9. divize, redakce Ban-Kai

Myamoto Usagi

Poslouchalal jsem a při tom si pro sebe kývala hlavou. Ted trefil docela do černého... Ne, ještě ne, nebyla k tomu vhodná příležitost......so-taichou byla dlouho pohřešováná. Navíc, není s tím kam spěchat....zatím je to dobré, tak jak to je.........hlavní je že jim to Zřídlo zůstalo a nic se tam nestalo...
Čekala jsem, jestli mi Seiko ještě něco nesdělí.

Seiko

"Aha, tak to je škoda... Víte, rád bych se podíval brzo do Seireitei, a když už tam půjdu, mohl bych to tam třeba vyjednat, vzít s sebou nějakého zástupce... Co myslíte, pomohlo by to?"

Myamoto Usagi

Kdyby přivedl nějakého hollow ted, když o nich ještě so-taichou neví, nemuselo by to dopadnout vůbec dobře.............................................nemám nejmenší tušení, jak zareguje i když jí to řeknu.....Připadá mi, že se spíše drží tradic a k něčemu takovému otevřená nebude........V tomhle případě bych se jí ani nemohla divit...sama jim plně nevěřím, obzvlášt po tom incidentu s Hiroshim.... Myslím, že ted by to nepomohlo. Ale čekejte, že se vám v blízké době ozvu a promluvíme si o tom, záleží jak se k tomu bude stavit vrchní kapitánka. Seskočila jsem ze střechy a zamířila si to do redakce, abych našla Yoriho. Nevím, co mají za problém...vždyt v tom údolí jsou dobře kryti a když tam zůstanou nic se jim nestane....mohli by si tam v klidu žít bez vědomí shinigami, ale né oni musejí chtít příměří............zdá se, že budu muset své plány trochu urychlit...... Přidala jsem do kroku a čekala, jestli Seiko ještě něco odpoví.

Myamoto Usagi

Rozloučila jsem se tedy se Seikem a vlezla do redakce. Zdá se, že to ještě není hotovo.......nemůžeme stále dělat práci, která už měla být hotova...kolem vznikají stále nové a nové příběhy o kterých je třeba informovat.....a jediný kdo to dělá jsem my...... Rychle jsem prokličkovala mezi stoly, štosy a neúnavně pobíhajícími shinigami a zastavila jsem se až u Yoriho stolu. Přes hromady papírů, co měl na stole jsem ani nevěděla, jestli tam vůbec je. Yori?

Yori

tam nebyl. Stál totiž se štosem papírů za kapitánkou, odkud také zaznělo jeho vyrovnané:
"Ano, kapitáne?" Na tvář měl slabě růžový odstín, zřejmě kvůli incidentu, který s kapitánkou prožil před nějakou dobou v Rukongai.

Myamoto Usagi

Otočila jsem se po směru hlasu. Potřebuji něco zařídit. Pošli někoho opravdu zodpovědného a rychlého pro ten nejlepší šumák, který jde v Soul Society nebo lidkém světě sehnat. Dost to spěchá, ale upřednostnuji kvalitu před příliš brzkým odevzdáním. Na chvilku jsem se odmlčela. Bude lepší so-taicho udělat dobrou náladu, když jí o něco budu žádat.......přeci jen v Ban-Kaii o ní vyšlo pár článku, které se jí nemusely zrovna líbit...pak to věčné ohrožení Seireitei, její zmizení atd...........rozhodně to bude lepší než přijít s práznýma rukama....
Jo a neviděl jsi Koi?

Yori

"Zodpovědného a rychlého?" zopakoval, složil své dokumenty na stůl a měl se k odchodu na epickou cestu za získáním šumáku. Ještě se zarazil, když se kapitánka na něco zeptala. "Pokud vím, je u sebe v pokoji," řekl informačním tónem. Potom už se zdekoval.

Myamoto Usagi

Je hezké, když ostatní přesně chápou, co má člověk na mysli.... Až ho budeš mít, okamžitě mi ho dones...mé reiatsu snad nepřehlédneš... Zakřičela jsem na Yoriho s úsměvem, když mizel ve dveřích. Tak to by jsme měli... Otočila jsem se také na odchod, ale ještě jsem se zarazila a chvilku sledovala to neustále hemžení v redakci. Bylo to svým zvláštním způsobem uklidnují. Nakonec jsem se přestala kochat a vyrazil zpět do útrob kasáren. Pomalu jsem dokráčela před pokoj Koi. Zaklepala jsem na dveře a čekala.

Myamoto Usagi

Dlouhou dobu jsem jen zírala na dveře, pak se konečně otevřely a za nimi stála rozcuchaná Koi. Dofám, že jsem jí nevzbudila....i když tím No, mi to docela vrátila.....
Odolala jsem, abych se usmála a nahodila jsem spíše uražený výraz.
Chvilku jsem mlčela, aby měla čas si všimnout, kdo jí to vlastně přišel navštívit. Když o tom tak přemýšlím, trochu to vypadá jako kdybych jí přišla spíš za něco vynadat...
Rychle se uprav, zvu tě na jídlo. Řekla jsem nakonec.

