Ruiny

Akashiya Masamune

Už jsem byla skoro venku z toho bazénu, když v tom mě zase něco stáhlo zpátky. Na kraji bazénku se objevily rýhy od nehtů, které dokazovaly, jak moc jsem nechtěla zpátky do toho slizu. Hrozné bylo, že jsem tentokrát zahučela do bazénu úplně celá. Dokonce jsem musela i otevřít oči, abych viděla, cože mě to tahá dolů. Leknutím jsem upustila pár životně důležitých bublinek z pusy. Honem jsem zašmátrala po své zanpakoto. Jen co jsem svou zanpakuto pevně uchopila, snažila jsem se přeseknout to chapadlo, které mě táhlo dolů. Ve slizu dlouho nevydržím.

Eyuurin

Její zaříkání nejspíše pomohl, neboť se ta potvora ani nehnula.Ona mezitím couvala k nejbližší chodbě směřující pryč. Celkem se lekla, když z dalších chodeb uslyšela hluk. Ještě pevněji sevřela jílec svého meče. To nééé. Hlavně už žádný takovýhle potvory. Stačí že tady ta si odnese vzorek mojí DNA. pomyslela si s povzdechem. Záda jí stále pálila, ale na to teď neměla čas. Chtěla odsud zdrhnout. Čím dříve, tím lépe.
Naštěstí z chodby, ke které mířila, žádný hluk neslyšela. Možná byla jen nahluchlá, ale doopravdy jí přišlo, jako že je tam ticho. "Snad tam na mě nečeká další podobný dáreček, jako je tahle potvora. Prosím, ať tam nic není..." modlila se tiše. Krůček po krůčku couvala až ke vchodu do chodby, ze který nevycházel žádný hluk.

Eshen

Konečně se, za doprovodu signálů bolesti z kousanců pořád všude po těle, dostal k té prasklině. K jeho zklamání, nebyla dost velká na to, aby se jí protáhl nahoru. Takže bude pravděpodobně muset pokračovat touhle šachtou hrůzy..
A taky konečně viděl na svoje nepřátele. Byli přesně tak oškliví, jak by se jen dalo čekat. Možná ještě krapet víc. Prostě hnus. Podíval se na jednoho z nich, co mu zrovna lezl po té "zdravé" ruce... Dobře, ne zdravé, ale nezlomené. Podíval se mu do jeho červených očí. V jeho vlastních očích se zračilo nenávist. "Jseš tak ošklivej, že bys mohl být mistrovský dílo moderního umění." pronesl k němu zcela vážně, s ledovým, krutým pohledem. Pak vystrčil ruku z šachty prasklinou ven tak, aby pavouka skřípl o hranu praskliny. To má za to, že je to pavouk, a ne panda.
Pokud se něco převratného po vytažení ruky a zničení pavouka nestalo, tak nezbývalo, než pokračovat dále.

Eshen

"Huu." Ulevil si nahlas Eshen, když zjistil, že ta prasklina by se dost možná dala zvětšit. Zabíjet neřády se vyplácí. To si bude musel pamatovat.
"Potvora hnusná, má, co jí patřilo." pomyslel si, spokojen sám se sebou. Všude na těle ho pořád ještě lechtali, byl celý pokousaný. Jestli se z tohohle někdy dostane, měl by o tom napsat knihu.. Mohlo by se to jmenovat: "Mrzák a imbecilní, zhulený architekt" Jo, to zní jako dobrý název. Definitivně by se z toho stal bestseller Seiretei..
Každopádně, když přestal myslet na blbosti. Jal se odloupávat skulinu. Jedna ruka nefungovala skoro vůbec, a druhá jen lehce, takže to nebylo zrovna ideální. Proto se posunul ještě o kus dál, a pokusil se prasklinu rozšířit kopy nohou. Hlavně už chtěl nějaký prostor, a zbavit se těch hnusáků..

