Ruiny

Eshen

Není to, jak to vypadá? Co tím chtěl říct? Eshen to vůbec nechápal. Byl na hranici smrti, tam, kde už i on sám propadal pocitu bezmoci a odevzdanosti.. A pak přišel Kurokamakiri, aby něco řekl, ale vůbec nic neosvětlil? To byl celý on.. tajemný, silný..
Pak jen dodal půlku věty a zmizel. Ta věta způsobila vlnu mrazu, která prolétla přes jeho záda. Není moc času? Umře na jed? Někdo přichází? Co se děje...?
Eshen měl hlavu plnou otázek, a zmatených myšlenek. Neměl by třeba nechat nějaký odkaz pro ty, co měl rád, pro svojí divizi? A jak by to vlastně asi sakra udělal? A pak přišel ten strašně zvláštní pocit v břiše.. co to bylo?
"Co se...děje?" hlesl Eshen, koukajíc do děsivého prázdna chodby.

Akashiya Masamune

Stálo mě hodně sil se probojovat přes oliheň, hlavně těch psychických, protože se na tu zrůdu nedalo koukat, ale svým způsobem to byla jistě jen rozcvička. Teď jsem zas stála v temné chodbě, kde nebylo skoro nic vidět. Natáhla jsem před sebe ruce, abych měla jistotu, že do ničeho nenabourám. V jednu chvíli se mi zdálo, jako kdybych slyšela vysílačku. Automaticky jsem šáhla k boku, ale pak jsem se ťukla do hlavy. Vždyť jsem s ní praštila o zem. uvědomila jsem si. Přesto jsem tu vysílačku někde slyšela. Po bližším zkoumání jsem i nějakou vysílačku našla. Chtěla jsem se pro vysílačku natáhnout, ale na okamžik jsem se zarazila. To je .... krev? Ale čí? ještě chvíli jsem váhala, ale přeci jenom byla to vysílačka. A jestli fungovala, tak bych se mohla s někým spojit. Sice by mi to asi nepomohlo odsud, ale aspoň bych věděla, že žijí. Nakonec jsem vysílačku ze země sebrala a hned jí zkusila zapnout, jestli funguje. "Halo? Slyšíte mě?" řvala jsem do vysílačky. Současně mě zajímalo, co je zdrojem té krve, a tak jsem udělala několik kroků směrem, o kterém jsem si myslela, odkud teče krev.

Kitsune

"Co jí roztrhalo? Eshene? Co se tam děje?" pokládala jsem otázky, když jsem se Eshen zarazil a vypadla mu i vysílačka. V tom jsem ho uslyšela křičet a jak něco těžkého dopadlo na zem. Zastavila jsem se a má vysílačka mi málem taky vypadla.Do toho se ještě z vysílačky ozval nějaký hlas, nebyl Eshenův ani Rinin, dokonce nezněl ani jako lidský.  Co se to tu sakra děje? Eshen...je mrtvý? A Aka taky? Kam jsme to sakra vlezli? A kdo jsou ti oni? A vůbec, chci to vědět? v duchu jsem začínala panikařit. Artemis to pravděpodobně vycítila a zakousla se mi do ruky. "Au." sykla jsem. Pomohlo mi to ale. Znovu jsme se rozešli dál do chodby.

Akashiya Masamune

Po tom co jsem uslyšela hlas z vysílačky, jsem se zastavila a děkovala, že je živý. Všechen stres ze mě najedou spadl. "Ano, jsem v pohodě." odpověděla jsem pro začátek. "A co ty, žiješ?" zeptala jsem se hned. Jistě že žije, jinak by nemluvil. vynadala jsem si v duchu za blbou otázku.

Kitsune

Jak jsme tak šli, na něco jsem šlápla. A kruci, doufám, že to nic nebylo. pomyslela jsem si a hned na to mi došlo, že mé prosby nebyly vyslyšeny. Stěny se k sobě sunuly blíž a blíž. "Do háje, kruci, sakra,..." a takhle jsem si v duchu nadávala ještě víc. 
Při tom jsem zrychlila krok, dokonce jsem zkoušela i utíkat ve snaze, co nejrychleji opustit zužující se chodbu. Opravdu jsem neměla v plánu skončit jako palačinka. 
Na ty byl prý expert bývalý kapitán šesté divize a já mu nechtěla krást post palačinkového mistra.

