shinigamiho zabilo. Ale bylo to snad poprvé, co neměl v plánu utíkat z nemocnice. Zranění, která si sám způsobil tím, že aktivoval svoji podivnou pečeť, se mu léčila poměrně rychle, a dokonce to i vypadalo tak, že se brzo vrátí k (ne)plnění svých povinností. Začal se nenápadně rozhlížet okolo sebe. Hledal to tlačítko, které udělá ten nepříjemný zvuk a přivolá Genmu. Chtěl to udělat jen pro to, aby ho naštval. A!! Tady je.. "BZZZZZZZZUUUUUM!!!!!!"

Genma

seděl ve své kanceláři. Bylo to jediných pět minut, kdy měl volno, za celý den, jinak neustále někoho léčil, měnil obvazy, předepisoval léky, kontroloval stav a podobně. Konečně si může dát to své vysněné kafe a loupák... ano... Pět minut, kdy má klid!
BZZZZZZZZUUUUUM!!!!!!
Genma ztuhl s hrnkem na půl cesty k puse. To se mi určitě jenom zdálo, už mi zvoní z toho všeho shonu kolem v uších... Ano, to bylo jeho zoufalé přání, ale bohužel se mu to nezdálo. Podíval se, který pokoj ho volá. Ale ani nemusel, bylo mu dost jasné, kdo to je. Byl jen jediný člověk, který by si nějakou pohotovost načasoval právě na Genmových pět minut přestávky.
"Ruyichi..." zavrčel si Genma pod vousy, praštil hrnkem i loupákem o stůl a vyrazil z kanclu do pokoje, kde ležel kapitán desáté divize. Vpadl tam co nejrychleji - chtěl si aspoň stihnout dopít to kafe, než pět minut vyprší!

Sai Kazuma

Po několika minutách jsem dorazil před kasárny 4. Divize... Takže jdeme... Konečně jsem to našel. Vešel jsem do kasáren a šel hledat nemocnici kde je pán Ryuu... Teď si vlastně uvědomují, že si ani nepamatuju jeho celé jméno... Vím, že Ryuu je jeho zkrátka jména, ale kterého nevím... Dokonce ani jeho příjmení nevím... To je teda hezké. Vešel jsem dovnitř nemocnice a šel se porozhlédnout kolem jestli tu není někdo kdo by mi pomohl a řekl mi jak je na tom... A zrovna moc náladu na špatné zprávy nemám, protože by mi to zkazilo tuhle dobrou... Zprávy? To mi něco připomíná...

Kadmiel

Miloval tieto obdobia pokoja, kedy si každý cenil mier, čo konečne nastal. Väčšina shinigami bola usmievavá a príjemná na toho druhého, všetko sa zdalo byť v poriadku a nikto nevykazoval žiadne známky toho, že by chcel niekoho zabiť. Ako raj stvorený pre činnosť štvrtej divízie. Nemocnica sa začala vyprázdňovať a pacienti chodili len na preventívne kontroly, ktoré neboli veľmi náročné. Všetci medici si mohli oddýchnuť a nabrať nové sily. Medzi nimi bol aj Kadmiel, ktorý stál pri jednom z bočných vchodov do kasární otočenom na západ. Používal sa menej, ako ten hlavný, no niekedy sem nejaká tá živá duša zablúdila. Bolo to miesto ako stvorené pre mačky. Takmer každý deň vykladá misku s mliekom, aby ich sem takto privolal. Dve boli bežné návštevníčky. Ryšavá Nyan a čierny kocúr s modrými očami Pyon. Dúfal, že aj dnes prídu a on sa bude o nich môcť postarať.

Sai -> Hned u vchodu byla recepce, tam by ti měli být schopni nějak poradit. Ve skutečnosti slečna, která tam zrovna stále, se tě už ptala:
"Mohu vám nějak pomoci, fukutaichou?"

