9. divize, redakce Ban-Kai

Ruyichi Yoshiro


"Já si necucám prst," bránil se a s trochou dotčenosti ve tváři se podíval z okna. Samozřejmě, že se ve skutečnosti neurazil! Znovu se podíval na Konan nesoucího Hikara a znovu se rozzářil. 
Přišel k nim a začal si Hikara pořádně prohlížet. Pohladil ho v jeho krátkých bílých vláscích a trochu se k němu sklonil.
"Jo," řekl, narovnal se a se sebejistým výrazem v obličeji si překřížil ruce na hrudi. "Tohle jednou bude kapitán první divize. Vidím to na něm." Yoshiro se tvářil hrdě a majestátně.

Konan Hana

Konan tolik chtěla vyprsknout smíchy. Bylo to strašně komické, ale jen se potichu smála. "Jo...tak jestli bude po tobě, což určitě bude, tak to by se měli mít hlavně všichni motýlci na pozoru." řekla. "Všechno mi práskli. Jak jsi ho chudáka zasedl." dodala ještě. "Nechceš si budoucího kapitána první divize pochovat?" zeptala se trochu provokativně.

Ruyichi Yoshiro


"Pche, to bylo jen jednou a navíc jsem toho motýla zasednout nechtěl!" řekl na svoji obhajobu a zamračil se jako devítileté dítě, kterému rodiče nechtějí koupit hračku. 
"On tam sám vletěl!" pokračoval ještě, ale z výrazu, který viděl v její tváři, pochopil, že to nemá cenu."Meh." 
Když se Konan zeptala, jestli si Yoshiro nechce pochovat Hikara, váhavě se na něj podíval, a pak jen natáhl ruce. 
"Co když se mi zase dostane do té pozice, jak jsem ho držel za nohu?" zeptal se vyděšeně. Naposledy na něj Konan byla zlá. Rád by tomu předešel. Nemohla ho přeci seřvávat před budoucím kapitánem první divize!

Konan Hana

Yoshiro správně pochopil, že nad Konan nevyhraje. Žena má přeci vždy pravdu, ale o tom se Konan raději nechtěla zmiňovat nahlas.
Konan čekala, že Yoshiro nebude chtít Hikara chovat, takže jí jeho gesto mile překvapilo. Opatrně mu tedy Hikara dala do náruče a zároveň mu trochu poupravila držení, aby předešla tomu, že Hikaru bude vzhůru nohama. "Pokud se dostane zase do té pozice, tak ho otočíme, aby v té pozici nebyl." řekla milým hlasem s úsměvem na rtech. "Prosím, odpusť tamto, jak jsem na tebe vyštěkla. Měla jsem strach. O tebe a o děti." dodala. Teď už si Hikaru cucal palec u tatínka.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro svého synka opatrně vzal a nechal si od Konan upravit ruce, aby ho držel správně. Yoshiro si nejdřív myslel, že to všechno bude hrozně snadné! Přece jen, už se naučil, jak držet kočku a tohle nemohlo být jiné! Když ale své děti poprvé pochoval v Rukongaii (nepohřebně), zjistil, že to taková sranda nebude. Teď už mu to ale šlo docela dobře. Radostně se usmál. 
Konan se mu začala omlouvat za to, jak na něj vyštěkla. Yoshiro se na ní podíval a nahodil nechápavý výraz. "Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš," řekl jen, mrkl a vyrazil i s Hikarem za Fluffym. Když Fluffy uviděl, že k němu jde Yoshiro s nějakou malou bílou koulí, zvědavě zvedl hlavu.

