9. divize, redakce Ban-Kai

Konan Hana
 
"Hmmmm to ano, je zapotřebí kočár. Na tyhle děti určitě." Zamyslela se nahlas a přitom se podívala na děti. O kočáru matce zapomněla říci. Začala honem přemýšlet, jak by to mohli vyřešit. No, nakonec řešení přišlo samo, tedy přesněji v podobě Mitoshiho. "Ehm....děkujeme. To je....super." usmála se překvapeně, ale moc jí to potěšilo. Mitoshi byl prostě k nezaplacení. Dneska k tomu všemu ještě i zářil. Toho si Konan nikdy předtím nevšimla. Lehce se naklonila k Yoshirovi a nenápadně se ho šeptem zeptala. "Tvůj podkapitán bere nějaké prášky?" Ale snažila se přitom mile usmívat.

Ruyichi Yoshiro

Ve dveřích se objevil Mitoshi, ze kterého vyzařovala pozitivní aura. Yoshiro si ho podezřívavě prohlížel. Chvíli přemýšlel nad tím, co ho do takového stavu mohlo dostat. Pro odpověď nemusel chodit daleko. Šibalsky se na Mitoshiho usmál a zdvihl palec. Bylo to jasné, jeho zástupce si určitě prožil divokou noc s nějakou ženou. Yoshiro sám vždycky zářil jako radioaktivní lampa na drogách. 
"To nejsou prášky, Konan," odpověděl, dal si před pusu ruku a nahnul se k ní tak, aby jí do ucha mohl pošeptat slovo na tři písmena, začínající na s a končící na x. 
Mitoshimu z Yoshirova pohledu muselo dojít všechno.

Konan Hana

Nechtěla věřit tomu, co jí Yoshiro pošeptal. Překvapeně otevřela pusu. "Neee!" Pak se podívala na Mitoshiho. "Jo?" Nakonec ale stejnak zavrtěla hlavou. "Ne. Podle mě je v tom ještě něco jiného." Snažila se přesvědčit Yoshira. Každý blažený výraz hned nemusel znamenat, že dotyčný si užil.
Konan se začala červenat, protože si uvědomila, že dělá, jako kdyby Mitoshi nebyl v místnosti, ale opak byl pravdou. "To máme krásné ráno, že? Snad jste celé ráno nedělal jen papíry podkapitáne Antero?" snažila se zamluvit svojí neuváženost.

Ruyichi Yoshiro


Pravou rukou mávl na svého zástupce, aby ho konečně přivítal ve své kanceláři. "Zdravíčko, Mitoshi! Nemá cenu ptát se tě, jak se dneska máš, co?" zachichotal se, ale následně si odkašlal, aby celou situaci nekazil. 
Když Konan zmínila papíry, Yoshiro se podíval na svůj stůl a polkl knedlík v krku. Už jenom představa toho, že se do toho jednoho krásného dnešního dne bude muset pustit, ho mučila takovým způsobem, že i smrt byla přijatelnější možností, než právě ona práce. 
"Musíme to dělat?" zeptal se sám sebe, než se znovu podíval na Mitoshiho. Ani nad tím nemusel přemýšlet a už mu to došlo. Vždyť nejlepší osoba na tento typ práce byl právě Mitoshi! On to určitě dělá rád, jinak si to Yoshiro ani nedokázal vysvětlit. Blonďák vždycky všechnu práci udělal jako by to vůbec nic nebylo a ještě mu dokonce zůstala i energie. Buď to byl opravdový drsňák, a nebo si to prostě nějak uměl zařídit.

Mitoshi

Nějaké Yoshirovy zvrhlé představy o tom, co to vlastně dělal večer přešel bez větší reakce.
"Jistěže, že jsem dělal i něco jiného, například jsem vám šel pro kočárek," odpověděl první Konan, ale to už se jeho pohled přesunul na Yoshira. Pohled jako by mu někdo ukradl gumovou kachničku. Pohled jako by se mu stala ta nejhorší věc v životě. Pohled jako by mu ukradli drahého přítele. Přesně takhle si Mitoshi vyložil Yoshirův pohled na stůl. Volnou rukou shrábl ze stolu i ty spisy, co zrovna donesl.
"Ano mám se opravdu výborně! S mými drahými dětmi vše proběhlo v nejlepším pořádku!" řekl z vesela.

