9. divize, redakce Ban-Kai

Konan Hana

Nenápadně se plížila za Yoshirem. Jistě, přes celou redakci se nenápadně plížit nedalo, zvláště s dětmi, které začali obdivovat okolí. Člověk by ani neřekl, jak má miminko dlouhé ruce. Stačilo chvíli nepozornosti a Hikaru už měl v puse kuličkové pero, které sebral z nedalekého stolu. "Né, Hikaru. To se nejí." řekla, položila obě děti na zem a začala s Hikarem bojovat, aby dal to pero z pusy. Mezitím Mei na nic nečekala a začala se plazit po redakci.
Konečně dostala od Hikara to kuličkové pero a vrátila ho majiteli. Bylo ale trochu oslintané. "Pardon." omluvila se Konan. Hikaru se začal plazit na úplně jinou stranu než Mei. "Mei! Hikaru!...Yoshiro pomoz mi, prosím." řekla a šla chytit Mei.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro se zasmál a položil na zem i Mita, který se začal plazit přímo k Baru. "Však ať si hrajou! Vždyť jsou tu doma!" řekl hrdě a opřel si ruce v bok. Hikaru se schoval pod stůl jednoho z redaktorů a začal mu olizovat dřeváky.
Mito se mezitím dostal až k baru a zaujatě jí sledoval. "Guga!" zamumlal a natahoval ke třetí důstojnici ručičky. Mei byla rychlá a zákeřná! Schválně lezla pod vším, co bylo těžko přístupné pro někoho o velikosti Konan. Vlezla pod stůl, pod kterým byly kartonové krabice a do jedné z nich se schovala.
Yoshiro to celé pobaveně sledoval. Tak takovéhle to je, mít děti!

Konan Hana

Rezignovala. To se nedalo. Unaveně se opřela o jeden z nejbližších stolů a povzdechla si. Na tohle dnes neměla síly. Podle kalendáře, co viděla na tom stole, muselo být prckům kolem 6. měsíců, možná začátek 7. měsíce. Byla pryč opravdu strašně dlouho. Složila ruce na hrudi a podívala se na Yoshira. "Víš co?...." začala drsným hlasem, ale uvědomila si, že nadávaní a výhružky nejsou pro něho trest. "..koukám, že máš spoustu energie. Co kdybys skočil do obchodu pro plíny. Děti potřebují přebalit." pokračovala milým hlasem. Teprve teď si všimla co dělá Hikaru, rychle ožila a zvedla ho od těch dřeváků. "A možná nějaké zeleninové přesnídávky." dodala když si v náručí prohlížela hladové bělovlasé mimčo.

Mitoshi

Po rozloučení s Yorim se odebral někam do neznáma. Při tom odebířání si otevřel první knížku, od kapitána Masamuneho, a začal ji pomalu číst. Občas se na chvíli zastavil, aby si přečtení pasáže zopakoval, kvůli porozumění. Tyhle zastávky daly naší novopečené rodince dostatek času aby se dostali tam kam se dostali.
S vlajícím bílým pláštěm a s nosem zabodlým v knize Mitoshi vstoupil, do už tak přeplněné místnosti. Nachvíli se zastavil a sondoval jen ušima, protože se stále díval do knihy. Pak ho ale jeden nezvyklý zvuk donutil vzhlédnout. Bez jediného slova zhodnotil situaci v místnosti a pak přešel k Yoshirovi.
"Obávám se, že jsou tu pohozené nějaké děti Yoshiro," řekl mu naprosto nevzrušeně.

Ruyichi Yoshiro

"Cože? A .. Kam?" Yoshiro rozhodil rukama, vůbec nevěděl, kde se prodávají pleny. Navíc.. Musel ještě dělat kapitánskou práci a tak. "Konan! Já je pohlídám radši! Ty jsi na hledání obchodů s potřebami pro děti přece jen víc... Žena!" Zoufale se zasmál a přiběhl k Mitovi, který se chystal udělat něco nehezkého Baru.
Pak vešel Mitoshi. "Ahoj, Mitoshi!" zakřičel Yoshiro šťastně! Spása! "To jsou moje děti! Tohle je Mito, podívej!" řekl, vzal Mitoshimu knihu a vrazil mu do náruče modrovlasého chlapce. Ten se na Mitoshiho podíval a začal se smát.
Yoshiro se rozběhl, a když mu to příležitost dovolila, skočil k zemi, chytil Mei za nohy a vytáhl jí z krabice.

