Východní brána

Hiboru Baru

"Myslíte hned po probuzení na prasárny, tak to s hlavou nic nemáte, to jsem sama ráda," řekla poněkud odměřeně. Ve skutečnosti takto usoudila, protože ji i v tomto přítmí hned rozeznal a řeč mu nedělala problémy, takže to nejhorší, čeho se obávala, se nevyplnilo... ale nějak si nemohla nerýpnout. "A teď mi řekněte - jak vám je? Bolí vás něco? Můžete vstát?" Může se to zdát jako bezpředmětné dotazy mířené na muže, který právě pokácel v letu několik stromů a o ten poslední se omráčil, ale shinigami občas bez škrábnutí přežijí i horší věci...

Mitoshi
Moc dobře vás nevidím a bolí mě hlava.
A taky mám pocit jako bych se skutečně neskutečně opil... řekl jsem už svým normálním tónem

Date

Neměl jsem čas ani protestovat a už jsem byl někde jinde. Než jsem se stačil rozkoukat po okolí, musel jsem se chytit za pusu a zhluboka dýchat, abych nezačal zvracet. Naštěstí se to během chvíle uklidnilo. Během další chvíle když už jsem začínal chytat svojí barvu, na mě promluvila šestka. Teprve teď jsem si až všiml, že jsem tu sním a okolo mě je světlo, které vychází ze světélkující plísně. Úplně jsem ignoroval šestku a zhrozil se nad tím, co jsem viděl. Plíseň....panda...to nééééé. Co nejvíce to šlo, tak jsem sklopil hlavu dolů. Po chvíli jsem odpověděl šestce. Hlavně se jakkoliv nedotkni té plísně. Natáhl jsem ruku před sebe a ukázal na světélkující plíseň, hlavu jsem měl pořád sklopenou. Po chvíli jsem konečně zvedl i hlavu a rozhlédl se kolem sebe. To jsme tu jen my? Zeptal jsem se jen pro ujištění.

Sokol

Sokol lítal zmateně nad hlavami Baru, Mitoshiho a Izanagiho. Po sokolím nadával a snažil se mě najít, ale neměl šanci. A tak jenom nadával a dál zmateně lítal.

Yoshiro

Trochu jsem se zhrozil. Byl nějaký .. Zvláštní. Buď se něčeho bál a nebo byl prostě jen otřesen z toho přenosu. D-dobře... Odpověděl jsem na jeho "rozkaz".. Nedotýkat se plísně.. To snad.. Dokážu. Ujistil jsem ho. Pak se zeptal , jestli jsme tu jenom my. Což samozřejmě byla pravda.. No.. Ještě je tu ta plíseň..Ale ano, jinak jsme tu jen my dva...A opravdu nevím, jak jsme se tu ocitli..

Hiboru Baru

se zamračila. Sáhla Mitoshimu na hlavu a ke své nelibosti zjistila, že jeho zlaté vlasy jsou lepkavé krví. To rozhodně nebylo dobré, používat léčebné kidou byla jedna věc, ale používat léčebné kidou k léčení úrazů hlavy byla věc zcela jiná. Zrovna k nim blíž přilétla jedna z obřích světlušek, tak toho využila a dala vicekapitánovi před obličej ruku se třemi vztyčenými prsty.
"Kolik vidíte prstů?"

Sokol -> byl poplašený, lítal sem a tam a tloukl se o větve a kmeny stromů

Yoshiro a Date -> Sotva jste se trochu dali dohromady, v jednom místě najednou začala ta podivná plíseň silněji světélkovat a po pár vteřinách se začala dělit na šlahouny, které se rozhrnuly a vytvořily tak kulatý otvor. Z něj jste uslyšeli překvapivě normální mužský hlas:
"Pánové, kdyby mě jeden z vás ráčil následovat, nechám na vás, který to bude..." Zněl až nepříjemně uhlazeně. Komu patřil, to jste zatím neviděli, z obrysů u otvoru jste mohli pouze usoudit, že někdo stojí na druhé straně.

