9. divize, redakce Ban-Kai

Nekonome Chieko


Kapitán se jen přestal usmívat, jinak vypadal stále stejně. Tvářil se vlastně jako profesionál a mě to donutilo pochybovat o svých myšlenkách. Sledovala jsem ho a ani si to neuvědomovala, jak jsem byla zabraná do svých myšlenek a pochybnostem o nich. Také jsem se trochu divila, jak to, že Fluffy nijak nereagoval, když se tu objevil jeho majitel, i když to asi nebylo to správné slovo, jelikož kočky jsou nezávislé a nikdo je nemůže vlastnit. 
"Děkuji." odpověděla jsem na jeho přivítání a mile se na něj usmála. Poté ke mně přistoupil a natáhl ruku. "B-budu se snažit...tedy..jistě,...taichou!" odvětila jsem a podala mu také ruku. "A já na ní dohlédnu." dodal Kuro a zvedl jednu tlapku, jako by se hlásil.

"To je dobře," odpověděl Kurovi a potřásl mu packou, kterou před chvílí zvedl. "Vy jste se mi starala o Fluffyho, že ano?" zeptal se a podíval se na bílého kocoura, který se spokojeně vyvaloval na posteli. "Je šťastný. Děkuji." Ještě chvíli na svého mazlíčka koukal, potom se znovu obrátil na Chieko. "Jak to, že váš kocour mluví?" zeptal se a pokusil se Kura pohladit na hlavě.

Konan Hana

Zhluboka si oddechla. Byla velice vděčná za jakoukoliv zprávu o Yoshirovi. Zvláště, když ještě byla dobrá. "To jsem ráda." oddechla si. Rozloučila se s odcházející Baru. Pak se opět podívala na Yoshirovu sestru. "A můžu vám nějak pomoc?" zeptala se. Jinak totiž nechápala, proč by tu zase byla. "Ráda bych se ještě zeptala na vaše jméno. Abych věděla, jak vás můžu oslovovat." pokračovala co nejmilejším hlasem.

Nekonome Chieko

Kuro si nechal potřást tlapkou a tvářil se u toho důležitě. "A-ano...T-to...nic...Mám ráda...kočky." odvětila jsem mu a také se podívala na šťastně vypadajícího Fluffyho. 
Poté se mě ale zeptal na Kurovo mluvení. Podívala jsem se na něj a poté na Kura. Kuro se zase podíval na mě. 
"Já...ani nevím. Ze začátku nemluvil....pak ale....na nějaký čas zmizel....a když se vrátil...měl rozdvojený ocas...mluvil a uměl hýbat věcmi pomocí mysli." vysvětlila jsem. "Nikdy mi neřekl...kam zmizel." dodala jsem.
"Kdybych si pamatoval, kde jsem k tomu přišel, řekl bych ti to." namítl Kuro. "Prostě je to záhada." shrnul to.

"Hýbat věcmi pomocí mysli?" Zeptal se trochu rozrušeně. "Doufám, že budeš hodný kocour a nebudeš nevinným dívkám nadzvedávat sukně," řekl Kurovi se zdviženým ukazováčkem. Potom se kapitán otočil a zamířil k oknu, kde se opřel. Pořád se mu ještě trochu motala hlava a potřeboval čerstvý vzduch. "Už jste se seznámila s někým z divize?" zeptal se své nové zástupkyně a sledoval, jak kolem okna poletoval pěkný barevný motýl.

Ryoko

''Ryoko. Som Ryoko... Ruyichi.'' Povedala som jej moje celé meno, aj keď teda Kon vedela že som Yoshiho sestra. Ruyichi bolo isto v Seireitei známe meno. Nielen známe, ale aj najlepšie. Bola to prestíž niesť také legendárne meno. Teda, dúfala som, že to bola pravda. Yoshiro sa určite dobre postaral o rodinné meno.
''Mohli by sme si tykať? Neznášam formality.'' Spýtala som sa nádejne. Vykanie bola jedna z vecí ktoré som skutočne neobľubovala.
Následne som sa rozhliadla po kancelárii a pousmiala sa. Na nedôležité záležitosti nebol čas. Bolo treba prebrať transfer zo štvorky do deviatky!
''Máte to tu veľmi pekné. Už sa teším... nemocnica mi už liezla na nervy.''

