9. divize, redakce Ban-Kai

Mitoshi

Potom co Yori odešel, Mitoshi si zkontroloval pár věcí na stole. Při podepisování papíru úspěšně ignoroval Fluffyho ignorování. Možná na něj ta kočka byla naštvaná, kdo ví.
Potom co splnil svých několik málo poviností vstal a z polićky vytáhl rozprašovač a začal jemně ofíkávat svou bonsai, která stále vesele rostla do výšky. Rozprašovač vrátil zpět do poličky a v tom v ni spatřil svůj deníček. Mírně se usmál, když si zběžně vzpomněl na věci, které v něm byly zapsané.
S úsměvem se otočil na postel a přešel k balíčku, který se předtím donesl.
Šetrně ho rozbalil a vytáhl z něj nový kousek svého oblečení.
Když se oblékl a vypadal strašlivě fabulous, rozešel se směrem k Yoshirově kanceláři. Lemy jeho nového bílého pláště za ním plachtily ve vzduchu.

Baru

se podařilo vymotat ze žluté příze, i když pár ustřižených kousků jí stále povlávalo na několika místech shihakushou. Naposledy si kriticky přečetla svůj článek. Nebylo to dokonalé, ale do začátku to stačilo. Teď už jen zbývalo uložit ho do archivu, odkud každý měsíc kapitán vybral články, které se budou vydávat. Samozřejmě muselo být několik článků v zásobě, aby každé číslo mohlo být tématické a bylo z čeho vybírat!
Vstala a chystala se založit v potu tváře sepsané stránky i s fotografiemi do patřičných složek, ale všimla si, že už jsou skoro plné. Její bývalá práce zástupkyně kapitána na ní nechala následky, takže se rozhodla, že je sama donese ke kapitánovi do kanceláře a přinese složky prázdné. Kdo by to taky jiný měl dělat?!
Popadla složky a došinula se ke dveřím do kanceláře. Na klepání nikdo neodpovídal, v kanceláři bylo ticho a prázdno, kapitán byl zřejmě někde pryč. Baru to bylo celkem líto, protože se s Ruyichim-san prakticky ještě neviděla od té doby, co se vrátil, a docela ráda by si s ním popovídala a přivítala ho. Ne že by si byli až tak blízcí, ale stejně ho docela dobře znala a dost toho spolu zažili před pár lety. Sama se tedy pustila do kanceláře a jako myška vešla, odevzdala složky a vytáhla prázdné. To, že se dveře do kanceláře otvíraly dovnitř, jí nepřipadalo vůbec důležité. To se ale mělo za pár sekund změnit.
Když totiž sahala po klice, aby opět zmizela, někdo za ni (za tu klidu) vzal z druhé strany a dveře prudce otevřel směrem dovnitř tak, že praštily Baru přímo do nosu. Složky se rozletěly do všech směrů, Baru jenom do jednoho a to dolů.
Ten, kdo otevřel dveře, byl samozřejmě Mitoshi, ale to Baru nemohla vědět. Teď sledovala jen hvězdičky a kachýnky, které jí tančily před očima.

Konan Hana

Chvíli jsem běžela, chvíli jsem šla. Nechtěla jsem používat shunpo, abych zbytečně neplýtvala svým reiatsu. Byla jsem udýchána, ale držela jsem se. Stále jsem mířila do kasáren 9. divize.
Ta moje běhochůze mi trvala déle, než jsem čekala, ale přeci jenom jsem se dostala do kasáren. "Ještě kousek." slibovala jsem si pro sebe a šla dál a dál. "Yoshiro! Yoshiro, prosím! Jsi tu?!" volala jsem už z dálky. Snad budu mít štěstí.

Yori

už se postaral o haori bývalé kapitánky a nyní si pročítal jakási lejstra. Ve skutečnosti to bylo pár starých článků, které kapitánka začala, ale už je nedokončila, jelikož se ztratila. Ten incident s haorim v něm vzbudil nostalgii, ke které by se nikdy nepřiznal, a on si prostě musel Usagi nějak připomenout. Ovšem ani se pořádně nezačetl, když uslyšel z dálky nějaký křik jména nového kapitána. Svraštil obočí, pečlivě si zastrřil papíry pod paži a vydal se ke vchodu. Viděl, že se ke kasárnám řítí nějaká žena. Počkal na ni tedy trpělivě, než se dolopotila až k němu.
"Mohu vám nějak pomoct, Konan-san?" pronesl s úsměvem. Jak by mohl nepoznat bývalou zástupkyni? Vypadalo to, že jeho vzpomínky na minulé doby se začaly zhmotňovat.

