9. divize, redakce Ban-Kai

Zde se nachází kasárny 9. divize a probíhá tu tvorba nejoblíbenějšího časopisu Seireitei, Ban-Kai.

Yoshiro

Dvojice se objevila v kanceláři.
"Mám tady trochu bordel," řekl Yoshiro po tom, co přistál v hromadě pomačkaných papírů. A nebyla tam jediná. V každém rohu místnosti bylo naházeno tolik papírů, že by z toho brečely celé lesy. Na zemi byl vylitý inkoust, dva rozbité psací stroje. Vysypaný kočičí záchod, poškrábané zdi, poškrábaná skříň, stůl... Ano, Yoshirovi opravdu chyběl zástupce.
"Kdybych věděl, že příjdeš, tak bych si tu trochu uklidil!" zakřičel vášnivě se zatnutou pěstí a plameny v očích. Pak se ale zasekl a stoicky se podíval na Mitoshiho.."Ne, vlastně....Neuklidil.."

Mitoshi

Když se zjevil v kanceláři z bordelu si nic moc nedělal. Protože ho ani nijak nezaregistroval. Na tváři měl úsměv, možná ještě víc širší než, když odcházeli.
Odešel totiž o malou chvilku později než Yoshiro. O chvilku tak malou aby se stihl ještě jednou podívat na to místo na které zíral celou dobu. Na dvě mlátící se blonďaté děti...
Po asi třech sekundách zírání do blba Mitoshi zatřepal hlavou a konečně se tu rozhlédl. Potom se mlčky podíval na Yoshira a znatelně nadzvedl pravé obočí.
"A jak jsi se vůbec dostal do čela novinářské divize?"

Yoshiro

Posadil se na židli, opřel se a hodil si nohy na stůl, čímž shodil další hromadu papírů na zem. Divné, připadalo mu, že tahle hromada tu nebyla, když naposledy opouštěl kancelář. Mitoshi se zeptal na to, jak se Yoshiro dostal do deváté divize. "Dlouhý příběh. Ale může za to Izanagi. Měl jsem na výběr mezi druhou a devátou divizí. A já nikdy nebyl ten špehovaco-policejní typ, však mě znáš." Sáhl do šuplíku a vytáhl si čokoládovou tyčinku, kterou rozbalil a zakousl se do ní. Mezitím do kanceláře přišla bílá kočka, "Fluffy!" vykřikl Yoshiro. Kočka vykulila oči, rozběhla se a schovala se za Mitoshiho.

Mitoshi

Sehnul se a poškrál micku za ušima.
"Vypadá to, že tohle stvořeníčko nepropadlo tvému nezměrnému šarmu a smyslu pro pořádek." nezapoměl Mitoshi do Yoshira rýpnout.
Narovnal se sedl si na židli, kterou si vlastnoručně vydoloval z papírů.
"A Izanagi se dostal tam kde je jak? Co se stalo s babčou?"

Yoshiro

"Fluffy mě miluje!" Řekl Yoshiro na svoji obranu a udělal zvláštní gesto na kočku. Ta sebou cukla a zvedla jednu přední packu, zůstala ztuhlá na místě. "Mmmm..." Zdálo se, že Fluffy nemá svůj den.
Yoshiro se poškrábal na bradě a přemýšlel, jak to s bývalou vrchní kapitánkou vlastně bylo. "No, myslím, že sama odešla. Asi už jí to tu všechno lezlo krkem. Já vlastně ani pořádně nevím. To, že je Izanagi vrchním kapitánem jsem se dozvěděl až po tom, co mě sem dotáhl."
Yoshiro si sundal nohy ze stolu a přisunul se k němu blíž. "Co máš teď v plánu, Mitoshi?" zeptal se.

Mitoshi

Po dostání odpovědi na svou otázku zamyšleně zamrućel.
Babča byla vždycky tvrdá dáma zocelená bezednými zásobami šumáku. Ale tohle... Asi se muselo stát něco zvláštního že sama od sebe odešla.
Z jeho dumání ho vyrušila Yoshirova otázka.
"Popravdě? Ani nevím... chtěl jsem si jen... něco zkontrolovat v Rukongaii. Bohužel před tebou se prostě neschovám na to jsme spolu strávili až moc času..."
Mitoshi nebyl hloupý takže ho napadlo, že když pro něj poslali druhou divizi tak ho nenechají jen tak v klidu odkráčet.

