Ruiny

Akashiya Masamune

"Aaaaaach!" vykřikla jsem pokaždé, když se mi ulomil nehet. Bolelo to jak....... no prostě hrozně moc. A postupně se mi do toho ještě dostával bordel. Ač nerada, tak mi z očí vytrysklo několik slziček. Musela jsem brždění rukama vzdát a brždění nohama nepomáhalo. Pomoc! křičel mozek, když viděl přibližovat se díru. Zanpakuto! vyštěkl mozek najednou, jako kdyby už začínal fungovat. Okamžitě jsem splnila rozkaz od mozku. Čapla a vytáhla svou zanpakuto z pouzdra a vrazila jí co nejdříve do země. Pevně jsem se jí držela s nadějí, že snad už zastavím.

Eshen

Inu, zdálo se, že to na neřády zapůsobilo... ukázal jim, že se nebojí, že v pohodně dokáže hrát jejich hru, že on je tady SHINIGAMI.
Nebo spíš ne.
Dostal zezadu kop pod koleno, až skoro zařval bolestí. Jak ale dal ruce na zem, okamžitě mu něco na ruku šláplo. Spíš duplo. Ozvalo se zakřupání, následované hlubokým křikem bolesti, tím nejhlasitějším, co zrovna Eshen v hrdle měl.
V pravé ruce držel i zanpakutou, a ta mu tedy vypadla. Levou rukou v rychlosti švihl někam, kde by u normálního člověka bylo koleno. Všechno, co teď dělal, bylo víceméně už ze zoufalosti, protože si vážně moc nevěděl, co počít.

Kitsune

Eshen vypadal, že neví nic o jeho smrti. Buď si ze mě dělá srandu on nebo někdo jiný. No co, teď už je to jedno. Je naživu? Je. Tak co? 
Takže přeci jen sem spadl. Počkat! Spousta menosů? blesklo mi hlavou. To neznělo moc dobře. "No, myslím, že bych byla raději tam nahoře, než tady." pověděla jsem si spíš pro sebe. Poté jsem tiše zašeptala: "Povstaň, Akamaru!". Ve snaze vyvolat svou zanpakuto. 
"Kéž by..." odvětila jsem na jeho hlasité přemýšlení o východu. 
V tom mi někdo zašeptal do ucha, že to bude v pořádku. Upřímně....lekla jsem se. Instinktivně jsem se po té věci ohnala mečem. "Co bude v pořádku?" nadnesla jsem otázku.

Eshen

A..zase nic netrefil. Bylo to frustrující. A spíš se stával pomalu naštvaným, než vystrašeným. Eshen byl hrdý bojovník, tahle bitva ve stínech ho nebavila.
Postavil se. Pravá ruka ho bolela, a on teď držel svojí zanpakutou v levé. Buďme upřímní - levou rukou byl špatný šermíř. Na druhou stranu, v Shikai musel používat k boji ruce obě, takže na nějakou "levou akci" byl taky docela zvyklý.
Když tam tak stál, najednou docela klid. Eshena nenapadlo, co by měl dělat. Sekat kolem sebe byla hloupost. Brečet tam také.
"Bojíte se snad? Ve stínech, s mnohonásobnou přesilou?" pronesl docela nahlas, ohlédl se, a rozhodl se pokračovat. "Jen ti, co se bojí nejvíc strašej ostatní. Myslíte ale, že se bojím? Tak zkuste něco lepšího! Bando srabů.." dokonal svoje urážející dílo, a odplivl si na zem, aby ukázal, co všechno si o nich myslí. Šlo by tam udělat i něco jiného, než si odplivnout k ukázání svých názorů, ale nechtěl umřít s kalhotami dole.

Eshen

Zdálo se, že se doopravdy nechali snadno vyprovokovat, a vytáhli svoje "Big guns". Těžko ovšem říct, jestli to bylo dobře, nebo špatně..
Každopádně, něco takového.. no, takového, čeho se asi doopravdy nechcete dotknout, ho chytilo pod krkem. Bylo to slizké. V jeho představách zelené. A vyhodilo ho to kamsi. Pravděpodobně neřádi rádi hráli baseball, protože ještě v letu ho najednou přepadla obrovitánská bolest do nohy. Nevěděl, jestli to je rána skrz naskrz.. ale věděl, že to bude průser, tak jako tak.
Každopádně, když dopadl (víceméně po čuni) na zem, měl takové nutkání zařvat. Bolestí, snad i hrůzou. Ale taky odhodláním. Jeho tvrdohlavost je jedna z vlastností, které ho prostě neopustí.
Klečíc na jednom koleni, s druhou nohou víceméně k ničemu za sebou, znovu spustil. "Takže.. takhle to je? Schováváte za tmou ošklivý velký nosy, napuchlý tváře a půlmetrový oči? Schováváte se sami před sebou, protože se bojíte podívat se do zrcadla?" pronesl. Na jeho tváři byl odhodlaný výraz. Chtěl praštit jakýkoli zvuk, co by uslyšel.. i když, v téhle fázi zranění by to asi nebyla zrovna pumelice..

