9. divize, redakce Ban-Kai

ze sebe vydala zoufalé zachroptění. Vypadalo to, že z psaní opravdu nic nebude. V takovéhle situaci mohla být odpověď jen jedna - papírování. Baru ještě chvíli seděla, když uvažovala, jestli je opravdu na místě se teď věnovat kancelářské práci, ale nakonec usoudila, že to je na místě vždy! Kapitán tu není už tisíc let, a i kdyby byl, stejně by toho asi moc neudělal. Mitoshi-san... Ne. Baru si jen představila, že se nová zástupkyně pokoušela vyřídit důležité dokumenty a už se o ni pokoušely mdloby. Kdepak, vypadá to, že osud divize teď závisí na ní! Vyskočila a vydala se do kapitánské kanceláře. Pokud tam nebude dost papírování, určitě neuškodí vylepšit nástěnku...! Zábava na celou hodinu z toho jistě bude.
Opatrně otevřela dveře do kanceláře a vešla dovnitř. Hned uviděla nějaké krabice, které zabíraly skoro celý stůl, a zamračila se. Když byla na půlce cesty k nim, všimla si dveří vedoucích do další místnosti, ve které zahlédla u okna Konan. Na chvíli zapanikařila. Řeklo se přece, že se budou navzájem vyhýbat! Na dvě sekundy se zarazila a přemýšlela, jestli se má otočit a jít pryč, ale nakonec usoudila, že hlavní je chovat se normálně. Co by udělala, kdyby byl dnešek jen jeden z mnoha obyčejných dnů?
"Konan-san, máme na sebe dneska štěstí," pozdravila s mírně nervózním úsměvem. "Jen si tady vezmu nějaké papíry, nechci vás rušit, jako bych tu nebyla!" Další větu dodala skoro šeptem, protože tak nějak předpokládala, že tu někde spí děti. Začala se tedy jako by nic prohrabovat šuplíky stolu.

Konan Hana

Konan vzhlédla ke dveřím na nově příchozí. Když zjistila, že je to Baru, mile se usmála. Rychlými a přesto tichými kroky vyběhla z ložnice a přizavřela za sebou dveře, aby děti nechala ještě trochu dospat. "To je v pořádku, Baru-san. Vy přeci nikdy nerušíte." odpověděla konečně. Pak si všimla všech těch krabic a papírů, které vlastně byli její. Zhrozila se. "Moc se omlouvám, za ten nepořádek. Něco jsem hledala a ... takhle to dopadlo." pokrčila omluvně rameny. Tu velkou krabici by prozatím aspoň měla dotáhnout do skladu, aby tu nestrašila. S papíry už si pak poradí snadno.

Baru

jen mávla rukou nad krabicemi a papíry. Kohokoli jiného by za to pravděpodobně seřvala, ale Konan ne, to by si nedovolila. Asi dvě minuty se hrabala v šuplíku, když si uvědomila, že vůbec neví, co dělá, a hlavou se jí honí úplně jiné věci. Zafuněla tedy a začala od začátku, tentokrát systematicky a se soustředěním. Většina věcí byla velice pěkně srovnaná a bylo jasné, čí to byla práce. Baru našla jen několik dokumentů, které potřebovaly pozornost. Srovnala si je tedy na hromádku a chtěla je vzít s sebou do redakce, ale ještě zaváhala.
"Konan-san, vy... vy náhodou nevíte, kde je Mitoshi-san? Myslím, že jste byla poslední, kdo ho viděl... Neříkal něco o tom, kam jde?" zeptala se opatrně.

Konan Hana

Mitosthi-san? zapřemýšlela Konan. Poslední, kdo ho viděla? Co tím myslí? Ale mluvila s ním jen o vyšetřovaní. Nevšimla si, že by se někam balil, nebo jinak chystal. Ani nic neřekl. "Ne, nic neříkal. Myslela jsem, že jen něco vyřizuje." odpověděla. "Jak jste myslela, že jsem ho viděla poslední." zeptala se, ale to už sebou vystrašeně škubla a přitom si dlaní zakryla ústa. "Snad si nemyslíte, že přišel na něco ohledně...... a oni ho.......To snad né." Konan přeběhl mráz po zádech a udělalo se jí nevolno. Musela se opřít o zeď, aby nespadla na zem.