Konan Hana
 
Vítězoslavně šťouchla do Yoshira a zatvářila se stylem, jako že zase měla pravdu. Nebylo to co si myslel Yoshiro. "Za ten kočárek ještě jednou děkuju." poděkovala Konan. "A jsem ráda, že to s vašimi dětmi dopadlo tak dobře. Nedivím se, že tak záříte. Teď mě prosím omluvte, jdu připravit děti na výlet." omluvila se a odešla zpět do ložnice, kde už na ní koukaly děti, které se mezitím probudily a měly hlad. Takže ty prcky musela nakrmit.

Mitoshi

"Ale pochopitelně, splňte si svou mateřskou povinnost," řekl Konan a podíval se, jak zmizela v ložnici. Pak se stále celý rozzářený otočil na Yoshira. Opravdu z něj zářila dobrá nálada a energie. To, že ho Kira a Hiyori, pochopitelně po krátkém šoku, přijali a řekli mu tati ho... Dojalo je asi to správné slovo. Slzy štěstí si samozřejmě nechal na doma, přeci jen to byl poker-face Mitoshi...
"Budeš něco potřebovat?" zeptal se Yoshira.

Baru

moc dobře nespala, nebylo jí dobře. Přisuzovala to nervozitě, protože pořád musela přemýšlet o tom, co se stalo v onsenu. Když dorazila ke svému pracovišti, musela se urychleně posadit, protože se jí udělalo nevolno a zamotala se jí hlava. Zavřela oči a doufala, že to rychle přejde.

Ruyichi Yoshiro

Natočil hlavu do strany, přivřel oči a samolibě se usmál. Mitoshi, ach Mitoshi. Byl prostě skvělý. Yoshiro věděl, že se na něj může spolehnout! Odkašlal si a s vítězoslavným úšklebkem zastrčil ruce do kapes svého dlouhého bílého kabátu. Aby Mitoshimu naznačil, kterým směrem se jeho žádost bude ubírat, nenápadně očima zamrkal na hromadu papírů na stole.
"Víš, Mitoshi," začal takovým 'totálně nenápadným' tónem, ze kterého bylo úplně jasné co se v následujících vteřinách bude dít. "Dneska budu mít hodně práce s dětma a... Ty odporné papíry." Ještě na něj dvakrát zamrkal jako štěně, které dva dny nejedlo a v tichosti vyčkával, jaká bude jeho reakce.

Mitoshi

V tuhle chvíli považoval Yoshirovo překrucování, nenápadný tón a nevinné obličeje za celkem rozkošné. "Jasně, papíry'" řekl s milým úsměvem. "Jak jsem říkal, klidně si vem volno, já si to tady nějak zorganizují," oznámil konečně svému kapitánovi. Ze stolu vzal tedy papíry, které sám před chvíli donesl a pomalu se rozešel ke dveřím. "Tak už vás nechám! Kdyby jste něco potřebovali, tak víte, kde mě najít!" s těmito slovy zmizel za dveřmi a vykračoval si do vlastní ubikace.

Ruyichi Yoshiro


Nestačil se divit tomu, jaká krásná píseň šla z Mitoshiho úst. Tolik lahodila jeho uším. Volno? To znělo tak úžasně. Skoro jako plán! Ještě než Mitoshi vzal papíry, Yoshiro měl chuť k němu přiběhnout a dát mu pusu. Po tom, co ty papíry vzal, to málem udělal, ale řekl si, že by to asi nebylo moc vhodné, kdyby takhle kapitán líbal zástupce. Měli by si udržovat profesionální vztah. 
"Děkuju, Mitoshi, moc si toho vážím." Yoshiro se culil jako prasátko na hnoji. Předtím, než Mitoshi odešel, Yoshiro přikývl na jeho slova, a když za sebou zástupce zavřel dveře, Yoshiro si povyskočil se zatnutou pěstí. 
"Nikdo z vás nemá lepšího zástupce, kapitáni! Nikdo!" řekl potěšeně a znovu opakoval proces s výskokem. Teď už jen musel počkat na to, až Konan nakrmí děti, aby mohli vyrazit.

Konan Hana

Dneska krmení dětí vzala trochu větší rychlostí. No přesněji krmila dvě děti najednou. Už v tom začínala být dobrá. Mezitím co si Yoshiro s Mitoshim povídali, jeden z mnoha užasných členů dévaté divize přinesl do kanceláře tašku plnou věcí, o které matku prosila. Sama matka přijít nechtěla, protože u ní Konan měla vroubek. Její matka se ani tolik nezlobila, že Konan měla děti, které jí ještě neukázala, ale protože Konan měla děti a stále nebyla vdaná!
Konan tedy nakrmila děti a pak si došla do kanceláře pro ty věci, konečně mohla děti obléct do něčeho normálního. Všimla si, že už Mitoshi odešel. "Tak co? Máš čas?" zeptala se netrpělivě.