Eshen

Žádné jiné odpovědi se mu nedostávalo. Dokonce už ho ani nechytlo žádné slizké cokoli, co ho chňaplo předtím.
Eshen měl v hlavě spousty věcí, a ještě o větší spoustě přemýšlel. I když si mezitím dával pozor na všechno kolem, dobře o sobě věděl, že i když si útoku všimne dřív, v momentálním stavu s tím stejně těžko cokoli nadělá. A teď, s propíchnutou nohou..
.. V tu chvíli si všiml nějakého světla, jakoby hrozně v dálce. První ho napadlo, že si ho už zvolil Špagetron jako svého šampiona. Pak ho ale hned napadlo něco mnohem pravděpodobnějšího - že se ho prostě ti neřádi snaží na něco vylákat. A světlo teď bylo to, co by si přál nejvíc...
Pokusil se zrakem zachytit, co to světlo vydává, ale tím opatrnější byl k okolním zvukům.

Eshen

Bohužel, zdroj světla vidět nebyl. To byla škoda. Nikdo mu ale zatím neprosekl hlavu zezadu, a to bylo přinejmenším plus. No dobrá... docela velké plus. Každopádně, vypadalo to, jakoby měli "Pštíči" napilno.. a nebo to bylo něco jiného, ale podle toho mihotání to vypadalo, jako někde v mraveništi...
A najednou se začaly ozývat dost hlasité rány. Zdálo se, že jsou pravidelné. A určitě byly s každou ranou hlasitější. "Zní to, jako by sem šlo něco hodně velkýho.." pomyslel si Eshen, když, stále v kleče, pevněji stiskl levou rukou svojí zanpakutou.

Eyuurin

Stále se rozhlížela, i když nic neviděla. Doufala, že ty potvory jsou dostatečně hloupý, aby si mysleli, že je vidí. Mno, přála si to.
Chtěla se otočit, když ucítila ve tváři štiplavou bolest. Navíc se to něco začalo pomalu posouvat směrem nahoru. Směrem k jejímu zdravému oku.
Zkřivila tvář zároveň bolestí a zároveň zlostí. "Tak a dost..." zavrčela tiše a uskočila dozadu. Následně se po tom, co jí rylo do tváře, ohnala zanpakuto. Doufala, že tomu třeba usekne ruku, nebo něco takového.
Poté uslyšela nějaké rány, které se pravidelně opakovaly. Připadalo jí, že něco těžkého dopadá na zem. A vůbec se jí nelíbilo, že to bylo s každou ránou hlasitější.

Kitsune

Hmm....buď Akamaru trucuje nebo je něco špatně. To mi připomíná, že jsem se za ním dlouho nezastavila, ten bude mít zase náladu... honilo se mi hlavou. Opravdu důležité myšlenky v tu nejvíc hodnou chvíli. Když jsem se nad tím tak zamyslela, necítila jsem svoje reiatsu. OK, takže je něco špatně. V tom případě,můžu maximálně tak sekat kolem. Bomba. pomyslela jsem si "nadšeně". 
Po mých slovech se mi ta VĚC vysmála přímo do ucha. Znovu jsem po tom sekla. "Proč radši nejdete otravovat ty menose nahoru?" zavrčela jsem. Už mě to tu vážně nebavilo.Nejen, že tu byla tma jak v...tam kam slunce nesvítí..., ale ještě se mi tu něco vysmívalo a já to ani neviděla, ani nemohla seknout. Taková nespravedlnost!
Najednou se začali ozývat podivné rány. Připomínalo mi to železo. A stále to znělo hlasitěji a hlasitěji. Tak buď sem padá menos v  brnění nebo nevim... pomyslela jsem si. Poté mě něco napadlo. Na tváři se mi objevil široký zlověstný úšklebek. "Měli byste zmizet, než přijde náš kamarád." řekla jsem jejich směrem, teda do tmy. A dávala při tom pozor na okolí.

Eshen

Všechno ztichlo. Eshena poměrně dost zajímalo, jestli měl v tom, co se dělo, nějakou úlohy se svými provokacemi, a nebo jestli by se ten klid, který jednoznačně předznamenával bouři, objevil stejně.
Slyšel. Slyšel všechny ostatní. Obě další členky jejich výpravy. Obě dívky se nějak v boji taky ozvaly, ale on to nijak moc původně nevnímal. Teď byl ovšem tak trochu rád, že tam není sám.. i když..
Nu, vynaložil všechnu svoji sílu na to, aby se postavil. Všechnu vázu měl jen na jedné noze.. a tak celkově vlastně stál spíš jako čáp, než jako člověk. Ale v kleče měl ještě menší šance. Jeho zanpakutou, v levé ruce, mířila přímo proti světlu. Byl připraven bojovat. I kdyby po soupeří házet jen svůj seznam zranění. I když, to by pravděpodobně byla dost velká zbraň.,..

