9. divize, redakce Ban-Kai

Baru

civěla nevěřícně na znak, který měla Chieko na rameni.
"A - ale... jakto...?" vykoktala ze sebe. "Náš zástupce... je přece Mitoshi-san..." zašeptala. Podívala se na Chieko a doufala, že přijde nějaké vysvětlení. O změně zástupce ji nikdo neinformoval.

 Nekonome Chieko

Její zaraženost jsem chápala, byla jsem na tom podobně, když mi řekli, že je ze mě zástupce kapitána. Vlastně mě to zaráželo pořád. Kuro s ní však nesoucítil, spíše mu to celé přišlo vtipné. 
"S-sotaichou říkal, že.....se prý odešel starat o svoje děti....nebo tak něco. A....prý zanechal seznam....kandidátů...na svou pozici. A...sotaichou vybral mě. Tedy...alespoň tak to říkal." pokusila jsem se vysvětlit situaci.

Baru

ještě chvíli pouze nevěřícně civěla. Potom se uklonila, možná až příliš hluboce, ale cítila, že se jí do očí derou slzy, a nechtěla, aby to Chieko viděla.
"Jsem Hiboru Baru, třetí důstojnice. Těším se na spolupráci s vámi, fukutaichou," pronesla tak pevně, jak jen dokázala, ale moc upřímně to neznělo. Poté se na patě otočila a odešla. Nebylo vůči Chieko fér na ni přenášet cokoli z toho, co Baru momentálně cítila, ale bylo to těžké. Teď už si byla zcela jistá, co se stalo. Vrchní kapitán se postaral o to, aby se mu Mitoshi-san nepletl pod nohy, protože nejspíš něco zjistil. Neměl přece žádné děti, takže se o ně těžko mohl jít starat, co to vůbec bylo za hloupý důvod? Navíc... kdyby Mitoshi-san zanechával seznam kandidátů... Baru pochybovala, že by do něho zahrnul takto mladou a nezkušenou shinigami. Možná se teď trochu ozývala její uražená pýcha, že když už má někdo být po Mitoshim-san zástupcem, měla by to být ona... A navrch toho všeho se teď naplno projevil její strach o muže, kterého... na kterém jí záleželo. Byl určitě silný a dokázal se o sebe postarat... ale jakou měl šanci, pokud ho chtěl odstranit vrchní kapitán?
Baru vůbec nevěděla, co by teď měla dělat, ale cítila, že nechce být nikomu na očích. Skoro poslepu spěchala do svého pokoje v kasárnách, který moc často nepoužívala, ale dnes za něj byla ráda.

 Nekonome Chieko a Kuro  

Chtěla jsem něco říct, když se mi najednou uklonila.Než jsem však našla ty správná slova, zmizela z místnosti. 
Trochu zaraženě jsem se podívala na Kura a poté zpět na dveře, ze kterých během pár minut stihla přijít a zároveň odejít spousta lidí.
Ohlédla jsem se na Fluffyho, kterého jsem v tom všem zmatku pustila na zem. Vsadila bych se, že se vrátil ke své misce, proto jsem se nejprve podívala tam.  
"Asi bychom měli jít,než přijde nějaký jiný individuum." pronesl Kuro a olízl si tlapku. Čistota nadevše. Přikývla jsem na souhlas a znovu se podívala na Fluffyho. Přišla jsem k němu, sedla si na bobek a podrbala ho. "Už půjdeme, Fluffy. Ahoj a hlavně se zase neztrať jako před tím." pronesla jsem k němu, vstala a vydala se ke dveřím s plánem porozhlédnout se po divizi.

Baru

došla do pokoje. Když za sebou zavřela dveře, na chvíli schovala obličej do dlaní a zhluboka se nadechla. Nebreč... nesmíš brečet... Sedla si na postel a ruce zaťala v pěst na kolenou. Vzpomněla si na chvíli, kdy Mitoshiho viděla naposledy. Říkal jí, aby se brzy uzdravila... Možná kdybych nebyla zavřená v blbé nemocnici, mohlo být všechno jinak... Ale nemohlo to být přece naposledy! Mitoshi-san nemohl být pryč, určitě se zase vrátí... přijde, když to budou všichni nejméně čekat... určitě... Nesmíš brečet, nesmíš.

