4. divize, nemocnice

Kaneyama Sayuri

Když zaslechla své jméno, pozvedla tvář. Jak ale zahlédla v plném obraze svou sestru, trochu se zarazila. Taky se podle toho tvářila, párkrát zamrkala, jako by si nebyla jistá, zda je všechno v pořádku. Inari byla... vždycky vypadal tak ztraceně? Ovšem, starší sestřička se rychle vzpamatovala, což Sayuri přišlo nemálo legrační. Byl to vážně zážitek nevidět Inari v obvyklé ráži. Yuri to na tváři vykouzlilo upřímný úsměv.
,,Měla... měla si pravdu. Jsou tu hodní lidi... většina," špitla si pro sebe a úsměv se jí lehce zkřivil. ,,Kapitán Stein se ke mě choval pěkně a taky... taky je tu spousta skvělých doktorů! I když z nich jde občas hrůza," znova si pro sebe dodrmolila. Odmlčela se a ještě jednou si přeměřila pohledem svou sestru v zakrvácených hadrech. Zatvářila se... znepokojeně.
,,Inari..." hlesla, když tu si uvědomila něco dalšího. ,,Vlastně jsem tě taky... taky jsem tě... hledala. Mám tě zavolat... teda, teda! pojď se mnou, prosím." Mladá shinigami se do toho skutečně sama dost zamotala, takže se rozhodla, že činy budou mnohem výmluvnější a snad v doprovodu své sestry se za chvíli dostavila před Hikakův pokoj.
Na chvíli se přede dveřmi zarazila, pak ale vzala za kliku a pomalu je otevřela. Vstoupila přišla blíž k lůžku. Nic neříkala, snad všechno bylo očividné! Navíc nevěděla, co vůbec říkat. I když i pouhé přání od kapitána považovala za povinnost uposlechnou, v podstatě se jí moc nezamlouvalo, že sem Inari přivedla...

Kaneyama Inari

Když se Sayuri zmíní o tom, že ve čtvrté divizi je většina hodná, vzpomene si na tu fúrii na příjmu. Ta mezi tu většinu nejspíše nepatří. "A pokud se dozvím, že je na Sayuri zlá, tak si to s ní přijdu osobně vyřídit!" Inari se při této myšlence na malou chvilku zatváří trochu děsivě a pak se na svou sestru pousměje. "Určitě budeš jednou patřit mezi ně!" Na malou chvilku se odmlčí. "Ne... ty už jsi teď skvělá doktorka!" Řekne povzbudivě a pak znovu utichla, aby dala prostor své sestře. Příliš nepochopila, co po ní vlastně chtěla a tak ji následovala. Cestou tiše přemýšlela, kam ji asi vede.
Když Sayuri otevřela dveře a vešla do nějakého pokoje, Inari vstoupila ihned po ní. "Táááákže tohle je tvůj pokoj?!" Vyjekla ze sebe hlasitě, aniž by se rozhlédla kolem sebe. Pak spatřila nějakou osobu ležící na lůžku. "Sayuri.... ty tu máš chlapa?!" Vykřikla překvapeně a zděšeně hleděla na svou maličkou sestřičku. Když přišla o pár kroků blíže k lůžku, spatřila dlouhovlasce. "Ty?!" Teprve v tu chvíli začala očima přejíždět po pokoji a uvědomila si, že se nejspíše nachází v pokoji pro pacienty. "Ehm..... promiň." Vydala ze sebe tiše a omluvně na sestru pohlédla. Bylo na ní vidět, že začíná pomalu rudnout.
"J-jak na tom je?" Optala se, aby rychle zamluvila situaci, která předtím nastala. "Je to pitomec... kdyby hned přišel tady k vám, měli byste s ním méně práce a nikdo by se s ním nemusel tahat! Všem by usnadnil práci. Tohle mám u něj schované.... jednou mi to nějak vrátí!" Ani nepřemýšlela nad tím, že jí dotyčný může slyšet.

(Berme to tak že jste byli u Sayuri přes noc a teď jste došli do pokoje kde Hikaku leží. Jinak se moc omlouvám ale pro mě to byl první týden školy a musel sem dohánět.)