Kitsune

Nakonec jsem se dostala až dolů a tentokrát dokonce bez i bez pádu. Dokonce mi ta cesta přišla i poměrně rychlá na to, že jsem měla vyvrtnutý kotník, ale to bylo asi tím, že jsem se snažila zmizet těm zvukům. Když jsem byla dole ohlédla jsem se nahoru a to jsem dělat neměla. Uviděla jsem tam nějakou postavu zírající na mě. A ku..sakra. zaklela jsem v duchu a doufala, že se mi to jen zdá. Rychle jsem se podívala před sebe a na okamžik se zarazila. Rozcestí? To jako vážně? pomyslela jsem si a rozmýšlela kudy se vydat. Když  nevíš, dej se vpravo...nebo radši zlatá střední cesta? A nebo se na to všechno vykašlat a jít vlevo? Hmm...Asi dám na rady. honilo se mi hlavou a spolu s Artemis vkročila do pravé chodby.

Eshen

Konečně to, po chvilce kopání vypadalo, že by se Eshen snad mohl i dostat ven. Přisunul se tedy blíže, a dal se do útěku z vězení. První hlavu, pak ruce. Té "špatné" ruky se opřel jen o loket, za tu lepší se podepřel o něco pevněji, a pomocí toho se snažil dostat ven. Pořád nebyla trhlina až tak velká, ale Eshen by jí měl pomalu i zvětšovat svým tělem, jak dělal progress ven. Takže by to snad mělo fungovat.
Pokud se dostal nahoru, první věc, co musela být udělána, bylo dostat ze sebe ty pavouky. Pomocí rukou, a snad skákání na jedné z nohou, museli jít pryč. A pak zkontrolování zranění z jejich kousnutí. Je to napuchlé? Nějaké alergické reakce? Nějaké známky šíření po těle? Bylo to strašlivě důležité, jestliže hodlal tuhle misi přežít... a to jakože zatraceně hodlal.

Akashiya Masamune

Blbej sliz. rozčilovala jsem se v duchu, když jsem se snažila dostat ze sevření té olihně. Začínala jsem i zmatkovat, protože mi docházel vzduch. Naštěstí pro mě, oliheň povolila sevření a já mohla vyplavat na hladinu toho slizu. Nádech, výdech, a znovu nádech. to byla paráda. Avšak nemohla jsem se dlouho zdržovat. Co nejrychleji jsem začala plavat ke břehu. Bylo to spíše zběsilé kopání a mávání rukama ve slizu. V bazénku jsem neměla moc šancí proti olihni.

Kitsune

Jakmile jsme ušli pár kroků, ozvala se za námi rána. Prudce jsem se ohlédla, abych uviděla, jak se chodba za námi zavřela, zase. Aspoň se sem nedostane ta věc ze shora. pomyslela jsem si. Avšak štvalo mě, že se nemůžu vrátit, kdybych chtěla.
Nezbývalo než jít dál. Kráčeli jsme tedy chodbou, když tu se po chvíli ozvala vysílačka, tedy přesněji Eshenův hlas. Popadla jsem vysílačku a začala do ní mluvit. "Eshene? Jsi to ty? Kde jsi?" zeptala jsem se. Byl to trochu nezvyk, slyšet něčí hlas po té době v tichu a děsivých zvucích.

Eyuurin

Když se konečně dostala ke vchodu do chodby, a chystala se tam vejít, do místnosti vešly další dvě potvory. Vážně. Jako kdyby jedna nestačila... pomyslela si a byla ráda, že už je u rohu, za kterým nebude vidět.
Ovšem rozhodně tu nechtěla zůstat a čekat, až si s ní půjdou ty obludy poklábosit. Jen co zmizela za rohem,  rozeběhla se jak závodní chrt na závodišti. "Doufám... že ty potvory... neumí... běhat..." vyflusala během běhu, snažíc se nevnímat bolest v zádech. Ale i tak to nebylo nic příjemnýho.

