4. divize, nemocnice

Kaneyama Sayuri

Všimla si, že muž nespal, ale byl alespoň v klidu. Na chvíli jí upoutaly i jeho dlouhé vlasy. Ani ne tak barvou, jako právě délkou. Přeci, kolik mužských si je nechává takhle narůst. To se ale hrozně rozptýlila.
,,O-operace proběhla úspěšně, p-pane. N-n-nejste v ohrožení života, ale musíte odpočívat, nestresovat se. Plné zotavení bude chvíli trvat, některá zranění potřebují čas," řekla sic tichým, ale uklidňujícím hlasem. Přemýšlela, co by se ještě patřilo mu říct. Při tom už zaujala svůj klasický postoj, kdy si držela ruku v ruce pěkně v pěst a pohledem brouzdala kamkoliv, jen ne do tváře toho, s kým mluvila.

Hikaku

Vyslechne si jak na tom je a pak s klidem a pomalu začne mluvit. "Proč jste tak roztřesená slečno? Odvedla jste pořádný kus práce. Tedy myslím že ano. Než jsem úplně upadl do narkózy viděl jsem vás se připravovat." Usměje se. A chvíli dál v klidu leží. Čeká zda mu ta dívka bude ještě něco říkat. Vypadala zhruba na třináct či čtrnáct let a přesto dokázala úplné divy. Hikaku chvíli vzpomínal na to když mu bylo tolik co ji. Nad něčím se musel pozastavit a zasmát se. V tom si vzpomněl na to c mu mělo vyset na krku. Byla tam, medajlon byl na svém místě. Chtěl jej zvednou pravou rukou do úrovně očí, ale nemohl s ní téměř hnout, byla ovázána a bolest, kterou v ní cítil, taky nebyla příjemná. Udělal to co chtěl za pomoci levé ruky, Otevřel medajlon a pousmál se. Konečně si mohl pořádně vydechnout.

Kaneyama Sayuri

Cukla sebou a jednou nohou přešlápla. Z jejího směru vycházely jakési zvuky, nejspíš něco chtěla říct, ale nešlo to, takže Hikaku nejdřív slyšel jen nějaké: ,,Ehm... m...no...hm..." Ale to už se nějak začal hýbat i on. Sayuri to vyděsilo, to přece neměl! Měl ležet v klidu a namáhat se co nejméně. Začala se zmatečně rozhlížet kolem, jestli někde neuvidí třeba pávničku nebo něco, čím se pacienti v takových chvílích zklidňují. Nic nezahlédla, ale zvedla ruku, aby léčeného zarazila. Netušila, co vlastně provádí, a když nakonec jen otevřel nějaký medajlon, zarazila se a nechápavě zamrkala. Stáhla ruku zpět a sklopila pohled, při čemž zavrtěla hlavou.
,,My-mýlíte se. Igak.... Kënko-san odvedl dobrou práci. Já... jen jsem mu pomáhala. Dělala jsem, co říkal a... a..." nedořekla, co měla na mysli. ,,Chtěla jsem říct... Ře-řekněte, kdyby vás někde něco ještě bolelo. A prosím, zbytečně... zbytečně se nenamáhejte." Hikaku si mohl všimnout, že krátce pohledem střelila po tom medajlonku, takže mu hned muselo dojít, o čem mluvila. Možná si to neuvědomoval, ale jí tím jeho nenadálým pohybem opravdu vyděsil...

Hikaku

Zírajíc do stropu se chvíli soustředí na své tělo. "Myslím že mě nic nebolí a pokud se nepletu to pod těmi obvazy nezmizne jen tak. Každopádně." Odmlčí se. "Trochu sebevědomí slečno. Byla jste nedílnou součástí toho léčení. Nevím jestli jste byla rozklepaná z toho že to byl jeden z vašich prvních zákroků anebo z toho že jste léčila kapitána. Tak či tak jste odvedla skvělou práci." Začal přemýšlet co se asi stalo s tou dívkou a taky nad tím, co bude říkat své divizi. Předtím moc dobře nezačal a svou divizi chce mít skoro jako svou rodinu.