Konan Hana

Zastavila jsem se přímo před Yorim. Usmála jsem se radostí, tak dlouho jsem ho neviděla. Těžce jsem oddechovala a oběma rukama jsem se držela za boky. "Ach....Yori-san.....tak ráda vás vidím. Potřebuju....najít...Yoshira. Nového...kapitána...tady. Nevíte,....kde je?" snažila jsem se mu vysvětlit, co chci, ale přes ten nedostatek dechu to moc nešlo. "Doufám, že....se vám ....daří dobře." Dodala jsem jen tak mimo téma.

Mitoshi

Zcela vyjímečně otevíral dveře do kanceláře poněkud impulsivněji a silněji. A zrovna dneska za těmi dveřmi někdo stál. Kolem Mitoshiho padaly papíry a on očima hledal, kde že se vlastně všechny vzaly. A brzy našel onu osobu, která je všechny upustila když jí vrazil jednu dveřma.
"Baru-san?" zeptal se když ji rozpoznal.
"D...dlouho jsme se neviděli," řekl, usmál se a pak k ní natáhl ruku aby jí pomohl na nohy.

Yori

"Daří se mi velice dobře, děkuji za optání," usmál se zdvořile. "Věřím, že i vám?" položil nepřímou otázku potom. "Obávám se, že kapitán zde teď není. Jestli jsou mé informace správné, nachází se momentálně značný kus od Seireitei s kapitánem sedmé divize," oznámil Konan s vážným výrazem. Byl hrdý na to, že o všech všechno ví.


Baru

se snažila zaostřit. Slyšela hlas, který jí něco připománal... ne, to se jí určitě jen zdálo. Nakonec uviděla ruku. Vypadala celkem přátelsky, tak se jí Baru chytila. Putovala pohledem výš a výš, až spočinul na jí dobře známému obličeji orámovaném blonďatými vlasy. Baru se nejdřív zamračila, a potom vykulila překvapeně oči.
"MITOSHI?!" vyjekla a hned se chytila volnou rukou za pusu, protože se styděla, že tak zahýkala. Ale nemohla si pomoct, nečekala, že ještě Mitoshiho-san někdy v životě uvidí! Samozřejmě doufala, ale pokoušela se zůstat realistická... Vypadalo to, že zázraky se přece jen dějí. Z toho překvapení jí dokonce vstoupily slzy do očí, i když dost pravděpodobně to bylo spíš z té rány po hlavě, kterou před chvílí dostala. Brzo je setřásla a začala se místo toho smát, když ji Mitoshi vytahoval na nohy.

Konan Hana

"Ale ano, jde to. Ale teď mi Yoshiro nepomáhá." odpověděla jsem na nepřímou otázku, a pak ještě dodala jen tak pro informaci. Podařilo se mi nasbírat dostatek vzduchu, takže jsem už opět dýchala normálně, přesto jsem byla velmi nervózní. Potřebovala jsem zachránit své děti a bohužel značný kus od Seireitei může být kdekoliv. Potřebovala jsem přesnější informace. Když tu mě to trklo a já získala naději. "Bože, dej ať 9. divize zůstala stejná." řekla jsem nahlas a rozeběhla jsem se do kanceláře kapitána. "Pardon." zakřičela jsem ještě za sebou na Yoriho.

Mitoshi

"Ano, k překvapení všech přítomných, tak se jmenuji," řekl s úsměvem při stavění Baru.
Jako první ho napadlo zeptat se, jak se má. Ale jelikož se uhodila do hlavy a všechno jí popadalo tak asi blbě. Tuhle otázku tedy zahnal a zeptal se hned na tu druhou, co ho napadla.
"Nestalo se vám nic?" po vyslovení téhle otázky se sehl a začal sbírat papíry po zemi.
Při tom natočil hlavu na stranu, protože se mu zdálo jak slyší někoho něco křičet.

