Ruiny

Akashiya Masamune

"Uauuauaaaa." ozývalo se ze mě, když jsem opět začala klouzat. Křičela jsem hlavně proto, že mi mizelo světlo před očima. Nechtěla jsem do černé tmy. V černé tmě nikdy nečeká nic dobréhoooo. Já chci světlooooo!!! "Uaauauauua!" teď jsem zase křičela, protože jsem padalaaaa prázdnem dolů. Ve chvíli, kdy přišlo šplouchnutí, tak ty ruiny měly jediné štěstí v tom, že zde nefungovalo reiatsu, jinak by už z ruin nic nezbylo. "Já chci pryč!" zařvala jsem a snažila se z toho hnusu co nejrychleji dostat zase pryč. Vážně jsem to nesnášela.

Eyuurin

Všechno se na ni dělo strašně rychle, nebo že by ona byla moc pomalá? Spíše to druhý, vzhledem k tomu, jak se jí motala hlava. V jednu chvíli ani nevěděla, kde obr je a v další se na ni řítí jeho obří kladivo. Mno a krátce na to se obr zřítil na zem.
A jak jinak, chvíli na to už útočil na Eshena a ukusuje mu kus ruky. Čtvrtá divize bude mít opravdu hodně práce... Teda, pokud se odsud dostaneme živí. bleskla jí hlavou ne zrovna příjemná myšlenka. Kit mezitím zbavila obra schopnosti vidět. Jenže to se mu jaksi nelíbilo a začal jančit jako rozdivočený býk. Rin, Artemis a dokonce i pokousaný Eshen od něj byly dost daleko, ale Kit bohužel ne. Mohl za to fakt, že se je snažila ochránit, což se jí taky vymstilo. Když jí obr zalehl a chytil jí za hlavu, Rin přejel po páteři mráz. Nechtěla, aby s Kit něco stalo... Přeci jen jí dlužila za život.

Eshen

To, co dělal, byla víceméně šílenost, protože by ho mohl kdykoli jakkoli zabít, ale to teď Eshena zrovna moc nezajímalo. To se totiž mohlo stát tak jako tak. A mělo to spousty výhod.
Nemusel vidět, jak hluboko v sprostých slovech jsou, co se týkalo obklíčení těmi pšťáky. Neměl nutkání jim všem utrhnout hlavu, vypít jejich krev, a pak tancovat na jejich hrobě nějaký party dance až do setmění. A taky se nemusel dívat, jak Obro dost možná udělá řízek z Kitsune, jejich společnice.
Jo, a taky jím tím dával za pravdu. Byl ticho. Cítil se o něco lépe. Ne snad fyzicky, protože pořád měl všechny končetiny zlomené, a které ne, tak jich kus chyběl, ale uvnitř se cítil líp. A to je důležité, když je situace špatná. Nebo.. lepší než nic, žejo.

Kitsune

Všechno okolo mě jako by se zpomalilo a já si tak koutkem oka mohla všimnout toho, co se děje okolo. Viděla jsem Rin stojící více méně v pořádku, Eshena snažícího se seslat kido, ale marně, a následně si sedajícího na zem. To se chystal meditovat nebo co? Znovu jsem se zadívala na blížící se ruku a chtěla zavřít oči, ale mé tělo bylo ztuhlé....pravděpodobně strachem...a také jsem měla hlavu jak bramboru v lisu na brambory. Najednou se vše zase zrychlilo a já tak viděla Artemis zakusující se a trhající Obrův krk na kousky. A přesně proto nelezu zpátky na postel, když mě z ní v noci shodí. Když chce umí být drsná. A tohle bylo drsný a taky pěkně nechutný.  
Pokud mě díky tomu Obro pustí, na nic nebudu čekat a zmizím odtamtud. Znovu jsem do svěráku nechtěla.

Eshen

Spousta pštění. Pak najednou rána, jak se Obro skácel k zemi. A pak najednou ticho. Úplné.
Jakmile nastalo ticho, Eshen konečně otevřel oči. Bylo to zvláštní, bez toho pštění. Už si na to asi doopravdy zvykl. Prostě, najednou....nic.
Eshen se začal rozhlížet kolem. Pak ale usoudil, že čas hledání klidu sám v sobě skončil. Kurokamakiriho nestihl kontaktovat, ale to nevadilo. Cítil se mnohem lépe, a ještě lépe, když viděl Obra na zemi, pravděpodobně mrtvého. Nevěděl, jak to Kitsune udělala, ale byl jí za to vděčný.
Eshen se, navzdory bolesti a všem jeho zranění, opět postavil. Neměl moc, kde držet zanpakutou vzhledem k tomu, že jednu ruku měl zlomenou a druhé polovina chyběla, a tak nechal svojí zbraň zatím tam, kde ležela, a rozhlížel se po okolí. Na jejich, teď už tiché, obecenstvo.