Yoshiro

Yoshiro znovu otevřel šuplík a něco v něm nahmatal. Ještě to ale nevytáhl. Podíval se Mitoshimu upřeně do očí a chvíli mlčel. "Oba dva víme, že Gotei 13 jen tak nikoho nepouští." Věděl, že po tom, co mu Mitoshi řekl, to asi bude troufalé, ale udělal to. Vytáhl ruku ze šuplíku i s tím, co v něm nahmatal a položil to na stůl. Byl to dřevěný odznak zástupce kapitána deváté divize. Yoshiro se na něj podíval, a pak zvedl hlavu k blonďákovi. "Izanagi se mě dneska zeptal na to, jestli už jsem si vybral zástupce a já jsem si vzpomněl na tebe. A uvědomil jsem si, že nikoho lepšího nikdy v životě mít nebudu. Byl jsem z toho smutnej, ale najednou jsi tady. A já se bojím, že po tobě půjdou, pokud nezůstaneš."
Na nějakou dobu se odmlčel, aby dal Mitoshimu prostor k přemýšlení. "Moc bych si přál, aby z nás znovu mohl být tým. Pomůžu ti s tíhou tvé minulosti."

Mitoshi

Bedlivě jsem poslouchal Yoshira, který mi pouze potvrdil co jsem si myslel. A přeci jen by mohl být Mitoshi jakožto bývalý kapitán posilou.
"Minulost zůstane minulostí, ta už mě netrápí..."
Pomalu vstal ze své židle.
"O co mi jde teď, je současnost."
Přívětivě se na bělovláska usmál.
Jistých věcí bych z téhle pozice mohl dosáhnout...
"Bude mi ctí přijmout místo po tvém boku."

Yoshiro

Spokojeně se usmál a promnul si ruce. Že by se konečně všechno začalo obracet k lepšímu? Yoshiro cítil vnitřní uspokojení a hřejivý pocit. Měl chuť uspořádat párty na Mitoshiho počest, ale asi by to neprošlo.
"Je čas, aby ses tedy převlékl z toho županu. Žádné tvoje věci tu bohužel nejsou, ale můžeš se podívat ke mně, myslím, že tam mám něco s větší velikostí ještě z doby po Datem." Yoshiro vstal a šel ke dveřím do další místnosti, kde byla Yoshirova postel a několik velkých skříní. Ukázal na prostřední.

Mitoshi

To asi znamená, že po něm zas budu uklízet co...
Postěžoval si sám sobě, když si uvědomil ten strašlivý fakt.
"Oblečení si můžu sehnat sám, přeci jen ho nepotřebuju hned..."
To už ale Yoshiro pádil do svojí ložnice a ke svým zásobám oblečení.
Mitoshi tedy přešel ke skříni a začal se v ní přehrabovat, hledaje něco co by sem u líbilo a hlavně mu padlo.
Přijatelné kusy Yoshirova šatníku házel na jeho postal, protože po sléze měla začít užší selekce.
Po pár minutách si navybíral potřebné věci a s nimi přehozenými přes ruku se vrátil do kanclu. Nebo smetiště. Nebo prostě něčeho mezi.
"Řekl bych, že tě bude chtít vidět So-taicho..." řekl jsem Yoshirovi.

Yoshiro

Posadil se na postel a čekal na to, až se jeho staronový zástupce převleče. Asi se před Yoshirem styděl, tak si zalezl zpátky do kanceláře.
"Izanagi? Je to možný, asi bude chtít vědět, že mám zástupce. Ale aby nechtěl spíš vidět tebe. Poptat se na tvoje vypaření a návrat."
Yoshiro si prohlížel všechno oblečení, které Mitoshi vyházel na jeho postel. Bylo tam dokonce Dateho staré haori a kousek od hromady ležela páska, kterou nosil na pravém oku.
"Doufám, že si to oblečení uklidíš," řekl největší bordelář všech bordelářů ze Seireitei.

Mitoshi

Popravdě doufal, že se setkání s Izanagim vyhne, i když věděl že to moc nepůjde.
Měl v plánu říct mu to samé, co Yoshirovi, o nic víc, o nic míň. Přeci jen i Ken-chana znal.
K té poznámce s úklidem poznamenal jen jednu věc a to "Má to oblečení nožičky? Vidiš, tak počká."
Ještě jednou se rozhlédl po Yoshirově vlastním svinčíku a pak řekl.
"No jestli dovolíś půjdu se podívat k sobě. Myslím, že to najdu, kasárny nikdy nebyly moc odlišné. Ty zatím můžeš vyrazit a já se k tobě za pár minut připojim."
Ani nějak nečekal na odpověď a začal svou horolezeckou výpravu přes hory papírů směrem ke dveřím.

