Ruiny

Eshen

Zdálo se, že tabulky byly prostě psány tím písmem skalního lidu (Jiní blbové by nedokázali postavit tak hloupou budovu..), a tak se Eshen nedozvěděl, kudy kam. Pěkně na nic. Na jedné z nich, té v pravu, však byl hezký obrázek. Taková nějaká rohatá hlava. Lebka. Spíš.
"Hmm, předpokládám, že to nebude vést do "Bufetu u rohaté lebky".." pronesl si sám pro sebe, když v tu chvíli se ozval ten strašlivý, fakt ošklivý výkřik. Takový ten, při kterém by u slabochů přišla změna barvy kalhot. Eshen ovšem nebyl slaboch. Vůbec.
"No, a jestli to je bufet, tak tam asi sakra špatně vaří.." poznamenal, podle toho křiku. Neznělo to, jako spokojený zákazník, co dostal svůj burger a kafe a odešel. Škoda.
Každopádně, Eshen se stejně vydal směrem doprava. Kdo ví, třeba tam ten bufet fakt bude. Při cestě byl ovšem ostražitý. Pořád si hlídal všechny strany. Tohle už dlouhou dobu nebyla žádná sranda..

Akashiya Masamune

Jak jsem nechtíc pohnula tou pákou, začala jsem se okamžitě rozhlížet kolem sebe, jestli jsem náhodou nezpustila past, která mě teď chce rozpůlit na dvě části. Nic. Nahlas jsem si oddechla. Chtěla jsem odejít pryč, ale než jsem udělala krok, ozvalo se něco nepopsatelného a strašidelného. Oltář se z toho výkřiku rozletěl na tisíce kousků. Jen tak tak jsem stačila odvrátit od oltáře zrak a skočit na podlahu. Přesto jsem na sobě měla několik škrábanců, které pěkně boleli. Jistě v těch škrábancích zůstali kousky toho oltáře. Když už se vše uklidnilo, konečně jsem zvedla hlavu od podlahy. "Prosím, že jsem to nezpůsobila já. Prosím." tajně jsem doufala. Zároveň s tím jsem se vyškrábala na nohy a oklepala ze sebe zbytky oltáře. Občas jsem zasyčela, když jsem si nechtít šáhla na bolavou ránu. Do 4. divize mě už ale nikdo nedostane! byla jsem pevně rozhodnuta. Jenže vše se ještě mohlo změnit. Ohlédla jsem se na místo, kde ještě před chvíli stál oltář.

Kitsune


Ty děsivé zvuky se pomalu ztrácely v chodbě za doprovodu nějakého dupání a funění. Rozhodně to neznělo jako člověk. Hollow? Možná...ale možná taky ne. Nakonec však zvuky utichly a my zůstali v té temné chodbě sami a v tichu. Podívala jsem se směrem odkud jme přišli a viděla jen tmu. Jak daleko jme asi zaběhli? Co, když se vrátím, zavře se zase vchod? A co když půjdu dál, narazím na to, co vydává ty divné zvuky? Tak jako tak budu muset jít po tmě. honilo se mi myslí milion otázek. 
V tom jsme najednou uslyšeli nelidský výkřik, po kterém mi přeběhl mráz po zádech a který svou hlasitostí otřásl celou chodbou. Co to bylo? A vůbec...nechci to vědět. blesklo mi hlavou. "Artemis? Co bys řekla na návrat?" zeptala jsem se své společnice. Ta jen souhlasně zakňučela a tak jsme vykročili zpět chodbou. Já při tom šátrala  rukama před sebou, abych do ničeho nenarazila.