Mitoshi

"Ach ano, jistě, tvoje," řekl, ale v tom mu do rukou vrazil modrovlasé dítě. Mitoshi se na něj zahleděl a natočil hlavu nastranu. Po chvíli zírání přestal zírat. Pak si vzpomněl na jednu z podstatných věcí, které vyčetl v té knize. Přemýšlej jak dostat podstatné věci do časopisu... A pak najednou viděl ten titulek přímo před sebou. Ruyichi otcem? Miláček žen pod pantoflem!
Nad svým výtvorem se pousmál, ale teď se musel věnovat okolnímu dění. Ještě jednou se podíval na klučinu ve svém náručí a pak ho jemně pohoupal.
"Nevím jeslti se to hodí, ale než jsi odešel, chtěl jsem ti říci jednu věc," začal pomalu. Chystal se totiž říci Yoshirovi o svých, dosud utajených ratolestech.

Bezbranný člen 9. divize

měl úplně normální den, jak se mu to líbilo. Ráno si dal čaj, šel do práce, sedl si ke stolu a začal připravovat rubriku o rybaření. Když to měl hotovo, šel na oběd. Dal si rámen, i když ho neměl moc rád. Pak obešel s foťákem obvyklá místa, ale vyfotil jen uměleckou fotku hlemýždě přejetého jedenáctou divizí. Neměl zrovna žádné jiné povinnosti, což se často nestávalo, řekl si tedy, že toho využije a napíše si dopředu nějaké nápady, aby měl na později zásobu. No a najednou se to stalo. Přišel kapitán a nějaký bělovlasý fracek sebral členovi tužku. Když ji dostal zpátky, byla oslintaná, jak nehygienické! A potom? Potom mu začalo to dítě olizovat boty! Chudák člen už vůbec nevěděl, čemu má věřit. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Chtělo se mu brečet.


Baru

se na tu scénu bez mrkání koukala zmrzlá v půlce pohybu. Většina členek se srocovala kolem dětí a dělaly něco jako "awww, ty jsou rozkošné", několik se jich odhodlalo a šlo Yoshirovi a Konan gratulovat k rodičovství, ale ne Baru. Měla by, jenže jedno to dítě se k ní blížilo a ona si netroufla se pohnout. Nebyla zrovna mateřský typ. Měřila si modrovlasé dítě, které bylo očividně po matce (jestli to byla matka), a ono si měřilo ji upřeným pohledem. Pak něco řeklo. Baru si stále netroufala mrkat, bála se, co by se stalo.
"Já nevím, co je to guga," odpověděla dítěti opatrně. Dítě si začalo cucat prstíčky, které k ní před tím natahovalo. Co po ní asi chtělo? Kromě mnoha znepokojivých scénářů Baru napadl i jeden přímo jako z hororu - co když chtělo, aby ho pochovala?? Koukala se na něj upřeně a přemýšlela, jestli by to měla udělat. Nakonec se odhodlala. Už se skoro zvedala, ale najednou přiběhl kapitán, sebral dítě a vrazil ho do náruče Mitoshimu-san, kterého si Baru ani nevšimla, jak se soustředila na jiné věci. Z nějakého důvodu pohled na to, jak Mitoshi chová mimino, se jí celkem líbil, dokonce se přestala tvářit, jako kdyby na ni sahala smrt. Ale míchat se do toho nechtěla, to bylo na ni moc povyku najednou. Tak jenom vše sledovala a nevěděla tak úplně, co si má myslet.