Yoshiro

Tohle mě celkem překvapilo. S odhodlaným pohledem jsem se podíval na Kiru. Půjdu já. Z mého hlasu byla slyšet rozhodnost, takže mu muselo být zcela jasné, že pře tímhle už neustoupím. Buďte opatrný, Kapitáne. Přikývl jsem na něj a pomalu se vydal k místu, ze kterého vyšel hlas. Co to sakra dělám? Pomyslel jsem si. Dával jsem si ale načas, to víte, se zlomenou rukou a silnou bolestí z oblasti žeber, se nechodí zrovna jako na procházce.

Individuum, ze kterého se posléze vyklubalo cosi téměř lidského vzhledu, jen mírně slizoidního a zřejmě mužského pohlaví

sledovalo bez jakéhokoli výrazu tváře, jak se kapitán s hebkými vlasy s mírnými obtížemi dostává skrz otvor ven do chodby. Chodba byla o něco prostornější než ten kumbál, kde se Date s Yoshirem objevili, ale i ta byla obrostlá stejnou světélkující plísní, žádné jiné světlo tu nebylo. Osoba, která v ní na Yoshira čekala, vypadala jako dost olezlý anglický sluha.
"Zdá se, že jste raněný... to je vhodné," řekl "žán" stejně bezvýrazně, jak se tvářil. "Račte mě tedy následovat..." vydal se chodbou pryč.

Yoshiro

Tohle se mi vůbec nelíbí.. Proběhlo mi v hlavě. Měl jsem z toho chlápka dost nepříjemný pocit. Co jste zač? Zeptal jsem se dost nemile a kulhal za ním.
A kde to sakra jsme? Vypustil jsem na něj další otázku.

Žán

šel dál nezměněným tempem.
"Já? Já jsem pouhý sluha. A abych odpověděl na váš druhý dotaz, místo, kde se nacházíme, vás nemusí zatěžovat," řekl téměř shovívavým tónem, jako by muvil k dítěti, pro jehož hlavinku by byla daná informace moc náročná, takže ho do toho zasvětí, až trochu poporoste. Mezitím se prostředí mírně změnilo. Za prvé už zde nebyl Yoshiro sám s Žánem, kolem se ploužily i další postavy většina z nich vypadala... pro zjednodušení řeknu, že byly dost podobné slizce pandě, se kterou jsme se již dříve setkali. Někteří na Yoshira dokonce mávali nebo ho více či méne vesele pozdravili. Chodba se rozšířila a odkudsi za rohem byl slyšet bublavý zvuk.

Yoshiro

Tohle bylo dost.. Divné. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Všechny ty pochybné slizké postavy. Některé snad ani nevypadaly lidsky. Jak to, že o tomto místě nejsou v archívech Seireitei žádné záznamy? zamyslel jsem se na chvíli. No jo.. Já to vlastně stejně nepročítal. Takže nevím, jestli tam něco je nebo ne. Uvedl jsem si to v hlavě na správnou míru. Dobře.. Sluho..A čí že jsi to sluha? Optal jsem se jej.

Mitoshi
Baru mi položila otázku tak jsem se snažil zaostřit na ruku, kterou jsem měl nad hlavou.
Čt...čtyři...... nebo... tři?

Vedle Dateho se válela ještě moje zanpakuto

Date

Opravdu jsme byli jen my dva. Začal jsem se rozhlížet po okolí a vymýšlet plán úniku, nebo jsem si aspoň vyslel, že ho vymýšlím. To už mi však plány překazila zase ta podivná plíseň a nějaké mužský hlas. Se zájmem jsem sledoval cože se to přede mnou tvoří za otvor. Když hlas oznámil co od nás chce, přejel mi mráz po zádech, ale nedal jsem to nijak znát. Šestka byla ale aktivnější a vydal se rovnou do otvoru. Nějak jsem proti jeho rozhodnutí neprotestoval. Vypadal totiž dosti rozhodně. Raději jsem se tedy mžoural svým jedním okem po jiném východě, nebo chodbě.