Baru

zacukalo nosní křidélko, ano, podle té poznámky to byl nepochybně Mitoshi.
"No... asi ne..." pokrčila rameny na jeho otázku, jestli se jí nic nestalo. Sice jí trochu třeštila hlava, ale jinak se cítila docela dobře, takže snad úraz mozku neutržila. Dívala se na Mitoshiho, kterak sbírá složky, které se jí před chvílí rozletěly do všech stran. "Ani nevíte, jak ráda vás vidím, Mitoshi-san, ale promiňte, že se tak zeptám... co tady děláte?" otázala se. Ve skutečnosti ji zajímalo, kde celou tu dobu byl, ale bylo by asi neslušné se tak na rovinu zeptat, takže na to šla oklikou. Ovšem i ona slyšela nějaké dupání a hlas, takže tomuto rozhovoru nebylo asi souzeno, aby ho dokončili, aspoň ne teď a tady.

Konan Hana

Přilítla jsem ke dveřím do kanceláře kapitána. Byla jsem celá rozcuchaná od větru, jak za mnou vlál. Zmateně jsem se podívala na dveře kanceláře, byly otevřené. Pak jsem se podívala dovnitř, byl tam Mitoshi a Baru. Uvědomila jsem si jak vlastně vypadám, a tak jsem si na sobě upravila oblečení a vlasy si učísla prsty levé ruky. Teprve potom jsem vstoupila do kanceláře. Nejdříve jsem pokynula Baru. "Baru-san. Zdravím. Moc ráda tě vidím." Pak jsem kývla i na Mitoshiho. "Zdravím a ještě jednou děkuji za pomoc do 4. divize." V půlce kanceláře jsem se zastavila a podívala se na oba dva. "Vůbec si mě nevšímejte." vysvětlila jsem jim a začala pracovat na hledání Yoshira.
Nejprve jsem se rozhlédla po kanceláři. Hledala jsem něco zvláštního, co se nikdy neměnilo. "Kdepak jsi?" broukala jsem si pro sebe. A konečně jsem na to narazila. Na jedné straně byly obrázky kapitánů, kteří vedou, nebo již vedli 9. divizi. Tyhle obrázky se z úcty nesundávají. Došla jsem k obrázku Dateho Masamune. Chvíli jsem si ho zvědavě prohlížela, ale nakonec jsem šáhla prstem na jeho zakryté oko, které povolilo. V kanceláři zacvakalo. Stůj se rozdělil a vyjela z něho veliká obrazovka s klávesnicí a myší. "Ach, jak já tuhle divizi miluju. Že jsem vůbec odcházela." mumlala jsem vítězoslavně. Rychle jsem přiběhla k počítači, naťukala pár písmen a hle....loading...loading...loading....a už jsem měla Yoshirovu přesnou polohu. "Je tak daleko. Budu to muset nějak zvládnout." přemýšlela jsem nahlas. Odhlásila jsem se a počítač začal opět zajíždět do stolu, který se pak uzavřel. Obešla jsem stůl a zamířila k východu. "Pardon za vyrušení a děkuji." dodala jsem ještě, než jsem zmizela za dveřmi kanceláře.

Mitoshi

S naprostým poker-facem sledoval Konan co dělá. Ani si s ní nestihl moc popovídat, protože oděšla snad ještě rychleji než přišla.
Když se začal vynořovat počítač, natočil hlavu stranou a sledoval, co že to s ním Konan vlastně dělá. No a pak tedy Konan zdrhla.
"Chmmm, doufám že tohlé mám u sebe taky..." řekl když se počítač opět schoval.
Ještě chvíli se čučel na to místo. Pak zatřepal hlavou a věnoval se opét Baru.
"Já? No já tady dělám podkapitána," řekl a ukázal ji pravou ruku s páskou.

Baru

stejně jako Mitoshi sledovala Konan. Chabě odpověděla na její pozdrav, ale na víc se nezmohla. Pak jen zvedla obočí a obrátila pohled zase na Mitoshiho. Ten jí zrovna ukazoval zástupcovskou pásku. Jaktože si toho nevšimla hned??
"Takže... vy jste zástupce! A Ruyichi-san je kapitán! V deváté divizi! Ve které jsem i já!" Ano, dalo by se říct, že ta rána do hlavy na Baru přece jen nechala následky, protože jí trvalo trochu déle, než si to vše srovnala a navíc si to musela ještě přeříkat nahlas. "Hm! Nikdy jsem nečekala, že by se něco takového mohlo stát," uzavřela to. "No, dobrá. Vy jste tu asi něco potřeboval, že, Mitoshi-san? Tedy... Antero-fukutaichou. Tak to abych vás už nezdržovala," kývla hlavou. Chvíli se na Mitoshiho ještě koukala, ale nakonec se jí podařilo odtrhnout oči a ona vyšla rázně ven. Tam si uvědomila, že složky, pro které přišla, drží stál Mitoshi, který je pobíral. Vrátila se tedy zpátky. "Ehm... tohle bych potřebovala..." ukázala na ně nesměle.