Hikaku

Probral se z delšího spánku. Vypadalo to že už je další den něco kolem deváté možná desáté. Neviděl ven skrze zatažená okna, ale vypadalo to že sluníčko dnes vykukuje a zase se schovává. Sayuri tady nebyla a taky nikdo jiný. Připadal si líp než předtím. Ta mladá doktorka měla pravdu. Nebylo se čemu divit, Hikaku ví o léčení tolik co Sai o ženách. Nečekal dlouho a dovnitř vlezli dvě osoby. Zavřel oči a chvíli poslouchal co ta starší z nich, která byla mimochodem jeho "zachránkyní", říká...

Když konečně dokončila svůj monolog, začal se smát. "Pitomec. Tak to máte pravdu slečno. Jsem pitomec, který rád plní své povinnosti, proto jsem zamířil nejdříve do kasáren sedmé divize. Myslel jsem si že jsem na tom líp, takovou nakládačku jsem naposledy dostal ... no už ani vlastně nevím kdy." Odmlčí se a posadí na posteli. "Moc vám děkuji že jste se mě ujala a jestli se nepletu asi jste se chtěla přidat do našich řad. Tím "do našich" mám na mysli sedmou divizi." Mile se usměje a sejde z postele. Pohlédne na Sayuri, která v jeho obličeji může číst něco jako. "Jsem v pořádku, věř mi." Popojde k Inari a nastaví k ní ruku. "Kioshi Hikaku kapitán sedmé divize." Řekne a s širokým úsměvem a pevně sevřenými oči se poškrábe na zátylku. Taková klukovská nevinnost.

Kaneyama Sayuri

Chlapa?! Udiveně na svou sestru vzhlédla. Krapet vyčítavě, dalo by se říct. Za co jí jen považovala. Nemusela však nic říkat, ani se jí nechtělo. Inari si včas uvědomila, že všechno není tak, jak si myslela. Sayuri jen zavrtěla hlavou, že se toho zase tolik nestalo a obrátila se směremk Hikakovi.
Opravdu jí vrtalo hlavou, kde se může někdo takhle zřídit, jako on. Neměla ale stále dost odhodlání se ptát. Bylo by to vůbec slušné? A když už byla řeč o slušnosti... opravdu Inari nazvala osobu tak vysokého postavení... pitomcem?!
,,I...nari," špitla, jak z toho byla vedle. Ne, že by svou sestru neznala, tohle by se od ní přeci dalo čekat! Občas jí za ty její zábrany, které neměla, Sayuri obdivovala. Byla z těch mnoha věcí, no.
S malou černovlasou dívenkou to zacloumalo, když se Hikaku zvedl z postele. Ovšem, tentokrát si dala říct a nenutila ho znovu lehnout. Jen ho pozorně sledovala, pohyby a zraněná, obvázaná místa... aby si byla jistá, že ho může propustit.
Stála od těch dvou o krok, až dva dál a něco si sem tam zapsala do desek, které svírala v rukou.

Kaneyama Inari

V první chvíli jí vůbec nedocházelo, o čem ten dlouhovlasec mluví. Jaké povinnosti jsou důležitější, než jeho vlastní život? Vždyť divize by se bez něj určitě ještě nějakou dobu obešla! No alespoň, že jí za tu pomoc poděkoval... ale ať si nemyslí, že tím to končí! Jednou jí to oplatí...
Když muž došel k ní a a představil se jí, zaskočeně na něj pohlédla. "T.... v-vy jste k-kapitán?" Vykoktala z sebe a hlavou jí problesklo to, jak se k němu celou to dobu chovala. Z toho bude určitě průser... Proč jí sakra nikdo neřekl, že je to kapitán? Proč jí to neřekla Yuriko? Nebo Sai? Určitě to udělali schválně! Tohle od nic nebylo vůbec hezké...
Shinigami založila naštvaně ruce na prsou a místo toho, aby se omluvila, koktavě spustila. "Ale.... t-to vás neomlouvá! A.... měl jste mi to... nebo oni.... říct!" Pak se na chvíli odmlčela, aby se nadechla, a spustila nanovo. "Přidat se k vám? T-to si ještě rozmyslím, když.... když se takhle chováte k nováčkům!" Bylo na ní znát, že je celkem vedle z toho, že ten shinigami je její kapitán. Nebyla však ten typ osoby, která by se ihned začala omlouvat za to, jak se chovala. A tohle přece ani nebyla její chyba, že se takto chovala...
Pohlédla na svou sestru. "Měj se... Sayuri. Stavím se za tebou někdy jindy." Promluvila k ní, pak se vytočila na patě a odešla z pokoje. Musela nějak vstřebat tu novinku, kterou se právě dozvěděla a z které nebyla příliš nadšená. Rázným krokem vyrazila z kasáren čtvrté divizi. Chtěla být co nejdříve pryč.... aby jí náhodou kapitán ještě nechtěl dohonit.