Eshen

Kurokamakiri tam najednou byl zase.. s mečem.. který mu zapíchl do těla.
To nebyl zrovna nejlepší příchod, který by si Eshen od části svojí duše přál.
Ale.. pak Kurokamakiri mluvil, a nejzvláštnější na tom bylo to, že ho Eshen ještě slyšel. Vždyť.. neprobodl mu právě srdce? Nebo.. že by se netrefil? To nebylo snad ani možné..
"Chci se.. vzpamatovat.." hlesl Eshen, když na něj Kurokamakiri křičel. A..pak byl najednou zase pryč. Zdálo se, jako by něco rušilo jeho přítomnost.. a Eshena bolela hruď. A Eshen žil. A to bylo na tom to strašně nejdivnější. "Jak..to?" zeptal se opět do naprosto opuštěné chodby, podívajíc se na svoje břicho. Tak moc se snažil znovu získat kontrolu nad svým tělem, nad svými končetinami.. jít dál.. Nesmí tady přeci jen tak umřít, na rohu ničeho, v nějaké bezejmenné chodbě. Musel se vzpamatovat, jak pravil Kurokamakiri!.. jenomže.. síly utíkaly tak rychle..Znovu se pokusil pohnout nějakou končetinou, i když už byla jen hlupákova naděje. Co měl sakra dělat? A jak to, že vlastně ještě žije?

Eyuurin

Nějakou chvíli se jí dařilo jít celkem dobře. Ani moc nenarážela do zdí. Celou dobu přitom sledovala ty potvory. Jen aby se zase nerozeběhlííí.... Zrovna ve chvíli, kdy to pronášela, zakopla. Nejspíše o nějaký šutr, nevěděla. Avšak ve chvíli, kdy padala, leknutím zavřela oči.
Když dopadla na zadek, což celkem zabolelo, oči prudce otevřela a leknutím je málem opět zavřela. To co uviděla... "Jéžiši..." vyjekla a prudce cukla hlavou dozadu. "Todle už není vtipný. To není vůbec vtipný..." mumlala si dokola asi tak 5-krát. Stále se ještě nebyla schopna zvednout, jak byla zkoprnělá, takže ty potvory jen sledovala. Pak jí ale napadla jedna věc. Co by udělali, kdybych na ně zaútočila, ale stále je sledovala??? uvažovala a stoupla si. Nakonec se rozhodla to zkusit. Stále sledujíc ty potvory a ohnala svou zanpakuto po ruce toho, co se snažil udělat z jejího oka prstýnek.

Eshen

Eshen se konečně necítil sám. Kurokamakiri tam s ním byl. Ten duch jeho meče.. umře tady spolu s ním. Nikdy by nikdo neměl umírat sám.. Eshen vzdychl, mrkl..
.. a když oči zase otevřel, najednou byl někde úplně jinde. Ležel, ale cítil se dobře. Cítil pod sebou.. písek.. Pořádně se rozhlédl..
"Tak jestli je tohle ráj, tak to je fakt blbej fór." pronesl. Jeho hlas se mu už alespoň zdál jako doopravdy jeho. Najednou se cítil.. nu, suprově. Žádná část těla zlomená, žádní zatracení pavouci, a už vůbec ne žádní zatracení jedovatí malí sviňáčtí oškliví chlupatí pavouci!
Eshen si musel něco ověřit. Ještě v leže, musel tasit svojí zanpakutou. Musel vidět, jestli je celá.

Akashiya Masamune

Nechápavě jsem hleděla na vysílačku. To má čas si ze mě střílet. vůbec jsem tomu nerozuměla. Na mrtvolu jsem se cítila až moc skvěle, tedy v rámci možností samozřejmě. Leda že by to bral z té strany, jako že jsem bůh smrti, v tom případě ano, teoreticky jsem mrtvá. Nebo ještě třetí možnost, objeví se příšera, která mi to vysvětlí. "Aha....Tak aspoň, že to vím." byla moje odpověď po chvilce rozmýšlení. "A co ....ehmm...Eyuurin. O té nic nevíš?" zeptala jsem se ještě pro zajímavost. Zatím to nevypadalo na moc úspěšnou misi. Kdoví jak dlouho jsme tu zatím byli. Přišlo mi to jako měsíce.

Kitsune

Chodba se stále zužovala a já pořád neviděla její konec. K tomu mě od toho pospíchání mnohem víc rozbolel ten vyvrtnutý kotník. 
Sakra, to opravdu skončim jako palačinka? Na to, abych se stala palačinkou jsem ještě moc mladá. Bohové, prosím, pomoc. honilo se mi hlavou, když v tom mi Artemis podrazila nohy a vyhodila si mě na záda. Pevně jsem se jí chytila a nechala se táhnout. Má osobní bohyně utíkala, jak nejrychleji mohla a já se v duchu modlila, abychom se stihli dostat nakonec chodby včas.
Zároveň jsem i děkovala tomu, že je Artemis tak velká, silná a taky chytrá.