Yoshiro

Mitoshiho poznámku ignoroval. To, že by měl vyrazit napřed už ne, Mitoshi si stejně ještě potřeboval srovnat spoustu věcí v hlavě. Teď se pro něj znovu všechno mění. Přikývl tedy a když Mitoshi opustil kancelář, Yoshiro se radostně usmál. Potom také vyšel ze dveří a a zamířil si to směrem ke kasárnám první divize. Stejně se Izanagiho musel zeptat, jak se nakonec rozhodlo s tou měnící se věcí, co vyruší reiatsu uživatele, který jí má u sebe. Tak nějakou doufal, že to nakonec neprošlo, ale pokud ano, tak se tím hodlal řídit. Rozkazy jsou rozkazy.

> Kasárny první divize

________________________________

Yoshiro


S Konan v náruči se objevil před kasárnami deváté divize. Shinigami, kteří v divizi byli delší dobu, se zastavili a sledovali, jak bělovlasý kapitán nese modrovlásku dovnitř. Znali jí. Dřív zde působila. Yoshiro bez jakýchkoliv slov přišel ke dveřím, které mu stráže otevřely. Poté zamířil dlouhou chodbou. 
"Potřebuješ si odpočinout." Řekl jenom. Konan si z jeho hlasu mohla všimnout jisté odtažitosti. Taky konečně pořádně viděla, že už nemá tetování na obličeji, ale místo něj velkou jizvu.

Konan Hana

Takovou reakci jsem rozhodně......nečekala. Naše setkání jsem si tedy představovala jinak...možná více radostněji. Přeskakovala jsem pohledem z Yoshira na okolí kolem nás a zase zpátky. Bylo to takové nenápadné prohlížení. V hlavně jsem měla spoustu otázek jako: Co jsem provedla, že je tak odtažitý? Nebo snad už má jinou milovanou osobu?  Co se mu stalo? Kde má své tetování?...Ale zeptala jsem se na úplně jinou otázku, protože jsem si řekla, že o minulosti se teď asi nebude chtít bavit. "Děkuju za pomoc...Chci se zeptat...jak dlouho jsem byla...nooo...pryč?"

Yoshiro


Zanedlouho dorazili ke dveřím do Yoshirovy kanceláře. Bělovlas do nich pravou nohou kopl z boku, aby se odsunuly, potom vstoupil dovnitř. 
"Dlouho." Lepší odpovědi se Konan od Yoshira nedoneslo. Neviděl jí rok a několik měsíců. Beze slova a beze stopy zmizela a teď si jen tak přišla. Yoshiro potřeboval dobré vysvětlení. V kanceláři byl pořád stejný bordel jako vždycky. Na okně seděl Fluffy (bílá chundelatá kočka).

Mitoshi

Nebyl. Yoshiro tu kancelář určitě skoro ani nepoznal.
Uprostřed toho posvátného pořádku stál Mitoshi s prachovkou v ruce a s pár papíry v podpaží.
Když se otevřely dveře, blonďák se podíval kdo to příchází a pak se na ty dva pěkně usmál.
"Zdravím," řekl mile.
Už byl plně olečený a kolem paže měl podkapitánskou pásku deváte divize.
To, že byl zvolen jako velitel podkapitánů měl v plánu Yoshirovi říct až po odchodu jeho dámské společnosti.

Konan Hana

"Ach, Yoshiro." povzdechla jsem. V obličeji jsem měla smutný výraz. To dlouho muselo být hodně dlouho, když jsem mu tím tolik ublížila. Pomyslela jsem si a teď jsem spíš sledovala okolí. Přesto jsem se uvnitř sebe musela pousmát, když jsem si vzpomněla, co jsem dělala, než jsem zmizela. Nevím, kdo by tady měl být naštvanější. Co si naposledy pamatuji, tak se v nemocnici válel po nějaké ženské a jen jako válení to nevypadalo. Ale nic z toho jsem neřekla. Třeba s tou ženskou už zůstal....
Yoshira kancelář vůbec nevypadala jak vypadat měla. Co ale bylo nejzajímavější tak to, že kapitán Mitoshi nebyl kapitán, ale podkapitán. Byla jsem pryč opravdu dlouho. Volnou rukou jsem mávla na pozdrav. Ale pak jsem se obrátila k Yoshirovi. "Yoshiro...svoje zmizení můžu vysvětlit, jen mi dej prosím šanci." Řekla jsem a čekala na odpověď