Akashiya Masamune

"Uuuummmmmmm." procedila jsem mezi zuby. Ruce se mi klepaly bolestí od utrhaných nehtů, přesto jsem se stále držela svého meče. Bylo mi trapně, ale musím se přiznat, že jsem brečela. Brečela jsem bolestí. Když to všechno skončilo, no tedy skončila ta jízda, byla jsem nesmírně šťastná. Ještě tak 5 minut jsem se držela svého meče, i když jsem stála na místě. Nemohla jsem se ho pustit. Postupně jeden prstíček po druhém jsem uvolňovala, abych se tedy konečně pustila. Vyškrábala jsem se aspoň na kolena a ustoupila dál od díry. Seděla jsem tam na bobku před dírou, koukala do ní. Zanpakuto položenou na klíně. Snažila jsem se vzpamatovat. Já chci domů.

Kitsune

Netrefila jsem se, zase. Ta věc už mi vážně lezla na nervi stejně jako celá tahle mise. 
Jakmile však všechno ztichlo, musela jsem se pro sebe ušklíbnout. Moje blafování asi vyšlo, což mě potěšilo. Dokonce jsem zaslechla i dýchání a bušení srdce čtyř bytostí, včetně mě. To budou Rin s Eshenem. pomyslela jsem si. 
Najednou jsem uviděla světlo. To bylo podezřelé. Kde by se tu taky vzalo světlo, že jo? To už jsem umřela, že vidím světlo na konci tunelu? Nechoď tam, Kitsune. Nechoď tam.  honilo se mi myslí. V tom mi nějak došlo, že se to světlo stále zvětšuje. Takže se pravděpodobně jeho zdroj blíží k nám. Přiznejme si, že i kdybych se rozhodla pro útěk, nebylo by kam. Ať jsou to přátelští kawaii králíčci...moc prosím. zadoufala jsem v duchu a při tom jsem s připravenou zanpakuto čekala, co se bude dít. 

Eshen

A tak bylo světlo.
Ty staré známé, ošklivé pochodně. Eshen se okamžitě začal rozhlížet kolem.. tedy, hned jak přestal mžourat, což naštěstí netrvalo tak dlouho.
Jestli se Eshenovi zdálo, že do teď si s ním ti neřádi hráli divadlo, teď si tím mohl být jistý kompletně. Vypadalo to tu jak v nějaké starověké aréně. Docela hezké, kdyby to nebylo v Hueco Mundo.. do Seiretei by se to hodilo.
Každopádně, vypadalo to, že oni jsou bojovníci v aréně, s jasným soupeřem, který se objevil hned potom.
Byl velký, ošklivý, velký, nebezpečný, s kladivem a velký. Nebyl to zrovna fešák - i když, když se tak Eshen koukl kolem sebe, těžko říct, kdo by vyhrál Mr. HM - ale vypadal doopravdy nebezpečně.
Beze slov na obra namířil svojí zanpakutou. Snažil se soustředit na všechny jeho pohyby. Nesmělo mu nic uniknout. Bylo na čase ukázat, co dokáže Eshenova levá ruka.. i když to nevěděl ani Eshen sám.

Eyuurin

Chtěla něco zasáhnout, vážně chtěla. Ovšem nic netrefila, prostě máchla do prázdna. Aspoň že mě už nic nebodá do tváře... pomyslela si. Divné jí přišlo, když všechny zvuky utichly a ona mohla slyšet jak ty potvory dýchají. Zdálo se jí, že dokonce slyší i tlukot srdcí. Snažila se však přesvědčit sebe samu, že se jí to jen zdá.
Taky si všimla podivného světla, byla si jistá, že tam před tím určitě nebylo. Nebo jej alespoň neviděla, nebo nevnímala? Tady už nemohla být jistá vůbec ničím. Ani zvuky, které se jakoby blížili. Teda, mohla si být jistá tím, že to nebude nic přátelského.
Pak se ale začaly všude okolo zapalovat pochodně. Byl to celkem šok. Z naprostý tmy do světla. Ale rozhodně si nestěžovala. Světlo jí přišlo příjemný. No, to co viděla již tolik příjemné nebylo.  Přišlo jí, jako kdyby byli v nějaké aréně. Ty regenerující příšery byly po okraji arény a když zvedla pohled, viděla, že jsou i nad ní. Přišli jí jako diváci na nějaké moc zábavné show.
Že je to show se ujistila ve chvíli, kdy přišel další aktér. Byl vysoký, zdeformovaný, jednooký, ošklivý a nebezpečný. Při pohledu na obří kladivo, které třímal v obřích tlapách... Nelíbilo se jí to.