Baru

Takže nevěděla. Mitoshi zmizel, aniž by komukoli cokoli řekl. Konan napadlo to samé, co ji. Opravdu se to zdálo jako pravděpodobné a to na tom bylo děsivé. Neměly by o tom takhle mluvit, to Baru věděla, proto si dala prst před ústa, aby Konan nějakým způsobem upozornila, že i stěny mají uši, ale sama musela na chvíli zavřít oči, aby se uklidnila. Potom rychle přispěchala ke Konan a podepřela ji. Opatrně ji vedla k židli, aby se mohla posadit.
"Nevím, Konan-san. Vím jen to, že Mitoshi-san už není zástupce kapitána naší divize a jeho pokoj byl vyklizený," pošeptala jí. "Jenže s tím teď nemůžeme nic dělat, jedině věřit mu, že se o sebe dokáže postarat, pokud jsou naše dohady správné," dodala už skoro neslyšně. Když tu byl někdo jiný, kdo potřeboval podporu, bylo pro Baru snazší nerozbrečet se jako malá holka a zachovat si chladnou hlavu. Tak to bylo vždy, když měla dojem, že se musí o někoho postarat. Rychle donesla Konan sklenici vody. "Napijte se, určitě to přejde," řekla už normálním hlasem a pokusila se usmát.

Konan Hana

Byla velice ráda, že jí Baru pomohla na židli. Měla tak aspoň jistotu, že má něco pevného pod sebou. Její nohy teď rozhodně pevné nebyly. Není zástupce kapitána...pokoj byl vyklizený. opakovala si pro sebe to, co říkala Baru. "Ano, jistě se o sebe postará." snažila se uklidnit. "Děkuji." poděkovala ještě za sklenici vody a trochu se napila. "Už je to lepší." dodala. Sice se tak necítila, ale nechtěla tím zatěžovat. Hlavně nechtěla vypadat jako bábovka, která se při všem skácí. I když teď tak možná vypadala. Raději se ještě jednou napila vody a pousmála se.

Baru

úplně chápala pocity Konan, takže jí nepřipadalo, že je bábovka. Však ona sama si taky musela jít sednout, než se s tím nějak vyrovnala, alespoň dočasně. Stiskla Konan povzbudivě ruku, ale působilo to podle ní trochu hloupě, tak se začervenala a šla raději znova srovnat svou hromádku papírů. Pravda byla, že nikdy neměla žádnou kamarádku, takže netušila, jak takové holčičí věci chodí. Každopádně teď, když s někým sdílela svoje obavy, se cítila o něco lépe. Doufala, že i Konan bude v pořádku. Určitě bude. Mohla být mladší než Baru, ale už byla matka tří dětí a jistě mnohem silnější žena.

Konan Hana

Ještě pár loků vody a Konan se úplně vzpamatovala. Postavila se už i na nohy. V tuhle chvíli se o to víc chtěla pustit do trénování svých schopností. Ale koho by k využila? Moc lidí neznala, a ty co znala, tak většinou byli asi někde pryč. Z myšlenek jí však vytrhli děti. Jak se probouzeli, tak to dávali hlasitě najevo. "Pardon." omluvně koukla na Baru a hned zmizela do vedlejšího pokoje. Rychle připravila mističku s dobrou kašičkou a postupně to cpala do každého z prcků. No prcků, ono už jim za dva měsíce bude rok. Ale pořád je to velké umění do nich cokoliv dostat, aby od toho nebyli zapatlaní až za ušima.

Baru

"Jistě..." špitla a byla trochu smutná, že Konan odešla, protože se právě odhodlávala k tomu, že jí nabídne, aby si tykaly. Nedalo se ale nic dělat... děti byly důležitější. Tiše si tedy sedla k jedné straně stolu, která byla volná, a začala prohlížet papíry. Bylo jich jen pár, takže s nimi byla za pár minut hotová, ovšem pořád ještě zbývalo udělat rozpis rutinních misí a služeb pro členy divize, pustila se tedy do toho.