Eshen

Pavouci padali, všechno šlo podle plánu, Eshen se konečně zase cítil o něco lépe..
.. a v tu chvíli se mu podlomila noha, a Eshen upadl. Na svoji zlomenou ruku. A ozvalo se další křupnutí, následované obrovským pulsem bolesti.
"NYAAAAAAAAH!" zakřičel Eshen, klečíc. Byla to strašlivá bolest. Měl ruku na dvakrát zlomenou, pokousán od nějak jedovatých pavouků, zničený bok, i do hlavy dostal ránu.. to je něco, co by zlomilo nejednoho vojáka. Možná i někteří kapitáni by už ztratili naději a vydali se na cestu odevzdání se..
.. ne ovšem Eshen.
Zhluboka se nadechl. Cítil, jak rychle mu tepe srdce, ovšem ignoroval to. Bolest nepřestávala, pořád to bylo hrozné a po celém těle. Ale on se nevzdá, nikdy. Půjde dál, tohle přežije, a podá hlášení o svojí první misi, misi v samotném Hueco Mundo. Stane se dobrým Shinigami, jednou možná s potenciálem na nějakou vyšší pozici. Klidně pošlete Hollow. Pošlete klidně vládce celého zatraceného Hueca Munda. Eshen mu prostě nakope půlky, a pošle ho zpátky do svého paláce. On byl Eshen. On byl někdo, kdo prostě nehodlal teďka umřít. A už vůbec ne bez boje.
Vrátil se na nohy, a snažíc se odvrátit agónii, vydal se do chodby, ve stejném směru, jako by pokračoval šachtou. Půjde dál. Za Gotei 13. Za svojí divizi. Za kapitánku Suki. Za svojí vlastní hrdost a svobodu. Zastaví ho buďto teď, a nebo už nikdy.

Kitsune

Iritovalo mě, že Eeshen ignoroval všechny mé otázky, ale rozhodla jsem se mu v této situaci odpustit. Přeci jen trčeli jsme v nějakém labyrintu, či co to bylo, postaveném někým, kdo určitě nebyl psychicky v pořádku.  
"No, trčím tu v nějaké chodbě s vyvrtnutým kotníkem. A jak jsi na tom ty?" zeptala jsem se ho a doufala, že je v pořádku. Pak jsem se ale trochu zarazila. 
"Jediný, kdo přežil? Eshene? Kde je Aka?" dodala jsem ještě. Když jsem je viděla naposledy odcházeli spolu.

Akashiya Masamune

Z bazénku jsem přímo vypadla, ale zvládla jsem to. Zhluboka jsem dýchala a srdce mi hrozně bušilo. Jako kdyby chtělo vyskočit. "Dnešním dnem....nesnáším olihně." řekla jsem si pro sebe. Nestačila jsem se ani postavit na nohy a už jsem letěla vzduchem. Oliheň se mi ještě musela pomstít za tu ránu od zanpakuto. "Achh!" vykřikla jsem při nárazu do dveří. Dost to bolelo. Při nárazu jsem pustila své zanpakuto, které se odkutálelo několik metrů přede mě. Začala jsem se sbírat ze země. Zavrtěla jsem hlavou, aby se mi myšlenky srovnaly. V tom jsem se zarazila a pomalým pohybem hlavy jsem se podívala na dveře. Ouuuu. Jen doufám, že tak obrovské byli jen pro okrasu. proběhlo mi hlavou, zatímco jsem zkoumala temnotu za dveřmi.

Eshen

Šel, šel... a najednou.. nešel. Ležel.
Motivace byla v čudu. Achjo.
Eshen prostě věděl, že když už jed, tak to bude pořádný kus. Protože, on nikdy žádný "lehký jed" neviděl. Buďto smrt, nebo kompletní paralýza. Nikdy nic slabšího. A paralýza byla víceméně spoutání. A ničení svobody taky doopravdy nenáviděl. Zvlášť ničení jeho svobody..
A jako bonus, jak tam tak ležel, ozvala se jeho vysílačka. To prostě nebylo dobré. Protože to nebyl hlas, který by znal. Znělo to jako v béčkovém hororovém filmu. Celé to byl béčkový hororový film... celé to prostě nedávalo smysl.
Eshen se pokusil překulit se nějak na stranu chodby. Tak, aby byl opřený o stěnu zády, a viděl na obě strany chodby. Jestli mělo něco přijít a dodělat ho, Eshen chtěl alespoň vidět, co to bude.

