Ruiny

Akashiya Masamune

Podívala jsem se doprava..... cesta. Podívala jsem se doleva.....stejná cesta. Podívala jsem se rovně před sebe.....úplně stejná cesta. "Rrrrr." zavrčela jsem. "To je otrava." pomyslela jsem si. Asi po 3 minutách rozmýšlení, jsem pokrčila rameny a vyrazila směrem doleva. Prostě jsem měla náladu jít doleva. Nic složitého.

Eshen

"Skvělý.. na efekt si oni potrpěj. To by jim šlo." pronesl Eshen, s lehkou frustrací v hlase. Tohle bylo otravné.. taková cool pochodeň, a hoří si jen tak! To prostě nebylo fér. Nic tady nefungovalo tak jak mělo. Ano jeho zanpakutou..
.. a když už byl myšlenkami u ní, dostal alespoň nějaký nápad. Vytasil svojí zanpakutou, držel jí v pravé ruce. "Já vím, že mě nezklameš, Kurokamakiri." pošeptal směrem k čepeli. Pak prostě jen rychle sekl svojí zanpakutou po jedné ze stěn labyrintu. Počítal s tím, že to udělá rýhu. Protože, jinak mu už fakt solidně docházeli nápady..

Eyuurin

"Mno to je." souhlasila a zatvářila se, jako kdyby kousla do citrónu.
Stále sledovala chodbu, když uslyšela podivné, nelidské zvuky. Přeběhl jí z nich mráz po zádech. Stačil jediný pohled na vlčici a bylo jí jasné, že se jí ty zvuky nelíbí. Nejsi jediná, holka. Nejsi jediná. podotkla v duchu a podívala se na Kit. "Taky si říkám." souhlasila a zaposlouchala se do těch zvuků, které se nejspíše přibližovaly.
Vydala se proto za Kit s Artemis. Rovnou do černočerné tmy té podivné chodby.

Kitsune

Rin se také netvářila zrovna nadšeně, že slyší ty děsivé zvuky. Jakmile jsme vlezli do chodby, leknutím jsem nadskočila do jedné ruky chytila rukojeť zanpakuto připravena jí vytasit. Lekla jsem se totiž náhlého světla způsobeného pochodněmi. 
"Budiž světlo." pronesla jsem, abych trochu nadzvedla náladu, což bylo v téhle situaci téměř nemožné. 
"Alespoň, už to tu není tak temné."a do ničeho nenarazím. dodala jsem si už jen v duchu a pokračovala dál chodbou následována Artemis s Rin.

Eshen

Budiž rýha! HURÁ!
"Tak takhle se cítili ti poloopičáci, když vynalezli kolo.." poznamenal Eshen. Kurokamakiri ho nezklamal. Nezklamal by nikdy. Správný temný ninja dokáže všechno.. i třeba krájet zeleninu, nebo, v případě nouze, dělat rýhy do stěny..
Eshen se vydal směrem, kde viděl nejblíž zatáčku. Svým mečem stále táhl po stěně, a hlídal, jestli rýhu vytváří. Byl to pro něj poznávací bod. Když šel, na každé možné zatáčce zabočil vpravo. Protože v té ruce držel i meč, a více té straně věřil. Jednou z týhle hrůzy vyjde, a pak najde toho architekta..

Akashiya Masamune

Šla jsem tou chodbou a šla a pořád se nic neměnilo. Cítila jsem se, jako kdybych vlastně stála na místě. Každou chvílí jsem očekávala, že zase narazím na tu díru se slizem. Ale nestalo se tak, místo toho jsem narazila na schody, které vedli někam dolů. S lepší náladou jsem schody přeskákala dolů s nadějí, že narazím na něco zajímavého. Nestalo se tak. Zase ty chodby. Otočila jsem oči v sloup. "To jsem v nějakém bludišti?" zeptala jsem se sama sebe a naštvaně jsem praštila do nejbližší zdi. Pomohlo mi to uklidnit se. S hlubokým výdechem jsem tentokrát zatočila doprava.

Kitsune

Kráčeli jsme chodbou a ty podivné zvuky pomalu slábly. Že by si sem netroufli? pomyslela jsem si. Alespoň jsme před nimi byli v bezpečí. 
Najednou se ale chodba uzavřela.
Asi měli dobrý důvod... já věděla, že sem nemám lízt.... v duchu jsem se tvářil nějak takhle    . 
"Bezva, úniková cesta je v čudu." pronesla jsem otráveně. Odkdy se ze mě stal Kiryu? blesklo mi hlavou, když jsem uslyšela svůj tón. 
"Nezbývá, než jít dál." zkonstatovala jsem a vykročila dál do chodby.

