Ruiny

Akashiya Masamune

"Přicházejí?" opakovala jsem si nechápavě pro sebe. Tahle situace...ne tahle celá mise začínala být strašidelná a já se přitom bála jen pár věcí. Divná oliheň a oštěpy by možná ještě šli, ale předpověď smrti. Ani jsem se za sebe neohlídla, tedy jen napůl jsem se ohlídla. Naprosto mi stačili ty hrozné zvuky dupotu. Začala jsem utíkat někudy, kudy to jen šlo, hlavně daleko od toho dupotu. Chtěla jsem tomu uniknout a schovat se.

Kitsune

I když jsem slyšela Rinin výkřik a potom ještě několik dalších obohacených i o nadávky, netroufla jsem se tím směrem podívat. Za prvé jsem se bála, co bych uviděla a za druhé jsem si nemohla dovolit pustit tu příšeru z očí. Povedlo se mi od sebe tu potvoru odrazit a ještě jí z části useknout hlavu. Nechtěla jsem však nic nechat náhodě a ohnala se tak po obludě ještě jednou, abych dokončila, co jsem začala, usekla jí hlavu úplně. 
Teprve až pak jsem se odvážila podívat směrem k Rin a Artemis, která se zvládla postarat o jednu z oblud. Teď seděla těsně u Rin a ustaraně na ní hleděla. Byla jsem na ní hrdá a rozhodla se jí za to koupit steak, až se vrátíme....pokud se vrátíme. 
Dobelhala jsem se k nim, poplácala Artemis po hlavě a zblízka si prohlédla Rinino zranění, nevypadalo zrovna nejlíp. "Neboj...ve čtyřce ti to určitě spraví. A pokud ne,...tak pásky přes oko jsou stále v módě." snažila jsem se jí trochu povzbudit. Při tom jsem si s pomocí zanpakuto uřízla přibližně stejný proužek z obou nohavic, které jsem následně pořádně vyklepala od písku. Jeden jsem složila a opatrně přiložila Rin k ráně. A druhým jí ho co nejšikovněji přivázala k hlavě. "Tak to by mělo nějakou dobu vydržet. Zvládneš jít?" zeptala jsem se jí ještě, nepřišlo mi zrovna bezpečné tady zůstávat nehledě na to, že, čím dřív odsud vypadneme, tím líp.

Eshen

"Jo, to fungovalo!" pomyslel si Eshen, když se už sápal úplně na vrchol. Měl by vytvořit vlajku se znakem 6. divize, a někam jí tam zabodnout. Protože, byl to zatracený horolezecký výkon, na který byl náležitě hrdý.
Celý vysmátý vyběhl ven, natáhl čerstvý vzduch, protáhl se, a pak se podíval kolem.
"Aha." bylo jediné, co ho v té chvíli napadlo. Mohl vědět, že tak jednoduché to asi nebude. To by to nebylo jeho štěstí, aby nepotkal alespoň něco. A kdyby to alespoň byli ti nejslabší, nejobyčejnější hollow....ach jo. Eshen by si možná ani moc nevěřil na jednoho. Ale..tohle?!
Nu, bylo tu ovšem něco, co musel zkusit. Něco, co dole v ruinách nefungovalo. Snažil se rychle někam schovat, aby si ho ideálně nevšiml nikdo.. no, a nebo co nejméně nepřátel. Začal si něco mumlat.. to něco ovšem bylo celé zaříkání (protože nevím, jak to celé je.. :-D).
"Bakudō #26. Kyokkō!" pošeptal, když to dokončil. Tady na povrchu by už kidō fungovat mělo...snad. Snad.

Akashiya Masamune

Zastavila jsem se až u točitých schodů. Koukla jsem dolů, koukla za sebe, koukla jsem dolů, koukla jsem za sebe a ještě jednou koukla dolů. Tohle není snadné rozhodování. povzdychla jsem si. S vypětím všech duševních sil jsem se tedy rozhodla utéct po schodech dolů. Jak jsou ty zříceniny ještě hluboké? ptala jsem se sama sebe. Pořád jen dolů, nebylo by občas lepší nahoru?