Eyuurin

Čekala u vchodu do tý chodby a opravdu doufala, že s tý chodby nevyleze něco, co jí bude chtít sníst. Ale i kdyby jí to chtělo sníst, neměla už čas nad tím nějako zvlášť uvažovat. Z její vysílačky a ozvala podivně deformovaná směsice hlasů Kit, Aki a Eshena. A opět to bylo pouze 'Přicházejí. Schovej se...' Na klidu jí to fakt moc nepřidávalo.
Poté zpoza rohu vystoupila asi dva metry vysoká postava. Vypadala trochu jako člověk, ale došlo jí, že tady na tom místě asi moc lidí nebude. Postava svírala pochodeň a propalovala Rin pohledem černých očí. Uvažovala, zda na ni zaútočí, nebo ne...
Tyto myšlenky přerušil děsivý, nelidský výkřik. Rin z toho přeje mráz po zádech a křečovitě sevřela jílec své zanpakuto. "Co to, sakra, bylo..?" hlesla tiše, když z ní husina trochu opadla. S jistotou ale mohla říct, že to nebylo řvaní té podivně vypadající postavy před ní. Rozhodně ale nechtěla zjistit, čí byl ten výkřik.

Eshen

A tak Eshen šel do další chodby, stejně tak, jako to dělal už hodiny. Mohl by se možná už stát mistrem v chození v chodbách. Určitě na to existuje nějaké mistrovství. Vyžaduje to totiž, přinejmenším, kupu nervů.
Když na něj ovšem začal v chodbě padat strop, jeho klasická kupa se zmenšila na takovou malou hromádku. Včas uskočil před nějakou částí stropu, ale před další, které si nevšiml, už ne, a dostal přímo do hlavy. Naštěstí to asi nebyl přímý zásah, protože to nijak nezkazilo jeho vnímání.. o čemž se mohl přesvědčit hned, jakmile mu krev stekla do oka.
"Zatraceně.." zaklel, když se pokoušel vstát. Už si tady stihl zranit snad každou část svého těla. I když ne! Nohy měl ještě..trochu.. v pořádku. Ale to tady vyřvávat nebude. Navíc, pokud ta rohatá lebka neznamenala to, že dostane od stropu po hlavě takovou, že bude mít dvě superboule, tak pořád nevěděl, co to mělo znamenat.
Každopádně, jakmile se postavil, držíc se zdravou rukou za hlavu, prohlížel si místo, kde strop spadl. Byla chodba ještě průchodná? To ho zajímalo asi nejvíce... a byla průchodná na obě strany? Koneckonců, mohlo tam napadat spousta materiálu, vzhledem k tomu, jak hluboko byl pod zemí..

Kitsune

Přesně jak jsem tušila, se vchod do chodby zavřel a nezapomenul si při tom pořádně bouchnout, aby mi dal jasně vědět, že mě rozhodně nepustí. "Tak Artemis...myslím, že ven to asi nepůjde." pronesla jsem směrem ke své vlčí přítelkyni. 
"Takže se vzchopme a pojďme. Neboj, ochráním tě. Tedy, když ty uděláš to samý." snažila jsem se jí povzbudit, přeci jen ty zvuky jí dost vyděsily. Poslední větu jsem řekla o poznání tišeji. 
Otočila jsem se na patě a pomalu šátrajíc rukama před sebou jsem se vydala vstříc tmě s Artemis otírající se mi o nohu.

Eshen

Zdálo se, že pád stropu Eshenovi otevřel další možnost. Možnost pokusit se dostat nahoru jakousi šachtou. Jeho ruka pulzovala bolestí, stejně tak hlava, bok. Ovšem, i tak byl více než ochotný o tom přemýšlet.
"Vždycky je dobrý jít nahoru... jak to bylo.. když jsi na pochybách, jdi vždy za nosem!" pomyslel si. "Nojó, ale do nosu mi teče krev. A jestli mám jít za krví... tak ta těžší cesta. Jo, půjdu nahoru!" řekl už nahlas. Byl odhodlaný. Tohle možná byla jeho možnost. Taky to mohla být jen hra, hloupá, která mu dá naději před tím, než ho sežere osud.. ale Eshen se nebál. Neměl rodinu, neměl přítelkyni, neměl ani moc přátel. Neměl co ztratit.
Pomocí druhé ruky, a jeho šikovných nohou, pokusil se lézt. Strach zmizel z jeho srdce. Nahradilo jej odhodlání.