Kaneyama Sayuri

Podívala se na své ruce. Hikaku neměl tak docela pravdu, rány pod obvazy by mohly zmizet mnohem rychleji, než si myslel, jen... ona už dál nemohla. Sevřela pevněji ruce v pěst. Zvládla by to. Zvládla by to líp, kdyby nebyla tolik oslabená úbytkem reiatsu. Byla přesvědčená, že každý druhý by to zvládl lépe, jak ona. Ale také jí to připomnělo, o čem jí vykládala ta sestřička na chodbě.
Na stolku v pokoji si všimla misky kuřecí polévky. Ano, o tom byla řeč. Sayuri si přisunula židli, zatím co Hikaku mluvil, aniž by tušila, jak moc jí bude potřebovat. Zanedlouho na to přišla, hned jak Hikaku domluvil. Tedy přesně před tím. Upravovala si zrovna podsedák, ale teď jen zůstala vyjeveně zírat dolů. Ka-kap-ka-ka-ka-ka.... vykoktávala v duchu. Pomalu vzhlédla na pacienta na lůžku. Bylo na ní naprosto zřetelně poznat, že něco, co řekl, jí naprosto vyšokovalo. Klepala se a vypadala, jako by viděla ducha.
,,Ka-ka...kapi...tá...na?" zamumla nevěřícně, když se posadila na židli se stále ještě překvapenou tváří, po níž jí steklo pár kapek potu. Chvíli tam jen tak seděla, ale najednou se s vrznutím posunula židle a Sayuri prudce vstala. V zápětí se předklonila - možná až moc - a měla jediné štěstí, že čirou náhodou byla o pár centimetrů dál od lůžka, jinak by si o něj dala hlavou pěknou řachu. ,,O-o-omlouvám se!" vyhrkla a zůstala v předklonu.

Hikaku

Jak se zdálo, jeho tělo bylo v pořádku. Kdo ví čím to bylo ale připadal si fit. Ne tak jako jindy když dobojoval a byl ošetřen, připadal si prostě, jako po dobrém spánku. Věděl že ta dívka byla vylekaná z toho když se hýbal, ale i přes to se posadil. Udělal to během té její reakce. Hleděl na ni, jak tam stojí v předklonu. Vzpomínal na to, kdy se on sám poklonil nadřízeným, vlastně to asi ani moc často nebylo. "Ale na co ta úcta? Neříkám že si jí nevážím, ale prosím už toho nech děvče." Začal jí tykat. Vstal z lůžka a popošel k ní. Dvěma prsty pravé, obvázané ruky jí chytil bradu a zvedl její obličej při čemž se strašně mile usmál a zavřel při tom oči. "Podívej, jsem fit, jako nikdy po léčbě. Určitě to bylo tvými schpnostmi. A ty Jizvy s tou popáleninu... no přinejmenším to vypadá drsně." Začal se smát. Trochu ho při tom píchalo v bocích, ale nebylo to tak hrozné. Ta dívka měla opravdu kouzelné ručky. Když se konečně narovnala, Hikaku se předklonil tak, jako předtím ona. "To já jsem ten kdo ti skloní poctu. Díky tobě jsem jako nový a neříkej že za to mohl ten Iglu..la..Ig..no prostě tamten. Vím co jsem cítil a vím díky komu se cítím tak, jak se cítím." Pak se narovná a znovu nahodí ten krásný úsměv se zavřenýma očima.

Kaneyama Sayuri

Slyšela vrzání postele. Hýbal se? Vstával?! Sayuri byla zoufalá, proč to dělal? A může mu teď něco nařídit, když je to... kapitán? Nevěděla, nedokázala nalézt odpověď sama sobě.
Jelikož byla zabraná do myšlenek o tom, co si má teď počít, nechala chvíli Hikaka, ať mluví. Najednou mu však ucukla a narovnala se, při čemž lehce zavrávorala. Ty prudké pohyby jí zamotaly hlavu. Pohledem uhla stranou.
,,Kaneyama... Sayuri," představila se vcelku tichým hlasem, protože si uvědomila, že to ještě neudělala.
Děsilo jí mnoho věcí a pořád. Teď třeba to, že tady sebou Hikaku házel jako by právě nebyl po operaci. Na sucho polkla a bezradně na něj zůstala zírat.
,,Ka... kapitáne, prosím," hlesla roztřeseným hlasem, ,,pro-prosím, lehněte si. Tohle... tohle nesmíte, ještě nejste vyléčený. M-m-musíte odpočívat." Očima, hlasem, vším Hikaka zoufale žadonila, aby udělal, co říká. Dívala se mu přímo do tváře, ale nedokázala se hnout, protože... prostě nevěděla.

