Východní brána

Izanagi Kentaro

Ups, východ je na druhé straně, chápu Aiyu. Načež se otočil šel správným směrem. A jak jste si užili tenhle skvostný den vy, taichou? Usmál se na kapitána deváté divize.

Date

Trochu jsem si povzdychl nad situací. Při obratu správným směrem, jsem zandal své zanpakuto. No nic zvláštního, znáš to. Jen na mně asi prováděli nějaký pokusy a mám trochu problémy s kido. Jinak úplně normální den. Odpověděl jsem Kentarovi a pokračoval v cestě.

Izanagi Kentaro

Oh, chlape jseš jak pytel brambor. Pořádně si ho urovnal na rameni, přesto ho nesl dál bez zájmu, jestli o Yoshira bolí nebo ne, věřil, že to není žádná mánička.

Mitoshi
Jak zmizela?
Počkat?
Já chci svoji zanpakuto! vykřikl jsem a hledal po okolí jestli tu nezůstala
Ishimaru k noze!

Yoshiro

Vtipné.. Podotkl jsem. Tohle byla celkem podivná situace. Jeden Kapitán nese druhého. Opravdu.. Zajímavé .. Na to, že Mitoshiho Zanpakuto - Ishimaru, zůstala někde uvnitř, jsme zapomněli..Ale to se stává, koupí si novou..

Date

Pohled na ty dva přede mnou byl opravdu zajímavý. Jednou jsem nedával pozor a málem jsem skončil na zemi. Blbý kmen... Zanadával jsem si v duchu, když jsem zjišťoval, o co jsem zakopl. Při tom jsem si všiml jak Aiyuu začala zaostávat. Co jí je? Neběhala vždy kolem šestky a tak? Její chování mě překvapilo. No vypadá to, že už budeme blízko tábora, takže ztratit se už nemůžu. Řekl jsem si a šel jsem za Aiyuu. Byla celkem daleko, ale měl jsem asi nejvíce energie, a tak jsem byl u ní během chvíle. Hej. Co se děje? Zeptal jsem se, když jsem k ní došel.

Aiyuu

opravdu nevypadala dobře. Když k ní Date došel, zastavila se, těžce oddechovala a jednou rukou se o něj opřela. Zvedla hlavu a její oči vypadaly divně, jako bez života. Než však stačil kapitán cokoli dalšího říct nebo udělat, prudce trhla druhou rukou a uděřila ho přímo doprostřed hrudi. Zároveň z její dlaně vyšel ostrý, žlutý záblesk. Date jeho účinek pocítil okamžitě. Prudkou bolest, která se mu rozlila do každého místečka v těle. Trvalo to jen chvíli, dost času snad jen na to, aby srdce vynechalo jeden tep. Pak to bylo pryč a bolest nahradilo ochromení. Date nemohl pohnout ani prstem, ztratil vládu nad svým tělem a složil se bez hlesu na zem. I když před tím Aiyuu vypadala špatně, zdálo se, že je zase ve formě. Někam zmizela, stejnou rychlostí, jakou mohla skupina vidět u kravího muže, který unesl kapitány.

Date

Aiyuu vypadala čím dál hůře. V jednu chvíli se o mě i opřela. Chtěl jsem jí nějak podepřít, ale v tu chvíli jsem dostal celkem dost silnou ránu doprostřed hrudi. Člověk by neřekl, že takovou ránu může dát holka. Chytil jsem se za hruď a poodešel pár kroků od Aiyuu. S tázavým pohledem jsem se podíval na Aiyuu. Co...to...má sakra být? Vykoktal jsem ze sebe bolestí. Bolest v celém těle byla nesnesitelná a řekl bych, že trvala snad věčně. Když bolest přestávala, začalo se mi lépe dýchat, ale v tu chvíli mě zase zradilo celé tělo. Ani jsem si neuvědomil jak a už jsem padal bezvládně k zemi. Nemohl jsem se vůbec hýbat.

Izanagi Kentaro

Ksakru! Ty SVINĚ! Položil Yoshira na zem a běžel k Datemu tělu. Do prdele, co se tu ksakru děje. Necítil žádné reiatsu, ale bylo mu to divné. Co se tu ksara stalo?! Date-chan, co to bylo? Sklonil sem se k jeho bezvládnému tělu.

Yoshiro

Pomalu jsem se vyškrábal na nohy.. Pravou rukou jsem se držel za zranění na žebrech. Druhou rukou jsem nic dělat nemohl, protože jsem jí měl tak nějak zlomenou. Začal jsem kulhat na místo, kde se právě něco stalo.