Nekonome Chieko

"A-ano." přisvědčila jsem. Kuro se pochybovačně na kapitána podíval, takovým tím pohledem typu:
Musela jsem se nad tím uchichtnout. "Kuro je přeci gentelman." pověděla jsem. "Ano, já dívky chráním, nezvedám jim sukně. Navíc jsem kocour." dodal černý kocour. 
Poté kapitán přešel k oknu a opřel se u něj podobně jako před tím Hijikata. 
"A-ano...Hijikata-san, Okita-san, Hiboru-sama, Fukushima-san,...Fluffy...a...Ruyichi-taichou." odpověděla jsem mu na otázku, jestli tu už někoho znám, a s každým jménem jsem připočítala jeden prst.

Konan Hana

"Těší mě, Ryoko." usmála se na ní Konan. Konečně věděla její jméno a nemusela pořád, i když jen v mysli, říkat Yoshirova sestra. "Ale jistě, můžeme si tykat. Budu jen ráda." přikývla. Neměla důvod to odmítat. Avšak trochu Konan zarazili její poslední dvě věty. Nemocnice už jí lezla na nervy? Stěhuje se snad do 9. divize? Z myšlenek jí však vytrhli Hikaru a Mei, které Konan podlezli pod nohama a začali lézt po kanceláři. "Ehmm.....Hikaru....Mei." snažila se děti pochytat, ale se dvěma rukama to moc dobře nešlo. Když konečně děti nasměrovala tam, kam potřebovala, otočila se zpět na Ryoko. "Pardon. Stěhuješ se do 9. divize? Tak to budeš potřebovat pokoj, že?" zeptala se. Musela si být jistá.

"Okita a Hijikata?" zeptal se nevěřícně a zakroutil hlavou. "A přežila jste to ve zdraví? Ti dva mají tendenci k ničení. Uhm. Ničení všeho." Dva první zmínění by byli. Další byla Baru. "Baru by jste se měla držet vždycky, když něco nebudete vědět, rozhodně jí preferujte před Yorim. Yori je psychopat a stalker. Ví všechno. Pravděpodobně i to, co tu o něm teď říkám," zahrnul do svého povídání o Baru i Yoriho. Zkusil natáhnout ruku před sebe, jestli mu na ní motýl přistane. A skutečně se tomu tak stalo. Yoshiro se usmál. "Nejspíš bych tě měl představit své rodině, budeš se s nimi stýkat často." 

Ryoko

Kon mala očividne dosť práce s deťmi. Netušila som či má na starosti aj vybavovanie a papierovanie, ale aj ak áno, mohla sa do toho pokojne pustiť. Na Yoshira si môže počkať, narozdiel odo mňa. Strávila s ním omnoho viac času... a to, že mala na starosť deti ma škodoradostne potešilo.
Niekde som počula že výchova malých faganov zaberá 24/7. Hah!
Musela som sa usmiať, a dúfala som, že si Konan nevšimne skutočnú príčinu toho úsmevu.
''Do deviatky, áno. Yoshi je v deviatke, nie?''

Nekonome Chieko

"Nepřišli...mi špatní....O-Okita-san...je jen...trochu hlučnější, ale...jinak se mi....zdají...fajn...S Hijikatou-san...jsme...dokonce byli...na čaji." odvětila jsem, při tom jsem hladila Fluffyho a pousmála se. 
Na kapitánova slova o Hiboru-sama a Fukushimovi-san Kuro souhlasně kýval hlavou. "Přesně, přesně. Chieko z něj leze mráz po zádech." pronesl černý kocour. "Kuro!" napomenula jsem ho, říkat něco takového... Ten kočičák si nedával nikdy pozor na pusu.
"R-rodině?" zeptala jsem se. V tom jsem si vzpomněla na dětský pláč, který jsem tehdy slyšela a na dítě v náručí mého předchůdce.