Hikaku

"S tou holkou to nemá cenu. Člověk ji chce poděkovat, povzbudit a ona si s těch slov nevezme nic.To opravdu moje slova kapitána stojí za hovno?“ Uloží se tedy do postele, i když absolutně nechápe proč, je fit, cítí se být opravdu v tom nejlepším stavu, jaký můžete po operaci cítit. "Hikaku Kioshi. Pokud to tak lze říci, novokapitán sedmé divize." Ta dívka mu začínala být poněkud ukradená, ale byla vyděšená tak jí to nemohl mít za zlé. Ležel tam, koukal do stropu a přemýšlel nad tím co se asi děje v sedmičce, kde je Sai. Nad tím zda se má zastavit za kapitánem deváté divize a říci mu o Arakanzelovi, to by asi udělat měl. Přemýšlel nad mnoha věcmi a začal si nějak uvědomovat že pro Skateho mohl udělat víc. Vlastně se tím trápil celou dobu, i přes ten úsměv a tak podobně mu toho mladíka bylo pořád líto. Kdyby se nestal tím čim se stal mohl z něj být klidně kapitán, ale to by Hikaku nenašel přítele, který mu ukázal jak záleží na tom zachovat si své pravé já, vypustit ho na povrch. Pořád tam ležel a hleděl prázdným pohledem do stropu. Z koutků očí mu stékali slzy. Možná to byli slzy radosti a možná smutku. Nevadilo mu že jej ta dívka u toho vidí. V hlavě měl hotový guláš.

Kaneyama Sayuri

Pocítila, jak z ní spadl ohromný tlak, když se kapitán uráčil vrátit na své lůžko. Přestala se třást, neviditelné zábrany, jenž jí bránily v pohybu, se rázem vytratili. Pomalu se začala uvolňovat a v duchu úlevně vydechla. Pokývla hlavou, když zaslechla jeho jméno. Krátce na to se odhodlala znovu posadit. Jednak proto, že jí z toho stání už bolely nohy, ale také ta hlava se nijak nelepšila, stále pobolívala. Ruce si složila do klína, do nějž směřovala i svůj pohled. Když se po očku jen zpěšně podívala na Hikaka, všimla si lesklé cestičky na jeho tváři.
,,J-já," řekla tiše, čímž přerušila ticho šířící se místností, ,,vážně se omlouvám... kapitáne. Nemůžu vás... ještě vás nemůžu nechat odejít. Je nepravděpodobné, že by se mohlo něco pokazit, ale kdyby..." Promnula si ruce v klíně. Vypadalo to, že ani tuhle větu už nedokončí. Možná o tom jen nechtěla přemýšlet.

Hikaku

Ležel tam a pořád mu z očí tekli slzy. Náhle začal mluvit, v jeho hlase však brekot absolutně nešel znát."Máš strach z toho že se mi něco stane, protože si myslíš že si nic neudělala pořádně. Říkám ti to naposled Sayuri. Věř si!" Nikdy neviděl někoho tak opatrného a starostlivého. Opatrnosti není nikdy dost, ale u této holky to byl extrém. Ale aspoň dělá dobře svou práci. Hikaku si tady tedy poleží dokud mu nedovolí odejít, do té doby se asi bude hodně nudit.

Kaneyama Sayuri

Cítila se příšerně. Svíral se jí hrudník a celkově z toho měla hrozný pocit. Zdálo se jí, NE, brala si to tak, že jí kapitán Kioshi káral. Ale proč? Nepřipadala si hloupá, ale tomuhle prostě nerozumněla. Chtěla jen, aby odešel v pořádku a plně uzdravený. Myslela si, že dělá dobře, když ho tu bude ještě chvilku v klidu držet. Škubla sebou na židli a její výraz byl čistě ztrápený.
,,K-když..." špitla a postavila se, ,,kdyby jste tu ještě chvilku vydržel. Něco... si skočím zařídít. Až se vrátím, tak... vás prohlédnu a budete moct jít... asi." Zvládla k Hikakovi promlouvat bez jediného očního kontaktu. Na závěr své mluvy lehce pokynula hlavou na znamení, že odchází a jak řekla, tak také učinila.
Chtěla jít do nějaké oficiální místnosti, či jak to nazvat. Zkrátka hledala místo, kde by splašila papír s tužkou, kam si chtěla hodit pár poznámek.

