4. divize, nemocnice

Baru

toho nemohla zrovna teď moc dělat. Seděla na vozíčku a rozhovory kolem ní k ní doléhaly jakoby z dálky. Trochu se jí motala hlava, ale aspoň už se jí tolik neobracel žaludek. Začínal se jí zmocňovat strach. Nebyla to hloupá nevzdělaná pipnka, sama věděla o lékařství ledasco, takže nepotřebovala slyšet každé slovo, aby pochopila, co se děje. Cítila, že je v ní malá dušička, a mimoděk pomyslela na... Akia. Z nějakého důvodu bych její bývalý kapitán osoba, kterou toužila vidět ze všech nejvíc. Tak nějak měla s jeho přítomností spojený pocit, že všechno bude v pořádku a nemusí se ničeho bát.

Kaneyama Sayuri

Původně krajně doufala, že tu bude někdo, kdo by jí pomohl v prodírání se mezi hromadou knih o léčení, lékařství, první pomoci, poslední pomoci... ale nikdo se neukázal. Na druhou stránku si oddychla, že nebude rušena. Obešla už pár poliček, ale ne a ne najít, co potřebovala.
Prstem přejížděla po hřebetu jedné knihy, ani to nebyla ta pravá. Vzdychla a rukou sjela níž. Najednou ucítila jemný materiál. Takový přebal... když už nic jiného, ta jemnost jí zaujala. Vyndala knížku z regálu. ,,Rady a triky: Jak vyzrát na únavu, první svazek - obecný," přečetla šeptem na deskách knihy a hned na to jí otevřela.
Kniha nebyla moc tlustá, ale zachovalá na to, jak stará mohla být. Sayuri v ní zalistovala a začetla se. Uvnitř byly různé návody a rady, jak předejít únavě nebo se z ní dostat a zůstat stále čilý a připravený do akce. Některé typy rad neměli s medicínou co dočinění, některé se s ní naopak tolik prolínaly, až z toho měla Sayuri v hlavě pěkný salát. Zaklapla knížku a začala se rozhlížet v regálech. Na knize bylo uvedeno, že se jedná o první část něčeho. Sayuri si tedy chtěla prohlédnout i ty ostatní svazky, kdyby se jí poštěstilo a našla je. Měla v sobě určitou náděj, že další části by mohli být zaměřené přesně na konkrétní rady v jednotlivých oborech.

Satoshi
Kliknul jsem na zadní straně na velké červené tlačítko, což... otevřelo manuál. Manuál je na nejlépe dostupném místě, no většina uživatelů jej nikdy nepoužila... čím to asi bude? zeptal jsem se ironicky pro sebe Manuál lze projíždět pomocí kapacitního touch screen a stejným způsobem jako se otevře jde i zavřít. Samozřejmě vnitřní paměť zálohuje poslední otevřenou stránku, takže ihned je k dispozici při dalším otevření manuálu. vysvětlil jsem zcela stroze

Dr.Daisuke Stein

Pokýve chápavě hlavou.
Skvělé, to je přesně to co jsme potřeboval...nebudu vás tedy už déle zdržovat Satoshi-san.
Uctivě kývne hlavou.¨
Budete informován o všem potřebném...
Ukončí rozhovor s tím, že Satoshi může jít. Pak pokyne sestrám.

Sestry opatrně pomohly baru do vozíčku a přes ústa ji daly roušku. Pak jí odvezly z pokoje a vzaly ji do nedaleké místnosti. Dovnitř se vcházelo přes dekontaminační komoru, kde sestry pomohli baru z oblečení, vzali si její zanpakuto stranou, dekontaminovali ji od všech nebezpečných virů, navlékly ji do bílého nemocničního pyžama a pak ji zavedly do poloprázdné místnosti. Krom postele a pár přístrojů tu toho moc nebylo a to co tu bylo, bylo dokonale sterilní.
Sestry pomohly baru do postele a přikrily ji.
Budeme vás sledovat 24 hodin denně, kdyby vás něco bolelo, měla jste žízeň nebo potřebu, stačí zmáčknout toto tlačítko na straně postele a jedna z nás tu hned bude.Řekla sestra.
chcete se na něco zeptat?