Baru

Redakce byla téměř prázdná a nikdo si jí nevšímal, což ale uvítala. Nesnášela, když se cítila ponížena, a teď by to tak bylo, kdyby se někdo zastavil a zeptal se jí, co s ní je. Říkala si, že za chvíli asi bude muset jít blinkat, akorát si nebyla jistá, jestli se jí podaří nějak dojít na záchody. Cítila, že jí na čele naskakuje studený pot.

Ruyichi Yoshiro

Když uslyšel, že se otevírají dveře do ložnice, ohlédl se a uviděl Konan. Zeptala se Yoshira, jestli má čas. Nad odpovědí samozřejmě vůbec nemusel přemýšlet. Dvakrát bezeslova přikývl a posadil se na stůl.
Bělovlasý kapitán se pořád usmíval z nadšení, které bylo způsobeno Mitoshiho ochotou.
"Už mám docela hlad. Věřím, že ty taky," řekl trochu popohánějícím tónem. "Nepotřebuješ s něčím pomoct?" zeptal se ještě.

Konan Hana

Konan si z popohánějícího Yoshirova tónu nic nedělala. Prostě ten tón ignorovala, ale přitom se usmívala, protože byla šťastná, že spolu můžou strávit další chvilku. "Ano, mám hlad. To máš pravdu." přikývla. "No a pomoc asi nepotřebuji. Tedy jestli si náhodou nechceš zkusit oblékání budoucího kapitána první divize." řekla šibalky jako výzvu, který Yoshiro jisto jistě nezvládne a přitom pomalu odcházela do ložnice. Očkem přitom koukala, jak se Yoshiro na výzvu zatváří.

Baru

se rozhodla, že nebude zvracet, ani kdyby ji to mělo stát život. Bylo to pod její důstojnost! Zhluboka dýchala a začínalo jí docházet, že dneska toho asi moc neudělá a nejspíš by se měla jít omluvit a následně si lehnout a vyspat se z toho. Určitě něco špatného snědla... rozhodně to není z té divné vody, ve které se koupala, jinak by jí kapitán Ramperouge už dal vědět... ne? Nějakým zázrakem se postavila, jenže jí svět zčernal před očima, zamotala se jí hlava a ona se skácela s mírných žuchnutím na zem.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro samozřejmě rád překonával všechny výzvy a překážky, které se mu do připletly do cesty. ALE NE DNES! Usmál se, přejel si ukazováčkem přes bradu a s lusknutím ukázal na Konan. "Ty to určitě zvládneš!" Řekl přesvědčivým a zároveň hrdým tónem. Samozřejmě Konan naprosto věřil v těchto dětských záležitostech. On sám by nejspíš nevěděl, co má dělat, a kdyby se dítě pokoušel oblékat, mohlo by to skončit výbuchem Seireitei. 
Odkašlal si. "Půjdu na chvíli na čerstvý vzduch," řekl, přikývl na modrovlásku a vyrazil ven ze dveří. 
Zastrčil ruce do kapes a dal se do cesty. Otevřel dveře do redakce, kterou, jak už jistě všichni, kdo čtete devátou divizi, víte, musel projít, aby se dostal ven. Nejdříve bez povšimnutí prošel kolem Baru, která se válela na zemi. Po několika vteřinách se ale zastavil. Zamrkal a couvl zpátky o několik kroků. 
"Baru?" oslovil zombie. "Jste v pořádku?" zeptal se.

Baru

neodpověděla, protože byla v mrákotách. Nebyla úplně tuhá ale ani nereagovala.

Ruyichi Yoshiro


Bělovlasý kapitán si dřepl a naklonil hlavu do strany. Přemýšlel, jestli by měl zavolat doktora, ale bál se, že kdyby to udělal, poslali by Genmu a to by byl konec všeho. Kdyby se ten špejložrout dozvěděl, že má Yoshiro tři děti, skončilo by to katastrofou. Asi. 
Rozhodl se tedy, že do Baru píchne ukazováčkem. Pích. Dvakrát zamrkal a čekal, jestli se něco stane.
"Baru? Haló? Tady váš kapitán," oznámil. Kdyby se v této situaci ocitl kdejaký jiný muž, nejspíš by toho využil ve svůj prospěch. Naštěstí takový nebyl! Znovu zamrkal a zase do Baru píchl prstem. "Žijete?" zeptal se.

