9. divize, redakce Ban-Kai

Yori

chvíli mlčel, protože po pravdě byl šokovaný, že Chieko nic neví. Byla ale pravda, že kapitán tady nebyl, takže ji nemohl zasvětit. Bylo to tedy na něm. Sám nikdy podkapitánem nebyl, ale rozhodl se co nejlépe přiblížit Chieko náplň její práce, jak ji viděl on.
"Znamená to být stále po ruce kapitánovi a divizi, dělat kapitánovu práci, když není přítomen, dohlížet, aby kapitán dělal svou práci, když je přítomen, vědět o všem a o všech, jít divizi příkladem, udržovat řád a vysokou morálku." Když to shrnul, posunul si brýle na nose. Nebylo to moc konkrétní a nijak to Chieko nezáviděl, vzhledem k tomu, že hned při nástupu do funkce by měla v podstatě velet divizi, jelikož kapitán tu nebyl. Naštěstí on to měl pevně v rukou, jako vždy, takže nehrozilo, že se pod jejím nejistým vedením vše zhroutí.

Nekonome Chieko

Jeho mlčení mě trochu děsilo, nad čím asi přemýšlel? Jakmile se však rozpovídal, s každou další povinností mi víc a víc vylézaly oči z důlků a začalo se mi dělat mdlo. Jediné, co se mi honilo hlavou bylo: "Devátá skončila.".
Chtělo se mi utéct, někde se schoulit do klubíčka a celkově žít jako hikikomori. Ano, jsem velmi statečný a optimistický člověk, co se sebehodnocení týče. Nezbývalo mi než doufat, že se kapitán brzy vrátí.
"A-Aha..." pronesla jsem, když mi došlo, že asi čeká na odpověď nebo alespoň nějakou reakci.
Kuro se uchechtl. Asi mu zatím nedošlo, že mi bude se vším pomáhat.
"A...být na mém místě...co byste udělal jako první?" zeptala jsem se ještě Yoriho.

Yori

"Hmmm..." zamyslel se opět. Ano, co by udělal, kdyby byl zvolen na místo zástupce, které si tak spravedlivě zasloužil už v minulém století?? Asi by zcela předělal využití rozpočtu, změnil redaktory rubrik, zefektivnil způsob, jakým se dává dohromady Ban-Kai... "Asi bych nakrmil kapitánovi kočku a představil se divizi," usmál se neprostupně, až příliš mile.

Nekonome Chieko

Trpělivě jsem vyčkávala, co nakonec odpoví. Kuro netrpělivě vrtěl svým rozdvojeným ocasem a u toho pokukoval po bílém kocourkovi na mé hlavě. Za prvé, žárlil na kocoura. A za druhé, neměl moc v lásce Yoriho. Asi mu vadilo, že se mu nepovedlo ho vylekat svou mluvící schopností. 
Když Yori promluvil. "To...to bych mohla zvládnout." Rozzářily se mi oči a hned na to jsem se tvářila nějak takhle. Jeho úsměv mě mile překvapil. Vůbec mě ani nenapadlo za tím úsměvem něco hledat. Dokonce i on se umí usmívat. pomyslela jsem si.
"S tim druhym bych si tak jistý nebyl." uchechtl se Kuro a mně pomalu docházelo, že má pravdu.
"Děkuji." poděkovala jsem Yorimu za radu a zdvořile se poklonila.

Yori

"Jistě. Kdybyste ještě něco potřebovala, najdete mě v redakci." S tím se také uklonil a odešel.

Nekonome Chieko

Spolu s Fluffym a Kurem jsme na chodbě osaměli. "Neboj, už je pryč." pronesla jsem směrem k bílému kocourkovi na mé hlavě. Jednou rukou jsem ho nahmatala na své hlavě a podrbala ho za ušima.
"Tak co, Fluffy? Ukážeš nám, kde je tvá miska?" zeptala jsem se ho. Kuro mu to trochu neochotně přeložil do nyanštiny. Nechtěl ho na mé hlavě.

Nekonome Chieko

Jen co Kuro začal překládat, se dal Fluffy do pohybu. Pěkně mě poškrábal na hlavě. Bolelo to, no bolelo, spíš pálilo, jak to většinou škrábance umí. Vyhrkly mi i slzy a chtělo se mi brečet. Nebreč, teď jsi podkapitán, podkapitáni nebrečí. říkala jsem si a mnula si bolavé místo. Raději jsem následovala bílého kocourka až ke dveřím, které jsem moc dobře znala. Kapitánova kancelář! chvíli jsem tam jen tak stála, sledovala škrábajícího Fluffyho a sbírala odvahu. Mám vstoupit, nemám tam vstoupit... honilo se mi hlavou. Poté jsem si vzpomněla na to, co by udělal Fukushima-san - nakrmil by Fluffyho. Musím dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla, zaklepala. "Ojamashimasu." pronesla jsem jako vždy tiše a otevřela dveře, čímž jsem vpustila Fluffyho dovnitř. Vešla jsem za ním a hledala misku a kočičí jídlo. Kuro šel celou dobu mlčky za mnou.