Koi

chvíli tupě koukala, ale potom přikývla a zahučela zpět do svého příbytku. Trvalo to nějakou tu chvíli, ale nakonec se vynořila a vypadala celkem použitelně, i když ty kruhy pod očima a bledá tvář jí zůstaly. Popravdě nevypadala moc dobře.

Myamoto Usagi

Přejela jsem jí pohledem, když vylezla z pokoje. Vypadá.........................docela špatně...ale aspon už nemá na hlavě to ptačí hnízdo. Dobrá, tak můžeme vyrazit. Otočila jsem se na odchod. Původně jsem jí chtěla vytáhnout na nějaké pro ní příjemnější místo, ale začíná to tam být až příliš zajmavé a říká se, že čokoláda uvolnuje endorfiny.... Nejprve jsem se zastavili před mojí kanceláří ve které jsem na chvilku zmizela a vrátila se bez svého haori a červeným šálem, co nevíce zastrčeným, aby nešel moc vidět. Doufám, že máš ráda sladké. Řekla jsem Koi a pak jsme konečně vyrazli na místo. (Kavárny U Vysmátého Arrancara)

------------------------------------------------------------------------

Yousei Morou

Byl jsem ve svém pokoji již delší dobu, hlavně kvůli tomu, že naposledy, co jsem z místnosti vyšel a pokusil se dostat z kasáren, dostal jsem dveřmi přímo do obličeje a byl jsem rád, že jsem se dobelhal zase zpátky. Ještě teď jsem na hlavě cítil tu bouli, i když tam už nějaký ten pátek nebyla. Možná by bylo jednoduší se prostě přesouvat s uvolněným shi-kaiem. Hlasitě jsem si povzdechl. "Ale kde bych měl brát tolik duchovní síly na to, abych ho udržel dvacetčtyři hodin v kuse?" Zahleděl jsem se do prázdného rohu místnosti. Místnost - můj pokoj - mi vždy připadala prázdná, protože nebyla upravena na mé rozměry. Postel byla příliš veliká, všechno bylo prostě až moc velké, a kdykoliv jsem se kamkoliv v místnosti podíval, byl tam jen prázdný prostor. Jistě, normálním lidem to připadalo jako normální pokoj, ale představte si pocit mravence, když se ocitne v lidském obydlí. Je sice zvyklý na mraveniště, ale lidský dům je lidský dům a tak jsem si připadal i já. Jako mravenec v lidském příbytku. Má křídla byla již v pořádku a neotlučená z pádu, stejně tak jako jsem byl i já připraven zjistit, co se to vlastně děje a dělo, když jsem byl zraněn anebo přesněji mimo aktivní službu. Jak dlouho to vlastně trvalo, než jsem skončil zraněn? Den? Dva? To se v mých papírech nebude hezky výjimat. "Po dvou dnech aktivní služby skončil na několik týdnů zraněný." Anebo kolik to vlastně bylo. Pomalu a jistě jsem ztratil pojem o čase. Nikdo se vlastně nezajímal o to, jestli v této místnosti vůbec někdo je. Byl tu nějaký rozruch a vím akorát to, že se dost lidí svolávalo k akci, jen malý detail jim unikl, tedy já jsem byl přehlédnut. To jsem opravdu tak malý na to, aby mě nebylo vidět? Byl sice fakt, že když někdo jen otevře dveře a nakoukne, tak lze tak malé stvoření lehce přehlédnout, ale musí být všechno opravdu tak uspěcháno...
Pomalu jsem přeletěl místnost ke dveřím a začal zápasit s klikou. Byl to tvrdý boj, ale klika neměla žádné slabiny. Zápolil jsem s ní. Tahal ji, tlačil ji, kousal i žvýkal, ale nic. Nehla se ani o píď. Pak jsem na ní začal dupat ve stylu tance, tzv. kozáčka. Klika párkráte zaskřípěla, dlouho ji nikdo nenamazal, zasúpěla a nakonec povolila. A pak že jsou ti Rusové... no, je jedno, co se o nich říká. Tance mají užitečné. Dveře se pomalu otevřely a já vyletěl na chodbu. Bylo tu docela prázdno. Ne, že by tu někdy bylo plno. Pokud někdo někde byl, tak buď v nějakém pajzlu, chci říct, v nějakém podniku s ne zrovna slušnými službami - rozhodně jsem neuznával alkohol a ani jiné, tvrdší drogy - anebo v redakci známého časopisu Ban-Kai. Rozhodně jsem nechtěl riskovat to, že se mnou někdo bude chtít foto anebo interview. Nestává se denně, aby byl shinigami stejné velikosti, možná jen o málo větší než-li je pekelný motýl. Na druhou stranu, zalichotilo by mi to, přesto ne. Už takhle jsem měl co dělat, aby se o mně nedozvědělo moc šílenců z dvanácté divize. Pomalu jsem prolétával prázdné chodby a přemýšlel, jestli tu někde nenarazím na kapitánku anebo nějakého živáčka, který by mě nepřehlédl anebo se mě nesnažil rozmáčknout.