13. divize

_____________________________________________

Yasumaru

klečel na zemi a okopával motyčkou mrkev. Tedy aspoň doufal. Nebyl zas takový odborník na zeleninu, takže bylo možné, že ji už dávno vytrhal a opečovával plevel... Každý hold nějak začíná. Kolem něho bylo pár dalších malých záhonků s jahodami, kapustami a bylinkami.
Bylo to teprve asi před měsícem, kdy se rozhodl, že prostranství pod oknem své kanceláře změní v zahrádku. Bylo to tam hrozně prázdné a on potřeboval nějakého nového koníčka v období, kdy nevycházely nové díly jeho oblíbené telenovely. Potřeboval trochu relaxu od tíhy kapitánování, nutnosti občas interagovat s lidmi, ze kterých byl nervózní, od myšlenek na to, že skoro všichni, které měl kdy rád, jsou mrtví... A tak se dal na zahradničení. Asi se všichni shodneme na tom, že to bylo lepší než jeho krátká epizoda, kdy se rozhodl, že bude psát básně.
Měl z toho docela radost, protože se mu to dařilo, rozhodně něco mu na těch záhonkách rostlo a vzkvétalo, ať to bylo cokoli.

"Zdravíčko, kapitáne Kuchiki." Ozval se mužský hlas. K Yasumarově zahrádce se z dálky přibližoval nějaký muž. Mával na kapitána a v druhé ruce něco držel. Když už byl dost blízko, Yasumaru poznal, že je to Hijikata Toshiro z deváté divize. "Tak co, roste vám to?" Zeptal se, když už byl dost blízko na to, aby nemusel křičet. "Mám tady pro vás něco od kapitána Ruyichiho." Řekl a ukázal Yasumarovi obálku.
"Možná si předtím ale budete muset trochu umýt ruce."

Yasumaru

se zvedl a oprášil si kolena, u toho trochu zlepšil i stav zahliněných rukou. Protože neměl rukavice. Skuteční zahradníci rukavice nepoužívají, aby byli blíže zemi!
"Dobrý den, Hijikato-san. Haha, trocha hlíny ještě nikoho nezabila!" usmál se a už se natahoval po obálce. Byl docela zvědavý, co mu Yoshiro-san posílá. Že by konečně přistoupil na jeho návrhy, že si budou dopisovat? Yoshiro totiž neměl skoro nikdy čas a Yasumarovi se stýskalo.

Když Yasumaru otevřel obálku, vypadlo na něj tohle



Hijikata se snažil zachovat naprosto profesionální výraz, ale zdálo se, že ví, o co se jedná a to zachování tváře je pro něj v tuhle chvíli dost náročná práce. Kapitán Ruyichi si z něj udělal poslíčka na roznášení narozeninových pozvánek. Vážně?

Yasumaru

Jakmile otevřel obálku a uviděl kartičku s malůvkami kawaii zvířátek, začal horečně přemýšlet, který předškoláček z deváté divize mu to posílá. Při čtení se na jeho obličeji vystřídalo hned několik výrazů. Nejdřív zavládlo "cože", potom "haha, vtip", následně "aha ne vtip" a nakonec všeobecné "co se to sakra děje". Musel si to přečíst znovu, ale nic se tím nevyjasnilo. Složil tedy pozvánku, vrátil ji zpět do obálky a vzhlédl ke Hijikatovi s výrazem, který říkal, že svět už nikdy nebude stejný. "Víte... už asi chápu, po kom to ten Hikaru má..." poznamenal. Potom se ohlédl na svoje záhonky. Pak zpět na Hijikatu. A zpět na záhonky. Nejspíš čekal, že mu někdo z nich řekne, co si má o tom všem myslet. "No... děkuji za doručení, Hijikato-san..." bylo vše, na co se dál zmohl. Furt před sebou viděl toho tuleně...

