9. divize, redakce Ban-Kai

Konan Hana

Spadla mi pusa a nedokázala jsem nic říct. V tu chvíli jsem chtěla být neviditelná. Neviditelná pro celý svět. "To jsem nevěděla." řekla jsem skoro polohlasem. Podívala jsem se na Yoshira. "Omlouvám se. Všechno to je moje chyba." řekla jsem a myslela jsem to hodně upřímně. Stačila jedna hloupá situace a já si podle všeho zkazila celý život. "Asi bych už měla jít. Zkazila jsem toho dost." řekla jsem smutně a s námahou vstala. Ten odpočinek na židli mi trochu pomohl a já se aspoň zase na nějakou tu dobu udržela na nohou. Opatrně jsem klopýtala ke dveřím. S vypětím svých sil jsem nebrečela, nechtěla jsem, aby mě Yoshiro viděl brečet.

Yoshiro


Když uviděl, jak Konan odchází, zavřel oči a vzdychl. Chvíli stál na místě, ale nakonec vyrazil za ní. Pravou rukou jí chytil za rameno a zastavil. "Říkal jsem ti, že ti pomůžu dostat se do nemocnice." Levou ruku jí položil na druhé rameno, pomalu jí otočil a vzal do náruče. "Ale až si odpočineš, to je rozkaz. Vypadáš jako chodící mrtvola." Aniž by se na Konan podíval, vyrazil do vedlejšího pokoje, kde měl Yoshiro postel. Ne že by se na Konan nechtěl podívat, ale bolelo ho to. Věděl, že kdyby dovolil, aby se to pouto obnovilo, trpěl by. A ona taky. Ubližoval všem ve svém okolí. Prošel otevřenými dveřmi a položil modrovlásku na postel, která byla uklizená, což Yoshira docela zaskočilo. Mitoshi se činil. "Nebudu tě tu rušit, mám ještě spoustu věcí na práci, ale kdyby něco, budu vedle." Udělal několik kroků, ale ještě se zastavil ve dveřích. Jako by čekal na to, jestli Konan něco řekne, ale neotočil se.

Konan Hana


Jako chodící mrtvola? Tak jsem před tím ještě nikdy nevypadal, ale na druhou stranu je dobře, že aspoň nějak vypadám. Říkala jsem si pro sebe v duchu. Všude měl uklizeno, což určitě nebyla jeho práce, podle toho jak jsem ho znala. Postel byla měkká. Dívala jsem se za odcházejícím Yoshirem, který se zastavil v pravou chvíli, aby uslyšel: "Miluji tě.....Na tom se nic nezměnilo a nezmění... Věř mi, měla jsem možnost o tom dlouho přemýšlet." řekla jsem s vyrovnaným hlasem i výrazem v obličeji. Věřila jsem v to, že každý někdy udělá chybu a tak tomu druhému ublíží, ale také jsem věřila, že společnými silami, jde všechno překonat.

Yoshiro


Potřeboval přemýšlet. Udělal jeden krok, kterým se dostal do své kanceláře a pomalu za sebou zavřel dveře. S pochmurným výrazem v obličeji šel ke stolu, kde se posadil. Před sebou měl asi tunu věcí k vyřizování. 
Vzal jeden papír a zjistil, že sponou jsou k němu připevněny ještě další. Vzdychl a začal číst. Přejel očima několik řádků, a pak papír položil. Otevřel šuplík, sáhl do něj rukou a nahmatal razítko, které otevřel a položil na stůl. Rozhlédl se kolem sebe. "Tady jsi," řekl tiše a podal si lahvičku s inkoustem, poté jí odšrouboval víko a nalil trochu inkoustu do malé kádinky, pak lahvičku znovu zavřel a odložil. 
Vzal razítko a namočil jej do inkoustu, potom orazítkoval papír. Mezitím se v okně znovu ukázal Fluffy a když uviděl Yoshira, mňoukl. Fluffy mohl být prchlivý, nevěřící a občas i agresivní, ale cítil ke svému páníčkovi silný pocit loajality a ačkoliv to tak nevypadalo, tak i lásky. Navíc byl dost empatický, takže věděl, že je jeho bělovlasý pán smutný. Skočil z okna do kanceláře a přiběhl k Yoshirovi. Začal se mu třít o nohu. 
Yoshiro se naklonil na bok a podrbal Fluffyho za uchem. Ten jen hlasitě předl.