Hiboru Baru

No... skoro to trefil... asi to ale stejně bude vážné... honilo se jí hlavou. Naštěstí v tu chvíli dotazil Ryusaki-san se svým lékařským vybavením a vzděláním. Oba se nad Mitoshim naklonili a společnými silami se jali ho uvádět do provozu.

Yoshiro -> to už jste došli za roh, odkud se ozývalo bublání, a na tvůj dotaz odpověděl někdo jiný.
"Čí je sluha? Můj, samozřejmě," řekl sametový ženský hlas. Yoshirovým očím se otevřela poměrně prostorná místnost, trochu víc osvětlená, než chodba, ale to bylo asi tím, že tu plíseň rostla ve větších chomáčích. Bylo tu několik kójí, které jako by někdo ukradl z Vědeckého institutu, tak nechutně vypadaly. Vedlo k nim množství hadiček a hadic, uvnitř byla tekutina, ze které právě vycházelo ono bublání, a mezi bublinami se ponořeny vznášely podivné věci vzdáleně humanoidního tvaru, tedy aspoň některé. Kromě toho si mohl Yoshiro všimnout dalších zařízení, které nejvíc ze všeho připomínaly spojené nádoby naplněné různobarevnými, probublávajícími tekutinami. A mezi tím vším se na něj usmívala... Aiyuu. Tedy... vypadala jako ona, měla stejné vlasy, stejný obličej, stejnou postavu... ale její výraz byl úplně jiný, sebevědomý a inteligentní. A byla oblečená. "Ráda vás poznávám, kapitáne! Není času nazbyt, ale teď, když jste tady, můžeme konečně začít," usmívala se dál a mírně pokynula rukou. Přistoupily k ní dvě více méně lidsky vypadající stvoření v podobném oblečení, jaké měla na sobě ona sama. Jedno z nich drželo jakýsi tácek a na něm malé nádobky, druhé prapodivný ostře vyhlížející nástroj a taky cosi, co nejvíc ze všeho připomínalo injekční stříkačku s jehlou.

Yoshiro

A--Aiyuu? C-... Co to má znamenat? Ty umíš mluvit? Vykoktal jsem. Takhle zmatený jsem byl naposledy, když... Vlastně, takhle zmatený jsem nebyl ani nepamatuju. To prostředí mi nahánělo husí kůži. Takhle nějak jsem si vlastně představoval laboratoře 12. divize.. Nedivil bych se, kdyby měl Satoshi něco společného s tímhle vším. Trochu jsem uvažoval nad tím, do jak moc velkých sra*ek jsem se to právě dostal a jestli je vůbec nějaká šance, abych z nich taky našel východ. Moc dobře to se mnou nevypadalo. Vlastně.. Vypadalo to se mnou hodně špatně.

Izanagi Kentaro

Shunpem se přemístil ke skupince. Obhlédl raněného. Vstávej, nebo máš snad omrzliny? Podíval se okolo. Nemůžou být daleko, vytvořte pro sebe a raněného bariéru. Jediná cesta jak je najít je poněkud drastická. Uvolním reiatsu vysoké úrovně, které bude působit na okolí. Když ho ucítí, odpoví nám svým reiatsu. Připravte se, začínáme! Začal pomalu zvyšovat reiatsu a zároveň použil shunpo, aby trochu odstoupil od skupinky, který měla použít bariéru na svoji ochranu.

Hiboru Baru

měla své pochybosti o kapitánově plánu, nicméně přikývla. Nechala léčení na Ryusakim-san a vytvořila kolem nich tří žlutou bariéru krychlového tvaru. Jen doufala, že se jí podaří ji udržet... Zatím to ještě šlo.