Konan Hana

Bylo velice vtipné sledovat, jak se najednou Yoshiro začal vymlouvat a slibovat. Konan se na sebe podívala - šaty roztrhané a od špíny a krve. Ruce poraněné, amatérsky obvázané. Takhle Konan do obchodu nemohla.
"No jak myslíš." pokrčila rameny. Přešla k Yoshirovi a do volné ruky mu dala bělovlasého prcka. Na chvíli mu vzala Mei, ale jen proto, aby jí otočila hlavičkou nahoru, pak mu jí zase vrátila. "Tak hlídej tatínku, já se jdu zatím připravit." s tím se otočila a zamířila do kanceláře kapitána, aby se osprchovala. Napřed ale musela zajít do skladu, aby se měla do čeho obléknout. Doufala, že tam najde něco přiměřeného.

Ruyichi Yoshiro

Mei udělala nějaký podivný zvuk, který připomínal zvracení, když jí Konan otočila, ale naštěstí z ní nic nevylezlo. Yoshiro na ní několikrát překvapeně zamrkal.
"Dobře," odpověděl Konan a nechal jí odejít. Yoshiro si prohlédl celou redakci. Většina tvrdě pracujících členů, vypadala opravdu zaskočeně. Byl čas přesunout se dál.
Yoshiro se nervózně usmál. "Omlouvám se za to malé pozdvižení."
Naznačil Mitoshimu hlavou, aby ho sledoval. "Pojď, řekneš mi to někde v soukromí."
Vyrazil ke dveřím, kterými bleskově proběhl pryč z redakce, aby se dětem nepodařilo vzít další věci na žužlání a kdo ví co ještě.

Mitoshi

Stále houpal toho malého modrovlasého a díval se na něj.
"Takové si je ještě pamatuju..."
Chvíli byl jako v tranzu, díval se upřímně na to mrně a nic jiného ho nezajímalo. Když se ale z transu probudil, zjistil že je Konan pryč a Yoshiro mu cosi značí hlavou.
Opatrně se zohl k zemi, sebral své knížky a otočil se k odchodu. Při otáčení se ještě usmál na Baru.
Pak pomalu vyrazil za Yoshirem. To malé vypadalo klidně... asi se mu Mitoshi líbil neco co.

Ruyichi Yoshiro

Pomalu kráčel chodbou, v každé ruce jedno dítě. Byl to trochu problém, protože se nemohl poškrábat na nose, který ho svědil. Zkusil to ale ignorovat, protože byl muž a toho přece jen tak něco nerozhodí! Nějaký svědění nosu, pche! "Co jsi mi to chtěl říct?" zeptal se Mitoshiho. Celou dobu dělal divné obličeje kvůli tomu nosu. Zhoršovalo se to! A už to nešlo vydržet! Otočil se k Mitoshimu a přiběhl k němu. "Poškrábeš mě prosím tě na nose? Hrozně mě to aaha-svědí!!" Poskakoval na místě a zoufale se díval na svého zástupce. Jen on ho mohl zachránit! Hikaru mezitím Yoshirovi začal tahat za vlasy a Mei mu strkala prsty do ucha.

Mitoshi

Pomalu kráčel chodbou, v jedné ruce knížky, v druhé jedno dítě. Nebyl to moc problém, přeci jen Mitoshiho nesvědilo vůbec nic. Když se Yoshiro zastavil, udělal to samé i Mitoshi.
"Víš... já..." chtěl zaćít, ale pak k němu přiběhl Yoshiro se svrběním nosu. Nějak si urovnal věci v náručí, aby měl volnou jednu ruku. Zatímco levou rukou škrábal Yoshira na špičce nosu, malý Mito ležel na knížkách.
Když Mitoshi usoudil, že je Yoshiro vydrbaný dostatečně, chytil svou náruč pořádně a zhluboka se nadechl.
"My s Aiko... ještě před tím než mi otec smazal paměť..." řekl tiše "Aiko pár měsíců před její smrtí... porodila..."