Hijikata se zasmál. "Kapitáne, o tom nikdy nebyl pochyb." Vážně to Yasumarovi došlo až teď? Hijikata se uklonil. "Nemáte zač, kapitáne. Jen dělám svoji práci, která se z důstojníka a redaktora očividně změnila na doručovatele narozeninových pozvánek. Ještě jich tu několik mám." Poklepal si na koženou taštičku u pasu. "Přeji vám hezký den, kapitáne. Doufám, že nás zase někdy přijdete navštívit do deváté!" Rozloučil se Hijikata s Yasumarem a pomalu se dal na odchod. Samozřejmě ještě neutíkal, kdyby mu Yasumaru něco chtěl.

Yasumaru

jen mával a sledoval, jak Hijikata pomalu, opravdu hodně pomalu odchází. Že měl ještě několik pozvánek? Kdo všechno byl pozvaný? Jak moc neslušné by bylo, kdyby nepřišel?? Když byl dítě, měl krátké období, kdy si přál, aby byl housenka, a tak chodil neustále v převleku housenky, který si sám vyrobil ze spacáku, a skoro všichni se mu smáli, což ho dodnes traumatizovalo. Jak tak mával Hijikatovi, začínal mít trochu záchvat paniky, ale snažil se to skrývat, než mu plně zmizí z očí.
Když ho už vůbec neviděl, skočil oknem do své kanceláře a začal horečně přemýšlet, jak se z toho vyvlíknout. Po chvíli se naštěstí vzpamatoval. Však je to oslava jeho blízkého kamaráda, všichni tam budou dospělí, být v kostýmu je přece povinné, určitě se mu nikdo nebude smát!
Trochu si oddychl. Pak si uvědomil, že zapomněl, kdy má Yoshiro narozeniny, a nemá pro něho žádný dárek.
Rozhodl se, že mu daruje plody svojí zahrádky, a opět vyskočil oknem ven a popadl motyku. Snad už je něco zralé!

"Meooow!" Ozvalo se vedle Yasumara. Jednooký kapitán si všiml, že se mu kolem nohou začala motat černá kočka. Taky si všiml toho, že je mu v něčem hodně podobná. Chybělo jí jedno oko. To druhé měla červené. Chvíli se na Yasumara dívala, potom oko zavřela, začala příst a třít se kapitánovi o nohu.

Yasumaru

se velmi soustředil na identifikaci té nejkvalitnější zeleniny, takže když těsně vedle něho najednou někdo zapmňoukal, zapištěl jak morče. Mužné morče samozřejmě. Naštěstí to byla jenom kočička, i když trochu podivná. Nikdy dřív ji tady neviděl.
"A... ahoj?" začal konverzaci. "Chudáku, co se ti stalo s očíčkem?" navázal a začal kočku samozřejmě hladit, když k němu sama došla a vypadala tak přátelsky.

Kočka se nechala hladit a na to, co se jí stalo s okem samozřejmě neodpověděla. Kuro byl zatím pořád jediná mluvící kočka v Seireitei. Tahle jenom přátelsky mňoukala a předla během toho, co se kapitánovi otírala o nohu. Možná byla hladová z těch Yasumarových mrkví.

Yasumaru

Kdyžto trvalo už delší chvíli a kočka se neměla k odchodu, začal mít opravdu pocit, že po něm asi něco chce.
"No... že bys měla hlad? Počkej, možná něco najdu..." zamumlal si pro sebe a opět vylezl oknem do kanceláře. Prohrabal své zásoby. Měl tam zrní pro ptáky na zimu a taky granule pro kapry v divizním rybníčku. Měl takový dojem, že by tam někde měl mít ještě poslední konzervu s kočičím jídlem. Minulý rok sem k němu chodila nějaká opuštěná kočka, tak se o ni staral, krmil ji, a ona potom zmizela a nikdy se nevrátila... jen ta jedna konzerva po ní zůstala. Ha! Opravdu tam byla. Yasumaru ji popadl, vzal misku, co se povalovala na poličce, a vrátil se ven.
"Něco jsem našel!" oznámil spokojeně černé kočce, jestli tam tedy ještě byla.