Yasumaru

Od doby, kdy skončila bitva, nebyl tak úplně jako dřív. Byl mnohem zamlklejší a velice bledý, protože se ještě ani jednu noc pořádně nevyspal. Představy z bojiště ho pronásledovaly za bděla i ve snech, už z toho byl poměrně na nervy. Alespoň že jeho zranění se léčila dobře... Dnes si šel nechat sundat poslední obvazy. Ale ani to ho nedokázalo vzbudit z letargie a on šel skoro jako tělo bez duše, ztracený v depresivních myšlenkách... Když se vzpamatoval, stál u kasáren 4. divize, ale z téhle strany je ještě nikdy neviděl. Jen nějaký muž právě vyšel ven a v ruce držel něco jako misku. Yasumaru se zarazil a rozhlédl se ztraceně kolem.
"He?"

Kadmiel

Práve jeho myšlienky blúdili nad tým, či by tejto dvojici nekúpil obojky a možno... možno si ich dokonca aj zobral domov! Keď ho zrazu vyrušil hlas.
"Kuchiki-taichou! Som rád, keď vidím, že sa vám vodí už lepšie. Počul som, že vaše zranenia boli dosť vážne. Potrebujete niečo?" Povedal prívetivým hlbokým hlasom, so širokým úsmevom na perách, ktorý na šiji musel hladiť ako zamat. Zatiaľ, čo čakal na kapitánovu odpoveď si kľakol a položil misku na prvý schodík z troch, ktoré tvorili vstup do kasárien.

Yasumaru

"Ale ne, nic vážného to nebylo," mávl Yasumaru skromně rukou, jako by mu snad Kadmiel dával nějaký kompliment. "No... dnes mi mají sundat poslední obvazy, ale... vypadá to, že jsem se trochu ztratil..." vysvětlil mírně nervózně a rozhlédl se ještě jednou kolem.

Sai Kazuma

Hele recepce... Šel jsem blíž a chtěl se zeptat když už mě slečna na recepci předběhla... Eh, dobrý den... Přišel jsem se zeptat na stav podkapitána Ryuua... No, podkapitána 10. Divize... Zajímalo mě jak se mu daří. Pověděl jsem ji a doufal, že mi něco poví a nebudou to nějaké důvěrné informace, protože jinak bych se tu musel večer vloupat a podívat se sám... ale na druhou stranu bych měl aspoň co dělat... Takové menší vzrušo vždycky potěší... Vypadá to že jich je tu hodně raněných... To já jsem z toho vyvázl teda dobře...

Yoshiro

"Sundej mi ty obvazy!!" Ano... Opravdu... Hned po tom, co Genma vešel do pokoje na něj Yoshiro zakřičel, aby mu pan doktor sundal obvazy. Těžko říct, jak moc byl Genma z Yoshira na prášky, protože mu tohle Yoshiro dělal pravidelně posledních několik dní. "Já už to dál nesnesu! Potřebuju trochu čerstvýho vzduchu a pohybu! Navíc mám hlad ... A ta práce, která mě čeká se sama neudělá!" Samozřejmě nenechal Genmu promluvit.
Ti dva byli skutečně dvojka k pohledání.

Kadmiel

Už-už sa chystal ukázať kapitánovi šiestej divízie, že toto je vlastne budova kasární, keď sa spoza rohu objavili prvé milé labky. Najprv dve zvedavé oči len tak nakukli, no potom zbadali misku s mliekom a odvážili sa prísť bližšie. Bol to malý Pyon, ktorý dnes dostal hlad skôr, než jeho kamarát Nyan, ktorý sa objavil až keď bol čierny kocúr pri miske a spokojne pil.
"No pozrime sa, kto je hladný, že kamarát. Ako si sa mal? Dúfam, že si nestretol nikoho z jedenástej divízie. Tí surovci by ti určite ublížili. Drž sa od nich ďalej." Hovoril chlácholivým hlasom, ako každý majiteľ k svojmu zvieratku.
"Kuchiki-taichou, toto je Pyon. A tamto..." pohľadom ukázal na ryšavého kocúra, ktorý sa už stihol prikmotriť ku Yasumaruho nohám, obtierať sa o ne a spokojne priasť "...je Nyan."