Mitoshi

Za nedlouho po Yoshirově příchodu se bez klepání otevřely dveře.
Mitoshi držel v náručí krabici. Takové krabice Yoshiro znal až moc dobře. Vždycky v nich byly precizně seskládané stohy papírů, na které se Yoshiro vyprděl. Když s němi Mitoshi přicházel obvykle, měl takový zvláštní specifický výraz. Teď ovšem chyběl. Ba naopak, Mitoshi dneska opět vypadal spokojeně.
"Příjemně jsi mě překvapil," začal "někdo s tebou musel něco udělat, protože ty skutečně," podíval se na stůl "pracuješ," dokončil.
Položil krabici na zem a posadil se naproti Yoshira.
"Izanagi-san mě jmenoval velitelem podkapitánů," oznámil jsem mu, aby věděl že nad rámec podkapitánských poviností budu mít ještě další.

Yoshiro


Když vešel Mitoshi, Fluffy zradil a běžel za ním. Yoshiro se na Mitoshiho podíval jen očima, hlavu od papírů nezvedal. 
"Je to přece moje kapitánská povinnost," řekl jen. Když Mitoshi řekl, že ho vrchní kapitán jmenoval velitelem zástupců. To už Yoshiro hlavu zvedl, "to je hrozný, sotva se vrátíš a on ti už vrazí povinnost." Ne že by Yoshiro neudělal to stejný, ale on na rozdíl od Izanagiho to přece udělal čistě ze srdce. 
"Budu tě muset osvobodit od psaní, pokud teda sám nebudeš chtít pomoct, abys to všechno stíhal." Naštěstí v redakci byla spousta kvalitních pisálků, kteří stejně nepotřebovali dalšího papaláše, co by jim do toho kecal. 
"Děkuju, že jsi uklidil, nemusel jsi," poděkoval konečně. Mitoshi byl něco jako chodící poklad. Byl to jeden z těch zástupců, za které by jiní kapitáni zabíjeli.

Konan Hana
 
Smutně jsem si povzdechla. Přeci jen odešel. Lehla jsem si na postel a schoulila jsem se do pozice novorozence. Víčka mi ztěžkla. Únava na mě okamžitě padla. "Já jsem řekla vše. Teď je to na něm." snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že jsem udělala vše. S těmi slovy jsem potom usnula.

Mitoshi

"A kdo jiný by to udělal?" zasmál se po té připomínce s uklízením.
Nad jeho kapitánskou povinností se nijak nepozastavoval, možná se Yoshiro přeci jen zlepšil.
"Myslím, že to budu zvládat, ale díky za nabídku," řekl jsem mu.
"Jinak, všiml jsem si tady nějaké pozdvižení, když jsem byl nakupovat. Prý nějaký trénink nebo co," zajímal se. Nevěděl totiž vůbec o co jde, přeci jen přijel relativně nedávno a za tu dobu co tu byl uklidil Yoshirovi a díval se na nějaké papíry.

Yoshiro


Mitoshi připomněl něco, co Yoshiro úplně vytěsnil z hlavy. Zaklonil se a potom třískl hlavou do stolu, na kterém zůstal ležet. "Musím něco zabít, Mitoshi," zamumlal do stolu a ještě nějakou dobu tam ležel, než se na svého zástupce znovu podíval.
"V kostce. Izanagi si vymyslel takovou hloupou hru. Pustil do oběhu mezi divize takovou kulatou věc, která se může měnit. Divize si jí mezi sebou mají tajně předávat po dobu necelých dvou týdnů. Divize, která s tou věcí skončí jako poslední, bude vyhlášená jako nepřipravená." Nebylo to samozřejmě dokonalé vysvětlení, ale momentálně se na víc nezmohl. "Teď to má Satoshi a hrabe se v tom, takže to buď zničí nebo ho to sežere. Tak nějak doufám v obojí." Znovu položil hlavu na stůl a vzdychl. "Měl bych to oznámit.."