Konan Hana
 
Pozorovala ty dva, jak si to užívají. Každý svým způsobem. Tohle byl jeden z těch momentů, které chcete mít navždy uchovaný v paměti, nebo na fotce. Konan přešla ke stolu a z jednoho šuplíky vyndala rezervní foťák, který tam podle prachu ležel už dlouho, ale vypadal funkční a byl v něm nový film. "Úsměv." řekla na ty dva a jen co se na ní otočili, tak několikrát cvakla tlačítko. "Doufám, že vyjdou." řekla si už spíše pro sebe.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro se lekl, když Konan řekla, aby se usmál, takže jeho výraz na fotce byl spíš překvapený. Navíc mu u toho Hikaru strkal prst do nosu, takže to bude určitě výstavní dílo. 
"Hikaru, strkej si prst do svýho nosu," řekl Yoshiro a zasmál se, přičemž uhýbal hlavou, aby se jeho synáček nemohl trefit. Jemu to nejspíš připadalo hrozně vtipné, protože se tomu řehtal. 
"To není vtipný, Hikaru!" Yoshiro se svým bělovlasým dítětem přiběhl k jeho mamince a vrátil jí ho. Smál se, ale držel se za nos, protože ho v něm Hikaru škrábl nehtíkem, takže trochu krvácel.

Konan Hana

Odložila foťák stranou, protože k ní velkou rychlostí přiběhl Yoshiro a vrátil jí Hikara. Vzala si to tedy a začala ho chovat. Chovala ho na jedné ruce a druhou rukou mu chytla jednu z jeho ručiček šmátralek. Pozorně si jí prohlédla. "No jéjé, takové dlouhé nehtíky. To bude muset dolů." řekla miminku a to se na to nezačalo tvářit nejlépe, jako kdyby vědělo, že to pro něho neznačí nic dobrého. Hikaru se najednou začal rozhlížet po okolí, a když konečně uviděl cíl svého zájmu - Fluffyho, tak se po něm začal sápat.

Ruyichi Yoshiro

Yoshirovi pořád tekla krev z nosu. Nebylo to nic hrozného, ale nechtěl, aby se mu to dostalo na kabát, tak zaklonil hlavu, přiběhl ke svému stolu a z jednoho šuplíku vytáhl kapesník, kterým si utřel krev na obličeji, a pak si ho strčil do nosu.
"Vlastní syn," zasmál se Yoshiro a pohladil Hikara ve vlasech. Ten se sápal po bílém kocourovi, z jehož výrazu šlo vyčíst, že nechápe, proč se na něj ta bílá koule snaží dosáhnout. Yoshiro hned na to čapl Fluffyho a dal ho k Hikarovi dost blízko na to, aby si s ním chlapec mohl hrát.

Baru

dodělala všechno, co bylo potřeba. Teď se dívala na kupičku papírů - výsledek své dnešní práce, a uvažovala, jestli se hodí teď to odnášet ke kapitánovi do kanceláře. Rozhlížela se kolem, jestli má i někdo další tenhle problém. Vypadalo to, že ostatní místo práce hodlají zůstat tady až do noci a zapíjet kapitánovo otcovství. Po tom tedy ani moc netoužila, raději by si užila několik klidných chvil v onsenu, a potom zasloužený spánek... Rozhodla se, že to odevzdá až zítra. Nechtěla teď Yoshira rušit, určitě měl jiné věci na starost. Nenápadně se tedy zvedla a vydala se pryč. To s tím onsenem nebyl totiž vůbec špatný nápad...

-> onsen

Konan Hana

"Přesněji řečeno dva vlastní synové a jedna vlastní dcera." Poopravila Yoshira, což jí vždy bavilo. Hikara ale raději k Fluffymu nepustila. Nevěřila té proradné bílé kouli s ocasem. A Fluffy navíc podle Konan nebyl dostatečně flegmatický, aby si od Hikara nechal tahat za ocas, škubat chlupy a další hrozné věci. Konan významně koukla na Yoshira, ať dá kočku pryč. "Dám ho ještě na chvíli spát, třeba ještě usne." řekla a zmizela v ložnici.
V ložnici položila Hikara vedle ostatních a začala zpívat ukolébavku, kterou znala od své matky.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro dvakrát zamrkal. Konan z jeho tónu nepoznala, jak to myslel, ale co. Nic vážného se nestalo. V jedné ruce pořád držel Fluffyho, který nějak podivně vrčel. Yoshiro ho radši položil na zem. Kocour se rozběhl pryč.
Kapitán měl pocit, že krev už tolik netekla, tak si ještě jednou pořádně utřel nos a kapesník si pro jistotu nacpal do kapsy, aby ho měl po ruce. Sledoval jak Konan odcházela do ložnice, uspat Hikara. 
Opřel se o stůl a zhluboka se nadechl. Měl pocit, jako by měl každou chvíli upadnout do bezvědomí. Byl unavený.