---> Kasárny sedmé divize

Hikaku

Neotálel s nějakým vyřizováním toho zda odejít může či ne. Kývl na rozloučenou Sayuri a vydal se pryč. Problémy by z toho mít neměl vždyť Sayuri sama říkala něco o chvilkovém odpočinku a jedna noc byla až až. Odešel pomalým krokem do svých kasáren.

---> Kasárny sedmé divize

Genma

také právě svíral také nějaké desky. Ve čtvrté divizi bylo totiž životně důležité vést o všem záznamy, aby se náhodou někomu nedaly špatné léky nebo neamputovala špatná ruka! S nosem zabořeným do svým listin vešel do místnosti, kde právě byla Sayuri.
"Zdravím," utrousil na půl úst a zamířil ke skříni, odkud něco potřeboval vyndat, ovšem jeho nálada se okamžitě změnila, jakmile na sekundu zavadil zrakem o osobu, kterou právě pozdravil. "Zdravím!" zopakoval, ovšem s mnohem větším zápalem, zájmem a také úsměvem. "Dobré ráno, slečno, jakpak se máte? Vás jsem tu ještě neviděl, nebo se snad mýlím? Ale ne, určitě se nemýlím, takovou kawaii tvářičku bych si rozhodně zapamatoval!" opřel se ramenem o skříň, na nějaké záznamy zapomněl, a prohlížel si Sayuri okem džentlmena (=trpělivého děvkaře).

Kaneyama Sayuri

Byla si dost dobře vědoma toho, že je tu jako doktorka kvůli stavu pacienta. Přesto jí začalo velice zajímat, jak se rozvinula situace v rozhovoru Inari a kapitána. Jelikož se bavili mezi sebou, sledovala je se vztyčenou hlavou, neb se na ní stejně nedívali. Navíc, teď prostě od své sestry nemohla odtrhnout zrak. Obdivovala jí, žasla nad tím, jak si dokázala zachovat chladnou hlavu. Samotnou jí zatím sužoval pocit, že tohle by nezvládla. Možná by ani nechtěla, ale od Inari to všechno vypadalo tak úžasně. Proč tohle taky nesvede? Trápilo jí to kdysi, trápí jí to teď a snad navždy bude.
Lekla se, když na ní Inari promluvila. Přeci jen byla zrovna uprostřed obdivování a teď... bude se zlobit? Co jí chce říct? Snad jí nebude vyčítat, že jí to s tím kapitánem neřekla, přeci jen to Sayuri taky věděla. Naštěstí byly pouze její představy nadměrně černé. ,,Dob... dobře," vyhrkla. Chtěla ještě sestře poděkovat, ale než se rozhoupala, Inari už se odebrala pryč. A najednou odcházel i Hikaku.
,,Ka-kapitáne!" oslovila ho rychle, avšak ne proto, aby ho zastavila. ,,Šetřete se, prosím," hlesla a opět přepadla do předklonu, aby se s výše postavenou osobou rozloučila. Ještě ho sledovala, jak kráčel chodbou... vše se zdálo být v pořádku. Oddechla si.

Narazila na nějakou menší místnost. Ona vlastně nebyla malá, jen s tolika věcmi kolem tak vypadala. Nejspíš nějaký odpočinkový prostor pro doktory mimo službu. Všude byl nějaký nábytek a nechyběl kávovar. I když zde bylo několik jistě pohodlných židlý, Sayuri se úlevou sesunula na zem podél zdi a po chvíli se hluboce zabořila do nějakých poznámek ve svých deskách. Furt tam něco přepisovala, škrtala. Jeden by řekl, že se u toho snad nahněvaně mračí, což by byla u ní veliká vzácnost.
,,Zdravím," odvětila krátce někomu. Najednou se zarazila a přestala psát. V mžiku byla na nohou, při čemž na zem upustila propisku a zírala na muže, co se tu tak záhadně objevil. Ten znenadání znovu pozdravil, což Sayuri nepomáhalo. Tvářila se dost vyděšeně. ,,Zdravím!" zopakovala proto raději stejně, jako on. Snažila se do toho dát větší sílu. Asi se jí zdálo, že s tím předchozím pozdravem snad spokojen nebyl a proto tohle.
Sklopila hlavu. Cítila, jak se jí červenají tváře, byla v rozpacích. Kdo byl sakra tenhle muž?!
,,K-ka-ka..." hlas se jí třásl, že by tu s tímto tempem takhle mohli být ještě týden. Zmlkla a snažila se promluvit znovu: ,,Kaneyama... Sayuri... jsem. A-ano... totiž ne! Teda... tedy... Jsem-jsem tu nová, takže... ne-neviděla jsem vás zatím. Neznám, ne-nevím kdo jste." To poslední měla být určitě otázka, ale Sayuri byla ráda, že se tím vším vůbec dokázala prokousat. Sama věřila, že by to snad mohla za chvíli překonat a mluvit jasněji. Jen... nenavázat... oční... kontakt...