Eyuurin

Jednou rukou si držela za oko a druhou měla položenou na Artemis. Pomáhalo jí to. Když Kit usekla té druhé obludě hlavu a došla k nim, Rin k ní pomalu zvedla pohled. Bylo pro ni zvláštní vidět ji jen jedním okem.
"Ty víš jak člověka povzbudit..." pronesla ne zrovna vesele. Sledovala, jak si Kit uřízla kus látky z nohavic, kterou jí pak obvázala oko. "Děkuju..." hlesla, když měla oko zavázané. Bolelo to a pálilo jako čert, ale v tuto chvíli to bylo to nejlepší lékařské vyšetření, které bylo po ruce.
Sklonila se pro svou zanpakuto, kterou poté pevně sevřela v ruce. Pokusila se rozhlídnout, ale s jedním okem nefunkčním se jí blbě odhadovala vzdálenost předmětů. "Chodit bych zvládla, ale jak hodně budu narážet do předmětů, to nevim." hlesla. Pohled jejího oka padl na ty hnusné potvory. Při tom pohledu se v ní míchala naprostá nenávist a strach. Ten se ještě umocnil ve chvíli, kdy jim začali pomalu dorůstat hlavy. Chytila Kit za zápěstí a špičkou zanpakuto ukázala na ty příšery. Její pohled byl více než vyděšený.

Kitsune

Poté, co jsem Rin obvázala oko, jsem se znovu postavila, už jen proto, že to bylo pohodlnější. Nemusela jsem totiž tolik namáhat bolavou nohu a stačilo mi k tomu jen přenést váhu na nohu druhou. "Já sice nemůžu pořádně chodit. Vyvrknutej kotník pravděpodobně. Ale budu dávat pozor, abys moc nenarážela."pověděla jsem jí a zkusila se na ní pousmát. 
Pak mě však Rin chytla za zápěstí a s vyděšeným výrazem ukázala za mě. Nechtělo se mi ohlížet....ne, bála jsem se otočit, avšak udělala jsem to. Můj pohled padl na padlé příšery. To si snad dělaj srandu. blesklo mi hlavou. 
"Čas odsud zmizet." pověděla jsem a natáhla k Rin ruku, abych jí pomohla vstát. Poté jsem pomáhajíc si svou zanpakuto jako hůlkou vyrazila do té chodby za Rin.

Eshen

Kido fungovalo! To byla dobrá zpráva. Znamenalo to, že když už nic jiného, alespoň ze sebe teď mohl vydat všechno. Předvést všechny svoje schopnosti. Ne, že by to ovšem v boji proti tolika Menosům něco znamenalo, ale...
.. ale, právě proto se nějakému boji snažil tolik vyhnout. Mělo by to přeci fungovat! Schoval nejenom svůj krásný obličej a vypracovaný zbytek těla...ehm..., ale taky svoje masivní, BEZMÁLA kapitánské reiatsu!
Ale i přesto se ti neřádi tak nějak blížili k němu. Eshen nevěděl, jestli se mu to jen zdálo.. ale musel počkat. Mohla tu být jen možnost, že zaznamenali jeho reiatsu když vyšel, a teď se ho snaží najít.. nebo něco podobného. Eshen stál, a pozorně sledoval své nepřátele. Byl připraven konat, kdyby se snad nějaký z nich připravoval k útoku..nebo nějací..

Akashiya Masamune

Bohužel jsem si tentokrát zapomněla zabalit raketový pohon a pancéřovou helmu. Jinak bych už letěla vzhůru. To bylo to smutné, veselejší na tom všem bylo, že se mi nic nestalo, jako že bych zase přistála ve slizu, nebo....tak jo, přistání ve slizu je vážně to nejhorší, protože ho teď mám všude. Nechutné. Konečně jsem seběhla schody. Najednou jako kdybych stála v hrozně moderní, až sci-fi chodbě. Zhluboka jsem polkla. Bála jsem se tou chodbou projít. Co když se něco stane, co bych nechtěla, aby se stalo. Přesto mi asi nic jiného nezbývalo. Nahoru jsem nemohla, musela jsem tedy vpřed. Opatrně jsem našlapovala chodbou až ke dveřím s černými skly.