Nekonome Chieko 

Pomalu jsem začala přicházet k sobě. Na břiše jsem cítila tlak a také teplo, stejné teplo jako to vedle sebe, od kočičího kožíšku. To znamenalo, že ležím. Nějakou dobu mi nedávalo smysl, proč ležím a hlavně kde. Otevřela jsem oči a uviděla povědomou místnost. Někde jsem jí už určitě viděla, teprve až po pár minutách přemýšlení mi došlo, že je to můj nový pokoj. Podívala jsem se na své břicho a zahlédla bílého kocourka, Fluffyho. Vedle sebe jsem si všimla stočeného Kura, ten zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Poté se zvedl a vydal se nahoru k mému obličeji. 
Mezitím jsem se pořádně rozhlédla po místnosti a u okna zahlédla Hijikatu. V tom se mi vybavilo, co se stalo. Ta vzpomínka mi vehnala krev do tváří. Tentokrát však Kuro nenechal nic na náhodě, předními tlapkami mi sevřel tváře. "Nádech a výdech, nádech a výdech." připomínal mi. "Eee....dfíkhy, Khuro." vysoukala jsem ze sebe sotva srozumitelně, jelikož mi svíral tváře. Poté jsem se znovu otočila na Hijikatu. Uhnula jsem pohledem. "Etooo.....i Vám....děkuji." pronesla jsem k němu.

Nekonome Chieko

Vzala jsem Fluffyho do rukou, abych se mohla alespoň posadit. Položila jsem si ho na klín a hladila ho po zádech. Kuro si sedl po mé levici, takže jsem mohla hladit i jeho.
"T-to se mi...občas...stává" pronesla jsem na Hijikatova slova. Dívala jsem se za ním, jak míří ke dveřím. 
Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Převážně typu: "Určitě jsem ho nějak ranila. Takhle s sebou praštit na zem." a "Neměla bych něco říct?..." a tak podobně. Jednoduše jsem měla v hlavě guláš. Nakonec promluvil Hijikata. 
"Ano...to byl...Byla to...zábava." pověděla jsem a usmála se na něj.

-> 4. divize

Ryoko

Keďže som chudáka Yoshiho musela ponechať v opatere toho podivného doktora, z nemocnice som prešla naspäť do kasární 9. divízie, tak ako mi to prikázal Yoshiro. Nebol to najlepší nápad, ale ak to povedal on... dávalo to zmysel. Náladu zhovárať sa s niekým iným som príliš nemala. Chcem vidieť Yoshira po rokoch, a ten magor tam leží polomŕtvy. To mu ešte pripomeniem... Celá táto situácia mi značne pokazila deň.
A začal tak dobre.
Prešla som celou budovou so zamračeným výrazom na tvári. Nemalo ani zmysel tváriť sa veselo. Ak som niečo nenávidela, bolo to predstieranie a pretvarovanie sa.
Napokon sa mi podarilo dojsť do kancelárie kapitána. Dúfala som že tam nikto nebude.
Sakra.
Prišlo mi to trocha trápne, že som tu nevedela takmer nikoho meno. Mala som problém spoznať aj kapitánov. Navyše sa ich niekoľko za ten dlhý čas vymenilo. V kancelárii bola akási žena, a tak som sa len neutrálne pozdravila, dúfajúc že sa mi predstaví.
''Dobrý!''

Baru

Její práci narušila jakási černovlasá dívka, která si jen tak vešla do kapitánské kanceláře a pozdravila, jako by jí to tu patřilo.
"Dobrý... den," odpověděla Baru, aby jí naznačila, že když už zdraví, mohla by se obtěžovat říct to celé. Potom na ni hleděla a čekala, jestli nějak vysvětlí svou přítomnost tady a nebo důvod, proč ani nezaklepala.

Konan Hana

Zvítězila. Tedy aspoň na pár hodin byly děti nakrmené. Ještě je trochu opláchla, aby vypadali k světu a nebylo poznat, že právě jedli. Pak už se jí rozlezli po celém pokoji. Už aby byli velké a starali se o sebe sami. povzdechla si Konan. Nechala si Hikara s Mei hrát a vzala si do náruče Mita. Měla takovou náladu na mazlení a chování dětí. To však za dveřmi zaslechla nový hlas. Spolu s Mitem vykoukla ze dveří. Zase ona! byla první myšlenka, když uviděla Yoshirovu sestru. Nechtěla se však chovat drze, a tak vylezla z pokoje, v náruči Mita. "Našla jste Yoshira?" zeptala se mile a dokonce se tak i usmála.

