9. divize, redakce Ban-Kai

Konan Hana

"Umm, dobře." stačila ještě přikývnout, než se z čista jasna objevil Yoshiro. Na jeho pozdrav mu zamávala a raději se tedy na nic neptala, i když měla velkou chuť se zeptat. Nakonec nad tím v duchu mávla rukou. "Pardon, ale musím sebou vzít děti. Hned vás doženu." dodala směrem k Baru-san a kapitánovi 11. divize. Pobrala do náruče všechny tři prcky a šla pro kočárek. Ten byl ovšem v kanceláři. Opatrně nakoukla dovnitř kanceláře, spolu s ní tam nakoukli i všechny tři děti. "Co hledáš?" odvážila se po chvilce zeptat Konan.

Baru

se už chystala dát odpověď kapitánu Hosentsu, když tu přivlál Yoshiro.
"Kapitáne!" vypískla Baru šťastně. Vždycky byla ráda, když viděla svého kapitána. On ale asi neměl čas, protože hned někam běžel. Baru za ním zmateně zamrkala, ale usoudila, že to bude nějaká rodinná záležitost. Vydala se tedy za Ryuukou do onsenu, kde mu aspoň bude moci všechno říct, než dorazí Konan. Tedy aspoň to, co věděla.

Yoshiro už byl zalezlý v ložnici a hrabal se v šuplíku. Vyhazoval odtud spoustu harampádí a dalších zbytečných věcí, které pro něj nejspíš měly nějakou sentimentální hodnotu, protože jinak by bylo nepochopitelné, že je tam stále má.
Najednou se mu rozzářily oči. "Vydrž, Konan!" zakřičel, aby ho slyšela. Po tom, co Yoshiro zabil Kena a vzpomněl si na všechny ty zlé věci, které udělal, došlo mu, že takhle už to dál nepůjde. Musel se vrátit zpátky nahoru, odkud spadl. Už dál nemohl být padlým andělem. Musel začít u sebe. U toho, jak na lidi působí. Ještě před tím, než se Yoshiro ztratil v koupelně, stavil se ve skříni a něco tam čapl. Chvíli se z koupelny ozývalo hlasité šustění, několik ran a po pár minutách z ní Yoshiro vylezl. Nutno podotknout, že vypadal trochu jinak, než předtím.
Měl upravené vlasy, které měl vzadu stažené do culíku. Dokonce měl učesanou ofinu! Kolem krku měl uvázaného červeného motýlka a celé jeho torso a část stehen zdobil těžký šedý kabát se spoustou zlatých zdobení. Samozřejmě měl na sobě znak deváté divize a označení kapitána. Po kabátem měl lesklé šedé kalhoty a na nohách tmavě hnědé boty.
"Ahoj, Konan," řekl milým hlasem a usmál se.

Konan Hana

Vůbec nechápala co se děje, ale asi se něco dělo. Mezitím co byl Yoshiro v koupelně, uložila děti do kočárku. Ještě jim došla pro deku, aby jim náhodou nebyla zima. Jak tak chodila po ložnici s dekou a slyšela ty hrozné zvuky z koupelny, začínala mít o Yoshira strach. Pomalu se začala přibližovat ke dveřím do koupelny, avšak než k nim stihla úplně dojít, Yoshiro vyšel ven. Překvapením zůstala nehnutě stát. Oči vytřeštěné a ústa pootevřená. Asi po třech minutách se oklepala z toho šoku. Přistoupila k Yoshirovi blíž, aby se ho mohla dotknout a ujistit se, že je to opravdu on. "Vypadáš...jinak. Myslím v dobrém. Ten účes, motýlek, kabát......Wow." řekla. "A ta placka na kabátu je jako třešnička na dortu." dodala ještě. Tohle byla velká změna.

Yoshiro se polichoceně uchechtl a ukazováčkem Konan odhrnul ofinu z čela, kde jí potom letmo políbil. "Budu muset jít," řekl a ohlédl se na děti, které se vyvalovaly.
"Pořád je tu ještě něco, co musím dokončit. Jedna členka čtvrté divize byla unesena tím, co zůstalo z Reimei. Musím jí zachránit," vysvětlil a ještě na Konan několikrát zamrkal, než se vydal ke dveřím. "Brzy se vrátím," řekl vlídným hlasem a ještě se ohlédl. "Konan," oslovil svojí modrovlasou přítelkyni a počkal, až mu bude věnovat pozornost. "Já se té temnoty zbavím," poklepal na svůj meč, který už neměl na zádech, ale kolem pasu jako každý normální shnigami.