Kaneyama Sayuri

Měla vážně štěstí ve hledání. Obecnou knihu vrátila do police, ale za to našla další dva díly. Jeden se motal kolem rostlin a jídla, druhý zase nevyužíval žádného prostředníka a zaměřoval se na samotné cvičení. Na zadní straně desek knihy bylo uvedeno, že cviky únavu pouze oddalují, ale nelze se jí s nimi zcela vyvarovat. Sayuri byla ale ráda za každou dobrou radu. Vzala si ty dvě a při pátrání narazila i na něco jiného.
Nedovol slzám téct, tak nějak znělo jméno té poslední knihy. Bylo nějak vadně natištěné a špatně čitelné. Na deskách se však kniha pyšnila pestrobarevným obrázkem louky kdesi v horách. Už tak to působilo zvláštně. Když Sayuri do knihi nahlédla, zjistila, že se nejedná o nějaké seznamy a přímé, zkrácené a lehce vyhledatelné informace. Vlastně byla dost překvapená, protože kniha byla psaná stylem příběhů. Co tady dělá taková kniha? byla její první myšlenka. Přepadla jí zvědavost, rozhodně to chtěla zjistit a tak spolu s onou knihou opustila nemocniční knihovnu a razila si to do svého pokoje. A jestli se ptáte, tak ano, ty zbylé dvě tam zapomněla.
Dorazila k sobě, bouchla za sebou dveřmi a s knihou si lehla. Nemarnila čas a ihned se do ní začetla. Fialové oči jí běhaly po řádcích jako pohupující se kyvadlo od starobylých hodin....

Baru

z toho všeho byla tak vykulená, že ani nevěděla, na co by se měla ptát, tak jen zavrtěla hlavou. To tady jako bude sama? Celou dobu? Co bude dělat?? A co její práce, kdo dá vědět kapitánovi? Začala na ni padat deprese, nechtěla být nemocná a už vůbec ne ležet v bílém pokoji, kde ji budou neustále sledovat sestry.

Když Baru nic neříkala, sestry se na ni usmály a pak odešly z pokoje. Jedna z nich se posadila za velké sklo a začala si střídavě číst časopis a střídavě koukala na Baru.
Baru si nyní mohla všimnout, že v pokoji je pár věcí, kterými se dalo zabavit. Pár starých čísel Ban-kaie, nějaké křížovky a naproti posteli, byla velká televize za sklem.

Mizuki Dayame

S lehce motavou chůzí, v květované košili, šortkách a žabkách, ale s vážným výrazem dorazil ex-podkapitán 13.divize do vestibulu nemocnice.
Pomalu se došoural k informacím a koukl na sestru.
Hledám Hiboru Baru, co vím, tak ji k vám přivezli...co se stalo?
Na to, kolik toho vypil mluvil úžasně plynule.

Genma

jen povytáhl obočí.
"Pane, vy jste opilý?" zeptal se po chvíli mlčení muže, který se dopotácel dovnitř a ze kterého táhl chlast až za roh. A který ho navíc měl za sestřičku, ale to Genma naštěstí nevěděl.

Mizuki

Překvapeně zamrkal na Genmu.
A vy jste Genma...nikdo není dokonalý...takže...mohl bych se konečně dozvědět co se tady děje?
Řekl už trochu...hlasitěji. Jeho ruka křečovitě svírala pochvu jeho zanpakuto.

Genma

pozvedl obočí.
"Hiboru-san sem dorazila, to je pravda. Víc ale nevím a ani bych vám víc nemohl říct, vzhledem k tomu, že nejste člen její rodiny," oznámil suše. "Nicméně to vypadá, že si ji tu necháváme, alespoň prozatím."

Mizuki

Jeho oči byly jedna malinká škvírka, když se na Genmu podíval.
Hmm...uvidíme!
Řekl potichu, ale zřetelně načež přešel k pultíku za nímž byly sestry.
Svou zanpakuto položil na pult a reho prsty zamířili k záštitě.
Pak zavřel oči. Vypadal, že o něčem přemýšlí, když tu najednou.
Pobledlost, vyčerpání a nevolnost. Tak vypadala když se tu na recepci zjevila! Vypadá to jako otrava!!!
Zamračil se. Genma mohl jen...hádat kde k tomu přišel.
A byl zde kapitán 12. Divize takže to nebude jen tak!
Jeho výraz byl dosti zakaboněný.