Genma

Vypadalo to, že hned ze začátku narazil na nějakou stydlivou dívku, ty měl nejraději!
"Hm. Byl jsem poslední rok tak trochu indisponován... tím, že jsem byl v kómatu..." překousl Genma v puse špejli a zadíval se někam z okna, ze kterého přivál vítr a rozčechral mu vlasy, přesně jak plánoval. Potom se podíval na Sayuri a znova si ji přeměřil.

Spoiler:

"Jsem Shiranui Genma... těší mě, Sayu-chan..."

Kaneyama Sayuri

,,V kómatu?" zopakovala starostlivě. Nejspíš to mělo být něco na způsob: A už jste v pořádku? To jí trochu trápilo. Tu najednou si uvědomila, že jí do toho vlastně vůbec nic není! Nejraději by i těch pár neškodných slov vzala zpátky.
Raději se sehnula pro tužku, která jí spadla. ,,Shira...nma..." špitla při tom tichounce, jako by se snažila na něco vzpomenout. Zůstala na okamžik zamrzlá ve dřepu, když jí došlo, že tu nedopovězenou zkomoleninu jméno mohl dotyčný slyšet.
Drobet se sebrala a znovu se napřímila. Shiranui... někdo... někdo... kdo je to? tázala se sama sebe, při čemž po očku koukla na jmenovaného.
,,Yu-Yuri, prosím, ráda... ráda vás poznávám. Vy... jste... jste tady doktor... Vy jste doktor? Tady... taky..." dodala si pro sebe šeptem a koukala na podlahu. Nevěděla moc, co říká. V konverzacích nebyla dobrá, ale snažila se zakecat ten svůj neplánovaný přeřek, třebaže to nebyl zrovna její šálek čaje.

Genma

Sayuri najednou pocítila, že jí položil dlaň na rameno.
"Není důvod být nervózní, Yuri-chan," změnil oslovení podle jejího přání a ztlumil trochu hlas, když byl blíž u ní. Opatrně si vyndal z pusy špejli, jakoby chtěl ukázat, že mu záleží na tom, aby nepíchl Sayuri do oka. Potom se na ni usmál. "Tak tak, jsem tady taky doktor."

Kaneyama Sayuri

V takovém případě by každý jiný jistě odskočil na druhou stranu místnosti. Sayuri však nebyla z těch, jejich reakce jsem prudké a nepředvídatelné. Spíš pod tou „tíhou“ ruky zkameněla. Neklepala se, ale cítila, jako by se jí zrychlil tep a nějak hůř se jí dýchalo. Nebylo jí to příjemné... nebo možná? Netušila, co si s tím počít. Měla nutkání vzhlédnout. Skoro se její pohled střetnul s tím Genmy, kdyby na poslední chvíli neucukla po příchozím doktorovi.
„K-Kënko-san,“ hlesla tichounce, jako by nepobírala, o čem mluvil. Nebyl však hloupá, zvláště po druhé části Igakova proslovu. Najednou se přímo dívala Genmovi do tváře. V očích se jí zračil zvláštní druh zoufalství. Zvedla ruku a přiložila jí k té Genmovo, kterou jí držel rameno, jako by jí chtěla odstrčit, ale neudělala to.

