9. divize, redakce Ban-Kai

Yoshiro


"No, to bylo za trochu jiných okolností," zasmál se. "Ale když jinak nedáš," otočil se tedy a s Mitem zamířil k mamince. Pořád se ale snažil nedívat se na její poprsí, jelikož byl muž a bál se, že by z toho mohl mít jisté problémy, kterým by bylo pravděpodobně lepší předejít. Dostal se dostatečně blízko, aby Konan mohl Mita předat, pak se na špičce otočil. Úspěch! Neviděl nic. Samozřejmě měl nutkání nakouknout, jak už totiž bylo řečeno, je to muž. Došel ke dveřím a pravou rukou chytil kliku. "Myslím, že papíry, ehm. Poskládat papíry.. Em.. Musím," vykoktal a odkašlal si. "Pardon."

Konan Hana

Chtěla se tolik smát. Uvnitř sebe úplně brečela smíchy, ale navenek se jen příjemně usmívala. Bylo to těžké takhle udržet. Také se styděla, přeci jenom to už byla dlouhá doba, co tu byla v podobné pozici. Ale na druhou stranu si říkala, že se nemá za co stydět. Navíc stud musel pryč, protože děti měli hlad. S poděkováním si od Yoshira vzala Mita a ten se také s radostí pustil do jídla. Na to, že Yoshiro byl otcem teprve pár hodin, to zvládal skvěle. Tedy až na pár detailů. "Jsou super, že? Ehm...promiň, že jsem tě do toho tak....utáhla." Konan nechtěla Yoshirovi připomínat, že teď najednou má děti, o kterých nevěděl, ale také nechtěla být už ani minutu bez něho.

Ruyichi Yoshiro


Když se Konan zeptala, jestli jsou super, Yoshiro sebou trochu cukl. Samozřejmě, že její prsa byla super, ale proč se ho na to tak najednou ptala. "No, samozřejmě," vykoktal a očima těkal zprava doleva. Momentálně byl v takovém rozpoložení, že absolutně netušil, že se ptá na děti. Ne, že by za to ale mohl!

Konan Hana

Konan zase netušila, že Yoshiro mluví o jejích ňadrech, když okolo sebe měla miminka. Samozřejmě jí to mohlo dojít, podle jeho výrazu a chování, ale to by nesměla mít oči jen pro miminka. "Jen co usne i Mito, tak jim dojdu sehnat nějaké hračky a příkrmy. Pohlídáš je, prosím? Nemělo by to být těžké, když budou spát." požádala Konan. Sice vynechala pár detailů, jako že když se miminko pokaká, tak moc dlouho spát nevydrží a přitom hrozně smrďánkuje, ale není přeci potřeba Yoshira vystrašit hned na začátku.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro vyděšeně vykulil oči na dveře. Hlídat děti? Dobře, byly jeho, to byl docela dobrý argument, ale neměl s tím žádné zkušenosti. Na sucho polkl. 
"Konan, já si nejsem jistej, jestli něco takovýho zvládnu," řekl vystrašeně a otočil se, aby se jí podíval do očí, ehm. "Možná by bylo lepší, kdybych ty prs-hračky," odkašlal si. "Šel sehnat já?" zeptal se. Cítil se trochu trapně. Ale bylo to na místě. Na otcovství se nemohl připravovat, protože ho ani ve snu nenapadlo, že nějaké potomky bude mít. 
Sehnat hračky určitě nebude takový problém! A jídlo? To už vůbec ne.