Chieko > Hijikata na chvíli sklopil zrak k zemi, bylo však zřejmě spokojený, protože se usmíval. "Tak já půjdu psát," řekl ještě, párkrát prsty zaklepal na zeď vedle dveří a přikývnutím hlavy se s Chieko rozloučil. "Brzy se zase uvidíme, určitě," řekl ještě než zmizel na chodbě. 
Skoro se zdálo, že nová zástupkyně bude mít na chvíli klid od podivností deváté divize. V tu chvíli se ale v okně objevil nějaký doktor. (čti dál :-D)



Potřeboval s Mitoshim vyřešit nějaké důležité věci, tak se rozhodl, že ještě předtím, než zajde k sobě, aby se převlékl, zamíří za ním. Vzal to dvorkem a oknem, protože nechtěl, aby ho někdo v redakci viděl v tomto doktorském oděvu. Znamenao by to spoustu nežádoucích otázek a nějaký ten článek v časopisu. To by bylo ještě horší. 
Pod nohama si udělal schody ze stlačeného reiatsu a vyběhl až k oknu, kterým proskočil dovnitř.

Nekonome Chieko

Sledovala jsem Hijikatu u dveří a i když se díval k zemi, všimla jsem si jeho úsměvu. "U-určitě ano...hodně štěstí...se psaním." pověděla jsem mu ještě než zmizel za dveřmi. Kuro vedle mě se za Hijikatou culil jak měsíček na hnoji. Byl rád, že už je pryč a on si může na chvíli oddychnout
Zůstala jsem v pokoji jen spolu s kočičáky. Oba jsem je hladila a pomalu se připravovala ke vstávání, nemůžu se přeci válet celý den v posteli. V tom náhle oknem do místnosti vletělo něco bílého a velkého. Vyjekla jsem překvapením smíchaným s vylekáním a přitáhla si deku až k bradě, nevím, asi nějaký instinkt. Kuro nejprve s vykulenýma očima a nechápavým výrazem hleděl na nově příchozího. Poté se však vzpamatoval a postavil se přede mě s naježenou srstí v ochranářské pozici. "Stalker!" vyštěkl. 
"D-dobrý...den...?" vysoukala jsem ze sebe, když jsem si všimla, jak na mě zaraženě zírá.
"Co to děláš, Chii? Se stalkerama se nemáš bavit." pokáral mě černý kocour.

"Uhum." Yoshiro se cítil trochu blbě. Že by si spletl pokoj? Zamyšleně se rozhlédl po místnosti. Tohle nevypadalo jako Mitoshiho věci. Rozhodně si spletl pokoj. Pravou rukou se poškrábal na týlu a pokusil se vykouzlit nějaký příjemný a uklidňující úsměv, kterým by tu vylekanou dívku uklidnil. 
Pak mu došlo, že je tam mluvící kocour a Fluffy. "Uhum." 
Ukázal na Fluffyho. "To je Fluffy," řekl a prohlížel si černého kocoura s dívkou. Měl pocit, že už je někde viděl. Snažil se pátrat ve své děravé hlavě, ale pořád si jejich tváře nedokázal s nikým známým spojit. 
"Neznáme se?" zeptal se a pokrčil rameny.

Ryoko

Síce sa odzdravila, jej meno som však nezapočula. Akékoľvek náznaky o ktoré sa snažila som si nevšimla, pretože môj pozdrav bol slušný, bola to len alternatíva k celej fráze. Nebola som si istá čo povedať, keď ma v tom zachránila... Konan. Bola to ona. V náručí mala dieťa... Yoshiho dieťa.
''Našla. Je...'' Začala som odpovedať, no uprostred vety som zneistela. Nechcela som jej však robiť starosti. Určite ich mala dosť s deťmi.
''Je v poriadku.'' Vyčarovala som na ňu úsmev, a následne na jej syna.

