9. divize, redakce Ban-Kai

Hikaku

Cesta z kasáren sedmé divize mu netrvala dlouho a tak zanedlouho dosáhl svého cíle. Objevil se před vstupní bránou, od které kráčel již pohotovým krokem ke kanceláři kapitána. Nic si příliš neprohlížel a tak jeho pohledu ušel i katapult, který se zde nacházel. Přistoupil ke dveřím kanceláře a opatrně zaklepal. Kapitána povahově příliš dobře neznal a tak netušil co od něj může čekat.

Ruyichi Yoshiro

Z jeho myšlenek ho vyrušilo zaklepání na dveře. Yoshiro se narovnal, položil opatrně pero vedle vyplněných papírů a podíval se na dveře.
"Vstupte," zvolal hlasitě, aby osoba, která za dveřmi stála, slyšela. Yoshiro nevěděl, kdo by ho mohl navštívit. Na chvíli si myslel, že by to mohla být Konan, kterou propustili z nemocnice, ale na to bylo brzy.

Hikaku

Spolykal sliny a vešel dovnitř."Zdravím Ruyichi-taichō" Pronesl s úsměvem na tváři. Postavil se na pár kroků od stolu a prohlédl si celou kancelář. Bylo zde víc papírů než u něj a to ho jedině těšilo. Pak jeho pohled opět spočinul na zdejším kapitánovi.

Ruyichi Yoshiro

A opravdu to nebyla Konan. Dokonce ani Mitoshi nebo třeba Fluffy. Byla to osoba, kterou tam Yoshiro skutečně nečekal. Kapitán sedmé divize Kioshi.
"Dobrý den, kapitáne," pozdravil Yoshiro a rukou ukázal na volnou židli u stolu, čímž Hikakovi pokynul, aby se posadil.
"Co vás sem přivádí?" zeptal se a pravou rukou si promnul pravé oko, které ho trochu bolelo z celého toho nespání.

Hikaku

Byl rád za vřelé přivítání a ještě s větší radostí se posadil na nabízené místo. Chvíli byl ticho, ale byl vyzván k tomu aby mluvil a tak tedy zpustil. "Víte přivádí mne sem jediná věc a tou je..." Odmlčel se a s určitým studem pokračoval."Můj Bankai. Byl jsem sám mimo Seireitai a snažil se jej ovládnout, ale marně. Došel jsem až na pokraj svých možností a poslední rok ztrávil v kómatu."Zamyslel se nad tím jak předtím zmizel a nikomu nic neřekl, ale hned zase pokračoval. "A tak mně napadlo, víte, jestli by jste nemohl ... nemohl mě trénovat. Vybral jsem si vás ze všech ostatních kapitánů po určitém zvažování a doufal v to že by jste si mohl najít nějaký důvod proč mladém kapitánovi jako jsem já pomoci ..." Dál už jen mlčel, připadal si zvláštně a až teď si uvědomil že si oproti ostatním ani jako kapitán nepříjde. Poodkryl i druhou stranu kapuce, která mu jí doteď zahalovala jeho levé zjizvené oko.

Ruyichi Yoshiro

Hned si vzpomněl na rozkazy kapitána první divize Izanagiho.
Slíbil, že pomůže nováčkům, pokud to bude potřeba a když si Hikaku takhle zažádal. Yoshiro ho rozhodně nehodlal soudit za to, že není schopen bankai ovládnout sám.
"Kapitáne, uvědomujete si, že když bankai neovládnete sám, tak pravděpodobně nebude využit jeho plný potenciál?" zeptal se a položil lokty na stůl.
"Nicméně není to nic, na čem by se nedalo do budoucna zapracovat a bez bankaie jste poloviční a nemůžeme si dovolit mít tu poloviční kapitány, takže pokud budu moct, rád vám pomůžu."
Yoshiro vstal a protáhl si ruce. "Předpokládám, že chcete začít hned," řekl tázavým tónem a šel ke dveřím do své ložnice.