Když se Yasumaru vrátil, kočka tam pořád byla. Vrtala se rypákem v té jeho zahrádce. Musela mít opravdu hlad, protože se z ní snažila vytáhnout jednu mrkev. Když ale uviděla jednookého kapitána, přestala a zamňoukala na něj. Zřejmě kočičce došlo, že ta věc v jeho ruce, asi bude jídlo!

Yasumaru

se usmál. Vždycky rád pomohl zatoulanému zvířátku. Vyloupl víčko a ještě se ujistil, že je obsah nezávadný, naštěstí to vypadalo dobře. Vykydl tedy do misky kousky hovězího v omáčce a položil to před kočku. Sám se začal vrtat zase v mrkvích. Sice chtěl pozorovat, jestli to kočce chutná, ale zároveň potřeboval i vybrat tu nejhezčí mrkev pro Yoshira-san.

Kočička se pěkně napapala. Celou misku kompletně vyčistila a radostně zamňoukala. No. A pak tam prostě dál seděla a koukala na Yasumara, jak se vrtá ve své zahrádce a hledá mrkev. Nevypadalo to, že se někam chystala jít.

Yasumaru

byl pod tím pohledem trochu nesvůj, ale byla to přece jenom kočka. Zároveň ho to i těšilo, vypadalo to, že si ho oblíbila. Pravda, dal jí najíst.
"Promiň, já už nic víc nemám," řekl jí, aby bylo jasno, že z něj už nic nedostane, takže pokud jí jde jen o tohle, může klidně jít. Snažil se hrabat v hlíně, ale přece nemohl pracovat, když byla v dosahu kočka. To prostě nešlo, to by bylo proti přírodním zákonům. Takže toho nechal, sedl si ke kočce a začal ji drbat. Přitom jí říkal, že je hodná a hezká kočička.

Kočičce se asi moc líbilo, že jí Yasumaru říká, že je hodná a hezká. Nechala se hladit, pěkně předla a mazlila se kapitánovi o nohu. Vypadalo to, že je kočka rozhodnutá - Yasumaru bude její nový pán. Možná, že jí byl Yasumaru sympatický i tím, že měl stejně jako ona jen jedno oko.
"Mňau." Řekla kočka morčeti. Pak ho prostě obešla a skočila oknem dovnitř stejně jako Yasumaru předtím.

Yasumaru

"Eee... copak tam hledáš?" zeptal se trochu nervózně, narovnal se a rychle nakoukl oknem dovnitř. Byl by docela nerad, kdyby si kočka spletla jeho kancelář se záchodem... Rád by řekl, že se to ještě nestalo, ale to by lhal.

Kočka si nespletla záchod a polštář. Všechny svoje potřeby dávno vykonala do Yasumarovy zahrádky někde mezi mrkve. Hledala nějaké pěkné místečko, kde by se mohla uvelebit. Zatím se jí dost líbil Yasumarův stolek. Pěkně ladně si na něj vyskočila, protáhla se a lehla si.

Yasumaru

Když viděl, že si lehá, zklidnil se. Dokonce z toho měl i radost. Cítil se poctěně, že si právě jeho kancelář vybrala kočka ke svému odpočinku.
"Dobře, tak dobrou noc, kočičko," popřál jí a vrátil se k tomu, co dělal. Konečně se mu podařilo najít mrkev (ne tu nejhezčí mrkev, ale aspoň nějakou, chápejte), tak ji vytrhl a představoval si, jak bude vypadat ovázaná krásnou stuhou. Pak mu došlo, že oslava je za týden, takže bylo asi předčasné ji trhat teď. No... stejně vypadala ještě dost malá. Třeba za týden najde nějakou větší. Rozhodně je bude muset víc zalévat! Z toho všeho rozrušení dostal žízeň na čaj, tak si ho šel sám udělat, protože neměl žádnou krásnou zástupkyni, která by mu ho připravila. Ach, nostalgické vzpomínky...
Po chvíli pití zeleného čaje s jasmínem ho něco napadlo.
"Nechtěla bys být můj zástupce?" zeptal se kočky, která asi spala.