Konan Hana

Polibek i když jen letmý byl úžasný a Konan hned zčervenali tváře do karmínově rudé. Když však Yoshiro řekl, že zase bude muset jít, uvnitř sebe posmutněla, ale na výrazu tváře nedala nic znát. Bylo důležité zachránit členku čtvrté divize, ona třeba pak zase někdy zachrání nás.
Konan kývla, že rozumí. A nechala se uchlácholit slovy - Brzy se vrátím. Ale přitom dávala pozor na to, co jí Yoshiro říká dál. Vřele se na něj usmála. "Věřím, protože ty dokážeš všechno." řekla jako odpověď, i když asi odpověď nebyla třeba.

Yoshiro přikývl. Byl to příjemný pocit, slyšet jednou nějaká vlídná slůvka. Dodávalo mu to sílu a jeho víra byla silnější. Jednou nohou vykročil vpřed. "Brzy budu doma," řekl. Kancelář se trošku zatřásla, když Yoshiro zmizel. Dokonce mu ze stolu spadla fotka, na které byl vyfocený s Mitoshim v době, kdy spolu ještě působili v deváté divizi. Že by nějaké znamení? (Mišiiiii vrať seee)
V okně se najednou zjevil bílý kocour a když uviděl Konan, zamňoukal. Chvíli na ní jen civěl, potom skočil dovnitř a pomalu šel k ní. Přitom předl.

Tomisura Raiden

Raiden si to střihnul přes 8. divizi, tudíž si vyměnil rozervané a špinavé šatstvo za nové a zároveň si dal nějakou tu shunpo-sprchu, aby hezky voněl. Každopádně, tam kde byl ještě předchvilkou kocour, tedy na okně, seděl najednou kapitán 8. divize se zanpakuto opřenou o rameno. Bohužel, Yoshiro už byl v tahu. Tudíž začal stopovat jeho Reiatsu, ale jistější bylo se prostě zeptat.
"Nazdar Konan, jak se máš? Kde máte děti, dlouho mě nikdo netahal za tváře a podobně," pozdravil oba přítomné a rukou si upravil vlasy tak, aby aspoň trochu zamaskoval onu chybějící 1/5, kterou ztratil při misi. "Posílá mě So-děda, Yoshiro prý má nějakou práci v reálném světě, rád bych se k němu připojil. Cítil jsem jeho Reiatsu tady, ale ... tady není!" promluvil klidným hlasem s mírným úsměvem. "A co jinak? Jak se ti líbí být matka v divizi? Co děti, nezlobí moc?" zeptal se jí a přemýšlel nad tím, jestli by měl mít s Kasumi taky někdy nějaké děti.

Konan Hana

Koukala se na rozvířený prach, když jí za zády něco mňouklo. Když se otočila, uviděla bílého kocoura. Byla překvapená, že s ní vůbec komunikuje. Ale než stačila bílému kocourovi cokoliv říct, seděl v okně Raiden a chrlil spoustu otázek. "Zdravím. Mám se dobře, děkuji. Doufám, že i ty." začala Konan v klidu odpovídat. Mezitím co mluvila, tak došla ke kočárku s dětmi, který stál v kanceláři, a konečně přikryla děti dečkou. "Yoshiro tu opravdu byl a před minutou odešel. Mířil zpět do reálného světa. Snad ho ještě chytneš." odpověděla asi na to nejdůležitější. "Jinak být matkou je strašně náročné. Zvláště s těmi třemi." dodala ještě v rychlosti a přitom pohladila postupně všechny prcky. "Takže jestli ti tolik chybí tahání za tváře, milá ráda ti děti půjčím. Jistě mi je velmi rychle vrátíš." při poslední větě se zasmála, protože si to dokázala živě představit.