Kitsune

Podařilo se mi dostat se dost daleko z Obrova dosahu, takže na mě naštěstí nespadl. Zaraženě jsem zírala na Artemis zakrvácenou Obří krví. Byl to děsivý pohled. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mě zachránila před životem palačinky, dvakrát, ale na stranu druhou jsem se své parťačky trochu bála. Takhle jsem jí ještě nikdy neviděla. Ještě štěstí, že je se mnou. "Artemis? Už je to dobrý, klid. A díky." mluvila jsem na ní konejšivým hlasem.
V tom mi došlo, že je kolem až prazvláštní ticho. Rozhlédla jsem se kolem, nikdo ani nedutal a Eshen už nemeditoval. Hmm...asi si nemysleli, že by byl někdo schopný přežít setkání s Obrem, natož ho zabít. pomyslela jsem si. V ruce jsem držela svou zanpakuto a sledovala naše ztichlé publikum. Budou nás teď uctívat a nebo nás zabijou... Tak jako tak to chtělo najít cestu ven.

Eyuurin

Chtěla Kit nějakou pomoct, ale zarazilo ji pštění. Po zádech ji přeběhl mráz. Na pomoc Kit vyrazila Artemis. Vrhla se na obrův krk a udělala z něj guláš. Nom, moc pěkný pohled to nebyl.
Obr se zřítil na zem a pote nastalo ticho. Takové to děsivé ticho, které nutí byt v pozoru a čekat na útok něčeho... Sice je ten obr mrtvý, ale i tak je to tu nebezpečný. Chtělo by to najít cestu ven, nějakou bezpečnou. pomyslela si a střelila svým jednookým pohledem na jejich publikum. Poté se podívala na Kit s Artemis, která byla celá od krve a následně stočila pohled na Eshena, který na tom byl patrně nejhůř. Fakt, chci odsud vypadnout... zaskučela v duchu a pevně sevrela rukojeť své zanpakuto.

Eshen

Z té spousty akce, spousty zvuků a obrazů, najednou, stalo se zase nic a prázdnota, a ocitli se opět tam, kde začínali. Ve tmě, nevědoucí, co se děje, v tichu, v tom bolavém, které bolelo jeho uši ještě víc, než šeptání, šeptání jeho soupeřů, vrahů...
..a všechen tenhle psychologickej stuff.
Teď ale hlavně chtěl přežít, ne napsat knihu.
Eshen teď zalitoval, že nešel ke svojí zanpakutou, jakmile měl možnost. Byla to chyba, Teď fakt nevěděl, kde je... on, i ta zanpakutou. Napadl ho jediný, zoufalý nápad.
"Pšššt?" ozval se jeho hlas do ticha.

Kitsune

Pochodně znovu začali zhasínat. Opravdu by s tím osvětlením měli něco dělat, tohle je hrůza.
A nakonec zase byla tma. V duchu jsem si slíbila, že jestli se vrátíme domů, budu spát jen při rozsvíceném světle. Do toho se začalo ozývat dupání, a ne jedno. Na to, že nás pořád pšštili, tak byli dost hluční. 
V ruce jsem svírala svou zanpakuto a snažila se pozorně naslouchat svému okolí, když už jsem ho neviděla, připravená se ohnat po čemkoliv, co se přiblíží. Uslyšela jsem i Eshenův hlas snažící se pšštít ony zrůdy kolem. Byl to zajímavý plán, to se muselo nechat, a nebo už měl vymytý mozek a stal se jedním z nich. Doufala jsem v to první.

Eshen

A pak úplný nic. Už ani dupot. Zdálo se, jakoby po show prostě neřádi šli "domů". Nic. Nikdo ho neprobodl, nikdo mu neusekl končetinu, nikdo nedělal creepy zvuky. Rozlehlo se absolutní ticho. A Eshen si byl jistý, že pořád ještě žije. Teda.. skoro jistý.
"Kit..Kitsune? Jsi tu někde? Kde jsi?" ozval se do tmy, a zakašlal. Tma mu normálně nevadila, ale tady si jí užil víc, než by za celý jeden život bylo zdrávo. Jo, možná proto tady taky umřel.
Mezitím poklekl, a začal na zemi hledat svojí zanpakutou. Bez ní neodejde.