Možná Aiyuu

mírně zmateně zamrkala.
"Aiyuu? Tedy... zajímavé, ale ne, nejmenuju se Aiyuu. A mluvit umím, i když nechápu, proč vás to překvapuje, kapitáne..." usmála se stylem, který napovídal, že doopravdy neví, o co jde. Pokrčila rameny a dál se tomu nevěnovala. "Teď, jestli dovolíte, odeberou moji asistenti pár vzorků... nebojte, nebude to moc bolet," ujistila Yoshira. Dva téměř lidští tvorové k němu přišli, jeden do něj rýpl tím ostrým nástrojem, druhý už si připravoval injekci.

Yoshiro

Znejistěl jsem ještě víc. Teď už jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Ale naštěstí jsem u sebe měl pořád svojí Zanpakuto a jednu ruku naprosto v pořádku.. A to mi stačilo k tomu, abych se více-méně dokázal bránit. Celkem slušnou rychlostí jsem tasil a pokusil se ve dvou secích rozseknout ty dvě potvory, co se mě pokusili znásilnit injekcí. V bankaii už jsem nebyl od doby, co jsem se teleportoval.. A ani ve Shikaii. Vzleť, Tenshi! Pronesl jsem a moje Zanpakuto zazářila bílým světlem. Podobná barva jí poté zůstala. Moje čepel teď byla širší v radiu deseti centimetrů a i délka čepele se protáhla, ale jen o 5. Nicméně, oni to neviděli.

Spoiler:

Jako nějaký Jedi jsem mečem párkrát sekl okolo sebe.. Jen tak pro efekt, aby to vypadalo děsně cool.. Odjakživa jsem měl potřebu předvádět se..

Izanagi Kentaro

Podívá se na bariéra, která se začala mírně houpat. To nebude fungovat. Jeho reiatsu náhle utichne. Jde normálním krokem ke skupince. Máme tu raněného, nemůžeme se hýbat. Co bych měl dělat teď? Jsem zmatený.

Asi ne Aiyuu

pozvedla podrážděně obočí, když se její dva poskoci rozletěli do různých stran... tedy jejich kousky. Zavrtěla hlavou a vyčítavě pohlédla na Yoshira.
"Kapitáne, zbytečně to komplikujete a zhoršujete si vlastní situaci." Luskla a přiklusali dva mutantíci, Yoshirovi připadali úplně stejní jako ten v lese, co je unesl. "Radím vám vydat vaši zanpakutou a chovat se spořádaně, ještě pořád se k vám můžeme chovat slušně, pokud se umoudříte... rozmyslete si to."

Žán

už stál opět u místnůstky, do které byli kapitáni přeneseni.
"Kdybyste mě prosím následoval i vy..." řekl uctivě Datemu.

Izanagi -> najednou jsi uslyšel capkavé zvuky a šustění listí za tvými zády. "Yo-chi-ko?" ozvalo se známým hlasem. Byla to Aiyuu, ještě stále zabalená do Yoshirova haori, i když bylo teď trochu potrhané a připomínalo kdysi bílý hadr víc než cokoli jiného, každopádně vůbec jsi ji necítil přicházet. Byla celá zakrvavená, ale nevypadala, že by ji to nějak moc znepokojovalo. Jen se zmateně rozhlížela a hledala svého bělovlasého oblíbence.

Izanagi Kentaro

Nemožné! Nečekal jsem ani chviličku, pomocí shunpa jsem se rychle ubjevil u ní a začal si prohlížet, jestli nemá nějaká větší zranění. Zároveň jsem ukázal na Baru, aby přispěchala. Ona přežila? Vzalo to sebou Yoshira a devítku a ona přežila. Nehledě na to, že vydržela moje reiatsu. Co to ksakru má znamenat?!