Date

Jediné co jsem teď mohl dělat, bylo trochu mluvit. I v téhlé situaci, ve které jsem nevypadal asi zrovna nejlíp, jsem se zasmál. Nevěřil bys tomu,...ale byla to...Aiyuu. Asi mě nemá ráda. Dostal jsem s námahou ze sebe.

Izanagi Kentaro

Cože? To není možné, Aiyuu? Ksakru ta hloupá ženská z jungle. Mohla to snad plánovat? Mohla zabít kohokoli z nás. Počkat! Vypadá stejně jako ta ženská v té jeskyni.... mohla by snad ona? Nemožné. Snažil jsem se nějak pomoc datemu, ale vůbec jsem netušil jak. Stál jsem přemýšlel.

Yoshiro

A-Aiyuu.. Ten její výraz.. Copak .. Copak se děje? Zeptal jsem se opatrně.. Všechno je v pořádku.. Rozumíš mi? Všechno je v pohodě.. Půjdeme domů. Snažil jsem se jí uklidnit. Neslyšel jsem to, že napadla Dateho. Ale bylo mi jí líto. Nesnášel jsem, když někdo brečel.

Izanagi Kentaro

V tu chvíli si potvrdil svoje podezření. Ona.... u od začátku to mohla být ona... chtěla zabít nejdřív Dateho, protože na tom nás byl teď nejlíp. Já jsem tady a nikde tu není, takže zbývá.... KSAKRU! Vydrž tu! Okamžitě vyskočil a pomocí shunpa běžel směrem k Yoshovi. Když viděl tu zrůdu jak se ho snaží obejmout neváhal. Ukonči život, Ryougetsu no Ishi! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! Prodl v obrovské rychlosti Aiyuu záda, jeho extrémně ostrá čepel prošla skrz jako nůž máslem. Zhluboka oddechoval, tohle byl jeho limit, ale to co chtěla udělat, bylo něco s čím se nemohl smířit. Krev Aiyuu stékala po jeho kataně a začala proudit na zem. Vyškubl z ní ostří a čekal co se bude dít. Kspky potu mu mezitím stékaly po čele.

Aiyuu

Když jí náhle projela ostrá, diamantová čepel, zalapala po dechu a ztuhla. Pohlédla dolů na její hrot trčící z jejího těla. Potom zase zvedla zrak k Yoshirovi. V jejích očích byla bolest, ale zároveň i úleva. Mírně se usmála, její víčka se zachvěla a potom pomalu zavřela. Bezvládně, bez života, se sesunula Yoshirovi do náruče.

Yoshiro

Kentarova čepel projela tělem Aiyuu. Stál jsem tam jako opařený. Bezmoc.. Beznaděj.. Přestal jsem dýchat... Pro-... Než stihla dopadnout na zem, chytil jsem ji. Bolest žeber nebyla nic.. Držel jsem její tělo pevně .. Proč jsi to sakra udělal?! Zakřičel jsem na Kapitána 11. divize. Aiyuu... Slyšíš mě? Že jo? Prosím.. I když jsem jí držel jen pravou rukou, nikdo teď nebyl schopný vzít mi jí. Aiyuu!!! Zakřičel jsem na ni.. No tak.. Prosím.. Oči se mi začaly lesknout. Bylo mi to jedno. Aiyuu.. Všechno bude v pořádku... No tak sakra vydrž!!!! Dost těžko se mi u toho křičení dýchalo.. Ale .. Nevnímal jsem to. Svoji hlavu jsem položil na její rameno. Bylo jasné, že jsem brečel. Vždyť.. Nic špatného neudělala. Ona byla jen obětí.. A tohle.. Tohle si nezasloužila .. Šeptal jsem tak, že mě sotva mohl slyšet i Izanagi..

Izanagi Kentaro

To ona napadla Dateho a.... BARUUUU! Potřebujeme Pomoc, je tu něěkdooo! PROSÍÍÍM! Začal jsem řvát naplno směrem k tábořišti.