Nekonome Chieko


Nervózně jsem se rozhlížela po místnosti. Když se však ozvalo bouchnutí, nadskočila jsem a prudce se otočila za zvukem. Uff...jen fotka. oddychla jsem si a vykročila směrem ke stolu, kde jsem fotografii v rámečku znovu postavila. Všimla jsem si na ní kapitána Blb...Ruyichiho s blonďatým mužem. Byl to ten, co měl dětskou ruku v nose. Určitě to byl ten předchozí podkapitán. Poté jsem si vzpomněla na Fluffyho. Vyhledala jsem ho pohledem u jeho misky a všimla si Kura hypnotizujícího výběr kočičího žrádla. Jakmile zjistil, že jsem si ho všimla odtrhl pohled a znuděně se díval z okna. Doma měl jídla dost a kdyby dostal najíst, kdykoliv si řekl, byla by z něj chlupatá koule, která by neprošla ani dveřmi. 
Došla jsem k nim a prohlédla si tu zásobu. Už před tím jsem tušila, že je Fluffy milovaný kocourek, ale tohle mě v tom utvrdilo ještě víc. 
Vzala jsem jednu z konzerv a její obsah přendala do misky. "Dobrou chuť, Fluffy." popřála jsem mu. Vytáhla jsem z kapsy kočičí pamlsek a zamávala jím Kurovi před nosem. Jeho výraz se změnil na zaujatý a chtivý. Skočil po něm a  a slupnul ho s tím spokojeným kočičím výrazem.

Nekonome Chieko

S úsměvem na tváři jsem sledovala spokojeného Fluffyho a pobaveně si všímala, jak pokukuje po Kurovi. Ten však, jakožto správný kočičí gentleman, by se nikdy nesnížil k tomu, aby kradl jídlo z cizí misky.
V tom se z chodby ozval něčí hlas. Nadskočila jsem překvapením a polekaně s vykulenýma očima jsem otočila hlavou směrem ke dveřím. Do dveří strčil hlavu nějaký hnědovlasý shinigami a když vyjekl, znovu jsem nadskočila. Sledovala jsem ho, jak kolem sebe máchá rukama a křičí. Proč tolik křičí?
"J-já......eto....krmím kapitánova kocoura." promluvila jsem, když mi došlo, že bych asi měla něco říct. "J-jmenuji se Nekonome Chieko. A...jsem nový podkapitán." představila jsem se a jako obvykle těkala očima všude možně.
"A má problém mluvit s kýmkoliv." dodal Kuro, který si přišel sednou vedle mě, kde si začal olizovat přední tlapku.

 Nekonome Chieko

Shinigamiho reakce mě zaskočila tak, že jsem couvla o krok zpět a málem tak zakopla o pracovní stůl. "N-nemusíte být...tak...formální." pronesla jsem a v obličeji jsem určitě byla rudá jak rak, proto jsem raději sklopila zrak k zemi. V tom se ozval z chodby další hlas a já znovu lehce nadskočila. Ano, jsem lekavý typ. 
Nad jejich rozhovorem jsem se musela pousmát, zdáli se být dobrými přáteli. A to už do dveří strčil hlavu i ten druhý, kterého ten první, Okita, oslovoval jako Hijikatu.
"D-dobrý den." odpověděla jsem mu trochu vylekaně, jelikož jsem se lekla jeho vpádu. Jednou určitě budu mít z toho všeho lekání infarkt. Můžu vůbec dostat infarkt? honilo se mi hlavou.

Baru

spěchala do kasáren, jak nejrychleji dokázala, vlastně se úplně uhnala. Cítila se dost provinile. Vlastně zanechala Konan-san jejímu osudu jen proto, aby našla Mitoshiho-san. Tak nějak tušila, že z nich dvou, Konan a Mitoshi, právě on byl ten, který se rozhodně obešel bez její pomoci, jenže prostě potřebovala vědět, kde je, jakkoli sobecké a hloupé to bylo. Když zaťukala na dveře jeho pokoje, nedostalo se jí odpovědi. Samozřejmě už tušila, že tam není, ale chtěla si být jistá... Otevřela tedy dveře a pohled, který se jí naskytl, ji neuklidnil. V pokoji nebyla bonsai. Věci, které tam viděla, jí nepřipadali ničím povědomé. Vlastně byly dost holčičí. Baru opět tiše zavřela dveře. Doufala, že najde někoho, kdo jí dá odpovědi na její otázky. Nechápala, proč se nezeptala Konan-san, když měla tu příležitost. Asi se styděla za to, že si dělala takové starosti.

Baru

byla sice na svém osobním kvestu, ale když slyšela řev dvou proslulých otrapů, nemohla zůstat neangažovaná. Každá divize má svého Kyouheie a devátá měla hned dva, kteří bez sebe nedali ani ránu. Nasadila přísný výraz a přimašírovala ke kapitánské kanceláři.
"Hijikato, Okito! Koho to tady obtěžujete? Zástupkyně jistě potřebuje něco důležitého!" vrčela už zdálky. Kdo je mohl poctít návštěvou? Pokud věděla, v Seireitei se vyskytovaly momentálně zástupkyně pouze dvě, ale co by osmá či třináctá divize mohly potřebovat? Samozřejmě ještě tu byla možnost, že přišla nová zástupkyně vrchního kapitána... Baru těžce polkla a srdce se jí rozbušilo.