Konan Hana

Svou ukolébavkou uspala Hikara, ale málem také i sebe. Promnula si oči, aby se probudila. Takhle to nešlo, děti mají celou postel a dospělí nic. Muselo to jít zařídit i jinak.
Nechala děti spát a potichu jako myška se vrátila do kanceláře k Yoshirovi. Vypadal opravdu strašně. Jistě potřeboval spát mnohem více než děti. Přešla k němu. Jednu ruku mu položila na záda mezi lopatky a druhou ruku mu položila na tu jeho. "Měl bys jít spát. Máš velkou postel a děti zabírají jen kousek. Lehni si k nim. Já to tady zatím pohlídám. Neboj, děti se nenechají zalehnout." snažila se Yoshira přemluvit, aby si odpočinul. Pro dnešek toho udělal hodně a navíc není dobré, když jeden z nejsilnějších kapitánů je unavený.

________________________________________________
A tak skončil další den v Seireitei. Nebe pokryla rouška noci, všichni šli spát do svých měkkých postelí a snít nějaké pěkné sny. Tedy, až na pár superdrsných výjimek, které nikdy nespí.
Nicméně, jak všichni víme, všechno krásné jednou končí a všichni poctiví shinigami musí vstávat do práce.

Je středa; 10 hodin dopoledne; lehce pod mrakem; 22°C

_______________________________________

Ruyichi Yoshiro

Ucítil, jak mu na víčka dopadají sluneční paprsky. Levou rukou si přejel přes oči a promnul si je, potom je otevřel. Popravdě, vůbec si nepamatoval, jak se do postele dostal. Vzpomínal si jen na to, že mu Konan říkala něco o tom, aby si lehl do postele, ale to bylo všechno.
Posadil se a protáhl se. Když se podíval vedle sebe, uviděl všechny tři děti, jak leží u sebe a spokojeně chrochtají. Konan spala na druhém konci postele.
Yoshiro byl rád, že si tenkrát pořídil obrovskou postel. Usmál se, pak zívl, protáhl se a nakonec vstal. Byl rád, že už se necítí tak zničeně jako předtím. Ještě jednou protáhl všechny svoje končetiny, a pak se vydal ke své skříni. Otevřel jí, vytáhl si čisté oblečení a spodní prádlo, které na sebe v rychlosti oblékl.
Oběma rukama si prohrábl vlasy, čímž si je rozcuchal. Na tom nebylo nic špatného, protože to bylo dost pohodlné. Už si ani nepamatoval, kdy měl naposled takhle fluffy vlasy. Se spokojeným úšklebkem zamířil do koupelny.

Konan Hana

Ucítila nějaký pohyb na posteli, ospale pootevřela oči a koukla na děti. Ty naštěstí ještě spali, takže oči zase spokojeně zavřela s pocitem, že může ještě spát. V duchu si projížděla spokojené tvářičky dětí, když v tom si uvědomila, že jedna tvářička tam chyběla. Pomalu se posadila na posteli, rozlepila oči a rozhlédla se po ložnice, aby našla Yoshira. Stál tam už oblečený s fluffy rozcuchem. "Dobré ráno." pozdravila ho ospale. "To už vstáváš? Kolik je hodin?" zeptala se. Přišlo jí, že musí být teprve 7 hodin ráno.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro se zastavil ve dveřích do koupelny a otočil se. Když uviděl rozespalou Konan, usmál se. Taky mu došlo, že vedle sebe po dlouhé době spali, což mu trochu zarudlo tváře. 
Pravou rukou se poškrábal na hlavě a na chvíli vystrčil hlavu z ložnice do kanceláře, kde visely velké hodiny. Yoshiro byl ještě docela rozespalý, takže mu chvíli trvalo, než přišel na to, kolik je hodin. Když se mu ale podařilo spočítat to, zavřel dveře do kanclu, vrátil se k posteli a hrdě se podíval na Konan. 
"Je deset," oznámil. "Dobré ráno," pozdravil ještě s veselým úsměvem.