Yoshiro

Pardon, ale vypadám jako někdo, kdo by byl ochoten vzdát se? .. Navíc, musím už jít .. A promiň, puso, fakt si myslím, že by nám to spolu neklapalo...Stejně nejsi můj typ..A nikdy jsem moc neměl v lásce... Uhm.. Krávy... Jakmile jsem dořekl tyhle slova, zakroužil jsem znovu svoji Zanpakuto a namířil na zeď.. Vzleť ještě výš, Tenshi! Zanpakuto zazářila bílou barvou a z jejího hrotu vyletěla vlna.. Původně jsem chtěl udělat otvor.. Ale když jsem ten útok praktikoval.. Napadlo mě něco jiného.. Něco mi říkalo, že přes ty zdi se moje reiatsu nedostane.. Ale kdybych tam udělal alespoň malinkou škvíru nebo tak něco... Ken-chan by to mohl ucítit.. Alespoň minimálně.. Teda, pokud jsme někde v jejich blízkosti.

Nutno říci, že útok byl slabší, než Yoshiro očekával. Stěně se nic nestalo, jen ta plíseň na ní začala trochu ječet a přeskupila se. Ale podařilo se mu svrhnout několik zkumavek s probublávajícím barevným slizem a to se dá označit za jistý úspěch.

Ne Aiyuu

naklonila hlavu.
"Na to, že jste zraněný a na cizí půdě, docela si pouštíte pusu na špacír, kapitáne," ukázala světu poměrně zlý úsměv, který však na její tváři byl mnohem víc doma než ten předchozí milý. "Ale to se mi líbí! Nakonec, jste kapitán, bylo bláhové si myslet, že se vzdáte jen tak bez boje... ve vaší divizi si velmi zakládáte na cti, je to tak?" Úsměv se ještě rozšířil. Znova luskla. Na to jedna kráva kopla kopytem Yoshira přímo do zlomených žeber (možná ještě zlomila nějaké další) a když se zkroutil náhlou bolestí, druhá kráva mu bodla do krku injekci. Yoshiro cítil, jak bolest polevuje a všechno se tak nějak rozplývá, svět se točí a obklopuje ho temnota...

Aiyuu

divně koukala na Baru, která se jí zdráhavě snažila prohlédnout. Spíše dalo říct, že ji uplně ignorovala. Začala pobíhat kolem a volat: "Yo-chi-KOOOO?!" Vypadala opravdu vystrašeně.

Izanagi Kentaro

Hm? Tohle už mě fakt nebaví. Sedne si na zem a kouká na poplašenou Aiyuu. Bude stejně ještě chvíli trvat, než jí to dojde a já stejně nemám žádný plán, který by je spolehlivě našel. Sáhne do haory a zjistí, že už nemá saké. Kaskru, dnes je opravdu asi špatný den, povzdechne si.

Yoshiro

Já--Eh.. Než jsem stihl cokoliv udělat, byl jsme na zemi a nevěděl jsem, která bije.. Všechno se začalo rozostřovat a já strašně špatně viděl.. Rukou jsem se s těžkostmi začal natahovat pro svoji Zanpakuto.. Nikdy.. Nikdy nenechám dopustit, aby nebyla se mnou.. Tenshi je součást mě.. Věřím v ní.. Nikdy nejsem sám, když je u mého pasu... Nikdy nebojuju sám.. Začal jsme ztrácet vědomí.. Ale sevřel jsem rukojeť svojí Zanpakuto... Upadl jsem do stavu bezvědomí.

Date

Zrovna jsem si prohlížel okolí a hledal i jinou cestu. Když jsem si všiml cizí zanpakuto (Ishimaru). Došel jsem až k ní a sebral ji ze země. Hmmmm. Čí asi je? No to je jedno, vezmu ji sebou. Tak jsem jsem v duchu řekl, tak jsem i udělal. Dal jsem zanpakuto za opasek. Zrovna jsem si povzdechl, že jsem nenašel žádný východ, když v tom se opět ozval hlas žána. Otočil jsem se tedy za hlasem a zavrtěl hlavu. "Ne, ne....to je dobrý. Mně to tady vyhovuje." Odpověděl jsem a nikam jsem se nehrnul.