Kitsune

Šli jsme nějakou dobu, přesně určit jsem to nedokázala, jelikož při různých situacích čas ubíhá jinak, ale tipovala jsem to tak na deset minut plus mínus, když jsem narazila na zeď. V duchu jsem si řekla několik nadávek, které by slušná dívka neměla říkat nahlas. 
Tak jsem tam jenom tak ošahávala zeď, jestli nenajdu nějaký čudlík nebo něco, čím by se to otevřelo a pomalu mě začalo napadat, že ten, co to stavil byl asi idiot, jelikož, kdo by stavěl samotnou chodbu. Je to snad nějaká past na hollow krysy nebo co? 
Po chvilce mě Artemis zatahala za nohavici, podívala jsem se na ní, nebo spíše na tmu v místě, kde by měla být, a poté kousek na ní do chodby. Neni to světlo? zamžourala  jsem do chodby. Nenene, to se mi určitě zdá. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a pomalu znovu sahala na zeď. Kousek od ní jsem se zastavila, ohlédla se do chodby se světýlkem. 
Třeba tam bude perníková chaloupka. pomyslela jsem si. Stáhla jsem ruku od zdi a vkročila s Artemis u nohy do chodby se světýlkem. 

Akashiya Masamune

Je to tu čím dál horší. řekla jsem si pro sebe. Raději už na nic nebudu šahat. rozhodla jsem se. Beztak jsem vypustila něco, co mi za to nepoděkuje, ale rovnou si ten vztek na mně vyleje. Přesto jsem stála poblíž díry a váhala jsem, jestli do ní mám skočit nebo ne. Hrozně se mi tam nechtělo a jistě by bylo určitě lepší zůstat tu, ale na druhou stranu nejsem přeci žádná měkkota, ničeho se nebojím (až na pár věcí) a navíc mám za úkol vyšetřovat. Takže jestli jsem se tam vešla, slezla jsem dírou ke žlutému světlu.

Eyuurin

Stála na místě a bedlivě sledovala postavu před sebou. Ta ji jen sledovala, jinak nic nedělala. Hmmm.... Vypadá to, že mě to sežrat nechce. Teda alespoň zatím. pomyslela si a vážně jí přišlo, že to něco jí napadnout nechce.
Ovšem ve stejnou chvíli jí tělem projel zvláštní pocit. Takový, který máte, když vás někdo sleduje. Možná to byla jen její fantasie, protože byla na takovém divném místě a před chvílí slyšela hrůzu nahánějící křik, ale stejnak se raději otočila, jestli jí něco nesleduje.

Kitsune
 
Ta chodba snad byla nekonečná, jelikož světýlko bylo stále daleko. Avšak připadalo mi stále větší a větší, takže buď jsme se s Artemis blížili k cíli nebo se cíl blížil ke nám a my mu šli naproti. Doufala jsem v to první. 
Kráčeli jsme dál a dál, dokud jsme nebyli dostatečně blízko. Vypadalo to jako nějaká místnost, osvětlená místnost. 
Vešli jsme dovnitř a uviděli díru v zemi, hlubokou díru v zemi. Super, další díra v zemi. pomyslela jsem si kousavě. Architekt byl dokonce ohleduplný a místo volného pádu postavil i schody. Přišla jsem blíže k okraji a podívala se do té díry, jestli něco neuvidím. 
Pokud jsem uznala, že je to bezpečné pustili jsme se po schodech do hřtánu té díry.

Eshen

Eshen to zvládl! Byl to borec, jak jen borec dokáže vypadat. Už dokázal prolétnout podlahou, udělat rýhu mečem, která se pak stejně smazala, dokázal vrazit pěstí do zdi tak, že si zlomil ruku... Jo, nejlepší a nejpovedenější mise jeho života!
No, snad mu nikdo netleskal, ale, přeci jen, po malé oslavě pro sebe v duši, se začal rozhlížet po okolí. A viděl, že neviděl vůbec nic. Takže vlastně viděl všechno. Ne počkat...to bylo s věděním.
Neviděl nic.
A to nebylo nic moc, ale co se dalo dělat. Pochodeň si s sebou nevzal, a neměl v plánu vracet se pro nějakou. Prostě se vydal do temnoty té chodby. S tím, že se uvidí...Nebyl to úplně jeho styl, ale tady nebyl nic jeho styl.