Hikaku

Kapitán Ruyichi jej příjemně překvapil. a po otázce zda chce začít okamžitě se docela zarazil. "Nečekal jsem takové nadšení z vaší strany. A ano jsem si všeho vědom." Počkal než zaleze do kumbálu nebo kam to vlastně šel. Dobře totiž do té místnosti neviděl. "No klidně začneme hned, pokud vám to vyhovuje. Ale nebudeme to zkoušet v tom kumbále kde se teď nacházíte že ne?" Tu poslední větu si prostě nemohl odpustit.

Ruyichi Yoshiro

"Nadšení? Rozkazy, kapitáne, rozkazy," pomyslel si a zalezl do ložnice a přišel k jedné ze svých velkých skříní. Když jí otevřel, všechno bylo poskládané a srovnané. Yoshiro na to hleděl jako na zjevení. "Mitoshi si dal záležet," zašeptal a uspokojeně se usmál.
Shodil ze sebe svůj kapitánský kabát a vytáhl větší kufr, který položil na postel, kabát hodil vedle něj.
Zavřel skříň a otevřel kufr. Bylo v něm několik různých ocelových chráničů na ruce, nohy a pravé rameno. Postupně to na sebe připnul a vyrazil ven z ložnice.
"Ne, vím o perfektním místě," řekl a zavřel za sebou dveře. Potom šel ke stolu, na kterém ležel prázdný papír. Yoshiro vzal pero, které předtím položil vedle vyplněných papíru, zatřepal s ním a napsal zprávu pro Mitoshiho, ve které mu předal velení nad celou divizí, samozřejmě uvedl důvod své absence. Znovu položil pero a došel na balkón.
"Za mnou, kapitáne," použil shunpo a zmizel

____________________________

Hikaku

Koukal na ten oblek, který na sebe kapitán natáhl a po jeho slovech jej následoval na balkón. Pořádně se nadechl čerstvého vzduchu když jej Kapitán devítky vyzval, aby jej následoval někam jinam. "Dobrá." Rovněž použil shunpo a balkón byl prázdný.

____________________________

Mitoshi

Dalšího rána, jako za starých časů, vešel do Yoshirovi kanceláře, aby pobral dokumenty. Teď ale bylo jiných pár věcí. Dnes ty dokumenty byly vyplněné... a Mitoshi měl na hlavě kočku. Stále. Už nějakých 13 hodin odmítala odlepit se od jeho hlavy a jen spokojeně mňoukala.
I když se ráno probudil, byl Mitoshi naprosto šokován tím, že koćka zůstala i přes noc v naprosto stejné poloze v jaké se na něj usadila. Necháme ale kočku kočkou.
Podkapitán deváté divize zvedl stoh papírů a přečetl si vzkaz vedle nich.
"A jen já si musel pomoc sám," pomyslel si a přitom se volnou rukou dotkl svého meče.
Pak se otočil a vydal se zpátky k sobě, odložit si dokumenty, protože si ještě dneska měl zajít ke krejčímu.

Fluffy

Dál si vesele ležel na Mitoshiho hlavě a předl. Byl šťastný. Konečně si totiž našel vhodný pelíšek. Nebylo to tak měkké jako pelech na hlavě bělovlasého otroka, takže Fluffy nepropadal dovnitř.
Jak se mu to líbilo, začal Mitoshiho škrábat na hlavě svými drápky.
Mitoshi zrovna procházel kolem dvou členů deváté divize, ti se jen podivili, co dělá kočka na hlavě jejich podkapitána, ale radši nic neříkali, jen se slušně uklonili a šli dál.

Mitoshi

Číča se na jeho hlavně držela i při jeho návštěvě u krejčího, kde si vyzvedával své vlastní oblečení, upravené vzhledem k jeho pozici. Každých pár minut Fluffyho poškrábal.
Zaťatých drápků si nějak nevšímal, přeci jen byly ty to posledn, co by ho mohlo tížit. Ani členů devítky, kteří se možná divili co mu dělá kočka na hlavě, si vůbec nevšímal.
Prostě si jako pán vykračoval směrem k jeho pokoji, v ruce držel balíček od krejćího a na hlavě měl kočku.
"Chmm co zajímavého by jsme mohli provést..." vznesl tiše otázku směrem ke kocourovi.