Eyuurin

Celkem se lekla, když se po jejich vstupu do chodby vzplály pochodně. Bylo to... nečekané, ale vítané. Alespoň se při prvním kroku nezabiju.
Šla úplně vzadu, takže když se dveře zavřely, otočila se a rychlým krokem se k nim dostala. "Sakra..." hlesla a pokusila se průchod otevřít, ale marně. "Nejde to, jsme tu vážně zavřený," jako nějaký laboratorní potkani. Zbytek věty si samozřejmě nechala pro sebe. Opět se otočila a zadívala se na Kit a poté na chodbu za ní. Nebylo vidět na konec, nelíbilo se jí to. Vůbec...
"Určitě jdeme. Nějako tu nechci trávit čas." odvětila a taktéž vykročila.

Eshen

Všechno šlo podle plánu! Bylo jasné, že hned jen tak cestu nenajde, ale, zatím se to zdálo super! Slunce nesvítilo, žádný pasti, minotaura taky ještě nikde nepotkal.. Jo, docela dobrý!
A pak se ozvalo křupnutí.
Jakmile se to stalo, Eshen, s nataženou rukou a v půlce kroku, se doslova zasekl. Skoro se bál podívat se na sebe, jak na tom jeho zanpakutō je. Musel se ovšem přinutit.. třeba.. třeba praskla nějaká část zdi... nebo tak..
Otočil se, a jeho zanpakutō byla bez špičky. "Zatraceně." pronesl nahlas. Když už tak koukal dozadu.. Kde byla ta rýha, co dělal? KDE BYLA TA RÝHA?
"Do..." pronesl první. Eshen byl klidným člověkem. Snažil uklidnit se. Zkoušel dýchat zhluboka. "GUAAAAAAARGH!" zařval, když naprosto plnou silou praštil pěstí do zdi. Pravděpodobně to hodně bolelo. Ale jako by to nebylo jedno. Měl písek snad i v uších. Jeho bok pálil jako čert. Jeho hlava bolela, jeho vysílačka nefungovala, cokoliv co udělal, šlo špatně, jeho nadřízená pravděpodobně dopadla někam do ne tak měkkého, jako on. Uklidnila ho ta rána.. i když se hned pak musel podívat na svojí vlastní ruku. Tohohle bude pravděpodobně litovat...

Kitsune

Ušli jsme pár kroků, když jsme uslyšela Rinin výkřik(pokud nevykřikla, jen si ho představila). Prudce jsem se otočila směrem, kde ještě před chvílí stála, místo ní, tam byla v zemi díra. "A sakra." vypadlo ze mě a rychlím krokem vyrazila k té prasklině v zemi. Jakmile jsem se však přiblížila, země se zase zacelila. "Rin?!!" zkusila jsem zavolat a pozorně poslouchala, jestli uslyším odpověď, i když jsem o tom silně pochybovala.
Skvělý a co teď...? Jestli někomu řeknu, že jí spolkla zem, nikdo mi to neuvěří. To to radši svedu na hollow, ti jsou taky děravý...Ne, vymejšlet si nebudu, to si Rin nezaslouží...  honilo se mi hlavou. Počkat! Říct někomu? To je ono! pomyslela jsem si a vytáhla svou vysílačku. "Haló...Slyšíte mě někdo? Rin se jaksi....propadla do země." pověděla jsem do vysílačky.

Eyuurin

Nestihla udělat ani dva kroky, když vykřikla. Otevřela se pod ní podlaha. Ještě viděla, jak jí Kit chtěla pomoc, ale poté se země uzavřela.
Po chvilce si uvědomila, že nepadá, ale že se klouže jako na skluzavce. Snažila se brzdit nohama, ale bylo to marný. Neviděla vůbec kam směřuje, až těsně před koncem jízdy uviděla nějaké světlo.
Nakonec skončila v pozici ležmo v nějaké podivné, leč docela osvětlené místnosti. Světla sice nebylo tolik, ale rozhodně lepší než černočerná tma, kde by ani neviděla na krok. Sedla si a rozhlídla se po místnosti, která měla čtvercový základ. To ji však moc nezajímalo, spíše ji zaujaly sochy, které byly u každé stěny přibližně uprostřed.
"Krokodýl, lev, sokol a.... A tele?" vypadlo z ní udiveně. Tele? To jako fakt? To tele zrovna nezapadalo do společnosti těchto dravých zvířat. Zvedla se na nohy a pomalým krokem se vydala k jedné ze soch, přesněji k soše telete. Stoupla si před ní a prohlížela si ji.
Pokud se jí nerozbila vysílač, uslyšela Kit a odpověděla. "Jo slyším..." Pokud se jí rozbila, tak nic.