Nekonome Chieko a Kuro  


Když jsme vyšli z kanceláře kapitána, oddychla jsem si, cítila jsem se trochu vyčerpaně. Mluvit s tolika lidmi mi nedělalo dobře. Jakmile jsem však zvedla pohled zjistila jsem, že je kolem mnohem víc lidí, zase mě popadla panika. Proč to nemůžou být kočky? blesklo mi vyplašeně hlavou. Sem tam někdo na někoho zakřičel něco, čemu jsem nerozuměla nebo mi nedávalo smysl. Rozhodla jsem se, že u dveří bude pro mě nejlepší místo. Kdykoliv odsud budu moct odejít na vzduch(čti utéct). 
S Kurem, který mi mezitím vyskočil na rameno, jsem prošla celou redakcí potichu a nenápadně jako myška a hlavně rychle. Asi nejprve zajdu na ten vzduch. pomyslela jsem si a mířila přímo ke dveřím.

Myamoto Usagi

Po kratší, ale zato vcelku příjemné procházce, jsem se konečně dostala před ty tak dobře známé kasárny. Vstoupila jsem dovnitř a zhluboka jsem se nadechla.
Ah...doma je doma... Chvilku jsem si jen užívala tu nezaměnitelnou vůni.
Asi bych někomu měla oznámit, že si jdu vyzvednout své věci...ze slušnosti. Ale Yoshiro ani Antero-san tu nejsou........Baru, je zdá se v nějakém pokoji....no takže zbývá redakce.
Tam už se někdo kompetentní...pravděpodobně Yori...vždy nakonec najde.
Bez zdržování a s úsměvem na tváři jsem si to zamířila nejkratší cestou do redakce.

Myamoto Usagi

U vchodu do redakce jsem se vyhla dvěma shinigamim,
kteří právě vycházeli a následně jsem vstoupila.
Tenhle řízený zmatek se tu nikdy nezmění...no není to nádhera!
Rozhlížela jsem se po Yorim i když přes ty hromady papírů na některých stolech bylo těžké určit i jestli za nimi někdo vůbec sedí.
Poté jsem zachytila pohledy reportérů, redaktorů a dalších důležitých osob bez kterých by Ban-Kai nikdy nebylo možné vytvořit a najednou jsem se nemohla přestat usmívat.
Ano, jsem zpět! Bylo jediné na co jsem se zprvu zmohla. Pak se mi již podařilo trochu zmírnit dojetí z jejich reakce a tak jsem pokračovala. Jsem ráda, že jste všchni v pořádku. Vypadá to, že se vám vede dobře.
A jsem si jistá, že mi poradíte, kde bych tu momentálně mohla najít nějakou vyšší šarži, že?

Myamoto Usagi

Když hned teď půjdu za Hiboru-san, mohlo by to v někom zasvěceném vyvolat podezření....
Snažila jsem si vybavit tu dvojici, kterou jsem před chvilkou minula.
No tak to bych měla hned vyrazit, abych jí ještě dohnala.
A vy se vraťe do práce, nerada bych, aby jste prošvihli své deadliny!
Dodala jsem opět svým velitelským tonem, který jsem v redakci dříve běžně používala.
Jak nostalgické... Na odchodu jsem jim všem ještě rychle zamávala, ale to už jsem mizela na chodbě. Doběhnout ty dva mi nedalo moc práce. Proto jsem se na okamžik ještě zastavila, abych získala jistotu. Páska deváte divize, takže je to ona...a zjevně tu z toho dělají hotel pro kočky... Přistoupila jsem k nim již normální chůzí. Omlouvám se, že vás vyrušuji v..... Odmlčela jsem se a se záhadným výrazem jsem přejala pohledem od jednoho k druhému. ....soukromém rozhovoru, ale potřebuji s vámi mluvit, fuku-taichou.

Nekonome Chieko  

Najednou k nám přistoupila shinigami, kterou jsme před tím minuli. "V-vůbec nerušíte." odpověděla jsem jí. "C-co potřebujete?" dodala jsem ještě. "Mimochodem...jmenuji se Nekonome Chieko a toto je Kuro." představila jsem nás. "...a Hijikata-san." vzpomněla jsem si na svého společníka.
Kdo to asi je? honilo se mi hlavou, neznala jsem jí, ale měla jsem tušení, že bych jí znát měla, alespoň z doslechu. Kuro se na ní nachvíli podíval, prohlédl si jí a poté pokračoval v hlídání Hijikaty a tím vlastně i mě.

