2. divize, vězení

Tsu Utsukushi
Když se začal rozbíhat tak jsem se protáhl a rychlejším tempem jsem šel od lavičky a po pár minutách jsem zmizel z kasáren , ale když na rohu uviděl obchod s dango tak tam šel a hned si jedno koupil a obálku si strčil do kimona a odchází rychlím tempem.

Haruka Kasumi

,,Hmm..." odkývala slova shinigamiho za sebou a očima při tom mlčky přejížděla řádky na papíře. Když dočetla, otočila ho, ale na druhé straně už (pravděpodobně) nic dalšího nebylo. Hech... zaťala zuby a vědoucně se pousmála. Po té vrátila papír do obálky a tu schovala do svého úboru.
,,Chci o něm vědět víc. Co za mise posledně plnil, kdy je plnil a co dělal v Rukongaii. Zjistěte mi to," obrátila se blond kapitánka čelem k Shigerovi. ,,A teď běžte," propustila ho ze své kanceláře.
Jen co odešel, sáhla si na místo, kde měla náprsní kapsu v níž měla dopis. Ach ano, ten dopis. Něco na něm jí bylo povědomé. Něco na tom písmu jí bylo povědomé. Ale co?
Kasumi se podívala na nástěnné hodiny, aby zjistila, kolik času má do té tajemné schůzky. Půlnoc, stará svatyně, samota, vzkaz bez podpisu. Jako vytržené z nějakého hororu.

Haruka Kasumi

Otevřela oči. Co viděla? Papíry. Tužku. Desku stolu. Svojí ruku. Moment! Zmateně zamrkala a zvedla se. Ano, už to tak bylo. Mělo otlačenou tvář, jak usnula na svém pracovním stole. To byl sen? podivila se a rozkoukávala po své kanceláři. Byla to ona a žádná jiná. Podezřele živý sen, pomyslela si a podívala se na stůl. Co tak nudného vyplňovala, že při tom usnula? To se jí běžně nestávalo. Ne, to se jí vlastně dosud vůbec nestalo. Odhrnula si vlasy z čela a vstala, aby si mohla udělat čaj. Ten teď vážně potřebovala.
Jistě, že se mi to jen zdálo. Nový vrchní kapitán? Takový nesmysl. O tom bych přece věděla, pousmála se nad tím a zalila si šálek vroucí vodou. Postavila si ho na vyklizenou pracovní plochu a vytáhla gumičku, aby si svázala vlasy. Po pravdě ani v této situaci si nemohla vzpomenout, kdy si je rozpustila. Během toho se u ní objevil pekelný motýl se vzkazem o misi.
Věže, znělo jí jako ozvěna v uších. Dlouho o nich nic nového neslyšela a teď se k jedné z nich má vracet? Zvážněla. Utáhla si culík, popadla své haori se zanpakuto a urychleně opustila kasární prostory. Z jejího čaje se ještě vznášela pára.

>>> Západní brána

Kiryu Shihoin

>> Senkaimon

Nahlas zívol. No tak fajn, uvidíme sa asi neskôr, teraz potrebujem tak týždeň spať... povedal Kitsune a ešte pohladil Artemis na rozlúčku. Tak zatiaľ... povedal unavene, ale predsa len sa trocha usmial keď sa s nimi lúčil. Potom zmizol v chodbe, ktorá viedla k jeho izbe.
Otvoril dvere do izby. Ahoj, Miši! povedal svojej vypchatej sove, ktorá ho ako vždy privítala "O'rly?" pohľadom. Dlho sa to nezdržoval, iba schmatol uterák, mydlo a šampón, a potom zaliezol do svojej súkromnej podkapitánskej sprchy. Tam strávil asi tak pol hodinu, pričom asi 25 minút z toho strávil pozeraním do blba a premýšľaním o zmysle posmrtného života (a tiež nad Kitsune), ako to už v sprche býva. Vyšiel zo sprchy len v teplákoch a tričku a hodil sa do postele celou svojou silou. Ach, toto je raj... pomyslel si spokojne. Ešte zmrzlina mi tu chýba... Ale bol moc lenivý sa postaviť. Posteľ bola moc pohodlná...