Konan Hana

Měla hroznou chuť říct, že se Ryoko spletla, a že Yoshiro je vlastně v 6. divizi, ať tam co nejrychleji vyrazí a nejlépe ať se nevrací. "Ano, Yoshiro je v devítce." přikývla nakonec. Neuměla moc lhát, i když by občas chtěla. Konan se vůbec nelíbil její úsměv. Rozhodně si nedá Yoshira jen tak vzít. No ale prozatím přešla k jedné z přihrádek u stolu, jednou rukou vytáhla potřebnou složku, protože v druhé stále držela Mita, položila jí na stůl před Ryoko a otevřela jí. "Je tu několik volných pokojů. Jsou různé. Určitě si vybereš." řekla a přistrčila složku blíže k Ryoko.

"Ano," odpověděl jenom krátce a mávl pomalu rukou, aby motýl mohl odletět předtím, než ho omylem zasedne. "Myslím, že by jste je stejně dříve nebo později potkala a musela s nimi komunikovat. Taky bych vás měl představit v redakci, aby si vás s někým nepletli a věděli, že jste jejich nadřízená," vysvětlil a konečně odešel od okna. "Nejdřív bych se ale měl jít převléct, ehm," řekl. Těžko říct, jestli si toho Chieko všimla, ale její kapitán byl oblečený jako doktor.

Nekonome Chieko

Sledovala jsem jak pouští motýla, což mi připomnělo historku o shinigamim, který zasedl pekelného motýla. Kdysi jsem jí někde zaslechla, ale už ani nevím kde. 
Na jeho další slova jsem přikývla. "D-dobře." odvětila jsem. Lepší poznat  je hned, než na ně pak narazit náhodou. pomyslela jsem si.
Poté se kapitán odlepil od okna. "To..byste...asi měl." řekla jsem. Už, když proskočil tím oknem jsem si všimla, že má na sobě doktorské oblečení, proto jsem ho nemohla poznat. "Mise v přestrojení?" zeptal se Kuro.

"Spíš útěk z vězení," odpověděl Kurovi a začal si sundávat vršek. "Vyhodila jste oblečení, které tu Mitoshi měl nebo tu už nic nebylo, když jste se nastěhovala?" stáhl si přes hlavu světlé triko a zmačkal ho v ruce. "Nechci jít do kanceláře v tomhle. Ještě by poznali, že jsem utekl. Navíc z redakce by mě viděli a určitě si dokážete představit, jak by pak vypadala titulní strana příštího Ban-kaie," řekl a šel se podívat dozadu, kde měl Mitoshi skříň. Chieko si mohla všimnout velké jizvy, kterou měl Yoshiro přes celá záda.

Nekonome Chieko

Kuro kapitánovu poznámku o útěku z vězení moc nepochopil. Hlavně mu na tom nesedělo, proč vypadal jako doktor. 
"N-ne...nic jsem..nevyhodila...nic tu...nebylo." odpověděla jsem mu a následně zrudla a podívala se jinam. Znala svého kapitána sotva pár minut, tedy jako svého kapitána a hned tu musel dělat striptýz. Nedívala jsem se sice na něho, ale poslouchala jsem ho. "Něco jako...Rád si hraje na doktora. Kapitán deváté divize?" zeptal se zcela nevině kočičák. 
Poté jsem uslyšela, jak odchází do zadní části místnosti. Podívala jsem se tím směrem a všimla si velké jizvy na jeho zádech. Takhle velkou jizvu jsem ještě neviděla, je vůbec možné, aby takové zranění někdo přežil? honily se mi podobné myšlenky hlavou a poplašeně se na jizvu dívala. Tak nějak mi došlo, co myslel tím útěkem z vězení.