Tomisura Raiden

"Ale jo, jde to docela... až na..." zamyšleně si odhrnul vlasy a odhalil to místo, kde mu teď 1/5 chyběla od seku mečem a pak to zase zahrábl tím, co mu zbylo. Pak pomalu vstal a mrknul na děcka. "Jo, ti jednou zlikvidují Seireitei.. už se na to těším," pronesl pobaveně a vyslechl si informace ohledně bělovlasého kapitána, na které jen přikyvoval. "Jo, snad ho chytnu," pronesl s úsměvem a mírně se zasmál. "Tak jo, stavím se potom a půjčím si je, můžu je vzít někam na procházku. Ale raději někam daleko od mé divize," zasmál se nad tou představou, ale i tak se na to těšil. Možná by na tu vycházku mohl pozvat i Kasumi, třeba by mohli začít přemýšlet nad vlastními dětmi... nebo možná taky ne. "Uvidíme se potom, zatím Konan," rozloučil se s ní a následně se sklonil nad kočárek a vyplázl na děcka mírně jazyk. "Nezlobte maminku, nekřičte nahlas, žíjte ve jménu vlasti, buďte čestní a rozkradťe 3. divizi než ona rozkrade nás," popřál jim vše, co mohl a co ho zrovna napadlo, aby to bylo pokud možno pravdivé. Pak ještě zamával modrovlasé mámině a odShunpoval pryč.

>>> Senkaimon

Konan Hana

Mile se usmívala a přikyvovala. Když Raiden odcházel, stihla mu ještě zamávat na rozloučenou. Byla ráda, že našla další občasnou chůvu, i když se trochu obávala. Ale teď už vážně musela jet, navíc ani přesně nevěděla, jak jí půjde Shunpo s kočárkem. Zavřela tedy za sebou kancelář a i s kočárkem zmizela.

------------> Onsen

Nekonome Chieko 

<------- 5. divize


Kráčeli jsme k deváté divizi. Hlavou se mi stále honilo, jestli si mě vrchní kapitán na post podkapitána devítky vybral správně, a jestli mě opravdu přijmou mezi sebe. Ode dneška mě čeká velká zodpovědnost, snad na ní budu stačit. pomyslela jsem si.
Šli jsme poměrně pomalu a já tak měla čas přemýšlet o tom, jestli se to opravdu děje. Stále jsem tomu totiž nemohla uvěřit. Kuro po cestě mlčel a nechal mě to vstřebat.
Nakonec jsme se dostali až ke vchodu do divize. Tak jsem tu znovu. blesklo mi hlavou, zhluboka jsem se nadechla a vstoupila dovnitř hledajíc svůj nový pokoj.

Chieko -> Tvůj nový pokoj byl velice pěkně uklizený. Bylo vidět, že ten, kdo tu před tebou bydlel, byl velice pořádný a pečlivý. Nikde nebylo ani smítko a také ani stopa po tom, kdo to mohl být.

Nekonome Chieko

Po chvíli bloudění jsme se konečně dostali k pokoji podkapitána. Lehce jsem zaklepala."Ojamashimasu." řekla jsem tiše a otevřela dveře. "Proč klepeš na vlastní dveře?" zeptal se Kuro zmateně. "Pořád si zvykám." odvětila jsem mu.
V pokoji bylo hezky uklizeno a celkově vypadal, jako by ho jeho majitel opustil sotva před pár minutami. Nikde ani drobeček nebo smítko prachu. Naprosto čisto. Kuro mi vyskočil z náruče a rozhlédl se po pokoji. "Buď byl tvůj předchůdce pečlivej a pořádnej, a nebo tu mají uklízecí četu. Osobně bych bral to druhé." pronesl a vyskočil si na parapet u okna. Asi chtěl vědět, jaký je odtud výhled. "I kdyby, o čemž pochybuju, tak to neznamená, že tu můžeš dělat nepořádek." odpověděla jsem mu. Kocour si jen odfrkl a díval se z okna. Já mezitím vybalila naše věci a také našla podkapitánskou pásku, kterou jsem si připevnila na ruku na místo, kam obvykle patřila. "Půjdem se porozhlédnout po divizi?" navrhl kočičák. Kývla jsem mu na souhlas. Kuro mi vyskočil na rameno a společně jsem se vydali prozkoumat, kam jsme se to dostali.

Nekonome Chieko

Jen, co jsem vyšla na chodbu, naštvaně na mě hleděly dvě žluté kočičí oči. "Ahoj, Fluffy. Máš se dobře?" pozdravila jsem bílého kocourka a přidřepla si k němu na bobek. 
Kuro mi mezitím skočil z ramene a přišel blíže k druhému kocourovi. Pozorně poslouchal, co Fluffy povídá. Kuro zamňoukal v kočičí řeči něco ve smyslu: "Chodící žlutej pelech? Jestli myslíš bývalýho podkapitána, tak ten se prý odešel starat o děti nebo tak něco. Chieko vybrali jako jeho náhradu." Celé to znělo jako směs mňoukání.
Já tam jen seděla a s úsměvem sledovala jejich rozhovor. Občas jsem si přála, abych rozuměla kočičí řeči, jelikož se Kuro rozhodl nepřekládat mi, co si říkají.