Ozaki

Konečně se mu nenápadně podařilo vypařit ven z kasáren. S klidem na duši se opřel o jeden velký strom na zahradě, vytáhl cigaretu a zapálil si. Tohle už potřeboval hodně dlouho. Málem už chytl i apsťák. V klidu si tam tak postával a potahoval z cigarety, když v tom kolem prošla jedná krásná dívka. Chvíli dělal jako by nic, ale pak už to nevydržel a zkusil jeden vtip. Čičííííí. Zavoval na ni. Jen co se ohlédla, rychle dodal. Kšššštc. Hledám kočku!

Sai -> Slečna chvíli nevěděla, co myslíš, ale když jsi zmínil, že je to podkapitán 10. divize, chápavě se usmála. "Ach tak, vy myslíte Hosentsu Ryuuku-san," uvedla to na pravou míru. "No, na jeho léčbě spolupracujeme s dvanáctou divizí, momentálně tu však není, buď je tam a nebo doma," informovala tě.

Genma

Bylo to tak, jak čekal. Chtěl Yoshirovi odpovědět něco velmi, velmi nelichotivého, ale kapitán mu nedal šanci a bez nádechu si stěžoval, jak je pobyt v jejich pěkné, čisté a skvěle vybyvené nemocnici nesnesitelný. Nebylo to poprvé a Genma věděl, že je to pouze způsob, jak ho rozčilovat, ale to ho nijak neuklidnilo. Na chvíli opravdu zauvažoval, že Yoshirovi ty obvazy sundá a vystrčí ho z okna, aby měl trochu toho svého čerstvého vzduchu, ale nakonec se udržel. Místo toho vyšel beze slova z pokoje, ale za chvíli se vrátil. Nesl si s sebou svou kávu a loupák. Sedl si nevzrušeně ke stolečku vedle Yoshira a začal si vychutnávat svou skromnou svačinku s naprosto evil pohledem na nebohého Yoshira, který poslední dva týdny byl živ jen z roztoků v kapačkách a výživných, rozmixovaných kašiček. Ano... dvojka k pohledání.

Yasumaru

byl tak trochu nesvůj z toho, že tady stál s nějakým neznámým mužem, který mu vyprávěl něco o kočkách. Ale Yasumaru měl zvířata rád, takže se rozhodl, že obvazy na chvíli počkají.
"Umm... těší mě!" pronesl, když mu chlapík představil ty dva. Potom se sehnul a podrbal kocoura, který se mu lísal k nohám, za ušima. Ten ale brzy ztratil zájem a raději se začal věnovat také misce, aby o něco nepřišel.

Kadmiel

"Ach, aká nezdvorilosť. Som Kadmiel, teší ma." So širokým úsmevom, ktorý by presvetlil aj najtemnejšie zákutia Hueco Mundo mu podal ruku pevným stiskom.
"Ak chcete, vymením vám tie obväzy a urobím finálnu prehliadku. Postarám sa o vás." Otvoril mu dvere, ktoré odhalili pomerne dlhú chodbu do útrob kasární štvrtej divízie.
"Toto je Západný vchod, používa sa menej, v podstate iba medikmi. Máme to z ubytovní bližšie."

Sai Kazuma

Ts... 12. Divize? Tak tam se mi teda nechce... Budou tam zase nějací blázni a šílení vědci... Ok, to možná přeháním, ale tam nejdu... Nemám to tam rád. Navíc ten kapitán je divný... Eh, děkuji za informaci... Pověděl jsem a měl se na odchod... Nashledanou... Vyšel jsem ven a šel se podívat do jeho domů jestli není tam... No, prvně bych si taky musel vzpomenout kde on to bydlí, ale nakonec na to nějak přijdu... Vždycky na všechno nějak přijdu... Co on tam vůbec děla? To má nějaké vážné zranění, že to musí řešit až ve 12. Divizi? Yare yare...