Konan Hana
 
 
"Cože? Už je deset hodin?" šeptala překvapeně. "Ach jooo." povzdychla si a přitom si promnula oči. Tak dobře se už dlouho nevyspala, ale pár hodiny navíc by určitě zvládla. Ještě jednou si zívla a pak tedy vstala. Na sebe hodila oblečení ze včerejška. Její oblečení a věci pro děti měli dorazit dneska každou chvíli, protože po tom co Yoshira poslala spát, tak rozeslala ještě pár důležitých zpráv po svých motýlcích. Nechtěla k soukromým účelům používat pekelné motýly. "Musím se připravit, každou chvíli dovezou postýlky pro děti, takže postel je zase jen tvoje....naše? informovala Yoshira zatímco mizela v koupelně. Tak úplně si nebyla jistá, jestli Yoshiro ví, kolik věcí potřebuje miminko a zvlášť, když jsou ty miminka tři.

Ruyichi Yoshiro


Jen si zoufale povzdychl, když Konan zmizela v koupelně, do které se právě chystal jít. Sklopil hlavu a jen přikývl na to, co před chvílí řekla. Podíval se na postel, kde leželi všichni tři potomci a šel si k ním sednout. Vypadali tak nevinně. Yoshiro si je jednoho po druhém prohlížel. Byl si jistý tím, že Hikaru jednou bude kapitán první divize, Mei kapitánka třetí divize a Mito kapitán deváté divize. Všechno to dávalo perfektní smysl. Když je bude trénovat, budou silní, o tom není pochyb. Podrbal se na špičce nosu a samolibě se usmál.

Konan Hana
 
Konan zvládala ranní hygienu rychle, takže Yoshiro dlouho nečekal a koupelna se uvolnila. Když vyšla z koupelny, tak přistihla Yoshira, jak si prohlíží děti. Jistě jim vymýšlel budoucnost, sama to totiž také někdy dělala. Přisedla si k Yoshirovi. "Máš volno v koupelně." šeptla mu. Než dorazí věci, tak ještě měla chvilku čas. "Doufám, že tenhle relativní klid v Soul Society vydrží ještě nějakou dobu." pronesla, protože na boj teď neměla ani pomyšlení.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro tleskl, vyskočil na nohy a usmál se. Konečně si mohl jít vyčistit zuby. Z nějakého neznámého důvodu si oplácal ruce o stehna a šel ke dveřím koupelny. "Děkuji," věnoval Konan jeden ze svých milých sparkle pohledů. 
Když byl vedle ní, zastavil se. "I kdyby ne, tak ten, kdo klid naruší, by měl litovat dne, kdy to udělal." Yoshiro nebyl žádným egoistou, který by se vychvaloval nebo tak něco, ale byl si dost jistý svou silou. A také silou svých kolegů a přátel. 
Mrkl na Konan, přiložil jí pravou ruku na tvář, pohladil jí, naklonil se k ní a políbil jí na tvář. Potom zmizel v koupelně.

Konan Hana

Yoshiro vždy uměl správně utěšovat. Konan se spokojeně usmála a při polibku na tvář se rozzářila a ve tvářích zčervenala.
Jak se tak zadívala na děti, začala si uvědomovat, jak je to a hlavně jak ještě to bude náročné. Nechtěla celé dny trávit tady v divizi, chtěla je třeba vzít ven, ale ona sama je neuhlídá. Potřebovala by občas nějakou pomoc. Nebyla si jistá, jestli pořád takhle může otravovat Yoshira. On měl také svojí práci. Možná by potřebovala něco jako pomocnou chůvu, ale kde takovou najít? Kdoví jestli vůbec něco takového tady v Soul Society existuje.
Přemýšlela a koukala na děti. Vypadala jako socha.