Eyuurin

Když se otočila, aby zjistila, jestli jí něco sleduje nebo ne, ucítila bolest v zádech. Celkem ostrou bolest. Otočila se pět směrem, kde byla ta postava s pochodní. Celkem se lekla, když zjistila, že jí sleduje jen z několik centimetrů velké vzdálenosti."Co to..." vypadlo z ní, ale pak si všimla, že na jeho pravé ruce přibyly drápy. Teda možná si jich před tím jen nevšimla. Ovšem faktem zůstávalo, že z těch drápů odkapávala krev. A vzhledem k tomu, že Rin bolely záda, napadlo jí, jestli to náhodou není její krev. Radši kousek uskočila a vytasila svou zanpakuto. To nebylo pěkné... pomyslela si. Tohle místo je samá past a podivná obluda... Jak se asi vede ostatním? napadlo ji náhle, když si vzpomněla, že původně byla ve skupince s Kit a Artemis.

Akashiya Masamune

Ano....jistě by bylo mnohem lepší se nejdříve podívat, co v té díře vlastně je, ale to by nebylo správně akční. Tohle bylo ale hodně akční. Měla bych s tím přestat. řekla jsem si s protočenýma očima v sloup. Skoro jsem ani nedýchala, abych se nepozvracela. Opatrně jsem se rozhlédla, jestli nenajdu nějaký východ z tohohle hnusu. Indiana Jones ze mně hold nebude.

Eshen

Eshena začalo něco lechtat na ruce. "Ať je to červík, ať je to červík, ať je to červík..." opakoval si, ale sám věděl, že pravda bude jiná.. Za chvilinku stejný, supernepříjemý pocit, byl cítit i na jiných částech těla. Nohy, dokonce na hlavě. Nakonec, právě to na hlavě chytil. Bylo to chlupaté. Velké. Osm nohou..
"Proč jsi pavouk?! Proč pavouk?! Proč nejsi Panda?" zařval na tvora ve své dlani, a pak ho hodil směrem dál do šachty. Nepochybně chudákovi pavoučkovi přivodil hodně velký existenční problém, a spousty myšlenek, ale co se dalo dělat. Tohle bylo nechutný. Nikdo nemá pavouky doopravdy rád, a kdo jo, tak... no, Eshen měl k takovým lidem pár ošklivých slov. Ale.. tohle?! To bylo moc. Problémem bylo, že nebylo úniku. Musel pokračovat dál.
A tak se tedy jal lézti dál. Musel se hodně přemáhat, když ho přepadal další lechtavý pocit. Byli všude...hnusní, chlupatí, velcí. A úplně všude. Eshen se v duchu omluvil písku, že na něj nadával. Písek byl jen slastná předehra k tomuhle pavoučímu hnusu.
Eshen, stále v hlavě sám sobě šeptajíc něco o klidu, pokračoval dál. Pavouků se snažil nevšímat. Třeba, kdyby nějakého rozmázl, tak by začali kousat. A to by byl v takové šachtičce poměrně průšvih.

Eyuurin

Sledovala tu postavu z dostatečné vzdálenosti a hrot meče směřovala na tu obludu. Když tu obludu sledovala, ta se ani nepohnula. Ovšem všimla si, že pokaždé, když uhnula pohledem, postava se pohnula. Tak raději do té postavy zabodla pohled a nespouštěla ji z očí. Sice bylo nebezpečné zaměřit se jen na jeden bod, když tu sále byly tři chodby, ze kterých mohlo kdykoliv cokoliv vylézt. Ale rozhodla se to risknout, nechtěla skončit jako něčí prstýnek.
V rukou pevně třímající svou zanpakuto se rozhodla pro taktický ústup. Stále sledující tu postavu před sebou, udělala krok v zad. "Hodná oblůdka, hodná. Jen hezky zůstan na místě a ani se nehni..." mumlala si při tom tiše.