Mitoshi

Usmál se nad tím, jak byla Baru rozkošně nervózní a zmatená.
Pak zvedl volnou ruku na které měl vztyčené tři prsty.
"Zaprvé, říkejte mi Mitoshi," řekl a jeden schoval.
"Zadruhé, tady máte," předal ji její stoh složek a schoval druhý prst.
"A za třetí... rád vás vidím," řekl a se stažením třetího prstu se usmál, natočil hlavu a zavřel oči takovým tím klasik anime způsobem, který si jak véřím dokážete vybavit.

Baru

sledovala tři Mitoshiho prsty, jak postupně mizí v jeho dlani. Po pravdě, oslovení "Antero-fukutaichou" v ní vzbuzovalo vzpomínku na časy před pár lety, kdy bylo všechno jasné a v pořádku, na tu dobu často toužebně vzpomínala. Tolik si přála, aby bylo všechno, jako to bývalo. Vlastně nad tím přemýšlela až moc, jak si teď uvědomila. Když se dívala na Mitoshiho se zástupcovskou páskou na paži, jak ji žádá, aby mu raději říkala jménem, uvědomila si, že tak, jak to bylo, už to nikdy nebude, ale to nemusí nevyhnutelně být špatné. Navíc, některé věci přetrvají a nikdy se nezmění, ať už uplyne času, kolik chce. Vzala si složky a když viděla výraz v Mitoshiho obličeji, začala se taky usmívat a trochu červenat.
"Hai!" odpověděla na to všechno najednou, potom se otočila a už poměrně rozvážněji než poprvé vyšla z kanceláře, aby zanechala Mitoshiho tomu, co tam chtěl původně dělat, protože to bylo určitě důležité.

Mitoshi

Chvíli se díval za odcházející Baru s úsměvem na tváři.
Taky trochu vzpomínal na to, jaké to bylo, než zjistil kdo opravdu je. Tehdy pro něho byly pořádně důležité jen dvě osoby, Yoshiro a právě Baru-san. Co se týče ní, ani nevěděl proč, prostě mu to přišlo přirozené. Teď je to ale jiné, teď....
"Dost sentimentální blábolů..." řekl si sám sobě a vstoupil do kanceláře.
Po zavření dveří, se kolem sebe rozhlédl a pak rozvážně přešel k Yoshirovu stolu. Vztyčil ukazováček pravé ruky a pak do stolu začal šťouchat, jako by věřil, že se něco stane. Po asi půlminutě štouchání od stolu odstoupil.
"To chci taky..." pomyslel si. Pak přešel stůl na opačnou stranu a ve stoje si prolétl pár nových papírů, které se objevily na Yoshirově stole. Když zjistil, že to není nic smrtelně důležitého, vyšel z kanceláře někam do neznáme, s úmyslem najít Yoriho.

Yori

měl pořád něco na práci. Byla to záhada, i když byl klid a všechno bylo hotovo, on měl pořád něco, co potřebovalo nutně vyřídit. Neustále s sebou tahal papíry, o kterých vůbec nikdo nevěděl, co v nich je. I nyní energicky rázoval chodbami divizního sídla s přísným výrazem ve tváři, který říkal, že jestli nevyřídí to, k čemu se chystá, okamžitě, bude to mít vážný dopad na osud Seireitei.

Mitoshi

Po pár chvílích Yoriho skutečně našel. Tenhle člověk byl vždycky tam, kde ho potřebuješ, myslel si Mitoshi. Když se k Yorimu blíźil, přemýšlel, zda-li mu nebude vadit, že se mu rýpe v řemesle. Přece jen se Yori v novinařině vyznal o tolik lépe. I přes to se chtěl Mitoshi trochu zapojit.
"Zdravím Yori," pozdravil ho když přišel do příslušné vzdálenosti.
"Chtěl jsem se vás zeptat, jestli plánujete zakomponovat malou hru vrchního kapitána do nadcházejících výtisků."

Yori

pokývl hlavou na pozdrav. Viděli se před chvílí, tak nepovažoval za neslušné, když nic neřekne. Potom se zamyslel nad otázkou.
"To záleží na tom, co se při té hře stane, samozřejmě. Pokud u ní někdo zemře, otěhotní nebo se bude promenádovat nahý, je velká pravděpodobnost, že se to dokonce dostane na titulní stranu," vysvětlil s mírným úsměvem.