<-------- Senkaimon

Hoshi Kitsune

Jakmile jsme dorazili do divize, Kiryu se rozloučil a zmizel, asi k sobě do pokoje. Následovali jsme jeho příkladu a s Artemis zalezli k sobě do pokoje. Vytáhla jsem ze skříně náhradní oblečení, překvapivě uplně stejnou uniformu a zalezla do sprchy. Konečně teplá, příjemná voda. Únava ze mně odplouvala sama. Pravděpodobně jsem tam byla docela dlouho, jelikož jsem zaslechla netrpělivé štěknutí Artemis. V tom mě napadl zákeřný plán. "Artemis?" zavolala jsem na ní. Jakmile strčila čumák do dveří, už byla ve sprše taky. Z návštěvy laboratoře celkem smrděla, takže vykoupat potřebovala. A i přes všechny její námitky a vrčení, skončila krásně čistá. Samozřejmě se mi musela hned vyválet v posteli. 
Převlékla jsem se do čisté uniformy a poté se s nabručenou vlčičí vypravila do divizní kuchyně s úmyslem sníst toho, co nejvíc naše břicha zvládnou.

<<< Karakura (a Senkaimon bez postu)

Kaneyama Sayuri

Nevěděla, kde to bylo lepší. Asi nikde, protože od chvíle, co prošla senkaimonem a oddělila se od Ib, bloudila Sayuri bezvýsledně ulicemi Seireiteie ve snaze najít své kasárny. Ale čím déle hledala, tím víc to bylo marné. Už minula kasárny osmé, sedmé, třetí, jedenácté, šesté a dokonce dvanácté divize. Od těch vlastně zrovna teď šla a ještě se v duchu třásla. Jen ten pohled na divizní budovy jí děsil. A teď byla... kde to zase byla?!
Tohle... nejsou budovy čtyřky. Tohle... tohle nejsou její budovy. Ale... ale... já... já... Sayuri už na to neměla, tenhle den, pokud teda nešla i přes noc, byl až moc dlouhý. A náročný. Měla kousek k tomu, aby se zhroutila, ale místo toho si na místě přidřepla a obličej si vložila do dlaní....



Čiňte se, členstvo, ať se nenudíte xD

Hoshi Kitsune


Jakmile dostala Artemis pořádně najíst, byla hned spokojenější a veselejší. A já ostatně taky. Vesele jsme se chystali ven z budovy, sednout si někam pod strom a možná si i trochu zdřímnout. Když jsem však vyšla před ven, všimla jsem si malé černovlasé dívky, dřepící na zemi s obličej v dlaních. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a všimla si, že Artemis udělala to samé. 
Vykročila jsem k ní s Artemis u boku. Zvláštní, obvykle by k ní přiběhla a šťouchla do ní. 
"Můžeme ti nějak pomoct?" zeptala jsem se jí. "Mimochodem. Já jsem Kitsune a tohle je Artemis." představila jsem nás.

Kaneyama Sayuri

S popotahováním si začala utírat vlhké tváře a oči. ,,Já - já... já jsem, já....ááááÁÁÁÁÁ!" zaječela Sayuri tím nejvyšším tónem, který svedla, zrovna, když zvedla oči a uviděla to zvíře tyčící se nad ní.
Rychlostí blesku vstala a rychlostí blesku spadla na záda, protože se jí zapletly nohy. Schoulila se do klubíčka, hlavu si kryla překříženýma rukama a celá se hrozně třásla. Už neuteču, už je pozdě! Ne-ne-ne-ne-ne! On mě sežere! Sežere mě!

Hoshi Kitsune  

Čekala jsem, co z dívky vypadne a hodnou chvíli to opravdu vypadalo, že něco řekne. Místo toho se však rozječela, když zahlédla Artemis. Nechápavě jsme se na sebe podívali a poté zpět na dívku, která se postavila a následně zase upadla. 
Dala jsem Artemis pokyn, aby zůstala na místě a sama jsem došla až přímo k dívence. "Neboj se, Artemis ti nic neudělá. Osobně na to dohlédnu, pokud tě to uklidní." pronesla jsem k ní. Artemis se zatím tvářila dotčeně a celkově vypadala tak nějak jako by jí někdo vynadal, tedy přesněji já. Až na to, že jí bylo líto, že se jí dívenka bojí.