Mitoshi

Bedlivě poslouchal, jak zní zadání úkolu.
Pak se usmál. Izanagiho nápad byl přinejmenším způsob k zabavení všech divizí. Tak to byly ty červenné koule. Opravdu fascinující.
S přikývnutím se postavil.
"To rozhodně měl. Já jdu zatím opatřit jistá bezpečnostní zařízení. Řekni všem členům ať ti, připadně mě, nahlásí a předají veškeré podezřelé předměty, které nikomu nepatří. Já se o to potom postarám," řekl Yoshirovi rozhodnutě.
Byla to hra, kterou hodlal hrát. Hra, která tu nikdy předtím nebyla, tedy za jeho života. Byla to ona. Hra o Koule.

Yoshiro


Přikývl, "ano, kapitáne," odpověděl Mitoshimu a zasalutoval. Mitoshi si jistě všiml toho, že Yoshiro má v obličeji dost nepříjemný výraz. Kapitán devítky vstal a přišel blíž k Mitoshimu, usmál se na něj, pak ho objal. Potřeboval to. Ten návrat Konan a všechno, co řekla, ho úplně od základu zničilo. Chtěl si lehnout a spát. Jenže ho čekala spousta práce, musel divizi připravit na Izanagiho hloupou hru. Aspoň v tom nebyl sám. Měl svého věrného zástupce. "Děkuju, že ses vrátil." 

Mitoshi

Nechal se bez potíží objat a dokonce i chvíli držel.
"Nemáš vůbec zač," odpověděl s úsměvem...
který se po pár sekundách přeměnil ve výraz naprostého zmatku a chaosu. Několika rychlými gesty Yoshira odstrčil.
"MOJE BONSAI!" vykvíkl a honem otevřel bednu, kterou na něj Yoshiro celkem brutálně přitiskl.
Z nízkého květináčku rostl malý stromeček bonsaie, který byl trochu pokroucený.
Mitoshi protáhl ústa.
Pak s nějakým zvláštník kvičivím zvukem utekl z pracovny.

Yoshiro


Proč si vzpomněl zrovna na katastrofickou příhodu s motýlem? S vykulenýma očima sledoval, jak Mitoshi mizí z pracovny a slyšel, jak jeho křik mizí v dálce. "Em.." 
Yoshiro se poškrábal na hlavě a došel znovu ke stolu, kde se posadil. Otevřel čtvrtý šuplík, ze kterého vytáhl podvině zakroucený mikrofón, který položil na stůl. Bylo na něm jediné tlačítko a Yoshiro ho zmáčkl. "Jedna, dva, tři, zkouška.." Slyšel, jak se jeho slova rozléhaly po celé budově. "Mluví k vám váš kapitán. Chci vás upozornit, že vrchní kapitán vyhlásil kompetici mezi divizemi. Ve městě se pohybuje předmět, který může měnit svůj tvar a když se jej dotknete, potlačí vaše reiatsu. Tento předmět se k nám nejspíš pokusí protlačit ostatní divize, a kdyby se tak stalo, musíme jej my dostat pryč. Divize, která za dvanáct dní bude mít předmět u sebe, bude vyhlášená jako nejméně připravená. Tímto chci zároveň říct, že zakazuji napadat členy jiných divizí. Pokud se dozvím, že někdo utrpěl zranění kvůli deváté divizi, dotyčný se mi bude osobně zodpovídat. Dále chci, aby jste všechny neznámé a zvláštní předměty odložili do skladu, popřípadě donesli mně nebo mému zástupci. Tady se dostávám do dalšího bodu. Devátá divize má nového více kapitána, je jím Antero Mitoshi. Pokud někdo z deváté divize není přítomen, prosím o to, aby jste mu mojí zprávu přetlumočili. Děkuji za pozornost." Yoshiro znovu zmáčkl tlačítko.

