4. divize, nemocnice

Akio -> Doktorka se najedou zastavila a ukřivděně se na Akia podívala. "No dovolte. Samozřejmě, že bude v pořádku. Jsem snad doktorka ne?" obořila se na Akia. Zase se ale otočila, aby dohnala sestřičky. Přitom mírně zakopla, naštěstí to však ustála. "Můžete s námi, ale jestli sebou seknete na sále, tak vás zvedat nebudu." varovala ho ještě doktorka, zatímco běžela za Suki.

Mitoshi

Operoval pohled Baru a pak se podíval zpět na Steina.
"Cítím se celkem dobře, tajze bych se stavil až po vyřešení jistých problémů," řekl a stočil svůj zrak zpět k Baru.
"Tak to máme oficiálně," s těmito slovy se otočil směrem ke dveřím.
"Hlavně se uzdravte," řekl při otevírání dveří ven.

Baru

se došourala k posteli a neochotně na ni vyšplhala.
"Ale pustíte mě hned, jak to bude možné, ano?" ujistila se ještě. Opravdu doufala, že ji doktor něčím posilní, aby mohla co nejdříve odtud. Nechtěla nejdůležitější chvíle pro divizi strávit zavřená v nemocnici!

Dr.Stein

Dobrá tedy...radši bych vás vyšetřil ihned, ale pokud by jste byl zasažen, symptomy by se již nejspíš projevily, proto se spokojím, když přijdete později...
Pak Mitoshimu kývnul na rozloučenou a koukl na Baru.
Hned jak si budu jistý, že jste zdravá...budeme vám doplňovat vitamíny a doufat že se imunita obnoví sama...umělá obnova by mohla...no...nemusela by být trvalá....
Usměje se na Baru povzbudivě.
Ale já jsem sakra dobrý doktor a vy se uzdravíte...to je prostě fakt...nyní si lehněte a odpočívejte...přijdu vás pak zkontrolovat...
Kývna ji na rozloučenou a pomalu odejde.

Taiketo Suki

Byla dost vyděšená a ještě k tomu v bolestech. Její mysl nepracovala normálním způsobem. Proto, když zahlédla tu podivně vyhlížející doktorku, která působila jako kdyby neuměla ani do pěti napočítat, div to s ní neseklo. Ta má rodit moje děti?! Žila na krku ji pulsovala, měla nervy na pochodu.
Ještě když na ní bylo vychrleno tolik otázek. "J-Já jsem prvorodička, čekám dvě děti.." vyblekotala Suki.
Navíc celá ta situace s kolečkovým křeslem, připadala si jako nemohoucí... A k tomu ještě chtěly nechat Akia, ať si čte?! Co by si měl co číst!
Udělal si mi děti, budeš tu se mnou!
Kapitánka na Akia hodila pohled, který prozrazoval něco jako: jestli mě tam necháš samotnou, tak si to později vypiješ...
Potřebovala ho u sebe.

Akio

Byl v mžiku u Suki, když mu to teda dovolily. Nechápal, proč by to s ním mělo sekat. Nebyl žádná bábovka, zažil už krvavé boje a nehezké věci. Na porodu nemohlo být nic, co by s ním seklo.
Jsem tu s tebou lásko...
Chytil Suki za ruku a pořádně jí zmáčkl.
Zvládnem to...teda...ty to zvládneš...a já tě podpořím...
Usmál se na ní povzbudivě.

Taiketo Suki

Suki se pokusila o povzbudivý úsměv, co se týče vyjadřování nejistoty na veřejnosti, neměla to ráda... Byla přeci kapitánka... Tvrdá žena!
"Díky, zlato," šeptla k němu, v hnědých kukadlech se zračil vděk. Jeho ruku pevně tiskla... I když se snažila přemáhat bolest, strach, nejistotu, napětí. Akio, člověk který byl Suki tak blízký, musel vycítit, v jakém rozpoložení se nachází.