Kiryu - Už se zdálo, že tě to ticho ukolíbá a ty usneš jako špalek. Ale jak jsi tak poslouchal, mohl jsi uslyšet divné šustění a rachtání. A to vše doprovázené šepotem a pochechtáváním, který do tvého pokoje přiléhal odněkud zvenčí. Ale nebylo to ani ze zahrad, ani z chodby, nýbrž shora od stropu.


Kaneyama Sayuri

Přestala se křečovitě choulit, ale stále se kryla jak jen to šlo. A vůbec jí trvalo, než se znovu odvážila podívat třeba jen na Kitsune. Ta vypadala, že z toho zvířete vůbec strach nemá a to stála přímo vedle něj! Sayuri se raději rychle přesvědčila, že se ten přerostlý pes nehnul z místa. Ne, zatím ne.
,,Um... uhm," přikývla zlehka černovlasá dívenka člence druhé divize a jakž takž se posadila. Pořád se klepala. Těkala nejistě očima mezi Kitsune a Artemis.
,,Ona... ne- neublíží...?" Chtěla se ubezpečit a pohledem zůstala monitorovat přerostlého psa, kterého hodnotila jako stonásobně větší hrozbu než... cokoliv.

Hoshi Kitsune 

Když se na mě dívenka znovu podívala, mile jsem se na ní usmála, abych jí dodala trochu odvahy. Artemis dál jako poslušný pejsek seděla na místě.
Dívka vypadala vyplašeně, bylo mi jí dokonce i líto. Přidřepla jsem si u ní, abych se nad ní tolik netyčila. 
"Ne, opravdu ne." ujistila jsem jí s úsměvem. "Znám jí už hoooodně dlouho, vychovala jsem jí, aby byla hodná. Nemáš se čeho bát." dodala jsem ještě, aby se tolik nebála.
"Můžeš vstát?" zeptala jsem se jí a natáhla k ní pomocnou ruku.

Kaneyama Sayuri

Zatímco jí Kitsune ujišťovala, Sayuri dál nespouštěla Artemis z očí. A jak tak na ní koukala, přestala jí připadat zle. Vlastně vypadala přátelstky. To ale neměnilo nic na faktu, že má tlamu plnou tesáků, obří tlapy, drápy, tesáky, tesáky...
,,Já... uhm, a-ano," reagovala s menším zpožděním a s pomocí hnědovlasé dívky se postavila. Jen co byla na nohou, rychle se Kitsune pustila a udělala krůček vzad. Ale jen malinký, protože nevěděla, co všechno může přinutit toho přerostlého psa k pohybu.
,,Om... om... omlouvám se!" vyhrkla Sayuri a od té chvíle se už na Kitsune nepodívala. Na místo toho koukala dolů, občas stranou na vy víte koho a pak zase dolů. ,,Já... jsem Kaneyama Sayuri a... a ztratila... jsem... se," mluvila čím dál tím tiššeji černovláska.

Hoshi Kitsune


Chvíli jsem sledovala, jak po Artemis pokukuje. "Je možný, že se bojíš psů nebo tak něco?" zeptala jsem se jí, když jsem jí pomáhala na nohy. 
"Za co se omlouváš? Vždyť se nic nestalo." usmála jsem se na ní, ale to už neviděla, jelikož se dívala všude okolo a hlavně dolů na zem. 
"Ztratila? Hmm..." zamyslela jsem se. "Ke které divizi patříš? Mohli bychom tě tam dovést, kdybys chtěla." položila jsem otázku. 
Artemis se na Sayuri omluvně dívala.

Kaneyama Sayuri

,,Uhm," byla opět tatáž odpověď od Sayuri doprovázena s lehkým přikývnutím. Ano, bála se psů, ne tak něčeho, ale psů, těch kousacích, štěkacích zvířat.
,,Do čtvrté..." hlesla automaticky a pak se vzpamatovala. ,,Tedy já-já, ne, to je... v pořádku, já... přeci vás... přeci vás nemůžu... nemůžu vás s tím obtěžovat! Je to můj problém," spustila v zápětí a v duchu jen bědovala, co to provedla. Současně se rozhlížela zmateně kolem, jako by se snažila najít správný směr. Vzhledem k tomu, že se to už dělala dlouho, jí to moc nevycházelo.