Mitoshi

U sebe položil bonsai na stoleček a postříkal ji trohou vody. Pak ji nežně začal narovnávat lístečky a větve. To dělal asi pět minut. Jedinné co ho vyrušilo byl Yoshirův proslov.
Pak se narovnal, popřál Panu Bonsíkovi pěkný den a vyšel ze své pracovničky. Obešel si veškeré nutné přípravy na svůj plán. To mu trvalo asi tak deset minut, ale pak byl hned před oknem Yoshirovi kanceláře. První co uviděl byl kocourek nahřívající se na slunci. Sklonil se k němu a poškrábal ho za krkem. Kupodivu se nechal...

Yoshiro


Koucourek se nejen nechal hladit, ale brzo Mitoshimu vylezl po těle až na rameno. Nutno podotknout, že to bolelo. Mitoshi uslyšel několik hlasů. "To je on?"
"Jo! Kapitáne Antero!" ozvalo se a k Mitoshimu přiběhli dva shinigami. 
"Kapitáne Antero, vy si mě určitě nepamatujete, ale dříve jsem sloužil pod vámi, ve třetí divizi! Jsem rád, že vás tu máme!" Mitoshi určitě vůbec nevěděl, o koho jde. Byl to nějaký no name, který pravděpodobně brzo umře. 
Yoshiro se na svého zástupce koukal z okna svojí kanceláře.

Mitoshi

Potom co Mitoshimu vylezla číča na rameno, cítil se.... no všelijak jenom né drsně.
Napřímil se do své plné výšky a pak zachytil několik hlasů. Rozhlédl se dokola, ale to už u něj byli nějací dva členové.
"Jó to jó mámo, sloužili jste pode mnou," řekl si v duchu, když se na ty dva pěkně usmíval.
"Díky za přivítání, ale už nejsem kapitán!" plácl něco do vzduchu, aby nebylo vidět, že nemá tucha s kým že to vlastně mluví.

Člen č. 136


Chytil se za hlavu a zasmál se, "omlouvám se, chvilku mi to bude trvat, než si zvyknu." 
Ten druhý si Mitoshiho měřil pohledem. Zdálo se, že blonďáka nezná. "Tady kamarád je tu novej. Nepamatuje si vás. Ale já jsem váš největší fanoušek! Byl jsem u toho, když jste v bitvě s Reimei použil bankai! To bylo něco!" Když člen mluvil, úplně mu zářily oči.

Yoshiro


Odstoupil od okna a podíval se na dveře do své ložnice. Chvíli na ně civěl, potom se podíval do země, zavřel oči a zakroutil hlavou. 
Na stole ho čekala ještě velká spousta papírů, tak se posadil na židli a znovu pevně uchopil razítko.

Konan Hana

Usnout v takové měkké a uklizené posteli nebyl pro mě problém. Vše bylo dobré, než jsem usnula hlubokým spánkem a začaly se mi zdát sny. Sny o tom boji, o boji s Arikawou a jak jsem mu vrazila svou katanu do hrudi. V tom okamžiku se všechno změnilo a místo Arikawi tam byl Yoshiro a měl moji katanu v hrudi. Začala jsem křičet, ale samozřejmě jen ve snu. Ale z ložnice určitě bylo slyšet nějaké to mé kňourání.

Yoshiro


Zrovna se chystal orazítkovat další papír, když ho vyrušily zvuky z ložnice. Očima se podíval na dveře. Před rokem a několika měsíci by se zvedl a běžel se zeptat, jestli je všechno v pořádku. Dnes ale ne. Cítil nepříjemný pocit, jako by měl díru v srdci. 
Podíval se dolů, na papír. Nevěděl, co má dělat. Trochu se mu klepala ruka. Chtěl, aby mohl jít za Konan a říct jí, že všechno bude dobrý, ale nemohl, všechno mu v tom bránilo. Naštvaně se zamračil a vší silou vrazil razítkem do papíru, což způsobilo velmi hlasitý zvuk. 
"Proč jí prostě nemůžu nechat jít, bylo by to tak jednodušší."
Znovu se podíval na dveře. Jako by se chystal něco udělat, ale z nosu se mu spustila krev. Yoshiro začal zmatkovat, pravou rukou se chytil za nos a druhou otevřel šuplík, ze kterého rychle vyházel věci, aby mohl otevřít skrytou přihrádku! Z ní vytáhl několik pilulek, které spolkl a také kapesník na krev. Ten si přiložil k nosu.