Mitoshi

"Dobrá," pokývl hlavou.
"Chtěl bych se vás zeptat jak moc velký přínos a jak moc velké pomoci se vám dostává ze strany kapitána," řekl dále, protože ho opravdu zajímalo jak moc tento nový, aktivní a pracovitý Yoshiro skutečně pracuje.
Mitoshi sám byl připraven začít studovat staré výtisky časopisu a pomalu a jistě se začlenit do jeho výroby a zpracování, ale přeci jen zde byl pouhým nováčkem. Pochopitelně se sám znal, takže věděl, že se svojím typickým zápalem a se svými schopnostmi bude schopen být funkční relativně brzo.

Yori

"Hmmm..." dal si s odpovědí na čas, "je přínosem, do rozumné míry. Samozřejmě je nový, takže nemůžeme čekat zázraky, nicméně si vede dobře. Trochu by si mohl vylepšit gramatiku..." blýskl sugestivně brýlemi. Potom pozvedl obočí aby naznačil, že ho zajímá, proč se Mitoshi ptá.

Mitoshi

"Jistě..." řekl a opět moudře pokývl hlavou.
"Víte, jen se tak zajímám, protože jsem stále fascinován tím, že opravdu něco dělá," vyzradil Yorimu naprosto otevřeně a bez jakýchkoliv zábran.
"No řekl bych že mě čeká čtení a výuka, jak dělat správný časopis. Děkuji mnohokrát za informace," usmál se na Yoriho.

Yori

"Žádný problém," opětoval úsměv Mitoshimu. Potom mu podal dvě knížky, obě byly relativně tenké a malého formátu. První se jmenovala "Novinářem snadno a rychle v deseti lekcích od Dateho Masamune", druhá "Jak psát rychle a zajímavě od Usagi Myamoto". Očividně to byly příručky, které sepsali bývalí kapitáni pro nové členy. Nakonec ještě přidal jednu velice tlustou bichli. "Tohle jsou moje poznámky k těm knihám," vysvětlil. Potom se vzdálil.


Baru

si právě udělala přestávku na čaj. Seděla u svého stolu, usrkávala svou oblíbenou směs a u toho přemýšlela, o čem by měla napsat svůj příští článek. Když byla zástupkyní kapitána, to všechno organizování a rozčilování ji celkem bavilo, ale tohle taky nebylo k zahození, jen tak si sedět a necítit na ramenou tíhu osudu celé divize. Možná bych mohla jít i trénovat... pfffft, to určitě, plynuly její myšlenky všemi možnými irelevantními směry.

Ruyichi Yoshiro

Konečně. Yoshiro už se těšil na to, jak si lehne do postele a pořádně si odpočine! Po tom všem si odpočinek zasloužil!
Společně se svojí novou rodinou prošli branou do prostorů kasáren devítky. Členové se na svého kapitána dívali dost nechápavě. Na chvíli zmizel a najednou má sebou nějaké děti?
Yoshiro si jich ale nevšímal. Vešli do hlavní budovy, kde se nacházela redakce. Aby se dostali do Yoshirovi kanceláře, museli přes ní. Yoshiro se jednou rukou opřel do dveří a s Mitem v náruči vešel. Samozřejmě se ke skupince hned obrátily zvědavé pohledy.
"Dobrý den," řekl Yoshiro a procházel kolem nich, jako by se vůbec nic nedělo.

Baru

si užívala krásné přestávky, když tu najednou... děti. Vykulila oči a její pohled byl celkem zděšený. Děti rozhodně nebyly její silná stránka a jakmile se objevily někde v blízkosti, ona měla tendenci mizet. A hned tři? A nese si je... Yoshiro??
"Dobrý... kapitáne..." hlesla Baru. Vůnec nevěděla, co si o tom má myslet. Za Kapitánem šla Konan... to jako mají ty děti spolu? Baru jen uvedala obočí výš a výš, protože překvapení neměla konce.


Yori

vážně uvažoval, jestli by nebylo na místě spáchat rituální sebevraždu. Selhal! SELHAL! Taková zásadní informace, kapitán, bývalá zástupkyně, děti! A on o tom nevěděl! Ne, klid, Yori, však nikdo neříká, že je mají spolu, dokonce ani nemusejí být žádného z nich! snažil se uklidnit sám sebe, zatímco se krčil v temném koutku.