Yoshiro se zasmál. "Ne, to ne, spíš," začal a snažil se najít vhodná slova. "Víš co, kocoure," otočil se na Kura a mávl rukou. "Radši to nech plavat, můžeme to nechat u toho, že si rád hraju na doktora." Pak otevřel skříň a začal se v ní hrabat. Vypadalo to, že tam pořád nějaký Mitoshiho kabát je, tak jeden vytáhl a přehodil si ho přes sebe. Pro teď by to mohlo stačit. Potom si najde něco u sebe v pokoji. "Takže říkáte, že Mitoshi se šel starat o svoje děti?" zeptal se ještě Chieko.

Nekonome Chieko

Kuro se na kapitána nevinně culil. Při tom však v duchu přemýšlel, jestli je jeho kapitán blbec, když se nechal takhle zranit, nebo jestli je drsný borec a vyhrál proti nehorázně silnému nepříteli. Zatím se mu však kapitán zamlouval a proto se klonil spíše k té druhé možnosti.
"Kocour ja nai, Kuro da!" opravil ho, když mu řekl kocoure. "Mimochodem, vymyslel bych toho víc, ale Chii-chan by z toho mohlo klepnout." dodal ještě a já raději nechtěla vědět, co se mu v té jeho chlupaté hlavě honí. 
"A-ano....tedy alespoň...tak nám to řekl...vrchní velitel." odpověděla jsem mu na otázku.

Yoshiro ukazováčkem ukázal na Kura a s mlasknutím se na něj usmál a mrkl. Potom si zapnul knoflík pod krkem, aby všem nemusel ukazovat svoji hruď a s pokynutím hlavy k Chieko, kterým jí naznačil, že má jít za ním, vyrazil z jejího pokoje. "Příště už vám sem takhle nevtrhnu, nebojte se." 
Jak Yoshiro s Chieko mířili ke kanceláři kapitána, uviděl z dálky, že třetí důstojnice Hiboru něco věší na nástěnku. 
"Baru!" zavolal na ní z dálky a zamával. "Dobrý den," zvolal zvesela.

věšela rozkazy na nástěnku a u toho dávala pozor, aby každý papír byl připevněný špendlíky stejné barvy, když tu uslyšela veselé zavolání ze vzdáleného konce chodby, ze kterého ji zamrazilo v kostech a srdce se jí rozbušilo. Otočila hlavu tím směrem a spatřila kapitána Ruyichiho po boku s novou zástupkyní. Ví to? Neví to? Pravděpodobně to ví. Ví něco, co ona ne, že je tak veselý? Rozhodně  neví něco, co ona ano, jinak by tak veselý nebyl. Musela v tu chvíli vypadat, jako by uviděla ducha, ne svého radostného kapitána, který se šťastně vrátil z další nebezpečné mise. Kapitán Ruyichi bez Mitoshiho-san po boku, to bylo... bylo to jako... jako kdyby viděla... Baru snad ani nedokázala přijít na věci, které k sobě patřily víc než ti dva.
"Ta - taichou," pronesla nakonec a uklonila se na pozdrav a ukázku úcty. Víc toho zatím ze sebe nedostala.

Nekonome Chieko

Kuro se na kapitána potěšeně zašklebil(takový ten kočičí úsměv). Poté mi pokynul, ať ho následuji. Nějakým záhadným způsobem jsem se vyhrabala z postele, na které jsem do teď seděla s Fluffym na klíně, a vydala jsem se za ním. Kuro také seskočil z postele a následně už mi seděl na rameni, na svém oblíbeném místě. 
"Hm." přikývla jsem na jeho slova. "Alespoň si vás nebudu plést se stalkerem." dodal Kuro. Musela jsem se pousmát. Konečně je to zase starý dobrý Kuro, ukecaná kočka. 
Jak jsem tak následovala kapitána směrem, kterým byla redakce a hlavně jeho kancelář, kapitán někoho pozdravil. Zvedla jsem pohled od země, kam byl celou domu zabořen a všimla si Hiboru-sama. Na pozdrav jsem se uklonila, i když už jsme se dneska jednou střetli.