Hiboru Baru

Seděla na kládě a čekala s pohledem upřeným někam do tmy. Najednou uslyšela volat své jméno. "Ryusaki-san!" křikla na medika a rychle se vydali směrem, odkud vycházel hlas kapitána Kentara. Nebylo to daleko. Baru se nestačila zorientovat v celém výjevu, jakmile spatřila ležícího Dateho-sama, pochopila, kdo že potřebuje pomoc. Rozbušilo se jí srdce, její mozek se rozběhl, přemýšlela rychle nad všemi možnými věcmi, které by mu mohly být a také jak mu nejlépe pomoci, jak to vždycky dělala ve chvílích, kdy nebyl čas na nějaké emocionální výlevy. Daisuke na tom byl stejně, nemařil ani chvíli. Podobně jako před časem nad Mitoshim, sklonili se teď nad Datem.
Neměl žádná viditelná zranění, ale přesto cítila, že z jeho těla rychle prchá spirituální energie. Bylo to podivné, nic podobného nikdy v životě neviděla. Nikdy by netvrdila, že tomu dokonale rozumí, ale zdálo se jí, že spirituální částice kapitánova těla ztrácejí soudržnost, jako by se z nějakého důvodu pomalu rozpadal... a lékařské kidou bylo na něco podobného krátké. Podívala se na Daisukeho a spatřila, že i on na ni hledí a v očích má to samé. Nemůžou kapitánovi už nijak pomoci. Rozklad částic už byl i viditelný pouhým okem, jako by se Date postupně vytrácel, jeho reiatsu sláblo a kolísalo.
„Taichou... bohužel...“ začala Baru, ale neokázala doříct celou větu. Stáhlo se jí hrdlo a do očí se jí nahrnuly slzy, jen stěží je zadržovala.

Date cítil podivné mravenčení. Zdálo se mu, že celý svět kolem něj se pomalu rozkládá na jednotlivé barvy a mizí mu z dohledu... nebo že by to byl on, kdo mizel? Cítil se tak lehký, lehčí než vítr...

Date

Zatímco kapitán 11. divize běžel zachránit šestku, pozoroval jsem oblohu. Nevypadá to semnou nejlíp a ani se nejlíp necítím, když tu jen tak ležím. To už mám umřít? Vždyť jsem skoro nic nezažil. Na to co jsem si ještě všechno plánoval... Nestačil jsem dokončit myšlenku a už u mě seděla Baru a léčitelskej. Chvíli něco zkoušeli, ale pak se na sebe jen bezradně podívali a já pochopil, že dnes končím. Mraky se mi postupně začaly rozplývat, a tak jsem raději zavřel oči. No svou smrt jsem si představoval jinak, ale co se dá dělat. Usmál jsem se a vychutnával si poslední nádechy a výdechy.

Hiboru Baru

Dateho slova ji příliš neuklidnila, spíš naopak. Bezmocně sledovala, jak se jí s úsměvem na rtech rozplývá před očima. Chtěla ho vzít za ruku, ale už na to bylo pozdě. Podívala se na oblohu a přes závoj slz viděla, že se právě rozednívá. Nebe modralo, mraky zářily růžovou a zlatou.
Vypadalo to na nádherný den.
Najednou tu krásu něco rychlého přeťalo a ona uslyšela táhlý sokolí křik. Doteď si ani nevzpomněla na ptáka, kterého uspala před pár hodinami. Už se probudil a samozřejmě, že hledal svého pána... Zakroužil jí nad hlavou a snesl se dolů.

Yoshiro

Se slzami v očích jsem pozoroval bezvládné tělo Aiyuu. Ve tváři měla výraz úlevy. Položil jsem si jí na kolena, abych jí pravou rukou mohl zavřít oči. Ať už jsi kdekoliv.. Určitě ti tam bude líp než tady. Řekl jsem tiše, tak aby to "slyšela" jen ona. Sbohem, Aiyuu.. Těmito slovy jsem se snažil uklidnit hlavně sám sebe. Dívka, kterou jsem právě držel v náruči mi několikrát zachránila život.. A já nebyl schopný zachránit ten její. Co jsem to za Kapitána? Opatrně jsem Aiyuu položil na zem. Tomu, abych ji vzal do Seireitei a udělal pro ní důstojný pohřeb, nezabrání nikdo. I kdyby měla vrchní Kapitánka sebe víc keců, je mi to jedno.. Nebyla sice Shinigami.. Vlastně.. Ani nevím, co doopravdy byla, ale to nemění nic na tom, že bez ní bych byl mrtvý. Po druhé v životě vděčím za svůj život někomu jinému, než jen sám sobě a svým schopnostem. Nikdy na to nezapomenu. Nikdy.

Date

Cítil jsem se stále lehčí a lehčí, až jsem už necítil nic. Zemřel jsem. Tělo se rozplynulo. V místě, kde jsem ještě před chvíli ležel, nezbylo skoro nic.
To skoro nic byl sokol, který když mě uslyšel, hned letěl ke mně, ale když mi chtěl přistát na ruce, tak jak to vždy dělával, nešlo to. Ruka se mu pod nohama rozplynula. Zkoprnělí stál na místě, kde jsem dřív ležel a smutně začal pískat. Už neměl komu hlídat pravou stranu před nepřítelem...