 Nekonome Chieko

Jen jsem tam tak vyplašeně stála a sledovala, jak se zavírají dveře. Jak šel Hijikata blíž až ke stolu, couvla jsem stranou. 
"Ch-Chieko.....Nekonome Chieko." odpověděla jsem mu na otázku. "To je...." začala jsem, když strkal ruku do sklenice a dal si do pusy sušenku. "....kočičí..." pokračovala jsem, ale to už se z chodby ozval i Okita. Kuro seděl vedle mě s výrazem  . Určitě se mu hlavou honilo jaký je to blbec nebo něco podobného. To mně cukal koutek, jak jsem se snažila usmívat a neskončit s podobným výrazem jako Kuro. Tak trochu jsem se divila, že už Hijikata nemá Fluffyho drápky na obličeji, jelikož vypadal celkem ochranitelsky, co se jeho jídla týkalo.
"T-to je dobrý." odvětila jsem na Okitova slova a pořád přemýšlela, proč tak hlasitě křičí.

 Nekonome Chieko

Úplně jako by mi četl myšlenky, se Fluffy pustil do Hijikatova obličeje. Rukou jsem si přikryla ústa nevědě, co dělat. Asi bych měla Fluffyho odtrhnout, i když byl v právu,ale nebyla jsem schopná se pohnout.
Náhle Okita znovu zakřičel, tentokrát však na někoho jiného. Hiboru-sama? pomyslela jsem si a přemýšlela, kdo to může být. Úplně jsem tak zapomněla na Hijikatu s Fluffym na hlavě a vzpomněla si na něj teprve, až hodil kocourka na hlavu mě. 
"S-schovat? P-proč?" zeptala jsem se nechápavě a opatrně si sundala bílého kočičáka z hlavy.

Baru

si zacpala to ucho, které měla blíž k Okitovi.
"Přestaň laskavě řvát, Okito!" zavrčela na něj, ale jejím hlavním cílem byl teď Hijikata, který ji už zase neadresoval tak, jak by si přála. "A ty, Hijikato..." přiblížila se k němu nebezpečně, "by sis měl pospíšit, jinak do večera nestihneš umýt všechny divizní záchody. A teď zmizte, oba!" rozkázala a snažila se co nejrychleji změnit svůj výraz na přívětivý, když se konečně obrátila na onu zástupkyni. Od pohledu ji znala, ale nevěděla o tom, že by byla povýšena, takže musela být nová. Baru se celkem divila, neměla tuto dívku zafixovanou zrovna jako silnou shinigami... ale co, ona sama taky nebyla nijak zvlášť silná a zástupkyní kapitána přitom bývala. "Dobrý den, omlouvám se za ty dva," usmála se na Chieko jak nejmileji dokázala. "Co potřebujete? Mimochodem, gratuluji k povýšení, smím se zeptat, která divize?" začala okrajově zjišťovat, protože byla v deváté divizi a cílem deváté divize bylo vědět věci. Neviděla na obrázek, který měla Chieko na zástupcovském emblému, takže se mohla pouze domýšlet. Tipovala to na pátou.

 Nekonome Chieko

Tak tohle je Hiboru-sama... pomyslela jsem si, když do místnosti vešla rudovlasá dívka. Tak nějak jsem jí začala obdivovat a zároveň se jí trochu bát. Podle všeho si uměla sjednat pořádek. Když se na mě otočila, na chvíli jsem ztuhla a čekala, co se bude dít. Při tom jsem se snažila usmívat. Jakmile se však na mě mile usmála, šlo mi usmívání mnohem lépe. "D-dobrý den. To nic." odvětila jsem jí. Stejně si na ně budu muset zvyknout. pomyslela jsem si. 
"Děkuji....a...vlastně...je to devátá divize." odpověděla jsem.
Kuro vedle mě vypadal nedočkavě, jak očekával reakci od rudovlásky. Tak rád sledoval reakce ostatních na nečekané situace.

Baru

"Haha, ne, tohle je devátá divize," zasmála se lehce. Chudák, asi si to ještě pletla. Ale Baru tomu dokázala rozumět, tahle dívka vypadala celkem nezkušeně a takové důležité povýšení ji mohlo trochu zaskočit, takže byla prostě asi zmatená.

Nekonome Chieko

Okita s Hijikatou okamžitě zmizeli s kanceláře, díky bohu za to, nemám ráda davy a jak se říká: "Tři už jsou dav". Nás tu bylo víc. 
"Ne, opravdu je to devátá divize." namítla jsem a zapřemýšlela, jak jí to dokázat. Pak jsem si vzpomněla na něco důležitého. 
"Podívejte." pronesla jsem a natočila k ní rameno s podkapitánskou páskou, aby si mohla prohlédnou znak divize na něm.
Kuro se potichu uchechtl, určitě čekal, kdy to Hiboru-sama dojde.