Genma

se zakabonil. S tímhle doktorem se nijak blíž osobně neznal, i když věděl, jak se jmenuje, ale jeho pověst ho zřejmě předcházela.
"No dovol, Igaku, nemluv tady o slečně jako kdyby to byl kus masa!" rozhořčil se a bylo to asi jenom z 45% předstírané. "Seznamuju se s novou kolegyní, máš snad něco proti tomu?" Podíval se na Sayuri a napadlo ho, že takhle stydlivou sestru tu snad ještě neviděl. Většinou touhle dobou už schytal facku nebo dívka odkráčela, ale tahle chudinka byla jako přikovaná. Bylo mu jí celkem líto. Usmál se tedy na ni, stiskl jí jemně rameno a potom ji pustil a o krok odstoupil, aby jí dal trochu prostoru. Začal si nerušeně zase vytahovat z kapsy špejli.

Igaku

Nadzvedl obočí.
To byl vtip...
Zavrtí hlavou a usrkne kávy.
S kapitánem 7.divize jste si poradila dobře Sayuri! Gratuluji...náš sbor ve vás bude mít významnou posilu! Zatím se rozloučím...pacienti nepočkají. Nashle Sayuri...a Genmo...buď na ní hodný!
Mrkne na tebe, tentokrát přátelsky a pak vyjde z pokoje.

Sayuri Kaneyama

Nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila, že Genma již nenarušuje její osobní zónu. Uvnitř se jí nesmírně ulevilo, i když na venek byla stále dost roztěkaná. Zaujala pevnější postoj, ruce s deskami si držela u těla před sebou. Na Genmu lehce kývla v děkovném gestu, že pochopil.
Ohlédla se po Igakovi, který jí zrovna chválil za její výkon. „Dě-děkuji! Budu... budu se snažit!" řekla jeho směrem a zdvořilostně se uklonila na rozloučenou. Pro ní to bylo lehčí, než mluvit. Chvíli vydržela nepřítomně hledět na dveře, ve kterých Igaku zmizel, pak se otočila na Genmu. Spíš jen proto, že si uvědomila, že on tu ještě zůstal a měla pocit, že bude bezpečnější ho mít na očích.
„Pro... promiňte... Shiranui-san. O-o-omluvte mě, prosím," pronesla k doktůrkovi se špejlí v puse, opět se na rozloučenou uklonila a odešla z místnosti. Brouzdala po chodbách, ale za krátko nalezla dveře, po nichž pátrala. A tak zaklepala na kapitánovu kancelář.

Sayuri Kaneyama

I když šla za kapitánem cíleně, byla překvapená, že byl v kanceláři. Vzala tedy za kliku a pomalu vstoupila. Pohled, který se jí naskytl, jí příliš netěšil. Copak kapitán taky někdy neodpočíval? Vyvedlo jí to z míry, až úplně zapomněla na své dobré vychování.
„K-kapitáne," dostal se z ní nakonec něco jako pozdrav. Pak opět dlouho nic, jen Steina pozorovala strápeným pohledem. Ten později sklopila k zemi. „Om-omlouvám se za vyrušení, já jen... jen jsem se chtěla zeptat, jestli bych... jestli můžu na chvíli odejít. Chtěla bych... chtěla bych se na něco podívat v knihovně, jestli... jestli by to nevadilo."

Dr.Daisuke Stein

Se pousmál.
Ach tak...nic se neděje Yuri...pokud jde o medicínské záležitosti, většinu knih jsme nechal přesunout do naší nové knihovny...ale to jen informativně...
Zvedl se od stolu a protáhl se...dokonce jsi ho viděla i zívnout.
Nicméně nevidím problém...můžete jít...a slyšel jsme, že jste se předvedla při léčení kapitána Hikaka...dobrá práce Yuri...jen tak dál...jen tak dál...
Prokřupal si krk a prsty.
Pokud je to vše...mám tu ještě pár dokumentů, které musím vyřídit... Kývl ti na rozloučenou.

Sayuri Kaneyama

Přikývla na znamení toho, že rozumí nebo hlavně, že vnímá, co jí Daisuke prozradil. To znamenalo, že bude muset nikam daleko. Náhle se zarazila. To se tu zprávy šíří tak rychle? Polkla. „Já... děkuji, kapitáne. Budu se snažit," zopakovala tak trochu to, co už říkala na pochvalu Igakovi. Leč na venek vypadal rozpačitě, v duchu jí taková chvála vskutku povzbuzovala k dalším skvělým výkonům.
„Dob... dobrá, kapitáne. Děkuji," znovu poděkovala a uklonila se. Měla nutkání kapitánovi připomenout, že není správné se přepínat dokumenty nedokumenty, ale přišlo jí to jako drzé, takže raději držela jazyk za zuby, odešla a zavřela za sebou dveře.
Na chodbě vyhledala plánek nemocnice, podle níž se řídila posledně. Chtěla tam vyhledat onu knihovnu, o které se kapitán Stein zmínil.