Fluffy

"Jíst," pomyslel si Fluffy a šťastně předl. Těšil se na to, až ho Mitoshi bude krmit. Měl hlad. Pořád.
Věřil, že blonďatý pelech mu bude dávat lepší papání, než ta hrouda bílého peří, která za nic nestála.
V momentě kdy Mitoshi otevřel dveře do svého pokoje, Fluffy seskočil a začal běhat všude okolo, aby zjistil, jak vypadá jeho nový domov. Potom si královsky vyskočil na postel a uvelebil se na ní.
"Dej mi jíst," pomyslel si a sledoval Mitoshiho s přivřenýma očima.

Mitoshi

Chvíli se polozamračeně díval na kočku a usilovně přemýšlel co chce.
Když se uvelebila na posteli konečně ho to napadlo. Se stejně zamračeným pohledem vyšel ke dveřím a v oné místnosti začal něco lašovat. Fluffymu to nebylo divné. Protože byl kočka. A ta myslí jen na jídlo.
A v tom se ozval zajímavý a podivně nepříjemný zvuk.
"Ty chceš umýt že ano pane kocourku," ozvalo se z místnosti a za chvíli se vynořil Mitoshi, který byl podle pohledu opravdu připravený kočku vykoupat.

Fluffy

Kocour vykulil oči, "co..?! Já chci jíst! JÍST!!"
Fluffy vyskočil na všechny čtyři a celý se naježil. Vodu nenáviděl víc než Yoshira.
Fluffy opravdu nerozuměl tomu, co jeho nová blonďatá pelechoidní hračka dělá. Začal běhat po místnosti, aby ho Mitoshi nemohl chytit. Samozřejmě cestou shazoval všechno důležité.

Mitoshi

Chvíli se s nadzvednutým obočím díval na kočku jak běhá po místnosti a shazuje věci. Většina z nich ani nebyla jeho, přeci jen přišel zpět nedávno.
I tak ale Mitoshi nechápal, sám stál totiž na místě a kočka utíkala před neviditelným nepřítelem. S povzdechnutím zašel do místnosti zpět a vypl tekoucí vodu. Pak jen přešel ke skříni a nějakým zázračným způsobem z ní vytáhl čerstvou, i když né voňavou, rybu. Dal ji Fluffymu na zem a pak si sedl na postel.

Yori

Najednou do místnosti někdo vpadl. Mitoshi spatřil středně vysokého, mladého brýlatého muže se zdánlivě rozcuchanými, ale ve skutečnosti rafinovaně upravenými tmavými vlasy. Původně se tvářil naštvaně, ale jakmile uviděl, kdo je v místnosti, zrudl.
"Ah, fuku-taichou, omlouvám se, neuvědomil jsem si... slyšel jsem, jak tu někdo něčím mlátí, šel jsem to zkontrolovat..." Pošinul si brýle na nose a rychle urovnal papíry, co nesl v podpaží, a tím se uklidnil a obnovil svou rovnováhu. "Snažím se samozřejmě říci, odpusťte, že jsem sem tak vpadl, byl to omyl," uklonil se a chystal se zase rychle zmizet.

Fluffy

Když bílý kocour uviděl rybu, vykulil oči, kolem kterých začaly létat třpytky, konečně. Blonďatý pelech udělal něco, co Fluffyho dostane blíž k úplnému ovládnutí světa - neumře hlady. Spokojeně začal příst a skočil po rybě, kterou na místě sežral.
Potom vešel Yori a Fluffy se pohotově otočil. Rychle vzal maličký zbytek ryby, co zůstal a utekl s ním na postel, aby mu to Yori nesnědl.

Mitoshi

Se stále stejným neutrálním pohledem sledoval počínání bílé miciny. Popravdě, hned potom co se začala věnovat jídlu ji chtěl podle ulovit a strčit do napuštěné vany, ale od tohohle plánu ho vyrušil příchozí.
Na něj se Mitoshi podíval jeŠtě více neutrálním pohledem. Takźe vlastně pořád neutrálním pohledem. Mírně natočil hlavu.
"A ty budeš...?"
Naprosto zjevně šlo o člena devítky, ale jelikož tu Mitoshi byl jen několik málo chvil, neměl tušení který člen to byl.