Hikaku

Poslouchal její slova, ale moc velkou pozornost jím nevěnoval. Když se zmínila o odchodu zvedl ruku a zamával jí směrem ke dveřím, mělo to znamenat něco jako. "Jen si posluž, já tady počkám." Chvíle ho nezabije, ale chvíle taky nic nezmění, mohl by se sebrat a prostě odejít. Neudělal to, nechtěl té dívce dělat problémy, už tak byla vyklepaná ze všeho co se kolem ní řeklo, či stalo. Zavřel oči a na chvíli usnul.

Kaneyama Sayuri

Z jejího pátrání po budově nakonec vyplynulo, že musí jinam. Ale alespoň se zde obeznámila blíže s budovou. Teď byla mnohem schopnější určit, kde vůbec je a kam se dál vydat. Nohy jí tedy zavedly do ubytovny, kde pátrala po svém pokoji. Jeho číslo si tak nějak matně pamatovala. Ale hlavně spoléhala na to, že klíček bude pasovat jen do jednich dveří. A naštěstí hned na poprvé do těch správných.
Vpadla dovnitř, kde nějaké své věci už měla. Nebylo jich mnoho a nebyly zabydlené. Jen pohozené, tedy položené a rozskládané ve středu místnosti. Ani za sebou nezavřela a začala se v pár hromádkách přehrabovat. Trochu toho sem tam rozházela, ale nakonec nad tím vším stanula s menším blokem, deskama a tužkou v rukou. Tu si nakonec schovala do nějaké kapsy ve svém shihakkushou, vyrazila z pokoje, který si tentokrát už ale bezpečně uzamkla. Přímá cesta směr pacientův pokoj byla právě zahájena!
Při svém cestování se snažila příliš nestřetávat s pohledy kolemjdoucích. Konečně došla na místo. Nepatrně, pouze po očku se rozhlédla, sama netušila, proč. Pak otevřela a vkročila beze slůvka dovnitř. Zavřela za sebou a vydechla. Pomalu dokráčela k lůžku, na němž pochrupával kapitán Kioshi.
,,O-omlouvám se, že to ta..." zmrkla, když si všimla, že konečně usnul. Odpočíval. To přeci chtěla celou dobu, no ne? Tak ho teď nebude budit. Sedla si proto v tichosti na židli a něco si škrábala propiskou do poznámek. Vypadal, že je do toho vážně moc zabraná.
Pomalu přestala ťukat špičkou tuhy o papír. Lehce poklimbávala, nakonec se však plně zapřelo o opěradlo, ruce s deskami jí klesly do klína. Jediné, co pak bylo slyšet, bylo tiché, avšak pravidelné oddechování...

Kaneyama Inari

Dívka tiše šlapala za sestrou, která ji zavedla do sprch. Velmi jí poděkovala a poté zamířila k umyvadlu, aby ze sebe všechnu tu krev dostala. Když pohlédla do zrcadla, sama sebe se lekla. Krev, kterou na ni mladík vyprskl, měla rozmazanou po celém obličeji i rukách a když zjistila, že jí krev z jejího výstřihu stekla až na břicho, rozhodla se, že přeci jen využije nabídky a osprchuje se.
Z koupelny vylezla čistá, jen oblečení, které na ní viselo, bylo celé ušpiněné. Vlasy měla mokré a kapala jí z nich voda, která ji na zádech pomalu tvořila velký mokrý flek na svršku jejím oděvu. Zamířila ven z kasáren čtvrté divize, nějakou dobu bloudila, ale nakonec východ našla a vyrazila k bráně. Sotva však ušla pár metrů, zastavila se a pohlédla zpátky ke kasárnám. "Zajímalo by mě, jak je na tom ten mladík... a mohla bych se zastavit za Sayuri." Chvíli váhala, zda se za ní vydat nebo ne. Není to dlouho, co se rozloučili a určitě se nestihla ani zabydlet, takže jí nejspíše ani neřekne, jak se jí v divizi líbí. Chtěla se však dozvědět, jak dopadla její první operace a jak na tom pacient je, a tak vyrazila zase zpátky. Když vešla zase dovnitř, zastavila prvního člena čtvrté divize, kterého potkala. "Eh.... omlouvám se, že ruším.... přišla jsem za svou sestrou. Jmenuje se Sayuri a je tady dneska nová. A taky hledám toho mladíka, kterého jsem sem přivedla. Takový vysoký dlouhovlas." Popsala velmi stručně osoby, které hledá a doufala, že ten, koho zastavila, bude alespoň o jednom něco vědět.