Konan Hana

Konečně jí bylo jasné, nad čím myslí. Moc hezky se to snažil ututlat za odkašlání, ale vlastně celou dobu myslel jen na její prsa. Konan byla potěšena, ale rozhodně to nesměla dát najevo. Hodně jí však překvapilo, že Yoshiro by raději šel shánět hračky a jídlo, než aby hlídal ty drobečky. "Nooooo.......teď by měli tvrdě spát a já bych se jistě za chvíli vrátila, ale nechám to na tobě. Jak chceš. Pokud se na to necítíš." řekla Konan překvapeným hlasem. Mito zrovna přestal sát a byl připraven si odříhnout, což také po malém poplácání po zádech udělal. Konan ho tedy položila vedle jeho sourozenců, aby mohl spokojeně spát a konečně na sebe hodila tričko, aby Yoshira tolik nerozptylovala. "Myslíš, že to tedy zvládneš, nebo mám jít já?" zeptala se Konan raději ještě jednou. Doufala, že pokud bude chtít jít on, tak si sebou aspoň někoho vezme, kdo mu může poradit.

Ruyichi Yoshiro


Byl celý dost nesvůj. Naštěstí se aspoň oblékla, takže tahle část ho už nemusela trápit. Podrbal se zezadu na hlavě a rozhodil rukama. Z jeho výrazu bylo poznat, že se na to rozhodně necítí. 
"Podívej," začal a v jeho obličeji se objevil nevinný výraz. "Jsem hrozně zmatenej. Když jsem ráno vstával, tak jsem ještě ani nevěděl, že jsem otec. Nemám nejmenší tušení, jak s těma malýma zacházet. Akorát bych jim ublížil. Budu potřebovat čas." Doufal v to, že to Konan pochopí. Bál se, že to vyzní špatně a ona si bude myslet, že svoje děti nemá rád nebo tak něco.

Konan Hana

Věděla co cítí a vůbec se nedivila jeho pocitům. V situaci jako je on, by se cítila úplně stejně, možná i hůř, protože by to víc prožívala. Na tváři měla neutrální výraz a pozorně si Yoshira prohlížela. Když domluvil, na malý okamžik se podívala na děti, jak krásně spí, pak vrátila pohled zpět na Yoshira. Došla k němu, vzala ho za ruku a odvedla ho do jeho kanceláře. Pak se ještě vrátila zavřít dveře do ložnice, aby děti měli klid. Když tohle všechno udělala, udělala několik kroků k Yoshorovi. "No, . . . . tak nějak jsem to čekala." řekla, ale neřekla to smutným hlasem. Přitom si založila ruce na hrudi, jako kdyby jí byla zima. "Můžu zatím děti vzít k mým rodičům. Pro začátek mi s nimi pomůžou a ty tak získáš čas na všechno." mluvila velmi pomalu a srozumitelně.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro si vyslechl, co měla Konan na srdci. Nerozhodně zkřivil pusu a podíval se z okna, přičemž si překřížil ruce na hrudi. Tohle mu nepřipadalo jako přijatelná možnost. To, co řekl, určitě vyznělo přehnaně. 
"Ne, to ne," začal. "Nechci, aby byli bez otce. I kdyby to mělo být jen na pár dní." Ačkoliv to neznělo zrovna přesvědčivě, myslel to naprosto upřímně. "Stačí mi jen, když na mě půjdeš víc zlehka. Nemusím být génius přes rodičovství, abych věděl, že děti potřebují péči, ale rád bych, aby to všechno šlo pěkně krok po kroku." 
Kapitán byl v přítomnosti svých potomků víc vyděšený, než kdy byl v boji, což mu samotnému připadalo docela komické, ale asi to bylo normální.

Konan Hana

Už otevírala pusu, aby protestovala, že je to odloučení jen na pár dní, ale v tom okamžiku jí to Yoshiro vysvětlil, takže pusu zase zavřela. Byla naprosto spokojená a bylo to vidět i na její tváři. Ty jsi génius, jen o tom ještě nevíš. pomyslela si. "Dobře. To jistě zvládneme." přikývla Konan.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro přikývl. Potom se konečně odhodlal k pohybu a přešel místnost až k dřevěnému věšáku, na kterém visel jeho kapitánský kabát, který tam hodil, než šel trénovat Hikaka. 
Nejdříve ze všeho ze sebe sundal rozsekaný svršek, hodil ho na židli, a pak si oblékl kabát. 
"Takže hračky a jídlo. Kdybych nevěděl, tak se někoho zeptám. Neboj se." Oběma rukama si ještě povytáhl svršek a s odhodlaným výrazem vyrazil na misi. U dveří se ještě na chvíli zastavil, ohlédl se na Konan a usmál se. Pak opustil kancelář. 
Po tom, co za sebou zavřel dveře, zastrčil ruce do kapes a procházkovým krokem si to namířil k redakci, kterou musel projít, aby se dostal ven.