Akashiya Masamune

Tak olihni jedna pomsta nestačila. Chtěla mě přímo zabít. Jak znepokojivé. Opět jsem se proletěla. Tenhle způsob letu se mi ale nelíbil. Přistála jsem o zeď, po které jsem si sjela až na podlahu. "Ooouč." zasyčela jsem. Co nejrychleji a podle možností jsem se vyškrábala opět na nohy. Dávala jsem si teď větší pozor a snažila se těm chapadlům nějak i vyhnout. Ta díra ve zdi, co oliheň udělala, by mi mohla pomoc, ale nejdříve jsem potřebovala svou zanpakoto. Rozběhla jsem se směrem, kde ležela má zanpakoto. Před letícím chapadlem jsem uskočila na podlahu. Celkem dobře mi to po podleze díky tomu slizu klouzalo. Snažila jsem se tedy sebrat svůj meč a utéct dírou. Velice namáhavá akce s olihní jako protivníkem.

Kitsune

To hrobové ticho mi nahánělo husí kůži. Bála jsem se toho, co řekne a zároveň doufala, že jen řekne něco jako: "Propadla se do země." nebo "Rozdělili jsme se a neozývá se." nebo něco takového.
Jakmile řekl, že je Aka mrtvá nějakou dobu jsem to zpracovávala, proto nastalo znovu to nepříjemné ticho.
"Ne....spolkla jí zem." odpověděla jsem mu po chvíli. "Kde jsi?" zeptala jsem se ho ještě a rozhodla se jít dál. Chtěla jsem odsud vypadnout a ne sedět na místě a čekat na zázrak.

Eyuurin

"Sakra... To mi nemohly udělat radost a neumět běhat???" optala se nikoho během toho, co se snažila zdrhnout těm potvorám. K její smůle uměly běhat celkem rychle, tudíž je po krátké chvilce měla za zadkem, div necítila jejich dech.
Když pootočila hlavu, aby viděla, jak jsou blízko nebo daleko, zastavili. Avšak ve chvíli, kdy z nich spustila pohled, opět se rozeběhli. To jako budu muset jít, pozadu, aby ty potvory zůstaly na místě? divila se. Ovšem byla ochotná to zkusit. Bedlivě je sledujíc zpomalila a otočila se k nim tělem. Ruce natáhla do stran, aby se mohla alespoň trochu orientovat a začala spěšným krokem postupovat... teda couvat, dál chodbou. Byla připravená kdykoliv se opět otočit a začít zdrhat. Problém ovšem byl, že nevěděla, co na ní v chodbě čeká, neboť se dívala na ty potvory.

Kitsune

Kráčeli jsme dál chodbou a při tom čekali na Eshenovi odpovědi. Tma? To není žádná novinka. Ještě před chvílí jsem šla po tmě dlouhou chodbou. Někdo by měl spravit osvětlení v tomhle komplexu. Ale že se Eshen bojí? Eshen mi nepřipadal jako někdo, kdo se bojí. Ale jak se říká, zdání může klamat.
"Uklidni se, Eshene. Ještě neni nic ztraceno. Žiješ, ne? Tak přestaň panikařit a radši hledej cestu ven." pověděla jsem mu, a vlastně taky sobě pokračujíc dál chodbou.

Eshen

Nikde nikdo. Eshenovi to bylo skoro líto. Kdyby si pro něj přišel Hollow.. mohl by to třeba rychle ukončit. Eshen by se mohl svému vrahovi podívat do očí. Mohli by o něm říct, že se alespoň snažil. Ale umřít na jed? Samotný, uprostřed kompletně ničeho, v ruinách po paláci nějakého zduněného architekta? Takovou smrt si nikdo nezaslouží.
Pak se konečně někdo objevil. Byl to jeho vrah? Eshen ho ale poznal. Nebyl to nikdo neznámý. Kurokamakiri, část jeho vlastní duše.
"Kurokamakiri.." hlesl Eshen, a zakašlal. Jeho vlastní hlas mu zněl tak nějak.. divně. "Co..Co tady.. děláš?" zeptal se Eshen. "Moje..tělo..nechce se hýbat." hlesl. Bylo to ponižující.. ale byla to pravda. Eshen se snažil porazit ten jed. Porazit paralýzu.. ale.. bylo to vůbec možné..?