Kitsune

Zvuky dupotu kolem nás pomalu ustávaly, až nakonec ztichly úplně. Co to? Odešli? Ne, že bych nebyla ráda, ale to prostě utekli? Žádná afterpárty na naší počest, žádné bujaré pokřikování oslavující naše vítězství, dokonce ani žádná pomsta s námi jako jejími objekty. Třeba byli smutní, že prohráli jejich sázky nebo tak něco? honilo se mi hlavou, než se ze tmy ozval Eshenův hlas. "Kdybych ti řekla, že přímo tady, asi by ti to nepomohlo, co?" zeptala jsem se ho. "Artemis? Dovedeš mě za Eshenem, prosím?" optala jsem se své již uklidněné společnice. Ta mě za nohavici dotáhla směrem k němu, až jsem o něj skoro zakopla. "Tak já to teda řeknu. Jsem přímo tady." pověděla jsem někam do míst, kde byl náš modrovlasý společník.

Eshen

Líbil se mu humor, který po něm Kitsune hodila, a tak se potichu zasmál. Mezitím hledal jako šílenec svojí zanpakutou po zemi, ale nenašel nic. A tak jenom tak nějak hledal, až do té doby, dokud se Kitsune "prý" neobjevila vedle něj.
Když jí Eshen zaslechl, posadil se a hmátl rukou někde směrem, kde Kitsune měla být. A taky že jí našel. Hmátl jí na koleno, a protože byl tupý jako rohy kulatého stolu, tak jí pro jistotu ještě ohmátl jednou, než si uvědomil, co vlastně dělá.
Rukou okamžitě ucukl. Do jeho tváří se vlila spousta krve a musel být červený jako rajče, a jeho úsměv byl ten nejvíc Awkward, který by se na trhu dal koupit. Prostě dokonalý blb. Ještě, že ho nikdo nemohl vidět.
"Uh, ehm, tedy...omlouvám se, heh.. no..tma!" vysoukal ze sebe, zatímco se drbal někde na zátylku. Dokonale špatná situace.

Kitsune

Když jsem došla k Eshenovi, něco se mě dotklo. Pravděpodobně to byl Eshen. Chvíli mi tam ohmatával nohy, než mu došlo, co dělá. 
"Jestli už jsi skončil, co kdybychom vymysleli, kudy odtud?" pronesla jsem před tím, než se začal omlouvat a vymlouvat. Bylo mi jasné, že se zrovna tváří jako úchylák a nebo jako blbec. 
Artemis mezitím po čichu zjistila polohu Eshenovi zanpakuto a přinesla mu ho přímo do klína. 
"Artemis? Dovedla bys sem k nám i Rin, prosímtě. Ať jsme všichni pohromadě." poprosila jsem vlčici, která na souhlas štěkla. Pak jsem jen cítila, jak se mi otřela o nohu a vydala se za jednookou dívkou.

Eshen

"Skončil jsem, ale mohl bych i pokračovat." napadlo ho jako první odpověď, ale nechal si jí pro sebe. Teda, ne, že by to byla zrovna romantika, ale hej, jsou i horší místa...no, to bylo jedno.
Každopádně, mezitím přiběhla Artemis k modrovlasému shinigami, s jeho zanpakutou. Teda, jméno Artemis už úplně zapomněl, ale Kitsune mu ho připomněla. "Moc děkuju." pronesl tiše k vlčici a svojí zanpakutou si vzal, a upevnil na místo, kam patřilo. Pak se konečně, i přes všechnu bolest, postavil. Bylo doopravdy načase zmizet.
"Dobrá. Ještě jednou se omlouvám." pronesl, protentokrát už s opět naprosto sebevědomým a klidným hlasem. "Až budeme doma v Seiretei, koupím ti třeba zmrzlinu..." pronesl. Bylo to proto, aby se omluvil, a taky proto, aby trošku uvolnil atmosféru. Někdo musel věřit, že se vrátí..

Kitsune

Artemis odpověděla Eshenovi jedním štěknutím, než zmizela do tmy pro Rin.
"Hmm..." zamyslela jsem se nad jeho nabídkou omluvy. Co jen mají všichni s tou zmrzlinou? Nejprve náš podkapitán a teď i tenhle. "...beru. Ale budu chtít velkou a vanilkovou." pověděla jsem nakonec a ušklíbla se, což samozřejmě v té tmě nemohl vidět. 
Poté jsem se rozhlédla kolem. Jak jsem čekala...tma. "A když člověk potřebuje kuřáka, tak nikde žádnej neni." povzdechla jsem si potichu. Co bych teď dala za sirky, zapalovač, baterku nebo alespoň dětskou lampičku či zářící radioaktivní odpad.
"Nějakej nápad, jak se odtud dostat?" nadnesla jsem otázku, která nás tížila asi všechny.