Yori

"Fukushima Yori," uklonil se formálně novému zástupci kapitána. Jakožto svědomitý důstojník deváté divize, která ví všechno o všech, měl nad Mitoshim výhodu, neboť ho velice dobře znal, třeba že ne osobně. "Velice mě těší, Antero-san," pousmál se a opět si posunul na nose brýle. "Pokud byste cokoli potřeboval, neváhejte se na mě obrátit. Nepochybuji, že byste si poradil sám, ale věřím, jakožto zástupce bývalé kapitánky bych mohl být nápomocný," znova se symbolicky uklonil.

Mitoshi

"Ach, jistě, těší mě," kývnul Mitoshi hlavou směrem k Yorimu.
Vypadal na sympatického svědomitého mladíka a takový lidé se Mitoshimu líbili. Když si dělali své povinnosti. Jenom bylo Mitoshimu trochu hloupé že Yoriho víceméně vyšoupl z podkapitánského "křesla".
"Jistě kdybych měl jakýkoliv problém nebo kfybych něco potřeboval, dám vědět. Jinak, kapitán je momentálně nepřítomen takže to tu teď mám na starost já," oznámil mu ještě.

Yori

"Samozřejmě," pousmál se trochu blahosklonně. Nahlas by to neřekl, ale sám pro sebe si myslel, že tihle dva noví ve vedení mají možná vyšší hodnost, ale o psaní časopisu vědí tak leda houby a bez něho by vydávání tisku v Seireitei zkolabovalo. Měl za to, že se od něj mají hodně co učit, nakonec doteď celou redakci vedl prakticky on, od chvíle, co zmizela bývalá kapitánka. Najednou kolem něho profičela kočka, která táhla haori. Nejspíš fičela dál, ale haori už netáhla, protože ho Yori pohotově zachytil a pevně držel. V brýlích se mu zalesklo. Na něho si jen tak nikdo nepřijde.
"Nejspíš bych to měl odnést," poznamenal a pozvedl trochu haori, které třímal v ruce.

Mitoshi

Když si všiml že Yori chytil haori, poděkoval mu. Takové taky kdysi nosil... a zase bude, nebo aspoň obdobné.
"Jistě, jestli tady máte nějaký relikviář nebo něco obdobného, uložte to tam, kapitánka Usagi by neměla být zapomenuta," řekl s milým úsměvem. Po kratším zamyšlením si uvědomil, že to řekl tak jako by se stalo bůhvíco, ale doufal že to Yori pochopí. Pak očima přejel na kočku. V těch očích šel vidět záblesk, který jakoby říkal "A máš to!"

Baru

dnes přišla do práce poněkud později, ale měla k tomu dobrý důvod. Rozhodla se totiž, že by mohla založit rubriku o ručních pracích, takže celé brzké ráno strávila tím, že hledala po obchodech nějakou fotogenickou vlnu. Rozhodla se začít něčím jednoduchým a to pletením. Pravda, bylo jí bližší vyšívání, a když říkám bližší, tak tím myslím, že to uměla, na rozdíl od pletení. A když o tom mluvíme, i na rozdíl od focení, což nebyla také její silná stránka, jak zjistila velice brzy po vstupu do 9. divize. Takže momentálně to vypadalo tak, že byla zamotaná do kachýnkově žluté vlny, zápasila s dvěma nebezpečnými jehlicemi a marně se pokoušela udělat nějakou přijatelnou úvodní fotografii, která by navnadila všechny čtenáře k výrobě vlastního svetru. Mimo tuto svou činnost nevěnovala ničemu jinému příliš pozornosti. Už takhle měla zpoždění, neboť několik minulých dní strávila mimo Seireitei na rutinní misi. Když dnes opět přišla, zaslechla, že divize má nového podkapitána. Nevěděla koho, ale teď ji to zas tak moc netrápilo, zeptat se může později. Stejně, po tom šoku, který zažila, když se kapitánem stal dávno oplakaný Ruyichi Yoshiro, už ji jen těžko mohlo něco překvapit.