Kočka Yasumarovi neodpověděla. Nejspíš nevěděla, co po ní chce. A nebo ho prostě jenom ignorovala. Už to vypadalo, že s Yasumarem nikdo mluvit nebude. Chudáček morčátko. Jenže potom bylo ticho konečně přerušeno. Dost možná ho ale přerušil někdo, koho Yasumaru v tuhle chvíli vidět nechtěl.
"Heeeey!" Už z dálky ten hlas poznal. Věděl, že s ním vždycky přichází nějaké potíže. "Strejdo Yasumaru."
U okna, za kterým byla kapitánova zahrádka, se objevila bílá hlava s nějakými sponkami. Tetování pod okem, úsměv od ucha k uchu. "Jak se dneska máš? Věřil bys tomu, že jsem ztratil peněženku?" Začal se smát. "Nejdřív jsem chtěl jít za rodiči, ale táta tam nebyl. No a uvědomil jsem si, že máma by mě nejspíš zabila do hlavy. Takže! Jsem tady. Mám hlad a potřebuju, abys mě pozval na něco strašně nezdravýho!"

Yasumaru

Kočka nic neříkala.
"Mlčení znamená souhlas... nekko-fukutaichou!" usmíval se Yasumaru a užíval si klidu a míru a dobrého čaje. Bohužel to dlouho nevydrželo. Yasumaru dostal menší infarkt z toho řevu venku, hlavně se tedy bál, že by to mohlo probudit jeho novou zástupkyni.
"Ehm... ahoj, Hikaru," pozdravil sereteiského decora krále. Potom si položil prst na rty a ukázal na (možná) spící kočku, aby Hikaru pochopil, že by mohl být i potichu. Sám se zvedl od nedopitého čaje a raději urychleně vyklidil prostor. Věděl, že i kdyby Hikaru na chvíli zmlkl, moc dlouho to nevydrží, takže bude lepší ho co nejrychleji odvézt pryč. "Dobře, co by to mělo být?" zeptal se mile, když s rukou kolem Hikaruových ramen mizel rekordní rychlostí z pozemků 13. divize.

"Já nevím. Třeba hamburger? Pizza? Hamburger a pizza?" Zeptal se. Hikaruovi se moc libilo, jak ho strejda Yasumaru rychle vedl pryč. Musel vážně hodně chtít utratit svoje peníze!
"Dáš si se mnou ne? Vypadáš hladově! Nezhubl jsi náhodou nějak moc? Možná to je tou páskou přes oko. Nevím. A co jinak? Ty máš vážně kočku? Kdy se to stalo?" Vychrlil na Yasumara najednou lavinu slov.

Yasumaru

"No, vlastně není moje, je to svobodná kočka," opravil mladého Ruyichiho. O tom, že je to ode dneška jeho zástupce, se nezmiňoval. Nechtěl šířit novinky, když ani nevěděl, jestli tu kočku ještě někdy uvidí. Už tolikrát se zklamal... Na Hikaruovy řeči o tom, že zhubl, se na něj jenom kriticky podíval. "Já jsem pořád stejný, to jen ty jsi tlustší!" pokáral ho se zvednutým ukazováčkem. "Ještě jsem neslyšel o nikom, kdo by jedl každý den pizzu a ovládl bankai," zkusil motivovat Hikarua ke zdravé stravě. Zároveň s ním mířil do vegetariánské restaurace a palačinkárny, jenže to Hikaru nemohl vědět, protože byla hned naproti pizzerii. Tedy, možná to mohl vědět, tenhle trik Yasumaru zkoušel pokaždé.

Proč píšem sem wtf >>>>>>>>>>> něco v zajímavých místech

// pls no kill 4 spam