Kitsune

Najednou bylo kolem ještě více světla, díky pochodním. Těm zatraceným pochodním, které si zhasínaly, kdy se jim zachtělo. Že si sem raději nenechají zavést elektřinu. Sice by je to vyšlo dráž, ale alespoň by světla fungovala jak mají.
Světlo ale nebylo to jediné, co se změnilo. No, změnilo. Ono to tu bylo jaksi už před tím, ale to jsme v té tmě neviděli. Stáli jsme totiž v nějaké aréně a po okrajích a na tribunách seděli ty renegerující zrůdy. Ooo, gladiátoské zápasy. Kdo asi bude bojovat? honilo se mi hlavou, když v tom mi došlo, že těmi gladiátory budeme nejspíš my. Dokonce dorazil i kamarád, kterým jsem zaháněla ty zrůdy ve tmě a ne, nebyl to přátelský králíček, ale osmi metrový mutantní kyklop. Něco mi říkalo, že asi nechce být můj kamarád...No co, když nechce...ale bylo by to fajn. Sice by mě bolelo věčně za krkem, ale...osmi metrový kamarád...osmi metrový...osmi...chápete to? Prostě byl velkej a hodně. Navíc s tím, jak byl ošklivý asi neměl moc kamarádů...bylo mi ho trochu líto.
Ani to kladivo, co držel v ruce nevypadalo přátelsky. 
Na prázdno jsem polkla. "Lidi? Jestli víte o nějaký cestě ven, čas se s ní svěřit." pronesla jsem směrem ke svým společníkům. "Povstaň, Akamaru, povstaň...no ták..." zkoušela jsem potichu vyvolat svou zanpakuto. Víte, co se říká, když něco nejde zkoušej to dál.

Kitsune, Rin, Eshen > Než Kitsune někdo stihl odpovědět, obr se rozmáchl s kladivem a udeřil do země těsně před Eshenem. Na svoji velikost byl dost rychlý. Těžko říct, jestli minul úmyslně nebo mu to prostě nevyšlo. Nicméně země se dost otřásla a všichni tři zavrávorali. 
Obro se znovu začal napřahovat.

Eshen

Tak tohle vypadalo špatně. Kitsune někde za ním zněla hodně zoufale. A to Eshen na začátku odhadoval, že právě ona bude s Akou ta, která povede. Hm. Že by Eshenův odhad na lidi přestal fungovat? Těžko..možná měla jen problémy s takhle stresujícími situacemi.
Každopádně, Obro stihl poprvé bušnout do země. A přímo těsně před něj. Zdál se být rychlejší, než by se dalo čekat. Ale síly měl tak akorát, jak by se dalo odhadnout. Koneckonců.. byl fakt velkej.
A po jeho ráně se země dost solidně otřásla. Eshen, protože byl nejblíže ráně, a také proto, že měl zraněnou nohu, skoro upadl. Chybělo už doopravdy malinko. Rychle se ale sebral. Bylo na čase nasadit úhybné manévry. Obro už připravoval další ránu, a tak se i Eshen připravil. Kdyby praštil na něj, měl v plánu se pomocí zdravé nohy odrazit mimo ránu. Eshen patřil mezi doopravdy rychlé, a tak věřil, že se ráně dokáže vyhnout.

Kitsune

Fajn, dnešek je plný překvapení. To mám narozeniny nebo co? Byla jsem si jistá, že na mé narozeniny je ještě moc brzy. Ale tak třeba to byla jen uvítací párty, kterou nás chtěli pozdravit. Ano, už mi z toho místa pomalu hrabalo. Moc tomu nepřidala ani rychlost s jakou Obro udeřil kladivem do země před Eshenem. I když...vypadalo to spíš, jakože mu to ujelo a nechtěl tam praštit. Přece jen mohl být pořád kamarádský. Ruku do ohně bych za to nedala, ale i tak...
Země pod námi se pod tím nárazem otřásla a já se jen modlila, aby se zase nepropadla. I když...mohlo by tam být něco lepšího a méně nebezpečného než tady. Naštěstí mě Artemis podpírala, abych neslítla na zem. By si na mě pak ty regenerující obludy přece nevsadili, kdyby před nimi spadla. V tom se však obr začal znovu napřahovat kladivem. Měla jsem v plánu uskočit, kdyby na mě letěla rána. Se zlomenou nohou bych stejně nemohla utíkat, ale uskakovat za pomoci odražení zdravou nohou už ano. Při pohledu na Eshena mi něco říkalo, že ho napadlo přesně to samé.