Eyuurin

Poté, co byl obr mrtvý, začaly zhasínat pochodně, které celou arénu obklopovaly. Nom, chvíli na to byla tma jak v pytly. Když uslyšela dupot, trochu s sebou cukla. Už úplně viděla, jak se na ně ty syčíci potvory vrhnou, ale neštěstí se tak nestalo a dupot po chvíli utichl.
Hlasitě si oddechla a rozhlížel a se kolem. Samozřejmě jí to bylo k ničemu, když ani neviděla svou vlastní ruku a to jí měla přímo před zdravým okem.
Poté uslyšela tlumené hlasy patřící Kit a Eshenovi. Nedlouho poté ucítila lehký tah nohavice a když se predklonila a rukou šmátrala před sebou, zjistila, že je to Artemis. Nechala se tedy odvléct za ostatními.

Eshen

"Napsal bych si to, ale nemám papír, tužku, a tak jako tak je tady...eh...tma.. vidět. Každopádně, máš ji u mě." odpověděl na "velkou vanilkovou", a už si mnul ruce při pomyšlení, že si dá něco podobného. A nebo, že by jí Kitsune koupil, a pak by tu zmrzlinu před jejíma očima celou sežral. Ne, to by bylo evil. A chtěl se omluvit, ne jí sežrat zmrzlinu. Byl to komplikovaný vztah....
No, ke kouření se nijak nevyjadřoval. Ne, že by ho nic nenapadlo, ale rozhodl se, že si radši svoje.. eh.. myšlenky nechá zase pro sebe. Bezpečnější. Na druhou stranu, byla taková tma, že by ho třeba facka Kitsune netrefila.. no, radši neriskovat. Ženy dokáží být nebezpečné, i když se to v tom kawaii obalu někdy nezdá.
Každopádně, teď byl čas něco vymýšlet! Velký plán, hodný do nějakého pořádného akčního filmu, s hodně zabíjením zlých padouchů, nějaké americké lásky a nějaké velké ztráty.. to asi padne na Rin, co se dá dělat.. A tak Eshen zapojil všechny svoje mozkové závity a přemýšlel a přemýšlel... atmosféra se stávala hustší a hustší, za chvilku by se dala namazat na chleba.. přemýšlel.. a pak konečně promluvil: "Upřímně, nemám nejmenší páru." pronesl a potichu si povzdechl.

Kitsune

Jeho slova mě donutili se usmát. Eshen se tu evidentně nehodlal složit k zemi, stočit se do klubíčka a brečet jako malé děcko. Místo toho se snažil odlehčovat situaci, což se mi líbilo. Nemusela jsem tak pořád myslet na to, "co když...." a navíc mi dlužil zmrzlinu, co víc si přát. 
Na to nastalo takové to ticho, napjaté ticho, kdy se hořečnatě někdo snaží přijít s geniálním nápadem a nebo alespoň nějakou kravinou, která nakonec stejně vyjde, popřípadě všichni umřou, ale mi tu teď měli optimistickou chvilku, takže...
Mezitím se k nám došourala i Rin s Artemis před sebou. Vlčice přešla ke mně a otřela se mi o nohu. "Jsi v pohodě, Rin?" zeptala jsem se jí, přeci jen, od začátku souboje s Obrem jsem neměla zrovna moc času se po ní dívat a už před tím na tom nebyla nejlépe. 
Nakonec Eshen promluvil a jak jsem čekala, nic nevymyslel. "Hmmm..." zamyslela jsem se ještě víc a zapojila veškeré mozkové závity. Artemis se mi znovu otřela o nohu a mě tak něco napadlo. "Ty obludy museli někudy odejít a ten obr někudy přijít...Artemis? Cejtíš, kudy šli?" zeptala jsem se své věrné společnice a ta zavětřila ve vzduchu.

Akashiya Masamune

Tohle je ale velmi kruté. Nechat mě plavat ve slizkém moři bez jediné záchrany. Kde je sakra to důležité, co jsem neměla vidět. Že by to byl ten sliz? Má snad nějaký účinky? Bude teď ze mě mutant? Ach bože, já chci zpět domů. Do 3. divize. Za svým kapitánem. brečela jsem v duchu. Plavala jsem uprostřed slizkého moře a nevěděla kudy se vydat. V dohledu nikde nic. Navíc jsem měla obavu, že v tom slizu nejsem sama. Začala jsem plavat jedním směrem, těžko ho v té tmě popsat, abych zkusila něco najít a snad se zachránila.

Eshen

A najednou... tma. Eshen už tohle někdy viděl. Že by celá aréna byla další iluze? Teď si už vážně trochu připadal, že to akorát přehnal někde v nějakém hostinci v Rukongai, a celá tahle mise byl akorát divný sen, který se mění vždy, když do něj někdo vrazí..
..A pak otevřel oči. Narozdíl od předtím, celé tělo ho pořád bolelo, jako když se válel dole v aréně. Pár těch zlomenin tam pravděpodobně bylo... Ale, alespoň tu bylo trochu světla.
"No, nejsem ani naštvanej." poznamenal, když se zvedal, opírajíc se o svoji zanpakutou.