Myamoto Usagi

Fuku-taichou žurnalistické divize a přitom mě nepoznává...člověk tu chvilku není a hned se na něj zapomene...sejde očí, sejde z mysli. Vím, že jsem se změnila, ale tolik zase ne, ne?!
I když ostatní říkali, že je tu nová, tak to by jí snad mohlo trochu omluvit...
Těší mě, že vás poznávám. Mé jméno je Usagi Myamoto, bývala kapitánka 9.divize a zakladatelka časopisu Ban-Kai. Představila jsem se taktéž a mírně jsem se jí poklonila.
Zrovna jsem se vrátila do Seireitei, tak bych si chtěla dojít do svého starého pokoje pro věci, protože mě přiřadili k jiné divizi.
Nepřišlo mi ovšem vhodné, si jen tak bez dovolení nakráčet do pokoje v jiných kasárnách a něco si odtamtud odnést....
Mám tedy vaše svolení? Zeptala jsem se nakonec s jedním nadzvihnutým obočím.

Nekonome Chieko   

Bývalá kapitánka deváté? Zakladatelka Ban-Kai. Ta Myamoto-taichou?? Z toho mi šla hlava kolem. Najednou mi došla slova. Nebo spíš zase. Začala jsem tam něco nesmyslného koktat a div to se mnou neseklo. 
Kapitánka se ptá mě na svolení? Dneska toho na mě bylo moc. 
"A-a-a-ale jistě. M-m-můžete." dostala jsem ze sebe nakonec. Kuro mi šťouchl do tváře tlapkou, aby mě uklidnil a donutil dýchat. Ani jsem si nevšimla, že jsem přestala dýchat.

Myamoto Usagi

Trochu pobaveně jsem sledovala reakci nové zástupkyně.
Zajímavé, že tady ženy jako fuku-taichou mají zatím vždy modré vlasy...
To je skvělé, až budu hotová tak vám nebo někomu jinému z důstojníků vrátím klíč od toho pokoje, aby se mohl zase normálně používat. Zkusila jsem se na ní povzbudivě usmát, protože jsem si ještě docela dobře pamatovala, jak vypadali mé první dny zde v roli kapitánky. Už vás nebudu rušit, jistě toho máte hodně...
Lehce, ale zdvořile jsem se jí poklonila a vyrazila jsem k pokoji číslo devět.
Vypadají, že je už dlouho nikdo neotevíral, takže si asi nenechali udělat náhradní klíč a ani je nikdo neproboural či nedesintegroval.............no to zní slibně...
Rozvázala jsem svůj šál a z tajné kapsičky jsem vyndala klíč. Vložila jsem ho do zámku a otočila jsem. Jak jsem v zápětí zjistila, skutečně se mi ve věcech nikdo nehrabal, což mě opravdu potěšilo. Rychle jsem si proto spakovala svých pár švestek a převlékla jsem se zpět do klasické shinigami uniformy. Hotovo. Po asi dvaceti minutách jsem měla vše sbaleno v jedné krabici a tak jsem za sebou opět mohla zamknout a vydat se hledat Chieko. Ovšem stačila jsem dojít jen do sousedící chodby, kde mě zarazil zvláštní zvuk vycházející z jednoho pokoje. To je jednoznačně reiatsu Hiboru-san....že by se jí něco stalo?
Měla jsem obavy a tak jsem raději párkrát silně zaklepala na její dveře.
Jste v pořádku?

Konan Hana

Pomalu se ploužila ulicemi, až se konečně doploužila do 9. divize. Byla hrozně vyčerpaná a nejraději by si šla lehnout, jenže děti se zrovna probudili, takže si teď s nimi bude muset hrát. Už jen z té představy omdlévala. Jenže co se dalo dělat. Nezbývalo nic jiného než nahodit úsměv a hurá do hraní. Zamířila tedy do kanceláře kapitána.