Baru

si na papír právě čmárala sloupek o nezodpovědných a nepřipravených rodičích. Děti už přestali vřískat, více méně, ale to neznamenalo, že její pohoršení se zmenšilo. Osobně zastávala názor, že děti do Gotei 13 nepatří. Už tak měla svoje pochybnosti o tom, že kapitánka šesté divize chodí těhotná do práce, kde mohlo každým dnem dojít k nenadálému boji, navrch ještě tohle. Aspoň že ve třináctce nikdo děti neukazoval, na to byla tajně hrdá. Dobře je vychovala.

Konan Hana

"Nebojím. Věřím ti." Přikyvovala ještě než Yoshiro odešel. Ten úsměv u dveří pro ní hodně znamenal, i když takovým polibkem by také nepohrdla. Po jeho odchodu jen tak stála v jeho pracovně a koukala do prázdna. Přemýšlela co dělat, děti spali a pokud budou aspoň trochu po ní, tak budou spát dlouho. Další možnost jí napadla uklidit, ale jelikož byl Mitoshi Yoshirův podkapitán, tak tato možnost taky padala. Sledovat na monitoru také nikoho nepotřebovala, jedině že by si tam pustila nějaké hry, ale to zavrhla, protože už několikrát počítač zavirovala. Pomalu a hlavně potichu otevřela dveře do ložnice a šla si lehnout se svými dětmi.

Ruyichi Yoshiro


Prošel dveřmi, které vedly do redakce a v půlce cesty se zastavil, přičemž se pravou rukou opřel o zídku, za kterou seděla Baru u svého stolku. Yoshiro se na zrzku podíval a pokusil se o milý úsměv. Jejich několik posledních setkání neproběhlo zrovna v nejlepším duchu, ale snad už to byla minulost. Několikrát na zídku poklepal svými prsty. Přemýšlel nad tím, jestli něco nezapomněl, protože měl takový pocit. Jenže co? Rozhlédl se po redakci a zamyslel se. Nemuselo mu to ani trvat dlouho. Na sucho polkl a otočil se na patě. Znovu zamířil do své kanceláře. 
Netrvalo to moc dlouho, přece jen, bylo to za rohem. Otevřel dveře, vešel, znovu je za sebou zavřel. Nikde Konan neviděl, takže se zřejmě vrátila do ložnice. Přišel ke dveřím a zastavil se před nimi. Zhluboka se nadechl a tiše zaklepal, aby nevzbudil děti.

Konan Hana
 
Ještě ani nestačila na postel pořádně sednout a už slyšela nějaké kroky v kanceláři. Bylo jí to trochu podezřelé, ale napadlo jí, že to je jen Mitoshi a jde si pro nějaké dokumenty. To už se ozvalo zaklepání na dveře. Konan tedy opatrně vstala z postele, která zaskřípala. Naštěstí pro Konan se děti nevzbudili. Jen Mito změnil polohu na bok. Konan si zhluboka oddechla a otevřela dveře. Byla překvapená, že za nimi vidí Yoshira, ale asi něco nutně potřeboval. Vklouzla tedy přes něj do kanceláře, aby za sebou mohla zavřít dveře. "Copak se děje?" zeptala se překvapeně. Nákup jistě nemohl stihnout za tak krátkou dobu. No, i když ....