Ruyichi Yoshiro

Před vstupem do nemocnice se ozvalo zasvištění a na místě se objevil kapitán deváté divize se svoji třetí důstojnicí (kterou teda ještě oficiálně nebyla, ale Yoshiro se jí to brzy chystal oznámit) v náruči. Baru vypadala snad ještě hůř než předtím.
"Co se jí sakra stalo?" zamumlal si pod vousy a vyrazil kupředu. Trochu se bál, že když potká Genmu, určitě si ho tam nechá na nějaké pokusy nebo tak něco. Kdyby zjistil, že je Yoshiro nemocný, nejspíš by na řadu přišlo plánování dalšího geniálního útěku z nemocnice. Radši nad tím nepřemýšlel a rozhlížel se, jestli neuvidí nějakou známou tvář.

Genma

DU--DU--DUUMMMMM
Takové chladné rozloučení bylo pro Genmu jako rána do hlavy. To se mu nestávalo, že by nějaká dívka po rozhovoru s ním dělala, jako by ho ani neznala, jemu ne! Navíc když to byla dívka, kvůli které by se možná i na chvíli vzdal svého prostopášného života - pffft, ne, samozřejmě že ne, ale líbila se mu, byla taková roztomilá a nervózní, sakra! Genma začal smutně přemýšlet, proč jsem vlastně přišel, když tu najdenou...
DU--DU--DUUUUUMMMMMMMMMMMM
Genma vykulil oči.
"Kono reiatsu..." zašeptal nevěřícně a otočil se bezděky směrem k oknu, protože to přicházelo odněkud zvenku a rychle se to blížilo. "Ruyichi!?" vyhrkl Genma překvapeně a skoro radostně. Co věděl, byl Yoshiro nezvěstný, ztracený ve světě lidí! Málem si dal hned na to facku za ten tón. "Ruyichi..." zavrčel tiše a nebezpečně se zavřenýma očima. Ten bídák. Už zase se vrátil. Furt někam mizí, nechá ostatní, aby ho oplakali (ne že by pro něj Genma plakal (protože stejně byl většinu času v bezvědomí, ale to je irelevantní)), a najednou se zas vrátí! "RUYICHI!" zaryčel Genma a vyjadřovalo to všechny jeho pocity ohledně jeho úhlavního nepřítele, hlavně tisíciletou nenávist, přísliby vraždy a takové věci. Zahodil desky s papíry, které držel, někam do vzduchu, a vypochodoval ze dveří.


Baru

se z toho adrenalinu udělalo málem lépe, až na to, že se jí udělalo hůř.
"Taichou..." sýpala a snažila se dostat vlastní nohy na zem. Možná to nebyl až tak dobrý nápad, ale nikdy nevěděla, co má dělat, když byla někam nesena mužem.

Ruyichi Yoshiro

Znepokojeně se rozhlížel. Vůbec se v nevyznal v tom, kdo by mohl být dostatečně kvalifikovaný pro to, aby zjistil, co s jeho důstojnicí je. Vzdychl a šel dál, když v tom ho Baru oslovila.
"Co je?" zeptal se starostlivě a zastavil se. Chtěl Baru ještě říct, ať zavře oči a je v klidu, jenže v tom ucítil velmi známé a velmi nepřátelské reiatsu. Musel to být on. Jediný shinigami kromě Konan, který Yoshira dokázal nahého dostat na lopatky - Shiranui Genma.
Kapitán svraštil obočí a začal se pořádně soustředit, aby na něj náhodou odněkud nevyletěla nějaká injekce ze zálohy.

Najednou se jako požehnání z nebes u Yoshira s Baru oběvil doktor. Vypadal zkušeně...měl brýle. Nepozdravil ani jednoho z vás, když uviděl Baru a okamžitě přiskočil blíže.

Igaku

Sestři! Přineste mi vozík! Hned! Pak pomůže Yoshirovi Baru na vozíček dostat. Doktor pak udělá rychlou prohlídku.
Hmm....nelíbí se mi to! Vy jste tu s ní kapitáne Ruyichi? Můžete mi říct co se stalo?
Zatímco Yoshiro mohl odpovídat, doktor si čupnul k Baru.
Potřebuju, abyste mi řekla jak se cítíte a jak se vám to stalo.
Teď měl dva zdroje.