Eshen

Ošklivě to při nárazu prasklo. Osobně, sám sobě, vyřadil před jakýmkoli bojem ruku. To byl přesně důvod, proč se vždycky hodně snažil ovládat svojí zlost. Zlost nikdy nedokáže vést ke správným věcem, ke správným rozhodnutím. Zlost je nástroj slabých, výmluva pro ničení vlastních snů a cílů. Jo, a taky je jednoduchý si při jejím záchvatu zlomit ruku. Potvrzeno.
Bolelo to jako blázen, až se slzy z jeho očí vyhrnuli, když rána dopadla. Bylo to ale nutné. Kdyby to v sobě dál držel.. nu, první osoba, co by tu potkal, by fakt nedopadla dobře. A Eshen pořád držel naději v tom, že by Aka mohla být někde naživu. Nedává smysl, aby on přežil, a ona ne. To by byl.. dost stupidní osud. Určitě měl i pro ní připravené něco jiného. Na druhou stranu, jestli ta první věc bude Hollow, pak Eshen vypotřeboval dost bušivého potenciálu. Škoda, trochu.
Eshen hlasitě vzdychl. "No, alespoň mám furt v ruce ránu.." pronesl nahlas. Nebo..spíš měl. Ale alespoň něco, ne?
Zastrčil svojí zanpakutou zpátky. Zlomenou. Co se dalo dělat. Místa bolesti se hodně rozšířily, z boku a hlavy, teď hlavně ruka bolela. Na druhou stranu, bolela dost na to, aby si jí všímal více než boku. Takže, tam se pocitově cítil lépe. Alespoň něco, ve všem zlém je něco dobré.
Vydal se bloudit labyrintem. Bez plánů. Ale s nadějí. A už zase klidný.. i když teď měl zlomenou ruku..a to asi misi nepomůže. Kdyby se náhodou z týhle díry někdy v životě dostal..

Kitsune

Čekala jsem na odpověď z vysílačky, která nakonec opravdu přišla,jen jiná než jsem čekala. Po slovech pronesených Rininým hlasem, jsme se na sebe s Artemis podívali. 
"Kdo přichází? Jsi v pořádku? Kde jsi?" položila jsem zásadní otázky. Ten Rinin hlas se mi moc nezdál, co se jí asi stalo? Zněl tak nějak....divně.
Dělala jsem si o ní starosti, a nejenom o ní, nikdo jiný se do vysílačky neozýval a my s Artemis trčeli v nějaké chodbě, sami. Co mi však dělalo největší starosti bylo, kdo jsou ti oni, o kterých mluvila Rin. Jestliže se máme schovat, přátelé to pravděpodobně nebyli. To nám ta mise pěkně začíná.

Akashiya Masamune

V klidu jsem si dál šla. No..... v klidu. Každou další minutu jsem měla chuť se otočit a jít raději zase doleva, protože přede mnou byla pořád větší tma a já zrovna při sobě neměla baterku. A kočičí oči jsem také zrovna nevlastnila. Dají se třeba implantovat? Proč mě to napadlo? A hele. Rudá pochodeň. zbavila jsem se raději myšlenky na kočičí oči. O rudé pochodni jsem také moc přemýšlet nechtěla. Mohla jsem být ráda, že vůbec nějaká pochodeň tu byla. Čapla jsem tedy rudou pochodeň a vyrazila dál do neznáma.

Kitsune

Z vysílačky se ke mně doneslo jen to samé, co před tím. Tos mi toho teda řekla. pomyslela jsem si. V tom jsem si však všimla, jak pochodně v chodbě, kudy jsme před tím procházeli, postupně zhasínají. Jakoby toho nebylo málo, vstup do chodby se znovu otevřel a my tak mohli slyšet ty děsivé zvuky z před tím. To byli ti oni, o kterých se Rin zmiňovala.
S Artemis jsme se na sebe podívali a mezi námi proběhla jen kraťoučká konverzace. Jen jediné slovo: "Utíkej!". Na nic jsme nečekali a bok po boku jsme se rozeběhli chodbou, než skončíme ve tmě nebo nás dožene zdroj oněch zvuků, který jsem opravdu poznat nechtěla.

Eyuurin

Z její vysílačky se ozvalo nejprve zalupání a poté uslyšela hlas Kitsume. Udiveně se na vysílačku podívala a poté odpověděla. "Kdo přichází? A co myslíš tím schovej se..? Moc nechápala to, co slyšela, ale přišlo jí to podivné. Něco se jí prostě nezdálo. Stoprocentně to byl její, ale...
S vysílačkou v ruce stála před tou sochou telete a ostražitě se rozhlížela po okolí. Sice jí to varování přišlo divné, ovšem bylo to varování. A navíc na takovém místě. Co se tu sakra děje..? uvažovala a volnou ruku měla položenou na rukojeti své zanpakuto. Samozřejmě jen pro jistotu, určitě né kvůli tomu, že by měla strach.