Eshen

Zanpakutou byla v pořádku. Úplně v pořádku. A Eshen ani nevěděl, jestli je rád, nebo ne. I když.. jo, byl rád. Koneckonců, zemřít na jed, to by prostě byla hrůza. Eshen zandal zanpakutou zpátky, přičemž zašeptal: "Díky, Kurokamakiri." Byla to všechno jenom iluze. A nebo to byl sen? To by mohla být nepříjemná otázka..
Praštil se, padl do bezvědomí a měl hrozivou noční můru, a nebo to byla iluze, někým, nebo něčím řízená? Nebo nějaká úplně jiná skutečnost? Co to sakra bylo? A... mělo mu to něco naznačit?
Eshen si vzpomněl, jak to všechno začalo. Začal zkoumat stěny na koncích díry, ve které spadl, jestli najde ty stupínky, které našel na začátku celé té věci. A taky chtěl trošku zjistit něco o terénu pod sebou.. Jak se to předtím stalo, že propadl? Bylo tam snad nějaké místo bez písku? Nebo nějaké skryté dveře? Dal se do kompletního prozkoumání celého místa, hmatem a rukama (protože tma).

Kitsune

Jen tak tak jsme stihli vyběhnout z chodby, než se těsně za námi zavřela. Chvíli jsem vyjeveně zírala na tu zavřenou chodbu a nevěřila tomu, že jsme to zvládli. Poté jsem však slezla z Artemis a podívala se dopředu. Tam jsem uviděla Rin mířící zanpakuto na tři podivné obludy. Zacukalo mi jedno oko. Třeba je to jen iluze. pomyslela jsem si a otočila se zpět k zavřené chodbě a trochu jí ohmatala, jestli se třeba nějakým zázrakem neotevře. Chmele, otevři se! nebo to bylo: Ječmene, otevři se!....Sezame otevři se! Jo, tak to bylo. honilo se mi hlavou mezitím, co mě Artemis tahala za nohavici. Nic se však nedělo. Trochu neochotně jsem se otočila zpět na ty tři příšery ohrožující Rin. Jestli je to iluze, tak najdu a nakopu toho týpka, co to tady postavil. pomyslela jsem si nabručeně a vytáhla jsem zanpakuto. Vykročila jsem co nejrychlejším tempem směrem k těm třem postavám, které tam jen tak bez hnutí stály. To bylo divný. Když jsem byla dost blízko, sekla jsem zezadu po nejbližší příšeře ve snaze useknout jí hlavu a připravila jsem se, kdyby se proti mně náhodou vrhly i ostatní příšery. "Jak jsi na tom, Rin?" pronesla jsem směrem k ní a při tom pohledem hlídala ty podivné obludy nebo co to bylo.

Eyuurin

Obrovská radost jí naplnila, když té potvoře usekla ruku a ta se jí na oplátku nepokusila sežrat hlavu. Ovšem stejně rychle jako se veselí dostavilo, i zmizelo. "Tohle není vtipný, to chci umět taky..." zaskučela, když příšeře ruka opět dorostla. Takže měla dvě možnosti... Budto bude sekat jak magor do něčeho, co se stejnak vyléčí a najde nšjakou slabinu, nebo nebude dělat nic.
Překvapeně vyjekla ve chvíli, když něco seklo tu potvoru před ní do zad. Opravdu veliká úleva na ní padla, když zjistila, že je to Kit s Artemis. Takže jsou v pořádku. Díky bohu... pomyslela si nadšeně. Na tváři se jí objevilo něco jako úsměv, ovšem svůj pohled neposunula z příšer ani o milimetr. "Krapet vyděšená, ale jinak celkem v jednom kuse... A ty?" optala se jí,

Akashiya Masamune

Bylo divné, že z vysílačky jde jen chrčení, tak jsem s ní trochu zatřásla, ale nepomohlo to. Přitom jsem si všimla něčeho jiného. Něčeho dost nebezpečného. Vykulila jsem oči. "A sakra." sykla jsem. Začala jsem se uskakovat pomocí kotoulů, hvězdy a dalších akrobatických formací doprava, jak jen to šlo. Přeci jenom oštěpy jsou dost nebezpečné. No ony by šípy nebyly o moc lepší. Člověk si nemůže vybírat.

Eshen

Eshen stupínky našel.. a doopravdy nevěděl, co si o tom má myslet. Má se pokusit vylézt nahoru? V jeho iluzi pak spadl, a nehezky si namlátil obličej.. a taky tam dole podle toho byl labyrint.
Nebo to nebyla ani iluze, ani sen, ale vize? Eshen znal až moc pojmů kolem toho, a proto měl hodně teorií. Výhoda hloupějších lidí. Mají jednu teorii, a tak se nemusí sami se sebou hádat, která je pravdivá. Jen ty nejhloupější hledají teorie jiných... ale, tady stejně nebylo koho se zeptat. Písek nestál jako konverzační partner vůbec za nic.
Co se dalo dělat. Eshen začal pomalu nahmatávat stupínky, a opatrně se chtěl dostat nahoru. Hlavně si dát pozor, aby zase neuklouzl.. nebo něco podobného. A jestli tam někde ze škvírky vyleze pavouk, tak... no, díkybohu, že tam byla strašná tma.