Nekonome Chieko

Ten muž, kterého Kuro označil jako stalkera, se rozhlížel po mém pokoji, jako by mu něco nesedělo. Něco mi na něm přišlo povědomé, jen jsem nevěděla co. Zkoumavě jsem si ho proto prohlížela a po chvilce vždy uhnula pohledem. 
Poté se na mě podíval a pokusil se usmát. Také jsem se pokusila usmát, až z toho nakonec vznikl takový ten stydlivý úsměv.
Když ale ukázal na Fluffyho a konečně promluvil, náhle mi začaly všechny dílky skládačky zapadat do sebe. Jizva na tváři, jantarové oči, ten hlas. To byl přeci můj nový kapitán. Chvíli jsem na něj zaraženě hleděla. 
Kuro se také na okamžik zarazil, pravděpodobně mu to také došlo. "Nejste Vy náhodou kapitán Bl..." nestačil doříct, jelikož jsem ho popadla přitiskla si ho k sobě zakrývajíc mu tlamu. Moc dobře věděl, že se nejmenuje Blbshiro, jak mu říká Fluffy, ale bavilo ho to říkat. "O-omlouvám se....kapitáne Ruyichi...ž-že...jsem Vás...hned n-nepoznala." vyjekla jsem a pokusila se vtom sedě uklonit. V sedě proto, že mi na klíně ležel Fluffy a já se tak nemohla pořádně hýbat. "V-vlastně...jsme...n-vedávno...jsme...V-vám vrátili...Flfuffyho." odpověděla jsem mu na otázku.

"Uaahaa!!" Vykřikl najednou nadšeně! Vzpomněl si totiž! Sice až potom, co mu Chieko řekla, že mu nedávno donesli Fluffyho, ale vzpomněl. Byl na sebe hrdý. 
"Věděl jsem, že vás znám," řekl a překřížil ruce na hrudi. "Hm, copak tu děláte? Nejste náhodou z ... Eh," ukazováčkem pravé ruky si přejel přes spodní ret. "Ze sedmé divize?" luskl prsty, ale nebyl si tím moc jistý. "Jsem měl za to, že tohle je pokoj mého zástupce. Neviděl jste ho někde? Blonďák, asi takhle vysoký, často sebou nosí bonsai, ne?" 

Vypadalo to, že dívka se znala s Konan. Baru ji ještě chvíli pozorovala, ale potom se vrátila ke svojí práci. Nezdálo se, že by by dívka chtěla něco od ní. Čas plynul a za chvíli se stejně měla sejít s Myamoto-sama před kasárnami divize. Naštěstí už to měla skoro hotové. Rozpisy práce v pěkně úhledných tabulkách, jasně a čitelně, tak, jak to měla ráda. Když s nimi byla zcela spokojená, sebrala je ze stolu. Ve dveřích se uklonila na rozloučenou neznámé dívce a Konan, na kterou se při tom trochu usmála, a pak se vydala k nástěnce, kde začala sundávat staré rozkazy a vyvěšovat nové. Byly skoro stejné, jako ty staré... ale ne úplně!

Nekonome Chieko

Trochu jsem nadskočila, když náhle nadšeně vykřikl. Byla to změna oproti tomu zamyšlenému výrazu z před tím nebo tomu zničenému a unavenému z před před tím.
"Z páté divize, původně!" vymanil se z mého sevření Kuro, aby kapitána opravil. Kapitán pokračoval v mluvení dál. Při zmínce o jeho zástupci jsme se s Kurem na sebe podívali a poté znovu na kapitána. 
"V-vlastně...Antero-san...on...se prý...o-odešel starat...o svoje děti...nebo...tak něco." vysvětlila jsem mu. "A vrchní kapitán podle seznamu vhodných kandidátů, který po sobě prý zanechal, vybral tady Chieko." dodal Kuro. 
Tak nějak jsem tušila, že kapitán měl Antera-san rád, tedy alespoň mi to tak přišlo, při našem prvním setkání. Proto jsem se bála jeho reakce.

Potom, co Chieko řekla, se Yoshirův výraz na chvíli změnil. Mitoshi odešel? Poskočilo mu z toho srdce. Nicméně na svém výrazu to nedal znát. Tedy, už se neusmíval. Nevypadal ale ani smutně. Prostě tam jen stál a díval se na svoji novou zástupkyni. Ačkoliv by si kapitán měl svého zástupce volit sám, rozhodl se, že Mitoshimu bude věřit a jeho volbu uzná za svou. 
"V tom případě tě vítám v deváté divizi," řekl nakonec a ještě předtím, než se na Chieko opět usmál, musel spolknout smutek, který se dral na povrch. "Věřím, že budeme dobře spolupracovat." Přistoupil blíž a natáhl k dívce ruku. "Chieko," oslovil jí poprvé jménem. 
"Mitoshi, znovu jsi odešel bez rozloučení, ale hádám, že to k tobě tak nějak patří, co?" Pořád zprávu o odchodu svého nejlepšího přítele nezpracoval tak, aby s tím byl úplně smířený. Musel se o tom všem přesvědčit na vlastní oči. Ale ne teď.