Ruyichi Yoshiro


Když Konan otevřela dveře a následně jimi prolezla, ucítil, jak na něj přihází hrozně silný pocit nervozity. Zastrčil ruce do kapes, zatlačili s nimi dolů a vytáhl ramena, aby se protáhl, pak ruce vytáhl a rameny tentokrát pokrčil. Konan si mohla všimnout, že je nervozní. Poškrábal se ve vlasech a zhluboka se nadechl. 
"Konan, já, já jen.. Já jsem hrozně zmatenej. Nejde tu o ty hračky, ani to jídlo, k tomu jsem se ještě nedostal. Já jen. Ohledně tebe. Vůbec nevím, co vlastně cítím nebo chci," zasekl se. "Agh, to vyznělo blbě! Tak jsme to nemyslel. Ve skutečnosti jsem totiž hrozně šťastnej, že to všechno dobře dopadlo. Že jsi zpět a vysvětlilo se to. A ještě k tomu navíc... Jsem táta! A to je prostě..." Yoshiro rozhodil rukama. A chytil se oběma rukama zezadu za hlavu. "Promiň, vůbec nevím, co chci říct. Měl jsem ale pocit, že si něco musím vyjasnit." Hlasitě vzdychl, couvl a posadil se na svůj stůl vedle Fluffyho, který ležel ve všech důležitých dokumentech.

Konan Hana

Konan se začínal vytrácet úsměv z rtů. Yoshiro byl nervózní. To v poslední době neznačilo nic dobrého, a taky měla pravdu. Vždyť ví, co k němu cítím. Milionkrát jsem mu to zopakovala. povzdechla si smutně. Přistoupila ke stolu a letmo se podívala na Fluffyho. I když viděla tu kočku po tak dlouho době, jediné co jí napadlo bylo, že už roku a půl nebyla na žádném očkování ani vyšetření. Raději nechala kočku kočkou a podívala se na Yoshira. "No...už to nebude jako před tím. Hlavně proto, že jsi teď táta a musím uznat, že ti to jako otci sluší." začala Konan. Hrozně se začala červenat a do očí jí vběhli slzy štěstí, ale nechtěla aby to Yoshiro viděl, tak se přesunula k oknu a koukala ven. "Ani nevíš jak jsem šťastná, že zase můžu být s tebou." dodala ještě.

Ruyichi Yoshiro


Nadzvedl obočí tak, až se mu z toho trochu zvráštilo čelo. Celou dobu se díval pod sebe na zem. To, co Konan říkala, samozřejmě znělo docela příjemně, ale on pořád nevěděl, jak na tom byl sám se sebou. Věděl, co cítí ona, nevěděl ale, co cítí on sám. Zvedl hlavu a otočil se na Konan. 
"Opravdu si myslíš, že mi to jako otci sluší?" zeptal se. Trochu mu z toho zrudly tváře. Jeho posmutnělý výraz se však nezměnil.

Konan Hana

Nad jeho otázkou se pousmála. Zamáčkla slzu v oku a otočila se směrem k němu. Byl červenější, ale pořád smutný. Nevěděla jak mu má pomoc, ale přitom strašně chtěla. "No jistě. Zachránil jsi je a donesl až sem. Za celou dobu se ti nerozbrečeli. Věděli, že u tebe jsou v bezpečí. A taky se jim moc líbí tvé vlasy." Konan se musela hodně pousmát, když jsi vzpomněla, jak moc se dětem líbí Yoshirovi vlasy.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro se konečně usmál. "Zase to nepřeháněj," řekl pobaveným tónem a začal hladit Fluffyho, který nastartoval jako motorka a předl jak zamlada. Yoshiro byl pečlivý a drbal svého kocourka přesně na místech, kde se mu to nejvíc líbilo. 
"Zachránili jsme je spolu. Tak, jak nám to vždycky šlo nejlíp." Bělovlasý kapitán začal podléhat sentimentu. Otočil se na Konan a podíval se jí do očí. Nejdřív nic neříkal, ale nakonec se odhodlal. "Mrzí mě to... Co se ti stalo."