Ruyichi Yoshiro

Taková úleva! Yoshiro se uspokojeně usmíval a zaposlouchal se do toho, co mu Mitoshi říkal. A když domluvil, Yoshiro se zamračil. Určitě by se i poškrábal na bradě, kdyby měl volné ruce. Nezaskočil ho ten fakt, že je Mitoshi otec, na podobné zjištění si v posledních hodinách zvykl, zaskočilo ho to, že nikde Mitoshiho dítě neviděl!
"A kde je?" zeptal se. To dítě, pokud tedy bylo jen jedno, už přišlo o matku. A když otec žil, tak přece muselo být s ním!

Mitoshi

"Jsou..." byla první věc kterou řekl "chlapec a dívka... dvojčata..."
Pak se mírně pousmál.
"Mají se dobře, nakonec se nějak dostali do sirotčince v Rukongaii. Blízko místa kde jsme se potkali," řekl, ale pak se usměv proměnil v smutné zamračení.
"Myslí si, že jsem mrtvý..."
Tohle byla věc, se kterou Mitoshi nevěděl, co dělat. Bál se jejich reakce. Po patnácti letech Alóha čus bambus? To asi nebude fungovat. Proto je posledních pár dní chodil jen pozorovat. Aby nic nevěděli... Tak se dozvěděl že se mají dobře... a že se vyvedly spíše po něm. Jen ty modro fialové oči mají po Aiko...

Konan Hana

Vyšla ze dveří skladu, který byl právě na té chodbě, kde stál Yoshiro a Mitoshi. V ruce držela černé kalhoty s úzkým koncem a černé tílko. Byla ráda, že našla vůbec něco. Nechtěla poslouchat, ale přesto většinu rozhovoru slyšela. "Měli by to vědět. Třeba né hned, ale ve správnou dobu ano. Pro začátek bys je mohl adoptovat." vychrlila ze sebe, jako kdyby se jí někdo ptal na radu. Jenže se jí nikdo neptal, což si uvědomila pozdě. Nervózně se rozhlédla kolem sebe. "Ehmmm....asi bych..už raději měla...jít." vykoktala ze sebe. "Pardon." dodala ještě a začala se pomalu šourat pryč.

Baru

sledovala dál Mitoshiho, jak je opatrný, když zachází s dítětem. Teprve když se na ni usmál, uvědomila si, že na něho civí, tak se začervenala a podívala se na svůj stůl. Když Mitoshi, Yoshiro a Konan odešli, v místnosti se ruch trochu uklidnil, ale členové a hlavně členky divize dál diskutovali o tom, jak má Yoshiro krásné děti a že to je zázrak, odněkud se donesla nějaká fáma, že je odněkud zachraňoval... no... Baru tam seděla a nevěděla, co má dělat. Čmárala si tedy něco na papír, aby to vypadalo, že pracuje, a nikdo se jí na nic neptal, protože nějak nebyla z osob, které se rozplývají nad roztomilostí dětí.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro se hned chytil toho nápadu, se kterým přišla Konan. "Na tom ale něco bude, Mitoshi! Pokud budou po tobě, tak jim to samozřejmě nejspíš bude připadat trochu divný, že je najednou adoptuje kapitán Gotei 13, ale mohl by to být dobrej začátek!" Hikaru začal ožužávat Yoshirovy vlasy a Mei ho za ně dál tahala.
"Neměl by jsi je nechat v tom, že je jejich otec mrtvý." Yoshirovi konečně došlo, že jeho děti se snaží znesvětit jeho svaté vlasy, tak je od nich začal odtahovat.

Mitoshi

"Ale jistě že jim to řeknu... vždyť jsem je našel teprve předevčírem..." řekl hned po vyslyšení jejich návrhů.
"No, prostě jde o to, že jsem chtěl aby jste to věděli," řekl a tím se pokusil naznačit, že to je vše co o tom chce vyzradit.
"Když mě omluvíte," řekl, otočil se a vyrazil směrem ke svému pokoji.
S dítětem v ruce. Momentálně přemýšlel nad něčim jiným, takže mu to ani nepřišlo nějak divné, prostě jen dalśí věc o kterou se musí postarat.