Genma

už toho viděl v životě dost, takže nějaký opilý jasnovidec ho nemohl rozházet, na rozdíl od sester, které na Mizukiho překvapeně civěly. Pokrčil rameny.
"V tom případě toho víte víc než já. Jestli ji chcete navštívit, domluvte se s její ošetřujícím lékařem, ale měl byste vědět, že chodit opilý do nemocnice je celkem nevhodné." S tím odešel po svých.

Mizuki

Kurňa já jsem dobrej...po letech mi to stále jde docela dobře.
Ušklíbne se.
Férový postřeh... Řekne jen suše za Genmou a pak se otočí na sestru.
Rád bych mluvil s ošetřujícím lékařem Hiboru Baru.
Řekl naprosto vážne a plynule, jen jehoi dech napovídal...

Tady bych spíš, kdyby mi GM zahrál Igakua než sem posílat Daisukeho

Sestry váhaly, ale nakonec zavolaly kapitána. Ten měl samozřejmě lepší věci na práci, nicméně Igaku se uvolil, že půjde.
"Já jsem jeden z ošetřujících lékařů Hiboru-san," představil se s úklonou. "Co byste ode mě potřeboval? Jste její nadřízený či příbuzný?"


Sayuri -> Přiletěl k tobě pekelný motýl. Jeho vzkaz je tento: "Z rozkazu vrchního kapitána se zúčastníte mise do světa lidí, kde vyšetříte nedávný útok na skupinu členů 9. divize, najdete přeživší a poskytnete jim pomoc. Dostavte se k senkaimonu, kde se setkáte se zbytkem své skupiny."

Mizuki

Lehce kývne hlavou na znak pozdravu.
Těší mě Igaku-san.
Pak se odmlčel, hledajíc správná slova.
Jak to jen říci...byl jsem jejím nadřízeným, ale do už je dávno...nicméně mi přirostla k srdci jako...vlastní Sestra!
Řekl nakonec.
Když jsem se dozvěděl, že má problémy, musel jsem jít zjistit co se děje a zdali nemůžu nějak pomoci.
Pak se na chvíli zatváří zamyšleně.
Vím, že Baru není dobře, že byla pobledlá, zesláblá a bylo ji nevolno, což vypadá jako otrava...chci zjistit, co, nebo kdo jí to udělal a zajistit, aby se uzdravila.
Skončí.

Igaku

si prohlížel Mizukiho dost podezřívavě. Byl to shinigami, ale neměl na sobě uniformu. Navíc ho neznal. A byl opilý. To všechno nemuselo nic znamenat, ale důvěru to rozhodně nevzbuzovalo.
"Zajímají nás stejné otázky, pane," pronesl tedy. "Jestli si přejete, můžete Hiboru-san vidět, pokud i ona bude souhlasit, ale informace vám vydat nemohu." Rozhodl se, že se vydá cestou laskavosti. Pokud byl Baru tak blízký, možná bude ráda, že ho uvidí.

Mizuki

Koukl na Igaka.
Rád bych, pokud bude chtít i Baru.
Pousmál se.
Nečekal, že by Baru řekla ne, přeci jen mu zachránila život a pak spolu odešli na pár výletů po reálném světě.
Pokud by jste tedy mohl..

Baru

ležela na lůžku a snažila se spát. Bylo to dost těžké, ale konečně se jí podařilo upadnout do polospánku, když uslyšela nějaký hlas z mikrofonu. Když sebou trhla a rozhlédla se, uviděla na skleněnou stěnou doktora, který ji přijal.
"Hiboru-san, máte tu návštěvu. Znáte nějakého Dayame Mizukiho-san?" ptal se jí.
"A - ano, ano!" přikývla rychle a posadila se na posteli. Mizuki-san ji přišel navštívit? To jí trochu rozveselilo.

Mizuki -> Igaku tě odvedl k části, který byla v karanténě. Potom ti pokynul, ať jdeš dál. Nemohl jsi úplně dovnitř, mohl jsi s Baru mluvit pouze pomocí mikrofonu přes sklo. Vzít si roušku a jít dovnitř ti nedovolili.

Mizuki

S Igakuem došel do karanténové části.
Pomalu přešel ke sklu za nímž byla v sterilní místnosti.
Zmáčkl mikrofon a promluvil.
Baru...jak se cítíte?