Eshen

"Okay, pavouci nebo tihle.. no, myslím, že moje volba by bylaaa..." přemýšlel Eshen jen tak, když pozoroval tyhle kolosy, stále se přibližující...
".. zůstat doma." dokončil myšlenku s lehce nervózním výrazem, když zrovna začal jeden z menosů připravovat zbraň naprosté masové destrukce.. a to maso, které mělo být smazáno z planety, bylo jeho. A to nikdy není nic moc pocit.
Nebylo na co čekat, museli o něm vědět.. ať už jakkoli. Skoro jako by jim to nějaká zlá vyšší moc řekla, nebo tak. Nebo jako kdyby ho někdo prostě neměl rád. Každopádně, bylo na čase bojovat, nebo strategicky ustoupit..
A bojování by netrvalo dlouho. Eshen se tedy dal do zatraceně rychlého strategického ustupování. Neznalí by řekli "útěk". Hlupáci. Taky se snažil dávat si pozor, kdyby slyšel takové to "bžžm", aby mohl třeba uskočit. Nebo se alespoň naposledy pomodlit ke Špagetovému bohu noci.

Kitsune

Prozatím to vypadalo, že se příšery stále regenerují a neběží za námi a pokud ano, tak jsou ještě pořádný kus za námi. Šli jsme chodbou poměrně rychle, vlastně tak rychle jak jen to šlo, což nedělalo dobře mému kotníku. Bolel jak nevím co. Radši jsem ani nechtěla vědět, jak ten kotník vypadá. Rin také nevypadala zrovna nejlépe, tedy alespoň z toho, co jsem stihla pochytit během toho rychlého postupu. 
A v tom se stalo něco.....nepříjemného. Země se pod námi propadla. Najednou jsem věděla, jak se před tím musela cítit Rin. Než jsem se nadála, byla jsem opět na zemi, to mi ale bylo v tu chvíli úplně jedno, jelikož jsem měla plný ruce, teda pusu, práce vykřiknutím. Z nohy jsem ucítila příšernou bolest a přísahala bych, že jsem zaslechla i křupnutí. Jestli jsem před tím radši nechtěla vědět, jak ten kotník vypadá, teď jsem to už vůbec vědět nechtěla, v čemž mi pomáhala ta tma okolo. Artemis byla hned vedle mě, cítila jsem jak se o mě otírá a funí mi do ucha.
"Rin?" pronesla jsem potichu do tmy.

Akashiya Masamune

Automaticky jsem se přikrčila, když začala blikat světla. Bylo to pro jistotu. Když jsem zjistila, že jsou to jen světla, což byla oproti pochodním s červeným světla změna, opět jsem se narovnala. Povzdechla jsem si. Menší ochlazení snad vydržím. Zkusila jsem otevřít dveře, ale nešlo. Několikrát jsem s nimi zkusila zalomcovat, třeba jsem jen použila málo síly.

Eshen

Nu, útěk byl docela v pohodě. Nic ho nezasáhlo, nic na něj nešláplo, nikdo ho nedobíhal..
..nu, a pak se zase propadl dolů.
Jako by to nějaká vyšší moc chtěla. Špagetový bůh noci, jakoby tady neměl dosah. A nebo, že by ho naopak právě on zachránil? Byla to záchrana od Všemocného? Kdo ví. Nebylo to důležité.
Bylo důležité, že zase byl v nějaké zatracené chodbě. Co se dalo dělat. Nechal Menose pařit nahoře, a začal se rozhlížet kolem. Chtěl zase vědět něco o místě, kam spadl. Jak chodba vypadala na všechny směry? Nebo se ještě rozvětvuje? Prostě klasické prohlédnutí situace.