Sestra

Zvedla od počítače svůj žabí xischt.
Informace o pacientech můžeme podávatpouze rodinným příslušníkům, sociálce, berňáku a pohřebnímu ústavu Sayonara. Jak tak na vás koukám děvenko, nejste ani jedno z toho...
Své tlusté popelníky si zarazila hluboko ke kořenu svého nosu.
Sayuri? Mám tady tři Sayuri...bez příjmení vám nemohu pomoct...

Kaneyama Inari

Ušklíbla se. Sice chápala, že tady v nemocnici nesmí podávat informace o pacientech úplně cizímu člověku, ale nelíbilo se jí to. Chtěla vědět, jak je na tom ten, kvůli komu se málem strhala, jen aby ho sem dotáhla. "Tři Sayuri, které přišli dneska?" Tázavě nadzvedla obočí a pohlédla na zdravotní sestru sedící za počítačem. Odpověď na tuto však otázku nečekala. "Kaneyama." Odvětí a na chvíli se odmlčí. "Sayuri Kaneyama." Dodá, aby sestře upřesnila, kterou nově příchozí Kaneyama myslí, kdyby se tu náhodou objevila ještě nějaká.

Sestra Žába

Pohlédla na tebe s výrazem zdi a zamračila se.
Tři Sayuri zde pracují...vy...civilistko!
pak se začetla do počítače.
Ano..vaše Sayuri, pokoooj...
Pak ti nadiktovala číslo pokoje a dle výrazu už jen chtěla, a´t dáš pokoj.

Hikaku


Po probuzení chvíli přemýšlel nad tím co se mu zdálo. Pak se posadil a při zvedání se do této polohy si pořádně zívl, protáhl si ruce a celou horní část těla. Slečna, která se o něj starala tady odpočívala a on jí nehodlal narušovat spánek. Lehl si tedy opět zpátky a zase hleděl do stropu. Co jiného mu zbývalo.

Kaneyama Inari

"Říkala jsem, že sem přišla dneska. A vy jste mi řekla, že je tu máte tři, vy huso!" Málem tuhle myšlenku vyštěkla po sestře nahlas, ale v poslední chvíli se zarazila. Nechtěla si hned první den ve službě dělat nepřátele a kdo ví, zda by jí pak tato zdravotní sestra poskytla informaci, kterou potřebuje. "Díky." Odvětila s úšklebkem stroze, když se dozvěděla to, co potřebuje. Pak se vytočila na patě a zamířila někam do prostor kasáren čtvrté divize, aniž by se zeptala, kterým směrem jsou vlastně pokoje členů divize. Ta babizna za počítačem se totiž netvářila, že by byla ochotná jí ještě s něčím poradit. Když vešla do jedné z mnoha chodeb kasáren čtvrté divize, začala chodit od dveří ke dveřím a hledat to správné číslo.

Kaneyama Sayuri

Začala lehce kroutit ramenem a za krátko otevřela oči. Párkrát klidně zamrkala a přejela pomalu pohledem po místnosti. Pak vytřeštila - ne moc - oči a na židli se narovnala. Já sem... sem spala? Ne... ne... ne! začla v hlavě zmatkovat. Bylo to špatně? Nebude z toho mít problémy? Úplně upustila z toho, že díky odpočinku jí hned bylo mnohem lépe a bolest hlavy spolu s jinými nepříjemnostmi byla ta tam.
Netrvalo dlouho a všimla si, že pacient před ní na lůžku má otevřené oči. To s ní znovu cuklo. ,,V-vy... jste vzhůru," oznámila mu jistě něco, co ještě nevěděl.