Izumi Amaru

Vtrhnul jsem ke kapitánovi Ruyichimu. Pořád jsem měl ruku na pásce a spoustu drobnějších zranění, ale byl jsem nezmar. Nikdo ze 4. divize mě nedokázal zastavit. Kapitáne, kapitáne zdravím vás. Slyšel jsem, že už jste na tom líp, tak jsem vás přišel pozdravit. Možná by vás zajímalo, že už mam zpátky svoje zanpakuto. Jo a mám vás pozdravovat od [vyjmenoval jsem asi 30 členů divize]. Všichni vám přejeme rychle uzdravení a taky jsem vám měl přivést zmrzlinu, ale stejně jí nemůžete a roztekla by se... tak jsem jí snědl. A myslím, že strejda Izumi má v plánu se sem vplížit a oholit Vás... tak bacha... A jak se máte vy? No doufám že už líp. Já se zase zastavím. Zatím řekl jsem kapitánovi a zase zmizel.

Yasumaru

"Já jsem Yasumaru," také se představil a vůbec ho nenapadlo, že už mu před tím Kadmiel řekl "Kuchiki-taichou", takže ví, kdo je. A hlavně mu nepřišlo, že by se měl představit jakkoli jinak než obyčejně, svým prvním jménem, stejně jako jeho protějšek. Když mu Kadmiel nabídl, že by mohl udělat to, pro co Yasumaru přišel, zaváhal jenom chvíli. "No... tak dobrá! Jestli budete tak hodný," usmál se přece jen i on, pod tím zářivým úsměvem nemohl nikdo zůstat zamračený. Vydal se s Kadmielem do útrob budovy a při tom se v něm na chvíli probudil jeho zájem o všechno nové a zvědavě se rozhlížel, jak vypadá vchod do nemocnice používaný jen zaměstnanci.

Mitoshi
Svoji dnešní práci jsem již dokončil, tak jsem rozhodl pro jednu rychlou a nezávaznou návštěvu u Yoshira. Velice pomalu jsem tedy před chvílí vyrazil k čtvrté divizi.
Momentálně jsem šel velice pomalu chodbou k Yoshirovému pokoji.
Přešel jsem pomalu ke dveřím, ve kterých jsem před chvílí viděl mizet Genmu-san.
Chvíli jsem před nimi stál, pak jsem zaklepal a odsunul je. Nakoukl jsem dovnitř a uviděl jsem ty dva. Byl to neskutečně komický pohled. Já to na sobě ale nedal znát.
Ehm... ruším vás? zeptal jsem se a příjžděl pohledem z Genmy na Mummyshira.

Akio Ukitake

Ležel na jedné z postelí úplně v rohu. Oči měl zavřené a pravidelně oddechoval. Těžko říci, zdali spal nebo byl v bezvědomí. Na sobě měl podivné pyžámko z nemocnice a bílé vlasy mu spadaly do obličeje. Pravou ruku měl položenou na měkké podložce. Kůži na rukou měl růžovou až červenou, sem tam se ještě kůže odlupovala i když mu jí pravidelně mazali jakousi smradlavou mazlavou tekutinou. Nevypadalo to, že by se měl v dohledné době probudit.

Kadmiel

"Naozaj nám tu nechodí veľa ľudí, pauzy prakticky ani nemávame, ale keď je deň dlhý a nikto nie je na recepcii, tak niekoho z nás nájdete práve tu." Ukázal rukou na jedny z posuvných dverí, za ktorými sa obvykle svietilo.
"Väčšinou si tam dávam šlofíka, ale nikomu to nepovedzte." Otočil sa naňho s prstom na perách a šibalským úsmevom. Sám nevedel, prečo bol taký priateľský. Bol zhovorčivý väčšinu času, veď bol medik a lekár, preto musel k svojím pacientom pristupovať ako k svojej rodine, no z Yasumara vyžarovala tá aura... aura zničeného bojovníka, ktorý potreboval niekoho, kto by sa... vlastne iba staral. Tých bolo pomerne veľa, hlavne po takýchto obdobiach bojov. Nečakal však, že Chiyu sa ozve práve pri kapitánovi Kuchikim. Šírili sa nejaké reči, že jeho zranenia boli pomerne hlboké a že niečim prechádza... No nevedel nič konkrétne. Biely plášť za ním vial, ako šiel svižným krokom. Na konci chodby zabočil do ľava, kde bola prekvapivo - ďalšia chodba! A na nej niekoľko dverí. Jedny otvoril a odhalil tak plne vybavenú ambulanciu.
"Je to pre prominentov. Robia sa tu aj vstupné prehliadky pre kapitánov. Asi ste tu už teda bol. Vyzlečte sa a posaďte. Mali ste nejaké komplikácie?"