Eshen

Nebyl hlupák. Věděl, že proti tolika Menosům neměl šanci. Pravděpodobně i s jedním by to byl supertuhý boj.. natož s celou párty. Ne, tamtudy cesta nevedla.
A tak měl před sebou cestu jen jednu. Nešlo jít jinam, než dopředu, a tak přesně to byl směr, kudy se Eshen vydal. Byl ovšem opatrný, nijak nespěchal, a prohlížel si pozorně všechny strany chodby, kdyby náhodou zmerčil něco zajímavého.

Akashiya Masamune

Prolítla jsem dveřmi, ani jsem netušila jak. Bylo to rychlé a nečekané. Chvíli jsem jen tak musela ležet rozplácnutá na zemi, protože mi ten náraz vyrazil dech. Bylo hrozné, nemoc ani pípnout. No dech se mi naštěstí vrátil. Bylo rozhodně na čase. Zvedla jsem tedy hlavu ze země, abych se podívala, co mě dostalo za ty dveře, které prostě nešli neotevřít.......Nic. To zrovna nebyla odpověď, kterou jsem chtěla zjistit. No, dobře no. Co se dalo dělat. Aspoň že jsem byla v té místnosti. Vyškrábala jsem se na nohy, abych se pořádně rozhlédla po místnosti. Připomínalo mi to 12. divizi, i když těžko říct. Ve 12. divizi jsem byla jen pár minut, abych dostala informace o misi, takže to se nepočítá. Připadala jsem si jako v nějaké místnosti, odkud můžu vše kontrolovat nebo ovládat. Ty blikající světla na různých zařízení by tomu i odpovídaly. Vybrala jsem si jedno zařízení a přistoupila k němu o něco blíž. Zajímalo mě, jestli to bude napsáno zase tím cizím jazykem, nebo tomu konečně porozumím.

Eyuurin

Kývla Kit na souhlas a rychlým krokem, v rámci možností, se vydali pryč. Jak se zdálo, hlavy příšerám dorůstaly pomalu, takže měli nějaký ten čas k dobru. Rin svým okem viděla, jak Kit kulhá, ovšem budme upřímní, to pro ni v tuto chvíli bylo až na druhém místě. Na prvním se umístila nehorázná bolest hlavy spojená s malátností. Měla pocit, jako kdyby měla za chvíli omdlít, což by nebylo nejlepší, brán v potaz fakt, že těm potvorám dorůstaly hlavy.
Toto všechno šlo však na vedlejší kolej ve chvíli, kdy se pod nimi propadla zem. Ulekem vykřikla a poté ještě jednou, když dopadla. Zamotala se jí hlava a tělem jí projela bolest. Proč... Proč jen samý padání... nadávala v duchu. Poté se ale začala otáčet na všechny možný i nemožný strany, snažíc se najít křičící Kit. Ovšem v naprosté tmě jí prostě najít nemohla.
Trochu malátně se postavila, mávajíc rukama kolem sebe. "Kit?" odpověděla, když uslyšela svoje jméno. V této naprosté tmě si uvědomila, jak těžký je život slepce.

Eshen

Běh byl uvolňující. Nic ho nebolelo, nic mu nedělala tak velké problémy. Bylo to až moc krásné na to, aby to tady dokázala být pravda. A taky, že ano. Za chvilku přišli problémy. Jak nečekané.
První se mu zablesklo před očima. A pak nějaký zatraceně ošklivý obličej, přímo před ním. Eshen, upřímně, se poměrně lekl.
A pak před ním Menos. Padající Menos. "U svatého Špagetrona." pronesl Eshen, když už si zase vzpomněl na TOHO boha. Každopádně, jinak nebyl čas o čemkoli přemýšlet. Rozhodl se k rychlému, taktickému ústupu zpátky tak, aby na něj Menos nespadl. Utíkal.. hodně rychle.