Nekonome Chieko

Tak nějak mi došlo, proč se Fluffy tvářil tak, jak se tvářil. Určitě měl předchozího zástupce rád. Když se rozvalil na zemi. Pousmála jsem se a začala ho drbat na bříšku. 
"Měl jsi ho rád, viď? Předchozího zástupce." pronesla jsem směrem k němu a dál ho drbala. Jakmile to Kuro zahlédl uraženě otočil hlavou na druhou stranu. Všimla jsem si ho a druhou rukou ho také podrbala, jenomže za ušima. "Nežárli." řekla jsem mu s úsměvem. "Já nežárlím." Odpověděl černý kocour. Předl, ale nepřestával se tvářit uraženě.

Nekonome Chieko

Jen sledovat oba předoucí kocoury mi na tváři vyloudilo široký úsměv. Nepřestávala jsem je oba drbat. Jelikož již pěkně dlouhou dobu žiji s rozmazleným kocourem, mám, co se drbání týče, vydrž. Oba vypadali spokojeně a to mi stačilo. 
Kurovi neuniklo, jak po něm bílý kocour pokukuje. Protočil nad tím oči, pokud je to tedy u kočky možné a dál mu nevěnoval pozornost. 
Doufám, že se brzy spřátelí. Zatím jsou jak dva kohouti na jednom smetišti a to to jsou kočky. pomyslela jsem si a nad touto myšlenkou se můj úsměv ještě rozšířil.

Yori

byl na své obvyklé obchůzce, kterou dělal asi 9877x za den po celých kasárnách. Jistě že potřeboval vědět, co se kde děje, a volba nového podkapitána mu nemohla ujít. Co si o tom, do to je, myslel, co se skrývalo za jeho velice pečlivě profesionálním výrazem ve tváři. Když si to s papíry pod paží dohasil k Chieko, uctivě se sklonil.
"Nekonome-fukutaichou, vítám vás v deváté divizi a doufám v oboustranně prospěšnou spolupráci," pronesl odměřeně, tak jako bylo jeho zvykem.

Nekonome Chieko

Trochu mě překvapilo, když Fluffy přestal příst a zaryl mi drápky do ruky. "Auč." sykla jsem. To už jsem měla naježeného kocourka na hlavě. Otočila jsem se směrem, kterým se nepřátelsky díval, a všimla si Yoriho. "F-Fukushima-san!" Vůbec jsem si ho nevšimla. Může vůbec někdo chodit tak potichu? pomyslela jsem si. 
Když došel až ke mně a oslovil mě jako fukutaicho, trošku jsem zrudla. Pořád jsem si na to nezvykla a slyšet to z úst někoho jiného...no, bylo to divné. Yori na mě už od prvního setkání působil dosti odměřeně a přísně. Celkem mě zajímalo, jestli to jen dělá nebo takový opravdu je. Co se asi skrývá pod tou skořápkou?
"Děkuji za přivítání. Také doufám." pronesla jsem a oplatila mu úklonu. Snad nic nezkazím. blesklo mi hlavou. Kuro seděl vedle mé nohy a zlostně sledoval Fluffyho na mé hlavě. Žárlil.

Yori

si pomyslel, že uklánět se s kočkou na hlavě musí být dost nepříjemné, ale nakonec, nebyla to jeho starost.
"Tak tedy, máte nějaké otázky, které se týkají vaší nové divize? Nebo vám mohu pomoci nějak jinak?" optal se a posunul si brýle na nose.

Nekonome Chieko

Uklánět se s kočkou na hlavě mi nedělalo problém, Kuro se mi na ní už několikrát vezl, takže jsem byla zvyklá.
Když se mě zeptal na otázky, sebrala jsem veškerou svou odvahu. 
"Vlastně...ano. Já....no...tak nějak...ani nevím, co se ode mě...too....čeká. Co je má povinnost jako...podkapitána?" zeptala jsem se ho. Při tom jsem se dívala všude možně jen ne do jeho očí, převážně tedy na zem. Pohledy lidí mě vždy děsily a já za ty roky zjistila, že, když se jim nedívám do očí, zvládám to líp.