Doktorka

"Jo, dobře. Tak to bude na dlouho." přikývla. "Vezměte slečnu na vyšetření. Já jdu pro míč." řekla sestřičkám a ty hned odvezli Suki do místnosti, kde provedli několik bezbolestných vyšetření. Většinou se jednalo o vyšetření okolí dětí - zda jsou v pořádku a jestli vše probíhá jak má. Akio u těchto vyšetření mohl být a prozatím tam nebylo nic. Z čeho by se mu udělalo zle. Po chvilce přišla zase doktorka s velkým relaxačním míčem. Od sestřiček se dozvěděla, že je vše v pořádku. "Tak to je dobře, ale teď si musíte chvíli udělat pohodlí na míči, protože....no jak bych to řekla....ještě nejste úplně otevřena a bude to velmi náročná část. A vás pane poprosím, aby jste vaší paní pořádně podepíral, aby měla co největší pohodlí." Hold přicházela ta náročnější část - otevírání. "Jinak mé jméno je Hitomi."

Baru

ležela na posteli a ležela a ležela. Na chvíli usnula, ale moc dlouho to být nemohlo. Rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo nebyl. Rozhodla se, že... uteče z nemocnice. Yoshiro měl prostě takový špatný vliv na lidi, takže i osoba tak svědomitá, jako byla Baru, pod jeho velením úplně zvlčila. Zvedla se potichu z postele a obešla svůj pokoj, tedy... akvárium. Nikde nenašla žádnou nenápadnou cestu, kudy by se mohla vypařit. Dveře si zevnitř taky otevřít nemohla (nebo mohla?). Ani fíkus tu nebyl, aby se za něj mohla zamaskovat. Po pár minutách zakroutila hlavou. Co jí to napadlo, ona a utéct? Ne, to nebyl vůbec její styl... Zdraví bylo přece přednější než všechno ostatní, ne? Ano. Začala tedy chodit sem a tam po svém pokojíčku a čekala, jestli se už brzo uzdraví. Zatracený lázně.

Akio

Snažil se odvětrávat některé termíny, které doktorka řekla, protože si teď opravdu nemusel představovat, jak se Suki - "otevírá".
Takže se přistavil k ní a dělal to co mu paní doktorka řekla, ta přece měla nejlépe vědět, co a jak.
Ale jistě...to nebude problém.
Pomohl Suki na míč a pak ji řádně podepíral.
Vzhledem k tomu, že Suki byla v porovnání s Akiem malučká, podepírat ji, byla velmi snadná část.
T-těší mě Hitomi. Ukitake Akio. Ruku jí nepodal, protože držel Suki.

Do pokoje k Baru vešla sestra a překvapeně se na tebe podívala. Vy...nespíte? Pak jen zakroutila hlavou. No nic, alespoň vás nemusím budit. Nesu vám nějaké vitamíny na posílení imunity. Jo a taky něco co vás má posilnit. Na to ti podala krabičku s několika tobolkami, mísu omytého čistého ovoce a nakonec, kouřící misku z níž příjemně voněk kuřecí vývar. Kapitán říká, že by jste to měla sníst, jinak že to prý bude brát jako útok na jeho kulinářský um. Usměje se na tebe sestra.Jak se cítíte? Potřebujete tu něco?

Baru

pošilhávala po otevřených dveřích, ale nakonec to vzdala.
"Ne, děkuju... nic nepotřebuju..." Hlavní problém byl, že byla natolik otrávená a deprimovaná, že se jí nic nechtělo dělat. Bylo jí pořád trošku nevolno, ale vůně polévky to skoro úplně potlačila. Uvědomila si, že má hlad! Čekala, až sestra odejde, aby se do toho mohla pustit a zkrátit si tím trochu nekonečné čekání.

Sestra

Se usmála a přikývla.
Dobrá tedy, nechte si chutnat.
Jakmile sestra odešla, Baru se mohla pustit do polévky.
Voněla opravdu krásně a když Baru ochutnala, zjistila, tak jako předtím Genma, že chutná úžasně.
Popravdě GM nekecá když řekne, že šlo doslova o "chuťový orgasmus".
Navíc bylo cítit, že to není jen tak obyčejný vývar. Byl...plný energie. Surového reiatsu, přidaného a čekajícího na to, aby se mohlo někomu doplnit a pomoci mu tak postavit se na nohy.

Taiketo Suki

Suki si hověla na míči, nedá se říct, že by se úplně mohla uvolnit. Sestřičky kolem, ta bolest se nedala utišit. Navíc ty šokující podrobné informace... Kapitánka měla dojem, že všechno nepotřebuje vědět, i když se to týká jejího těla.
"T-Taky mě těší," zafuněla zdvořile. Představa, že ji tam Akio houpá na míči, jak miminko ji přece jenom trochu pobavila..