Konan Hana

Ten sen mě vyděsil natolik, že jsem se probudila. Posadila jsem se na posteli a zhluboka jsem dýchala. Skřivila jsem obličej bolestí a jednou rukou jsem si chytla břicho, protože se ozvalo těch pár ran, co jsem utrpěla. Rozhlížela jsem se po ložnici a hledala svou katanu. Nakonec jsem ji našla položenou nedaleko postele. Tak trochu jsem oddechla.

Yoshiro


Krev naštěstí už přestala téct, ale kapesník byl celý od krve. Yoshiro se na něj podíval, ještě jednou si s ním utřel nos, a pak jej hodil do koše vedle sebe. Zhluboka se nadechl a protáhl se. "Mitoshi tam asi ještě vykecává," pomyslel si a ohlédl se přes rameno k oknu. 
Z toho sezení mu už dřevěněly nohy. Vstal tedy, aby si je trochu protáhl a prošel se po kanceláři.

Konan Hana

Položila jsem se zpátky do postole, ale spát se mi už nechtělo. Hlavně už jsem nechtěla znovu prožít ten šok. Přistihla jsem se však, že hypnotizuji dveře a zvláště pak kliku. Nedalo mi to a já vstala z postele, doklopýtala jsem ke dveřím (nutno podotknout, že už jsem vypadala, jako o něco živější chodicí mrtvola), které jsem pomalu otevřela a jen co jsem zahlédla Yoshira, tak jsem tiše špitla jeho jméno...

Yoshiro


Bělovlasý kapitán deváté divize se zrovna zastavil na místě, když uslyšel ode dveří tiché zašeptání svého jména. Zamrzl na místě, ale jen na chvíli. Potom ke dveřím otočil hlavu (viz. avatar - stejný výraz). 
Nevěděl, co by měl dělat, tak se na ní prostě jen koukal. V tom se mu ale udělalo špatně, určitě to souviselo s tou krví. Klopýtl a podlomily se mu nohy. Naštěstí ještě stihl udělat jeden krok dopředu a zastavit pád tím, že veškerou sílu přenesl do pravé nohy, kterou vykročil. Nevypadal ale moc dobře. Pokusil se vstát, ale ještě se mu přitížilo. "Proč zrovna teď..."
Se bolestným zavrčením se opřel o zeď a posadil se na zem.

Konan Hana

"Yoshiro!" zakřičela jsem, když jsem viděla, jak chudák klopýtl a pak se sesunul k zemi. Sesunula jsem se k zemi také a po čtyřech jsem překonala vzdálenost, která mě dělila od Yoshira. Jen co jsem byla u něho, začala jsem Yoshira prohlížet, jestli nemá nějaké viditelné zranění a přitom jsem se ptala: "Co je ti? Máš nějaké bolesti?" Dá se říci, že jsem v normální stavu měla průměrné léčitelské schopnosti, ale teď? Kdo ví...

Yoshiro


Seděl tam a opíral se. Zdálo se, že už se mu dělá líp. "To nic.. To se jen ozývají staré rány," řekl a ukázal ukazováčkem na jizvu na obličeji. Zhluboka se nadechl, zapřel se nohama a rukama si na ně pomohl. "Ty jedna mrcho odporná," pomyslel si a někde hluboko v jeho duši se někdo ďábelsky zasmál. 
Yoshiro se zhluboka nadechl, "chceš, abych tě odvedl do nemocnice?" zeptal se Konan. Cítil se hrozně za to, že se jí na to vůbec ptá, ale věděl, že to bude nejlepší... Ne, nevěděl. Nevěděl vůbec nic, jen tipoval. Nic jiného mu nezbylo.