Kaneyama Inari

Už ani nedoufala, že by pokoj objevila. Když však na dveřích zahlédla číslo, které hledala, zaradovala se. Přiskočila ke dveřím a začala klepat, ale nikdo se neozýval. Zkusila to tedy ještě jednou, hlasitěji. Ale i po několikátém zaklepání bylo ticho. Zkusila tedy otevřít a když zjistila, že jsou zamčené, bylo jasné, že její sestra tady není. Zoufale se rozhlédla kolem sebe. "Co teď?" Neměla tušení, kde by mohla její sestra být, natož kterým směrem se teď vydat. Možná by se měla vrátit zpátky do divize a přijít sem třeba zítra. A Sayuri má určitě práci, takže by jí stejně rušila. Shinigami si tiše povzdechla a zamířila směrem, odkud přišla.
Když po dlouhém bloudění narazila na někoho, kdo nevypadal, že by ji nejradši někam poslal jako ta sestra předtím, omluvila se, že ho ruší a optala se, zda se ho může na něco zeptat. Pak na osobu hned vychrlila, že hledá svou sestru a že v pokoji, kam ji poslala sestra na příjmu není a optá se, zda náhodou neví, kde je a že pokud to neví, tak jí stačí, když jí řekne, kudy se má dostat ven z divize, protože už tu bloudí dlouho a neví kudy kam.

Hikaku

Hledíc do stropu odvětí něco jako. "Ne vážně?" Usměje se nad tím. "Kam jsi to předtím šla?" Najednou ucítí něco co mu je strašně povědomé. "Ta dívka co mě přinesla. Je tady pořád, mohla bys mí jí zavolat? Víš která to je taková ta co měla krev všude." Jasně že si ji musela všimnout, ale pro jistotu se zeptal.

Kaneyama Sayuri

Teď se pro změnu cítila hloupě za to, co řekla. Když jí v tom okamžiku nic nenapadalo! A mlčet by bylo ještě horší. Pevně uchopila desky, které jí ležely na klíně a sklonila lehce načervenalou tvář.
,,P-pro-pro desky. Tedy, pro poznámky. Víte, abych si měla kam poznamenat váš stav," objasnila tázajícímu se kapitánovi. Opět jí přepadl ten nepříjemný pocit a ona by si nejradši vynadala za to, proč si to všechno nepřinesla už prvně.
Když Hikaku začal mluvit o její sestře, vzhlédla. Na první pohled se jistě tvářila jako vždy. Jenže tentokrát se jí ve výrazu odráželo i cosi jiného. Jako by snad toho muže před sebou z něčeho obviňovala. Krátkou chvilku váhala, než se zvedla a svoje pomůcky odložila na židli.
,,Dob..bře," hlesla tiše a odebrala se na chodbu, aby vypátrala Inari. Nebyly od sebe tak dlouho, ale i ona jí už hrozně chtěla vidět... a nezakrvácenou.
Nebloudila, vlastně jí zcela náhodou uviděla před sebou, jak se s kýmsi baví. Tichými krůčky přišla blíž.
,,Inari," oslovila jí polohlasně, neb k ní sestra stála zády. Upozornila jí tak na sebe a zároveň pohledem krátce zavadila o osobu, se kterou oslovená vedla rozhovor. Sayuri nevěděla, o čem a tak jim do toho nechtěla vstupovat. Raději vyčkávala, než skončí.

Kaneyama Inari

Sayuri mohla z rozhovoru poznat, že se baví o ní a o tom pacientovi, kterého sem Inari přivedla. Dívka se na chvíli odmlčela a zhluboka nadechla odhodlaná dovyprávět to, co začala. Zaslechla však za sebou známý hlas a slova se jí najednou vytratila z úst. Otočila se a spatřila svou drahou sestru. "Sayuri!" Vykřikla na ni a chtěla se na ni vrhnout, aby ji objala. Vypadala trochu zoufale... jako ztracené kotě. Takhle Sayuri ještě svou sestru neviděla. Inari se však včas zarazila. Neviděly se teprve pár hodin a nerada by ji dávala najevo, že jí již během tak krátké doby začala chybět. Byla to přece ona, kdo svou malou sestru povzbuzoval, že to bez ní určitě zvládne. "To je náhoda! Zrovna jsem tě hledala. Chtěla jsem se tě zeptat... jak se ti tu líbí?" Vydala ze sebe s úsměvem. Zoufalství z její tváře se během chvíle vytratilo, už to byla zase ta Inari, kterou Sayuri znala. Již na sobě neměla žádnou krev, jen její oblečení od ní bylo stále ušpiněné.