Kaneyama Sayuri

"Ale... ale...!" snažila se Sayuri zaprotestovat, jenže to jí nikdy moc nešlo. Místo toho se tedy s nepopsatelným znepokojením podívala na Artemis, jako by tam místo ní viděla stát hollow. Pořád jí z ní běhal mráz po zádech, ale když už jí tak ochotně chce Kitsune pomoct, nemůže po ní ještě chtít něco, jako že by tu Artemis nechala. O něco tak drzého by si nikdy Sayuri nezažádala, což znamenalo, že to musela vydržet.
"Do...dobře," souhlasila nakonec dívenka, i když byl její hlas roztřešený. "Děkuji... Kitsune-san," dodala a nejistě koukala do země. Nebo spíše na své ruce, které měla svěšené, spojené před sebou a celou dobu si je nervózně mnula.

Hoshi Kitsune


"Vím, že bys určitě byla raději, kdybych jí tu nechala, jenže...to bychom pak bloudili po Seireitei společně. Mám orientační nesmysl." usmála jsem se na ní omluvně. "Máš mé slovo, že ti nic neudělá. Celou dobu budu s tebou." dodala jsem ve snaze jí uklidnit, což stejně asi nepomůže, ale zkusit se má všechno, skoro všechno. 
"Stačí jen Kitsune." řekla jsem jí, když mě oslovila příponou -san.
"Vyrazíme?" zeptala jsem se nakonec a sledovala jak si mne ruce. Ona je takový ten extrémně stydlivý typ. Blesklo mi hlavou.

Kaneyama Sayuri

Mráz jí projel celým tělem a tentokrát to nebylo kvůli tomu psovi. Ne, bylo to kvůli tomu, co řekla Kitsune. Četla jí snad myšlenky?
"Já... uhm, jak... jak si přejete, Kitsune-sa... um" rychle to -san spolkla a omluvně očima zabloudila na hnědovlásku. "Můžeme... pokud... pokud vám to nevadí," odpověděla jí Sayuri, která byla trochu uklidněná tím, že nebude s Artemis muset být sama. Navíc, čím dřív vyrazí, tím dřív dorazí do čtyřky. A tak hned, jak se rozešla Kitsune, vydala se jí v patách. Doslova. Málem jí na ně šlápla, ale jen málem. Přesto jí pěkně vyděsilo, co se přávě mohlo stát. Rychle však popoběhla, aby se od své průvodkyně moc nevzdálila, když jde s nimi i její čtyřnohá GPSka. Pořád byla Sayuri radši té, co čte myšlenky, než té, co je rve na kousky.

Hoshi Kitsune

Že by trefa do černého? pomyslela jsem si. Neunikla mi totiž ani sebemenší reakce.  
Trpělivě jsem čekala, na její slova a při tom se povzbudivě usmívala. "Tak je to správně." pronesla jsem, když spolkla tu příponu, přesně, jak jsem po ní chtěla. Chtělo to sice ještě trochu vypilovat, ale snad to nějak půjde.
"Dobře." zareagovala jsem na její odpověď a poté se otočila směrem k Artemis sedící o pořádný kus dál. "Artemis? Čtvrtá divize, prosím. Bude asi cejtit po dezinfekci nebo tak." pronesla jsem k ní. Artemis zvedla hlavu, vyslechla mě a poté vstala. Obešla nás velkým obloukem, aby neděsila Sayuri a vydala se na cestu. Já se vydala za ní a hned za mnou i černovláska, která mi div nešlápla na paty. 
"A jak už jsi dlouho ve čtvrté?" zeptala jsem se jí konverzačním tónem.

Kaneyama Sayuri

Chtěla ještě k té dezinfekci doplnit, že to určitě bude velká budova. Pak se ale rozhlédla. Těch tu bylo plno. Začínala pomalu chápat, proč se ztratila.
"No... uhm, chvíli. Víte... teprve nedávno jsem nastoupila... se svojí sestou. Jenže ta je teď v sedmé divizi..." umlkla Sayuri, jako by se s něčím uvnitř smiřovala.
"A.. a vy, Kitsune-sa-a-um...? Jak dlouho už jste shi-... shinigami?" Na krátko zvedla hlavu k oslovené, jako by s odpovědí čekala vysvětlení... nečeho. A nebo se jen snažila přijít na způsob, jak se na to něco zeptat.