Kitsune

Tak nějak jsem čekala, že se těm obludám nebude líbit, když jednu z nich připravím o hlavu. Naneštěstí se Osud rozhodl mi mé očekávání vyplnit, takže jsem nestačila Rin odpovědět. Jedna z těch příšer se na mě vrhla a obejmout mě určitě nechtěla, tak dobře jsme se zatím neznali. Proto jsem její útok vykryla svou zanpakuto, pokusila se tu věc od sebe odrazit a poté po ní seknout. 
Mezitím jsem si stihla všimnout, že Rin na tom neni nejlíp. Artemis si toho všimla také a jelikož byla blíže k ní a neměla zaměstnané ruce jako já, tak skočila příšeře na záda a zakousla se jí do krku, hluboko. Chtěla jí ukousnout hlavu. Hned na to však stisk povolila a nohama se odrazila od obludných zad, čímž od potvory uskočila do bezpečnější vzdálenosti.

Akashiya Masamune

Ani bych do sebe neřekla, že jsem tak ohebná a aktivní. Viděla jsem se minimálně s oštěpem v noze a břiše, ale nakonec mě jeden jen "štrejchnul". Zkřivila jsem nad ránou obličej. Vyndala jsem z kapsy bílý kapesníček a mezitím co Eshen něco říkal z vysílačky, tak jsem si zavázala to štrejchnutí. Přeci jenom krev z toho tekla. No tohle rozhodně dělat nemusíš! nadávala jsem si pro sebe. Nemohla jsem nadávat nahlas, protože jsem v puse měla kousek toho bílého kapesníčku, abych udělala uzel. Proč se mě snaží zabít? Měla jsem za to, že jsem na začátku udělala dobrý dojem, nebo taky žádný, ale to není důvod k vraždě......Leda, že by to nebyl Eshen, ale něco, co se za něho vydává. Jak to ale poznat. uvažovala jsem a přitom jsem sledovala vysílačku. Nevěděla jsem, co odpovědět. "Proč.....mám být vlastně mrtvá? Protože, jste to řekl?" zeptala jsem se po nějaké době. Raději jsem přitom sledovala okolí, čekala jsem, že se mě zase něco pokusí zabít.

Eshen

Eshen dokonce při lezení poznal ten zatracený stupínek, na kterém předtím uklouzl. Dal si tam tedy zatracený pozor, ale on si pozor dával tak nějak celou cestu. Protože, doopravdy se mu zpátky dolů nechtělo.
A pak bylo vidět alespoň nějaké světlo. Lézt v kompletní tmě bylo nebezpečné, a taky nepříjemné. Na druhou stranu, už to vlastně jednou lezl, takže věděl, co ho čeká. Teď už ale zase moc ponětí neměl.. i když, se světlem..
A přímo před ním byla jeskyně. To by také mohlo být zajímavé. Něco mu říkalo, že by se tam možná měl jít podívat. Dost možná intuice o tom, že by si třeba Vesmír a vyšší síly (Ehm..) nemusely přát, aby se dostal úplně nahoru. Ale to ho nesmělo zastavit. Teď měl možnost.
"Lepší mířit na hvězdy, než zůstat stát v kupě...hnoje." pronesl nahlas, když tak koukal nahoru. Lepší slovo nežli hnůj ho prostě nenapadlo. Tedy, ne, že by věděl, co v té jeskyni najde, ale i tak... předtím, v iluzi, měl jasný cíl, a do cesty mu skočila ta šachta. Vlezl tam.. a umřel. Tady se nezastaví.
Pokračoval ve šplhání nahoru, protentokrát už při alespoň nějakém světle. Pořád byl ovšem nadmíru opatrný.

Eyuurin

Poté, co se objevila Kit a usekla jedné z příšer hlavu, to bylo pěkně hektické. Zbylé dvě na ně zaútočili. Kit se stihla ubránit, ale Rin naneštěstí ne.
S výkřikem upustila svou zanpakuto, když jí jedna z těch potvor vrazila drápy do pravého oka. Bolest jí úplně ochromila, nebyla schopná se pohnout. Nebýt Artemis, která se na tu příšeru vrhla a nějakým zázrakem jí odkousla hlavu, nejspíš by měla za chvíli v hlavě díru skrz na skrz.
Poté se jí podařilo trochu vzpamatovat a chytila ruku, kterou měla u hlavy. Cukla s sebou přitom dozadu, snažíc se dostat drápy pryč ze svého obličeje. Bolelo to, opravdu hodně. Počet jejích zaklení a výkřiků byl tak velký, že ani prsty na rukou a nohou nestačily.
Díky Artemis... pomyslela si, ale nebyla schopná to říct nahlas. Na to byla stále ještě více než dosti mimo.