Yoshiro


"Mitoshi," bělovlas přikývnutím přivítal svého zástupce, ale pak mu hned rukou naznačil, že není nejvhodnější chvíle. "Mohl by jsi prosím chvíli počkat?" Zeptal se, nenápadně Mitoshiho vytlačil ven a zavřel za ním. Cítil se z toho hrozně. Sotva se vrátil, už ho vyhazoval. Chudák. Yoshiro chvíli hleděl do zdi, a pak se otočil. 
"Já nevím," pokrčil rameny, "tvůj příběh si poslechnu." 
Vzal židli a přinesl jí Konan, aby se na ní mohla posadit. "A potom tě doprovodím do nemocnice." Nezdálo se, že by měl nějakou velkou radost, vypadal spíš smutně.

Konan Hana

Židli jsem přijala s velkou vděčností, dá se říci, že jsem na ni upadla. Yoshiro byl pořád smutný. Mozek mi říkal, ať se na to vykašlu, že to stejnak nemá cenu. Zradila jsem ho a teď musím nést následky. Ale srdce zase říkalo počkej, vydrž, zkus to. Vždyť ho tolik miluješ. A já dala na srdce.
 "Yoshiro" odvážila jsem se po krátké odmlce promluvit "to moje...zmizení...nebylo vůbec plánované. Nejdříve jsem šla navštívit rodiče a pak...jsem se dostala do...problémů...přesněji do takového vězení. Přišlo mi, že jsem tam teprve pár dní, ale očividně to byly roky. Nedokázala jsem se dostat z toho vězení dříve, protože jsem měla náramky, které zabraňují v použití reiatsu. A když se mi to konečně podařilo, strhl se krvavý boj." Začala jsem vysvětlovat, cože se to vlastně se mnou stalo

Yoshiro


"Kdo tě uvěznil?" zeptal se vážně. "Přežil někdo z nich ten krvavý boj?" Vychrlil hned další otázku. Popravdě, měl chuť něco zabít. A kdyby náhodou někdo z nich přežil, nebyl by pro něj problém dostat se podle instrukcí na druhou stranu světa za třicet minut. Opřel se o stůl, zády ke Konan a podíval se na Fluffyho. Ten, snažíc zachránit svůj vlastní život, skočil z okna na ulici a utíkal pryč. Yoshiro vzdychl a otočil se na Konan. "Mohla jsi něco říct, než jsi odešla." Tolik si přál, aby všechno mohlo být zase jako dřív, ale místo hřejivého pocitu cítil jen tísnivý pocit. Nepříjemný tísnivý pocit.

Mitoshi

I přes jeho milý úsmvěv a i přes to, že Yoshirovi uklidil kancelář, byl sprostě vyšoupnut ven.
Cítil se jako pes, kterého vystrčí na déšť.
S povzdechnutím a pokrćením ramen zahodil prachovku a vydal se směrem ke své kanceláři. Chtěl si napsat ještě nějaké papíry, protože si byl celkem jistý, že Yoshiro na ně z vysoka prděl.

Konan Hana
 
Yoshiro chrlil otázky, že jsem ani nestačila hned odpovědět. Celou dobu jsem Yoshira pozorovala a snažila se uhodnout, jak se teď asi cítí. Když Yoshiro pronesl poslední větu, tak jsem ty předcházející otázky naprosto ignorovala. S povzdechnutím jsem sklopila zrak k zemi. "Já jsem ani nechtěla odejít...Prostě...V té době jsi byl v nemocnici a léčil jsi se. Když jsem tě však šla navštívit válela se po tobě jiná slečna a přišlo mi to jako vzájemné válení." Vysvětlovala jsem a pohledem jsem jezdila po kanceláři. "To mě prostě nakrklo." pokrčila jsem rameny. "A tak jsem si řekla, že útěchu jistě najdu u rodičů." dořekla jsem.

Yoshiro


Yoshiro vykulil oči, "co?" vyhrkl překvapeně a trochu znechuceně. Yoshiro nesnášel, když se na něj někdo snažil hodit něco, co nikdy neudělal. Popravdě, nic z toho, co tu Konan říkala, si nepamatoval. Snažil se něco si vybavit, ale marně. 
Malý záblesk se vybavil až po tom, co o tom přestal přemýšlet. Vzpomněl si na Ryoko, která tu chvíli působila, ale poté odešla, protože nemocnice nebyla pro ní. "Byla to moje sestra." Yoshiro měl pocit, že se nijak obhajovat nemusí, ale stejně to řekl.