Kitsune

Hned jak jsem šlápla na první schod se má noha ocitla v prázdném prostoru a poté i druhá a zbytek těla. Spolu s Artemis jsem se propadla do spodnějšího patra. Kdyby  ale jenom to... "Au, au, au..." zabědovala jsem si, když se ozvala bolest v kotníku a chytla se z a něj, pravděpodobně vyvrtnutém. "Jsi v pořádku, Artemis?" pronesla jsem směrem k mé vlčí společnici, která přikývla na souhlas. 
Pokusila bych se si tu nohu vyléčit, jenže já měla svojí nohu ráda a nerada bych o ní přišla, nehledě na to, že pokračovat dál jen s jednou by byl trochu problém...
V tom se ze shora ozvaly znovu ty děsivé zvuky. Ty samé, které před tím v té tmě "prošly" kolem mě a nevšímaly si mě. Teď se však přibližovaly. Zvedla jsem hlavu směrem nahoru. 
"Myslím, že je čas hnout se z místa." pronesla jsem šeptem k Artemis, od pasu si odpoutala zanpakuto a s její pomocí se vydrápala na nohy. Rozhodla jsem se používat svou zanpakuto jako oporu při chůzi. Znovu jsme se pustili po schodech dolů, tentokrát jsem však našlapovala opatrně a hlavně se dívala kam.

Akashiya Masamune

Když jsem si prohlédla celou místnost, bylo mi to všechno naprosto jasné. Slizový bazének nebyl bazének, ale oběd, nebo večeře, či snídaně, těžko říct. Hodinky jsem neměla....No a já teď stála v tom obědě,...nebo večeři, či snídani. Musela jsem okamžitě pryč. Začala jsem se brodit tím bazénkem. V nejhorším případě jsem i chvílemi plavala. Bylo mi jasné, že tenhle pocit slizu ze sebe dlouhou dobu nedostanu a ten smrad taky ne. Když jsem ucítila, že se mě něco dotklo nohy, znervózněla jsem. V tom okamžiku mi přejel mráz po zádech a já začala kolem sebe ještě víc kopat, abych to ze sebe dostala. "Pryč. Pryč. Pryč." opakovala jsem si pro sebe a sápala se po kraji bazénku, abych z něho mohla vyskočit. Tohle přestávala být sranda.

Eshen

Eshen ucítil takové lehoučké štípnutí na ruce. "Ahaa, neřádi se chtějí hrát.." pomyslel si lehce pobaveně. To by potřeboval jiný kalibr zbraní, aby vyzráli na takového mazáka, jako je Eshen...
A pak se dostavila ta bolest.
"Huaaagh." zasténal Eshen, s pusou zavřenou. Tohle fakt nečekal. Navíc, ta ruka byla jedna z mála fungujících věcí na jeho těle..."Neřádi nehrajou fér!" pomyslel si, když se snažil potlačit to utrpení. Eshen nenáviděl jedy. Nenáviděl je tak moc, že to má napsané i v zajímavostech. A tohle prostě muselo být nějakým jedem. Zatracení, malí neřádi. Hnus, fuj.
Eshen začal pociťovat štípání i na jiných částech těla, a při tom pochopil, že sebou bude muset hnout. Dost možná i tak by zachvilku mohl být kompletně paralyzován bolestí a agonií z těch štípanců, co měl teď. Jak tak ale zoufale tlačil svoje tělo dopředu, spatřil světlo. Jako maják odvahy a kuráže, rychle se jal sunout k němu.
První, co ho zajímalo bylo, jak vypadají ty mrchy, co mu lezou všude po těle. To si chtěl na světle prohlédnout první. Pak chtěl zjistit, odkud světlo vede. Tohle muselo být dobré, muselo to něco znamenat..