Yoshiro

Ten bastard! Dělal to schválně. Takhle Yoshira mučit. Ten Genma byl fakt ďábel převlečenej za doktora. Yoshiro se otočil na druhou stranu. Plánoval, že půjde brečet za vrchní kapitánkou, až se uzdraví. Ale nakonec si tak nějak dal dohromady, že by ho babka vůbec neposlouchala. Tak se na to prostě vykašlal. Otočil se zpátky na Genmu a začal se usmívat. Dost provokativně. "Že ses o mě bál, když jsem tu umíral, co?...Genmíku.." Zasmál se mu.
Pak do místnosti vtrhl Amaru. Yoshiro mu nerozuměl půlku toho, co říkal, protože mluvil strašně rychle, ale viděl Amara strašně rád. Když začaly ty boje, úplně ztratil přehled o tom, jak na tom kdo je. Ale Amaru si poradil. Yoshiro se na něj hrdě usmál. "Rád tě vidím, Amaru-kun..Jsem rád, že jsi v pořádku!" Nestihl mu toho moc říct, protože pak do místnosti vtrhl Mitoshi. Bylo to skoro jako ta scéna z Pána Prstenů: Návrat krále, kdy na konci filmu přicházeli hlavní hrdinové ke Frodovi, který se právě probudil v Rivendell. Nejdřív hobbit Amaru a pak elf Mitoshigolas. "Mitoshi.." *Sparkle sparkle úsměv...*

Mitoshi
Chvíli jsem tupě hleděl na Yoshira, co má tahle scéna znamenat.
Přišlo mi to podobné, jako jeden z těch žánrů seriálu v televizi v reálném světě - telenovely. Ještě chvíli jsem se to snažil vstřebat, ale můj mozek to proste nezvládl.
Zvedl jsem ruku a palcem ukázal za sebe.
Teď ty dveře zavřu a za třicet sekund příjdu ještě jednou řekl jsem a tak jsem také udělal.
Jen co dveře doklaply, všichni velice zřetelně slyšeli neskutečný záchvat smíchu, který se zpoza nich ozval.

Genma

"Ani ne... věděl jsem, že takový štěstí, abych se vás zbavil, mít nebudu..." zamrmlal Genma, ovšem na tvář se mu dral úsměv, ač se ho snažil zadržet.
Jeho plán mučení nějak nevycházel. Pořád tu někdou coural! Z toho pisklavého 3rd seata mu málem zaskočilo a teď zas kapitán... nějak mu ten loupák přestával chutnat. Když Mitoshi vyšel zpět na chodbu, jelikož se asi styděl, že ho Yoshiro tak rád vidí, Genma se raději zvedl. "No, přestávka mi končí, takže abych šel. Mimochodem..." obrátil se ještě na Yoshira a zase se tak mírně pousmál. "Večer vám přijdu nějaké ty obvazy sundat a jestli budou výsledky dobré, už vám je nevrátím," informoval ho a pak odešel a nechal tam Yoshira, aby si mohl v klidu promluvit s Mitoshim.