Baru

snědla svůj oběd/večeři a celkem se divila, protože slyšela, že v nemocnici je strava příšerná, což se o tomhle rozhodně říct nedalo, naopak. Potom se ale opět začala nudit. A to tak, že nakonec přivolala sestru a požádala jí, aby jí přinesla její zanpakutou. Doufala, že jí to povolí, protože když se odhodlala k meditaci se zanpakutou, svědčilo to o tom, že už je na tom opravdu hodně špatně a začíná se uchylovat k nejkrajnějším možnostem.

Doktorka Hitomi

Vše už bylo připraveno k porodu, takže sestřičky pomohli Suki na lehátko a vše začalo. Bolest. Krev. Bolest. Pro někoho nevolnost. Krev. Křik. Tlačení...... a tak dále a tak dále. Prostě porod. Na prvorodičku si Suki vedla bezvadně. Akio mohl u toho všeho být.....No a i když doktorka Hitomi vypadala, že neumí do pěti počítat, tak porody zvládala. Suki během hodiny mohla v náručí držet dvě omytá a zabalená miminka. "Máte dvě nádherné a hlavně zdravé holčičky." říkala Hitomi, když miminka podívala mamince.

Taiketo Suki

Něco tak strašně bolestivého Suki ještě nezažila. Chvílemi se ji všechno míchalo dohromady a ona si nebyla úplně jistá, jestli sní či bdí... Realita se rozmazávala a přes zvlhlé oči už pomalu ani neviděla na Akia, který ji stál u hlavy.
Možná během celého procesu dokonce několikrát něco nesrozumitelného vykřikla, na to už si později ani nemohla vzpomenout. Jediné co ji drželo nad vodou byla myšlenka, že co nevidět, bude svírat v náručí své děti... a statečná přítomnost Akia. Moc si vážila toho, že to všechno absolvoval s ní.

Suki nevěřícně koukala na ty dva uzlíčky, které se ji ocitly v náručí. Kdyby měla v ten okamžik popsat někomu, jak se cítí, nedokázala by to. Okamžitě věděla, že je zbožňuje... Dvě krásné holčičky... Je matkou...
Ohňostroj emocí měl ohromnou sílu. Ta chvíle kdy Suki chovala své děti, bylo v tom něco neobyčejně krásného. Ta bolest stála za to.
Po kapitánčině tváři se z ničeho nic začaly kutálet slzy štěstí, usmívala se a přitom tiše plakala, svírajíc své holčičky...

Sestřička jen vyděšeně uskočila dozadu. P-pitva...ale tady...je nemocnice...t-to.. Nevypadalo to, že by měla muži nějak pomoci. Tu se ale z rohu ozvalo.

Takže pitva jo? Z rohu místnosti vyšel brýlatý muž v bílém plášti se šroubem v hlavě.
To by šlo...stejně nemám do čeho říznout...
Pravda to úplně nebyla. Frank Stein byl schopný pitvat i někoho, kdo přišel s pořezaným prstem...teď jej ale hídal bratr a tak se pitva musela omezit jen na nudné mrtvoly.Frank došel k muži a vzal si od něj mrtvoly.
Pojďte za mnou. Pokynul mu a chytl každou jednu mrtvolu za nohu a tahal jí za sebou...skrz čekárnu....plnou dětí....nemocných.


Akio

Zažil asi nejemotivnější okamžik svého života. Byl vystrašený, protože se bál o svou ženu a děti, byl nedočkavý, byl bolestech, protože jeho drahá polovička mu z ruky dělala ploutev. Te´d už dokonce i chápal, proč muži omdlévají při porodech a sám k tomu neměl daleko.
Stále však držel Suki za ruku a šeptal jí povzbudivá slůvka.
Nevěděl jak dlouho to trvalo a ani vědět nechtěl, protože křik jeho snoubenky mu naháněl husí kůži.