Baru

zakňučela a zamračila se, potom se chytila za břicho a schoulila se do klubíčka. Nevěděla o sobě, to byla jediná omluva pro takovéto chování před kapitánem divize. Ale pomalu přicházela k vědomí a tvrdé realitě toho, že se válí po zemi před svým nadřízeným a ještě na něj vrčí. Když jí to došlo, bylo to strašné, to byl ten nejhorší pocit. Bylo jí blbě a ještě se cítila tak trapně jako už dlouho ne, naposledy když Kyouhei pověsil její kalhotky na nástěnku 13. divize. Sice nevěděl, že jsou její, ale stejně to bylo příšerné, jelikož k nim napsal "vítěz soutěže Miss babské bombarďáky"!! Prostě noční můra, stejně jako toto.
"Taichou..." zaskuhrala Baru a nejradši by se propadla. Začala se proti svému zdravému úsudku hrabat na nohy, až jí to moc nešlo.

Ruyichi Yoshiro


Ha! Přece jen žije! Byl hrdý na svoje léčebné metody. Kdyby nebyl takovým super mužem, možná by mohl zkusit konkurovat Genmovi! No, zase se nemohl přechvalovat, musel přece pomoct Baru! 
Když se tedy zrzka začala zvedat, Yoshiro jí pevně podepřel a pomohl jí. Nechtěl ale aby v takovém příšerném zombie stavu stála, takže k ní přisunul židli a posadil jí. 
"Co se děje? Jste nemocná?" zeptal se starostlivě a začal se rozhlížet po redakci. Nikoho v ní ale neviděl. Nejspíš si dnes všichni novináři vzali příklad ze svého kapitána.

Baru

"Ne... já... nevím... ta voda..." snažila se o odpověď, i když se to moc nedařilo. Bylo jí strašně. Přemýšlela, co by kapitán udělal, kdyby ho poblinkala... radši to nehodlala zkoušet, pokud to jen trošku půjde. Závratě trochu přešly, ale stejně jí bylo pořád zle, což na ní bylo celkem vidět.

Konan Hana
 
Tak trochu od Yoshira čekala jinou odpověď, ale co se dalo dělat. Pokrčila rameny a odešla do ložnice. Tam už čekaly smějící hyperaktivní miminka. Obléct hyperaktivní miminka není jen tak. Ne všechno oblečení se jim líbilo. Nejvíce je bavilo oblečení si sundat, protože viděli, jak to Konan rozčilovalo. Po velkém boji byli všichni prcci oblečený a v kočárku. Samozřejmě si vybraly ty hračky, které dělaly největší hluk a strašně se při tom smály. Konan vyrazila s kočárkem ven přes redakci.
V redakci narazila na Yoshira a zelenou Baru-san. Zabrzdila kočárek stranou a přešla k nim. "Co se stalo? Vůbec nevypadá dobře." pronesla pro začátek. "Neměla by jít do 4. divize na prohlídku?"

Ruyichi Yoshiro

"Vypadáte strašně, Baru," řekl Yoshiro a vůbec si neuvědomoval, jak blbě to vyznělo. Zdálo se, že každou chvíli hodí šavli. Yoshiro nechtěl být u ní, až se to stane, ale nemohl jí opustit.
V redakci se zanedlouho objevila Konan a hned řekla něco, co znělo jako plán! Yoshiro přikývl.
"Odnesu jí tam co nejdřív," oznámil, prokřupal si prsty a usmál se na Konan. Když se pozvrací, tak ať je to radši na Genmu, než na jeho krásný bílý kabát! Představa pozvraceného Genmy vypadala dost vtipně.
"Hned jsem zpátky," řekl, chytil Baru kolem pasu a i s ní shunpem zmizel. Jediné, co po nich zůstalo, bylo několik poletujících papírů, které plachtily k zemi.

Mitoshi

Když se posadil ve své kanceláři ke svému stolu a spokojeně začal vyplňovat papíry, naprosto vypl. Nijak extra nepřemýšlel nad obsahem dokumentů, už vůbec neposlouchal, co se děje kolem, prostě byl vůči všemu naprosto apatický. Po vyplnění pár čísel a napsání pár podpisů se zvedl a protože mu bylo horko, odložil si svůj pláštík na háček u dveří a sboji drahou zanpakuto postavil jako obvykle do předem připraveného stojánku. Když se vracel ke svému stolu, rozprašovačem zvlažil svou bonsai a mini nůžkami ji trochu zkrášlil. Usmál se nad svým dílkem a poté opět zasedl za stůl.
Najednou si ale vzpomněl na věc, kterou chtěl udělat už včera! Vytáhl prázdný list papíru a po krátkém zamyšlení do něj začal pomalu vypisovat žádost o super tajný ultra sledovací počítač zabudovaný do stolu. Když ho viděl u Yoshira, okamžitě si ho zamiloval.