Baru

"Není to tak zlé, děkuji za optání, Mizuki-san!" odpověděla a dokonce se jí podařilo i usmát se. Pořád se necítila zrovna skvěle, ale připadalo jí, že z nejhoršího je snad venku. Možná jí dali něco, co nevolnost umírnilo, každopádně už se jí tolik netočila hlava, i když na nic jí bylo pořád. "Děkuji, že jste za mnou přišel, vážím si toho, určitě máte hodně práce!" dodala.

Kaneyama Sayuri

Z napínavého čtení v takto poklidném dni jí vyrušil ve vzduchu se třepetající motýl. To, jak se jí do pokoje dostal, neřešila. Spíš byla naprosto unešená tím, že ho prvně pořádně viděla! A ne jen to, dostala od něj správu. Málo co jí dokáže odtrhnout od čtení, ale tohle se jí nestávala každý den. Jenže mise...
Mise?! vytanulo jí na mysl. Nebyla si jistá, ale ve tváři pravděpodobně pobledla. Proč ona a proč tak brzy? Ještě k tomu půjde hned do světa lidí. Jedinou její útěchou byl nyní fakt, že tam nepůjde sama. Ale ani to nebyla stoprocentní jistota. Kdo tam s ní půjde? Bude je znát? Asi ne. Nejspíš měla větší strach ze svých spolupracovníků, než ze zbytku mise.
Dostala se z toho tranzu, ve kterém jí věznily její úvahy. ,,Dostavit se k Senkaimonu... hned? Měla bych jít!" uvědomila si, i když už trochu pozdě. Okamžitě se vypařila z kasáren. Bežela, shunpo jí moc nešlo. V duchu bědovala. Mise jí ještě ani nezačala a ona už to takhle stihla zvorat, ajajaj.

>>> Senkaimon

Mitoshi

Normálním vycházkovým tempem se doploužil do nemocnice. Už to bylo tak dlouho co ji naposledy viděl. Její přívětivé bíle chodby, hromadu starostlivých mladých sestřiček a sestřáků. Už to bylo kolem 24 hodin co tu byl naposledy!
Když se tudy procházel, byl celkem rád, že si tady nikdy nepobyl příliš dlouho.
S těmito myšlenkami dorazil na recepci, kde se vrátil myšlenkami zpět k jeho úkolu -> zjistit, jestli se někdo neotrávil v Onsenu.
Požádal nejbližšího sestřáka nebo sestru o pomoc při hledání nějakého vedoucího.

Mizuki

To jsem rád. Mile se pousmál, ale stále si dělal obavy.
Podíval se zevrubně na Baru a ta chudák vypadala celkem zbědovaně, ale hlavně že se cítila lépe. Věděl, že to tak myslí, že mu nelže, jen aby ho uklidnila. Prostě to poznal...
Práce popravdě...ani ne...ještě jsem nepožádal o zařazení do divize, takže jsem se vítal s Kyouheiem...a loučil s poslední láhví Kyouheiovice.
Ušklíbl se.
Vydal jsem se sem, jakmile jsem zjistil, že se vám něco stalo...musím na vás přece dávat pozor...
Mrkl na ní.
Vy jste mě taky nenechala ve štychu, když jsem kejsnul v laboratořích Reimei.
Pak se zamyslel.
Eto...mám vám něco přinést? Máte na něco chuť? Něco ke čtení? Nebo...někoho?

Sestra

Ehm...Dobrý den Mitoshi-taichou...pardon...fukutaicho.
Uklonila se.
Záleží jak důležitou osobu potřebujete...kapitán je ve své kanceláři...pokud chcete něco opravdu důležitého. Pokud méně, tak jsou zde lékaři a vrchní sestry...pokud se mohu zeptat o co jde?

Mitoshi

Mírně se usmál při oslovení "taichou". To už byla taky chvilka...
Po omluvě řekl, že se nic neděje a vyslechl si, kde najde kapitána.
"Myslím, že kapitána nepotřebuji. Jen jsem se chtěl zeptat jestli sem nebyl v poslední době dovezen někdo s otravou, nebo nevolností," řekl sestře a zadíval se na ni svýma smaragdově zelenýma očima.

Sestra

Otrava? Nevolnost...počkejte...
Začala ťukat do počítače.
Hm...hmm...tak to vypadá, že jediný, kdo zde byl zatím přiveden s nevolností, je Hiboru Baru...přivezená dnes kapitánem Ruyichi Yoshirem...
Pak se na tebe s úsměvem podívala.
Potřebujete ještě něco? Ta-fukutaichou?