Hoshi Kitsune


"Ahá....hmm....sedmá divize říkáš? A nejmenuje se náhodou...Inari?" nadnesla jsem otázku. Inarino příjmení vlastně bylo také Kaneyama, pokud jsem si dobře vzpomínala, a navíc pocházela ze sedmé. To mě přimělo začít myslet, jak je na tom ona a ten vědátor. Naposledy, když jsem je viděla byla Inari dost v šoku a vědátor zraněný. Teprve až teď jsem si začala v duchu nadávat, že jsem starost o ty dva nechala jen na kapitánovi a co nejrychleji zmizela.
"Hmm...dva roky? Plus mínus." Odpověděla jsem jí na otázku a usmála se na ní. Tvářila se jako by čekala ještě na něco nebo se jen nad něčím zamýšlela. Rozhodla jsem se nechat to být. Je jen na ní, jestli mi to řekne nebo ne. Ať už to bylo cokoliv.

Kiryu Shihoin

Prevalil sa v posteli. Opäť sa prevalil v posteli. A zase sa prevalil v posteli. Potom už konečne nasrane vstal a rozrazil okno, aby videl kto sakra seká tú trávu v takúto dennú dobu... netušil teda, koľko bolo hodín, či teda mohol toho sekača obviniť z rušenia nočného kľudu, ale to teraz neriešil... Lenže... nikoho nevidel. Pomaly otočil hlavu na strop.
Po asi minúte pozerania do stropu zobral Mišiho konár, ktorý stále nebol pripevnený k stene a začal ním udierať do stropu. Nemôžete tam byť sakra ticho?! zakričal.

Kiryu - Jak si zařval, pomalu hluk začal ustávat. Pomalu, pak bylo chvíli ticho. A pak se ozvala rána. Vlastně několik. Jako by se sesypala věž z kamení nebo nečeho. Každopádně ti to se stropem pěkně zahoupalo a někde v rohu upadl kus omítky. Pozitivní na tom všem bylo, že potom se už neuzvalala ani hláska. Jen omítka se dál drobila...


Kaneyama Sayuri

"To je ona!" vykřikla, i když v jejím podání by se tak vůbec nazvat nedalo. "Vy.. vy jí znáte?" zeptala se opatrně, aby Kitsune třeba nějak neurazila. Ale byla z toho trochu zmatená. Že by její sestra něco provedla, když jí už znají až tady?
Podívala se před sebe, jako by si počítala, kolik to ty dva roky jsou. "To je... už docela dlouho, že ano?" řekla, protože vzhledem k jejímu odslouženému času to tak vypadalo. "Jaké... jaké to je? Teda bylo... když.. když jste sem poprvé přišla? Byla jste pořád u dvojky?"

Kiryu Shihoin

Kiryu nadvihol obočie. Eh... Ok... Povedal a odložil vetvu. Ľahol si opäť do postele. Pozeral do stropu... pozeral do stropu... pozeral do stropu... síce mal neskutočnú schopnosť zaspať kedykoľvek chce, ale na druhej strane pociťoval aj zvedavosť... A ešte k tomu mal fakt chuť zistiť, kto tam nad ním robil hluk, aby dotyčnému vynadal. Povzdychol si. Fajn, fajn, pôjdem sa tam pozrieť... ale ešte na chvíľu privrem oči... pomyslel si. A tak privrel oči... a... zaspal...

Hoshi Kitsune

"Hmm." přikývla jsem. "Před pár hodinami jsme se vrátili ze společné mise." vysvětlila jsem jí a úsměv mi z tváře zmizel. Něco mi říkalo, že určitě bude na místě, kam míříme.
"Ani mi nepřijde. Rok jsem byla mimo kvůli tréninku." pověděla jsem a znovu se na ní usmála. 
"Bylo to....divný. Připadla jsem si táááákhle malinká." pronesla jsem a názorně to předvedla škvírkou mezi palcem a ukazováčkem.
"Jop, pořád u dvojky. A líbí se mi tu. Nedávno mě navíc povýšili." prostě jsem se musela pochlubit, cenila jsem si toho a vždy mě zahřálo u srdce, když jsem to mohla zmínit.