A pak najednou...vzduch proťal dětský pláč. Akiovo srdce poskočilo. Bylo to...náherné, když se k rpvnímu hlásku přidal druhý.
Porodním sálem zněl duet a Akio netrpělivě sledoval sestru.
Zdravé....krásné.... Oddychl si.
Holčičky?! Vykřikl překvapeně a jeho oči se zaleskly slzami.
Já...my...máme dcery....dvě krásné dcerky....bože....to je....skvělé...budu...budu mít doma úplný babinec. Zasmál se Akio se slzami štěstí stékajícími mu po tvářích.
Jak...jak je pojmenujeme??
Koukne na svou potem zbrocenou, unavenou Suki.

Taiketo Suki

Chovala ty dvě malé princezny, které se teď už utišily. Nejspíš vycítily přítomnost své mamči. Popravdě když zazněl dotaz na jména, Suki se trochu zarazila. Akio teď chtěl, ať přemýšlí, to snad ne..
"No, lásko, mě se vždycky líbilo jméno.. Keiko... Byla bych ráda, kdyby se tak jmenovala jedna z našich dcer," vydechla, únava dokonce byla poznat už i z hlasu. Suki měla dojem, jako by ji ani nepatřil.
"Druhé jméno bych nechala na tobě... A nechceš si je pochovat?" dodala povzbudivě v zápětí.

Akio

Kleknul si vedle postele aby se mohl pořádně kouknout na ty své tři poklady.
Keiko...to je krásné...moc krásné jméno...šťastné jméno... Usmál se na svou zmoženou snoubenku.
No...možná...to bude blbé...ale..kdybych byl holka...měl jsem se prý jmenovat Aiko...vždycky se mi to líbilo...tak co třeba Aiko? Koukl na svou ženu. Odněkud vytáhl fotoaparát ukořistěný kdysi dávno Myamoto a vyfotil si ta svá tři slunce.
Myslíš...že...že bych moh... Akio měl obavy...děťátka byla tak křehká. Malá.

Taiketo Suki

"Aiko.. Ty jsi měl být moje Aiko?" řekla s úsměvem. "Je to moc hezké jméno, souhlasím s tím... Teď jen... Která bude která?"
Suki byla ještě trochu zmatená a dezorientovaná, když svírala ty dvě dítka, napadaly ji myšlenky jako: Jak je od sebe rozeznám?!
Pak se pokusila o úsměv do fotoaparátu, i když musela vypadat jako přejetá tankem.
"Neboj se, jsi tatínek.. Budeš úžasný... Zvládneš to," šeptla něžně a pomalu svému snoubenci podala Aiko a Keiko.

Akio

A tak bylo vyzrazeno moje obrovské tajemství... Zasmál se štastný otec.
Myslím, že ta s tím malým kulatým nosíkem...to je hotová Keiko.
Pak ji opatrně vzal do rukou a najednou bylo všechno tak jasné...tak prosté.
Akio ani neuvažoval jak držet, jak moc síly použít...bylo to jako by to tu bylo celou dobu a když vzal ten malý uzlík do rukou...reho ruce už věděly co dělat.
Ahoj....Keiko...to jsem já...tvůj táta... Pošimral holčičku prstem na nosíku.

Doktorka Hitomi

Sestřičky mezitím přivezli dvě postýlky. "Jistě musíte být unavená. Tady můžou vaše miminka spát a vás taky vezmeme do pokoje, abyste si odpočinula." řekla doktorka a se souhlasem Suki si od ní vzala Aiko a položila do jedné z postýlek.
Suki byla přesunuta do pohodlného pokoje a děti měla u sebe. Měli za sebou všechna vyšetření a teď spali.

Taiketo Suki

"Děkuji moc, sestři, jste zlatá," vydechla kapitánka nadějně. Opravdu měla pocit, že už neudrží víčka... Ale nakonec se dočkala, postel byla spásou.
Spánek měla skoro nerušený. Dá se říct, že usnula hned, co se její tělo dotklo matrace. Občas se přetočila, aby zaujala jinou polohu, ale nebylo to ani dost možné. Byla pořád celá rozbolavělá. Na její tváři panoval výraz - Hurá, mám to za sebou i ve spánku. Bylo v tom něco vítězoslavného, pyšnost na to, že to dokázala.
Jelikož Suki spala v novém prostředí, dostavily se i sny. Byly barevné, plné smíchu, jednorožců, duhy... Ale protože realita ji nechtěla dát pokoj ani ve spánku, téma poníků vystřídaly plínky a kakánky...Jaká škoda.