Když společně s Chieko přišli až k Baru, Yoshiro si opřel ruce v bok a zkoumavě se na svoji důstojnici podíval. "Co tu věšíte, Baru?" zeptal se zvědavě a podíval se. Během toho, co se díval na nástěnku se rovnou zeptal na její stav. "A proč se tváříte tak sklesle?" Nakonec se k ní znovu otočil a usmál se. Potom jí pravou rukou rozcuchal vlasy. Radši jí chtěl vidět naštvanou, než smutnou. I když to rozcuchání nemyslel zle, což Baru určitě věděla. Bylo to spíš takové gesto utěšení. 
Mezitím z pokoje Chieko vyběhl bílý kocourek a začal se modrovlasé zástupkyni třít o nohu.

"Jen rozpis služeb, taichou," vysvětlila své počínání, když zapichovala poslední špendlík. Potom od Yoshira přišla další otázka a Baru si nebyla jistá, jak na ni odpovědět. Pokud už znal novou zástupkyni, tak věděl, že je Mitoshi-san pryč, takže musel také vědět, proč je tak přepadlá. Ovšem nedal jí vůbec čas na odpověď a udělal něco, co si snad ještě nikdy nikdo nedovolil, pokusil se pocuchat jí laškovně vlasy. Baru úplně ztuhla a zrudla, protože vůbec netušila, jak na něco takového reagovat. Samozřejmě se Yoshirovi rozcuchat ji nepodařilo, na to měla vlasy moc pevně stažené, takže ji vlastně jen tak podivně pohladil po hlavě, což bylo při nejmenším nezvyklé.
"Taichou!" ozvala se trochu pohoršeně, protože kapitán vůbec nerespektoval její důstojnost! Nicméně i zatímco si rychle urovnávala několik uvolněných pramínků, sledovala kapitána, protože doufala, že odhalí záhadu jeho bezstarostnosti.

Nekonome Chieko

Stála jsem tam na místě a sledovala raději papírky na nástěnce. Vypadala pěkně, uspořádaná a naprosto profesionálně. Jakoby osobu, co tenhle určitý systém udržovala, tohle vyvěšování bavilo. A podle všeho tou osobou byla Hiboru-sama. 
I když to vypadalo, že nedávám pozor na to, co si kapitán s Hiboru-sama říkají, a že by to tak běžně i bylo, tak pravý opak byl pravdou. Poslouchala jsem je, jen jsem se na ně nedívala, hlavně tedy na Hiboru-sama. Něco mi říkalo, že se jí moc nelíbí, že jsem tady, nebo spíše to, že tu není ten, co tu měl být.
V tom k mé noze přiběhl Fluffy a začal se mi otírat o nohu. Podívala jsem se na něj a dřepla si k němu. Podrbala jsem ho za ušima.

"Uhm, pardon," řekl omluvným tónem a podíval se do strany, aby na chvíli nemusel koukat Baru přímo do očí. Nemyslel to zle! Měl pocit, že Baru je vždycky naštvaná. Nevěděl, čím to je. 
Potom se na ní ale podíval a zazubil se. "Až tady dneska skončíme, tak se půjdeme podívat za Mitoshim, co vy na to, Baru?" zeptal se nadšeně. 
"Jestli budete chtít, můžete jí s námi, třeba vám dá Mitoshi nějaké dobré rady ohledně plnění funkce." 
Fluffy mezitím zažíval euforii z toho, jak ho Chieko drbala. Předl jako traktor.