Kitsune

Utíkali jsme a utíkali, avšak tma nás rychle doháněla a stejně tak i zvuky. Sakra, brzo nás to dožene. Zdálo se, že tomu neutečeme, nikdy jsem se tmy nebála, teď jsem o tom však začala pochybovat, hlavně kvůli těm zvukům.
V tom zhasla i světla kolem nás a my se tak ponořili do neproniknutelné tmy. Neviděla jsem ani na krok na tož na Artemis, ale i tak jsme běželi dál.
I zvuky byly čím dál blíž. A je to tady. Už jsem se připravovala na nejhorší, když se najednou zvuky ozvaly těsně vedle mě a nakonec pořád dál a dál. To mě donutilo zastavit se. Co to? podivila jsem se. Artemis mi strčila čumák do dlaně, dokázala mě totiž najít po čichu. Ani ona to nechápala.

Eshen

Průchod tímhle místem byl víceméně nuda. Zdi. Zkusili jste si někdy popovídat se zdí? Nic moc. Taková, ne zrovna rychlá na přemýšlení, na můj vkus. Po něčem, co Eshenovi přišlo jako roky, se přeci jenom odhodlal, a když už šel, tak svojí známou i oslovil. "Tak co, Zeď, četlas nějakou dobrou knihu poslední dobou..?" Ta si ovšem znova svoje tajemství nechala pro sebe. "Víš myslím, že z toho labyrintu by mi mohlo trošku hrábnout. Malinko. Taky mě bolí ruka. Mohla by ses mi na to podívat?" zeptal se, a nastavil k ní svojí bolavou ruku. "Hmm. Zas nic. Okay." pronesl, když mrcha chladná neodpovídala. Ale on se k ní jednou dostane! prorazí ty její stupidný bariéry, za kterými se skrývá určitě moc hodná a milá struktura..!
Pak se zasmál vlastní nudě, a šel dál.
Koukajíc do země, ani se nevšiml, že se něco změnilo. Ale změnilo se. A najednou se chodba rozdvojovala. Ne, že by to bylo v labyrintu něco neobvyklého.. i když, tady to už nevypadalo tak, jako předtím. Pak si všiml i destiček. Mají tady dokonce ukazatele cesty! Je to určtě rozcestí mezi životem a smrtí... nebo mezi štěstím a utrpením..  mezi bezpečím a válkou..
..a nebo prostě jen rozlišují dámské a pánské toalety, kdo ví. I když, s tím zduněným architektem, co tohle stavěl, stejně pravděpodobně toalety nebyly. Achjo. Amatér.
Každopádně, šel si prohlédnout destičky z blízka, jestli na nich přeci jen něco nevykoumá.

Akashiya Masamune

Zlatá futra mě na chvíli zaujala. Proč tohle nemůžu mít v pokoji? ptala jsem se sama sebe. Ale ne, ještě by mi to ukradli i s dveřmi. mávla jsem nad tím nakonec rukou. Raději bych to měla v penězích. Pak by jistě nebyl problém si pořídit modré Bugatti Veyron. ale teď jsem neměla čas se rozplývat, možná cestou zpět bych si kousek mohla vzít. "Soustřeď se!" okřikla jsem se. Oprostila jsem se od svých snů a šla dál do místnosti. Něco bylo uprostřed. Tak jsem šla blíže, abych zjistila co to je. Oltář. Hmmmm. Ale co ty znaky. Mohly to být ty, o kterých mluvil Eshen? přemýšlela jsem si. Jak jsem ty znaky horlivě prohlížela a snažila se najít nějaký význam, nevšimla jsem si ani, že jsem zavadila bokem o nějakou dřevěnou páku. "Sakra!" vyjekla jsem, když jsem si to uvědomila.

Eyuurin

Rin se lehce lekla, když se socha telete začala posouvat. Podívala se i na ostatní sochy. I ty se posouvaly. Všimla si, že za nimi jsou nějaké průchody. Nejspíše další pochybné chodby, jako například ta, ze které se propadla sem.
Z jedné z chodeb vycházelo rudé světlo. Trochu jí připomínalo světlo těch pochodní. Přešla k té chodbě blíž a uslyšela z ní vycházet nějaké zvuky. Po chvíli si uvědomila, že to zní jako dupot a také funění. "Doufám, že to není nějaká obluda, co si mě bude chtít dát k svačině..." zamumlala tiše sledujíc vstup do chodby.