Modos

byl velice vděčný za pohostinnost, které se mu u čtvrté divize dostalo. Dokonce se ho i pokoušeli léčit... samozřejmě zbytečně, reiatsu hollow a shinigami bylo příliš rozdílné. Ale aspoň mu dali obvazy na ty nejhorší rány a nechali ho v nemocnici zatím bydlet. Sice většina lidí si od něj udržovala odstup, ale nic jiného ani nečekal. Pohostinností myslel to, že po něm nikdo neházel kameny, což bylo milé.
Už nějakou dobu seděl u Akiovy postele. Ruku měl zavěšenou v šátku na krku a na hlavě měl obvaz, který mu zakrýval jedno oko. Zbytek jeho těla se celkem rychle hojil, jeho schopnost regenerace ho opět nezklamala. I když ve chvíli, kdy se probudil na bojišti, si přál, aby tomu tak nebylo. Následky ze smrti Karir neustoupily ani se nijak nezlepšily. Ale vypadalo to, že ještě nenadešel jeho čas... a jestli to byl jeho trest, žít v neustálé ochromující bolesti, přijme ho s pokorou.
Konečně po několika hodinách se zvedl. Vzpomněl si na dalšího známého, kterého tu v Seireitei má... rozhodl se jít navštívit Razakiho-sama.

Yasumaru

poslouchal švitořícího doktora a zdvořile přikyvoval. Rozhodně nehrozilo, že by na něj někomu vykládal, že v práci spí, však každý potřebuje odpočinek! Byl to takový milý chlapík a jeho hlas Yasumara uklidňoval. Hlavně zaháněl představy, které se mu objevovaly v mysli, když padlo ticho.
Místnost, do které ho Kadmiel zavedl, nepoznával. Jestli tu někdy už byl, tak už to zapomněl, což ale v jeho případě nebylo nic neobvyklého. Chvíli postával a rozhlížel se, když si uvědomil, že by měl něco dělat. Začal se tedy bez váhání svlékat ze svého shihakushou, čímž se odhalilo několik skrytých obvázaných ran. Většina opravdu nebyla vážná, vzhledem k tomu, kolik lidí svou schopností chránil, rány nepřátel byly mnohonásobně zeslabeny (kdyžtak si přečti jeho shikai, jestli chceš vědět, jak k těm zraněním přišel :-D). Měl jich jen hodně... za všechny členy své divize. Pár zranění utržil od samuraiů, kteří útočili přímo na něj, ale díky Haruce-taichou těch taky nebylo mnoho. "Ne, komplikace žádné," odpověděl na otázku automaticky.

Mitoshi
Když Genma vyšel, mohl vidět Mitoshiho jak se tváří opět seriózně a z nějakého neznámého důvodu si upravuje haori.
Potom co se dočančal vešel opět do dveří a snažil se nedívat na Yoshira, aby nechytil nějaký další šok.
Nadrzle jsem si sedl na židli kterou po sobě nechal Genma a chvíli si prohlížel Yoshirův pokoj. Pak jsem sebral odvahu a zavřel oči.
Jak se máte taicho? zeptal jsem se ho, a konečně se na něj podíval.

Kadmiel

Pomaly začal dávať obväzy dole. Myslel si, že bude potrebovať aktivovať shikai, no zdalo sa, že Yasumaruho rany sú v absolútnom poriadku a už čoskoro ukončia obnovovací proces. Ak nenastali žiadne komplikácie, tak to značí o tom, že je to silný, zdravý Shinigami, ktorý už nebude potrebovať byť pod lekárskym drobnohľadom. No Chiyu v pozadí akosi znervóznel. Nebola to agresivita, ktorá by bola bežná, ak by mal Yasumaru nejakých desivých kostlivcoch, ktorých by skrýval pred zbytkom sveta. Nie, naopak sa zdalo, že je to záujem. Ešte sa mu to popravde nestalo, že by sa jeho duch zanpakutou takto správal.
"Vaše reiatsu sa zdá byť v poriadku, rany sa hoja, väzby sú stabilne obnovené. Už by som ich neobväzoval, aby mohli dýchať. Riziko infekcie už nehrozí." Podišiel k písaciemu stolu a oprel sa oň, aby dal priestor Yasumarovi sa obliecť.
"A čo... vy, Kuchiki-taichou. Vyzeráte, že ten boj nesiete ťažko. Vyzeráte ustarane. Smiem vám nejako pomôcť?" Aj napriek tomu, že sa neusmieval, na jeho perách bol náznak akéhosi takmer nebadateľného upokojujúceho úsmevu.