Ruyichi Yoshiro

"Ehm, Mitoshi!" zkusil ho ještě zastavit. "Mohl bys mi prosím vrátit dítě?" zeptal se. "Mám ale plné ruce, takže bych potřeboval, abys mi ho odnesl do kanceláře."
Yoshiro byl trochu nesvůj. Teď byli na chodbě sami. Jen on a jeho zástupce. A k tomu tři děti. Vypadalo to jako by byli pár a adoptovali tři děti, protože vlastní mít nemohli. Kdyby je teď někdo z devítky viděl a neměl o tom žádné informace, pravděpodobně by vzniklo něco, co by ani jeden z přítomných nechtěl. "Měli bychom si pospíšit." S tím Yoshiro vyrazil ke své kanceláři.

Mitoshi

Ohlédl se přes rameno aby si vyslechl co Yoshiro potřebuje.
"Ach ano dítě," řekl a opét se otočil. Pomalu se vydal za Yoshirem s mírně zasněným výrazem.
Mitoshimu bylo opravdu celkem fuk, co si pomyslí lidé, když půjdou kolem. Právě přemýšlel nad tím, jak bude vypadat ono osudové setkání. Jakže vlastně bude probíhat, a jak nakonec skončí. Při tomto přemýšlení pochopitelně nic neříkal. Vlastně totiž ani neměl moc co říct.

Ruyichi Yoshiro

A tak šel se svým zástupcem do kanceláře kapitána deváté divize. Yoshiro přemýšlel nad tím, kam vlastně děti dá. Žádné speciální dětské postýlky neměl, takže se asi zatím museli spokojit s velkou postelí. Stejně to těm malým parchantům bude určitě vyhovovat mnohem víc, než nějaký těsný postýlky. Pokud jsou teda po Yoshirovi! Nepamatoval si, jaké dítě byl on, ale věřil v to, že měl tu největší postel.
"Do ložnice, Mitoshi," řekl kapitán a zamířil ke dveřím, které otevřel nohou. A konečně děti hodil (čti položil) na postel. Měl volné ruce! Dnes toho na něj bylo moc. Vyvalil se ke svým dětem a zůstal tam ležet.

<----- Bezvýznamné náměstíčko

Nekonome Chieko


Když jsme došli k deváté divizi, na chvilku jsem se zastavila přede dveřmi. Psychicky jsem se připravovala na vstup dovnitř. To ta moje stydlivá povaha. "Tak už vejdi, přece nebudeme stát přede dveřma." ozval se Kuro. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř, dřív než jsem měla možnost si to rozmyslet. Přemohla jsem se a oslovila prvního shinigami, kterého jsem potkala. "Promiňte, nevíte, komu patří tento kocour? Má na sobě znak této divize." pronesla jsem k němu a pokynula směrem ke kocourkovi ve svém náručí.

Nekonome Chieko


Ten shinigami mě trošičku děsil, hlavně ta jeho páska přes oko. Ale nebylo to nic osobního, já se většinou děsím každého s kým mám mluvit. "Fluffy? tak takhle se jmenuješ." usmála jsem se na kocourka. Kapitán? Fluffy je kapitána devítky? pomyslela jsem si, jediní kapitáni, se kterými jsem kdy mluvila byly z dvojky a osmičky. Dokonce ani s vlastním kapitánem jsem ještě nemluvila. Pozorně jsem poslouchala, kudy se dostanu do kanceláře kapitána. 
"Au." sykla jsem potichu bolestí, když do mě Fluffy zaryl drápky, trochu se ježil. Nechápala jsem to, vždyť přece mířil za svým majitelem, který se o něj podle všeho stará dobře. "Uklidni se, jen klid, všechno bude dobrý." mluvila jsem na něj uklidňujícím hlasem. Kuro byl celou dobu zticha, což byl na něj nezvyk.
Vydali jsme se podle instrukcí do kapitánovi kanceláře.