Konan Hana

Hurá. Usmál se. V Konan se rozlilo štěstí. Ale na Fluffyho žárlila, takže jeho osud byl zpečetěn. Půjde k veterináři. Konan by taky předla, kdyby jí Yoshiro objímal a líbal. Tolik jí to chybělo.
Po té poslední větě si Konan smutně povzdechla a podívala se do strany někam do prázdna. To co se jí stalo, byla i její chyba. Velká chyba, kterou už znova prožít nechtěla. A také nechtěla znovu prožít tu samotu a prázdnotu za mřížemi, o ostatních věcech nemluvě. Když se podívala zpátky na Yoshira, pokusila se o úsměv. "Tahle část už je za námi a doufám, že tam i zůstane." mávla rukou.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro na souhlas přikývl. "Já taky doufám," dodal a přestal Fluffyho hladit. Potom se zvedl od stolu a pořádně si protáhl ruce. Poslední dva dny byly vyčerpávající. Dlouho se necítil tak strašně unavený. Ale ta práce, co ho ještě čekala. Vzdychl a se zoufalým obličejem si prohlédl všechny ty rozházené dokumenty, na kterých se válel jeho bílý kocourek. Rozhodl se ale, že to nechá na potom. 
Znovu se obrátil ke Konan a chvíli váhal. Pak se vydal k ní. Nijak rychle, spíš se dost šoural, pořád totiž neměl jasno v tom, co udělá, až k ní přijde. No a když na to došlo, tak jí prostě bez váhání objal. Pevně.

Konan Hana

Sledovala Yoshira, jak se protahoval. Únava na nim opravdu byla vidět a Konan ho přitom ještě pošle do obchodu, což pro něj může být ještě více stresující. Začínala se stydět.
Jak Yoshiro koukl na ty papíry, tak měla chuť mu říct, že to Date řešil jednoduchým způsobem a to skartovačkou a přesto divize fungovala jak měla, ale určitě né díky Datemu.
Konan znejistila, když se k ní Yoshiro tak plíživě šoural. Váhala nad tím, jestli má ustoupit, nebo zůstat v klidu stát. Navzdory všemu zůstala v klidu stát, což se jí vyplatila. Aaaaa. Objetí. Zajásala v duchu. Také Yoshira objala a přitom předla. No byl to spíš takový zvuk slasti a spokojenosti.

Ruyichi Yoshiro


A tak se tam objímali. Fluffy jim do toho krásně předl a válel se v těch papírech v pozicích, za které by se nemusely stydět modelky pózující pro kalendáře. 
Yoshiro Konan pohladil po zádech a opřel si hlavu o její rameno. "Chybíš mi," zašeptal. Byl to pravděpodobně tak trojsmysl, protože Yoshirovi chybělo úplně všechno, co s Konan zažíval. 
Zavřel oči a prostě si jen užíval chvíli klidu, kterou snad nikdo nepřeruší.

Konan Hana
 
Držela se ho pevně jako klíště. Po tak dlouhé době zase cítila jeho vůni, která se nezměnila. Byla omamující. "I ty mně. Strašně moc." odpověděla na to Konan. Taková krásná chvilka by chtěla někam zachytit, aby nikdy neskončila.
Bohužel tu chvilku jim někdo přerušil. Bylo to jedno z miminek. Asi mělo špatný sen, nebo ho bolelo bříško, ale dával to najevo. Konan tušila, které z miminek by to mohlo být. "Vydrž, prosím. A pamatuj si, kde jsme skončili." řekla Konan, nedobrovolně pustila Yoshira a zmizela do ložnice. Během několika minut mumlání miminka ustalo a dveře do ložnice se znovu otevřely. Vyšla z nich Konan a v náručí držela Hikara, který si cumlal prst. Pomalu přešla až k Yoshirovi. "Je tak malý a už je ti tolik podobný." pronesla.