Nekonome Chieko     

Byla jsem hrozně nervózní. Takhle jsem se sice cítila před všemi lidmi, ale před kapitánkou, ať už bývalou nebo ne, jsem byla mimo ještě víc. Sice jsem za svou shinigami kariéru potkala už čtyři kapitány(pozn. autora Neví, že Mitoshi byl kdysi kapitán), ale to na situaci nic neměnilo. Navíc mi bylo trapně, že jsem Myamoto-taichou nepoznala, její typická červená šála byla pověstná.
"D-dobře..žádný problém." odvětila jsem jí. Jakmile se na mě usmála, moje nervozita trošku ustoupila a dovolila mi se také pousmát. 
Vlastně ani ne. pomyslela jsem si, když řekla, že toho musím mít hodně. 
Oplatila jsem jí poklonu, jak nejvíc to s kočkou na rameni šlo a i když poté odešla, ještě chviličku jsem se za ní dívala.

Baru

Jakmile zaslechla někoho za dveřmi, rychle zvedla hlavu z dlaní, ve kterých ji měla doteď složenou. Nějaký ten tlumený vzlyk jí přece jen unikl. Rychle si utřela oči, urovnala vlasy a šla ke dveřím, snažila se vypadat co nejvíc normálně. Absolutně nikdo ji nesměl vidět brečet! Ona vlastně nebrečela. Jenom trochu. Možná. Jistě že ne.
"A-ano, Myamoto-sama, nic mi není," křikla ještě před tím, než otevřela. Pokusila se na Usagi ve dveřích usmát.

Myamoto Usagi

Náhlé ticho mě ještě více znervoznilo, ale když se Baru ozvala, trochu se mi ulevilo.
Což se vzápětí opět změnilo, protože důstojnice deváté divize otevřela dveře s tak ubohou napodobeninou usměvu na tváři jakou jsem již dlouho neviděla a stále lehce zarudlé oči jí taky moc nepomáhali. Přece se to ještě nikdo nemohl dozvědět?!? Tedy o mě možná nějakým nepochopitelným zázrakem ano, ale o tom, že jsem to řekla těm dvou přeci ne.................nebo jo? Jsem až tak průhledná? Jsem natolik špatný lhář? Protože jsetli ano, tak jsem neohrozila jen sebe, ale hlavně je......................to ne...
Jste si jistá? Protože to jako nic rozhodně nevypadá... Zkusila jsem odporovací metodu.

Baru

pokrčila rameny. Co měla Myamoto-sama říct? To, že se někomu svěří, Mitoshimu-san k ničemu nepomůže, jen jí to vyslouží image sentimentální trosky. Ovšem to, že zatne zuby a bude bojovat, by mu pomoci mohlo. Popotáhla tedy a zatvářila se odhodlaně.
"Myamoto-sama... musíme tu mafii vykopat ze Seireitei," pronesla, když se v ní strach o bývalého zástupce měnil v nenávist k těm, kdo mu možná ublížili. "Tahle drzost jim nemůže projít!" Mluvila samozřejmě potichu, aby je nikdo jiný neslyšel, ale i když skoro šeptala, zalesklo se jí nebezpečně v očích. Nevěděla, co s tím udělá... ale něco určitě!

Myamoto Usagi

Mlčky a možná s trochu moc velkým zaujetím, jsem čekala, co mi odpoví.
Ovšem na to, co následovalo jsem připravená nebyla. Nebýt toho, že jsem zrovna v ruce držela těžkou krabici bych jí okamžitě zacpala pusu.
Souhlasím, Hiboru-san, ale jestli to budete takhle říkat na veřejnosti, tak jediný koho vykopou budeme my... A to ještě v tom lepším případě... To slovo na M už prosím nepoužívejte...není to bezpečné. Raději jim říkejme doterní hmyz.
A slibuji vám, že se těch škůdců už brzy zbavíme... Mluvila jsem šeptem, ale naléhavě.
Kdo by kdy řekl, že právě vždy tak pravidla dodržující a milující Hiboru-san se takhle zapálí pro...ehm takovouhle věc...?
Poté jsem přešla na normální hlasitost a do formálnějšího tonu. Jako bych Baru zrovna potkala. Právě jsem vyklidila můj starý pokoj, protože mě přiřadili jako důstojníka k první divizi... Mohu klíč odevdat vám? Nebo to mám vyřídit s vaší fuku-taichou?