Eshen

Eshenovi chybělo jen trochu, aby ho Menos nesundal dolů.. ale na to se na dnešním světe nehraje. Jediné, co ho v tu chvíli zachránilo, byla stupidita místního architekta. Aneb - pod nimi pořád něco bylo, a tak si Eshen mohl už zase užívat nějaký ten hezoučký pád dolů.
A nebylo se čeho chytit, a ani moc vidět nebylo. I když, pak pařící Menos vystřelil cero, a Eshen vyděl alespoň něco. Než se ale stihl nějak zorientovat, už dopadl. A, ku jeho záchraně, dopadl přímo na toho Menose.
Ne, že by to nebolelo... Ale když si Eshen uvědomil, jak by dopadl, kdyby nedopadl na toho tlusťocha, říkal si, že ho vlastně ani nic moc nebolí. I přesto bolelo. Každopádně, užuž měl chuť pronést něco ve stylu "Dík za jízdu, chlape, fakt super!", když v tom si uvědomil, že viděl jakési postavy, když Menos pálil to cero. A uvědomil si, že ty postavy zná.
Nu, co si o něm teď asi myslí? Nepochybně nějaké cool věci. Znáte to, jak v některých příbězích mají postavy strašně mnoho přízvisek? Představte si Eshena - "Shinigami 6. divize pod kapitánkou Taiketo Suki v obranných jednotkách Gotei 13 - Ten, co má iluze - První, poslední, a nejdůležitější následník boha Špagetrona - a jezdec na Menosech." Aw my, so cool.
Každopádně, nějak se shrabal, v pokusu ignorovat bolest, která se rozlila jeho tělem. Podíval se doprava - doleva - a pak na místo, kde byly obě dívky. Byla tam s nima banda nějakých divně vypadajících typanů. Taková malá underground párty. Eshen se směrem, kde byly dívky, bolestně usmál. "Zdravím." pronesl, zakašlal. Pak se podíval pod sebe. Vytasil svoji zanpakutou, a hodlal pořádně bodnout toho Menose. A jestli už byl mrtvý.. no, tak, pro jistotu, žejo..

Kitsune

Válela jsem se tam v té tmě a snažila se kolem trochu rozkoukat, rozpoznat alespoň obrysy nebo tak, a při tom se posadit, což se zlomenou nohou nebylo zrovna jednoduché. Nakonec se mi to však povedlo. Seděla jsem tedy ve tmě s Artemis po mém boku a držela se za nohu. Avšak běhal mi z toho místa mráz po zádech. Nejen, že tu byla tma a Rin byla bůh ví kde, ale ještě bylo okolo slyšel dupání a funění. A nejen jedno. Neodvažovala jsem se znovu na Rin zavolat, i když jsem jí slyšela volat mé jméno. Byla tady a to bylo hlavní. 
V tom se náhle objevilo světlo, rudé světlo a já tak uviděla, co že to kolem dupe a funí. Byli to podobné potvory těm, které jsme s Artemis porazili. Najednou jsem si přála, aby se to světlo nikdy neobjevilo a já tak neviděla tu spoustu příšer. 
Jenže náhle něco trefilo část z nich, to něco bylo cero. No bomba, teď po nás ještě střílí nějaký hollow...blesklo mi hlavou, podívala jsem se nahoru a jen viděla, jak obří tělo menose padá k nám dolů a následně dopadá na další z příšer. T-to je....menos? Chvíli jsem tomu nevěřila, k tomu mi ani nepomáhal fakt, že na jeho obří tělo dopadl ještě... Eshen? Určitě sem jenom náhodou spadl. Počkat! Eshen má bejt přece mrtvej. ozvalo se mi v mysli. 
"Ahoj." odvětila jsem ještě stále nevěřícně. S Artemisinou pomocí se mi povedlo vstát. Tasila jsem i svou zanpakuto, kdyby náhodou a samozřejmě nezapomněla sledovat své okolí, kdyby náhodou něco, což s tou znovu nastalou tmou šlo celkem těžko. Teď by se mi vážně hodila ta baterka. Díky bohu však za Artemisin nos, který by jí pomohl mě včas varovat.