Ruyichi Yoshiro


Zavřel za sebou dveře, ale pořád se nepouštěl kliky. Ohlédl se a podíval se na dveře jako by je snad ještě chtěl otevřít a znovu jimi projít. Nakonec se ale pustil a zamířil k umyvadlu. Pustil vodu, rukama vytvořil misku a za chvíli už si chrstl vodu do obličeje, který rukama ještě několikrát přejel tam a zpět. 
Vyfoukl z úst vodu, která se mu tam při čištění ksichtu dostala a ruce si znovu umyl pod pořád tekoucí vodou. 
Mezitím se pozoroval v zrcadle. Od včerejška se něco změnilo, cítil se... Cítil se starý. Nebyl to vyloženě nepříjemný pocit, přece jen už mu bylo přes sto let, což je sice ve Společenstvu Duší docela nízký věk, ale na lidské poměry je to většinou dávno po smrti. Zakroutil hlavou a znovu si umyl obličej. Následně dokončil ranní hygienu vyčištěním zubů a opláchnutím vlasů vodou.
Byl v koupelně o něco déle než Konan, ale dlouho to rozhodně nebylo. Dveře se otevřely a Yoshiro v nich stál jako nový.

Konan Hana

Zavrzání dveří Konan probralo z myšlení. Otočila se na Yoshira a usmála se. "Hmmm. Prostě dokonalý." zhodnotila Yoshirův vzhled, protože nebylo potřeba nic měnit. Za zády slyšela, jak se děti začínají probouzet.
"Máš dneska hodně práce? Víš..... ráda bych vzala děti někam ven, protože je tam celkem i hezky, mno a tak...Ale jestli se ti chce a jestli tedy nemáš práci." řekla takovým tím svým stydlivým způsobem.

Ruyichi Yoshiro


Zamyšleně si opřel ruce v bok a podíval se na děti. Ucítil, jak mu po levé tváři, kterou Konan neviděla (tehe), stekla kapka potu. Chvíli přemýšlel o tom, kolik má dnes práce. Někdo na redakci dohlížet musí, ale tak snad by to dneska mohli zvládnout sami. Při nejhorším se tam ukáže Mitoshi a sedne si do křesla hlavního redaktora. Yoshiro přikývl na souhlas. 
"Ale jo, snad bychom je mohli vyvenčit," řekl a složil ruce na hrudi. "Není na to ale potřeba nějakej kočár?" zeptal se za doprovodu zakručení břicha. 
"Ehm," vydal ze sebe a omluvně se usmíval. Měl dost velký hlad. Napadlo ho, že by se třeba mohli stavit někde na oběd, ale zatím to ještě nenavrhoval.

Mitoshi

Když se pozdě večer vrátil do kasáren, byl sám ze sebou extrémně spokojený. Vyhrál totiž jednu ze svých největších bitev a to k ní ani nepotřeboval nepřátele. Zprvu byla komunikace s jeho potomky těžká, ale co slovo, to se více uvolnila atmosféra.

A přesně to byl ten důvod, proč si dnešního rána podkapitán deváté divize velkopansky a s úsměvem vykračoval po chodbách a všem rozdával úsměvy. On Mitoshi nikdy neukazoval moc emocí, začal až po návratu jeho paměti, ale to mu teď bylo celkem jedno. Když dorazil před Yoshirovu kancelář, zaparkoval před dveře své břemeno a ze zaklepáním vstoupil rozjařeně dovnitř.
"Kočár jsem právě dovezl," začal a přešel k Yoshirovu stolu na který položil stoh papírů a vzal si ten, co na něm ležel "a klidně si můžete dát pohodičku, nějak se o to tady postarám," řekl a otočil se, celý rozzářený a nabuzený entuziasmem, na Yoshira.