4. divize, nemocnice

"Genmo, prosím tě," řekl Yoshiro a nahodil jeden ze svých bitch faců. "Ty o mě víš víc, než moje přítelkyně. Dokonce si mě i víckrát viděl nahýho." Yoshiro neměl nejmenší tušení, o čem ten špejložrout mluví a nevěděl, jak jinak na to reagovat než (pravdivým) vtipem. 
"Promni mi pravý oko. Něco v něm mám a sám to kvůli těm tvým erotickým hračkám, kterýma mě tu držíš, udělat nemůžu." 
Bělovlas měl pocit, že mu do oka padla řasa. Nebylo to příjemné.

Genma

"Řek bych, že v tom případě něco děláš špatně," uchechtl se na Yoshirovu poznámku o jeho přítelkyni, i když v duchu byl tak trochu hrdý na své výsadní postavení, protože Konan neměl rád. Věděl, že jednou pomohla Ruyichimu z vězen... tedy... z nemocnice. Bohužel to ale vypadalo, že se nic nedozví, tedy nic užitečného. Když ho Yoshiro požádal, aby mu promnul oko, náležitě to ignoroval. "Dobře, když se teda nic nestalo, nasadíme plošnou léčbu." Z kapsy vytáhl plastovou krabičku a z ní vytáhl nechvalně proslulou hnědou kuličku. "Táák, řekni, ááá, Ruyichi!" vyzval Yoshira, aby otevřel pusu a spokojeně přežvýkl senbon.

Yoshiro otevřel pusinku jako malé hladové dítě, které nedočkavě čeká na nějaké dobré papání od maminky. Ve chvíli, kdy mu tu hnědou věc Genma strčil do pusy, se Yoshiro škodolibě usmál a nakonec to doktorovi plivl do obličeje. 
"Nebudu jíst ty tvoje hnusný koule, Genmo!" řekl nakonec a přejížděl jazykem přes zuby, aby z něj dostal tu pochybnou pachuť. Bůhví z čeho to dělal.

Kaneyama Sayuri

Všechno to vypadalo tak krásně nadějně. Že by se jí dneska konečně něco vydařilo? Začaly z ní opadávat nepříjemné pocity a čím víc byla blíž ke svému pokoji, tím líp se cítila. A pak se tam objevil ON.
"Podzemního komplexu?" zopakovala svým tenkým hláskem, jako by jí snad ten motýl mohl odpovědět. Pak se ohlédla směrem, kam měla namířeno. "Kudy to je..." špitla zoufale, ale nějaké to info přeci jen měla. Zhruba. Takže začala tím, že se nejdřív bude řídit podle něj a svižněji se přesunula pryč.

>>> Podzemí

Genma

"Uhm. Dobře. Jak jen chceš, Ruyichi," řekl Genma zdánlivě zcela klidně. Potom popadl jednou rukou Yoshira za čelist, zmáčkl mu klouby, čímž mu otevřel pusu, a druhou rukou mu do ní kuličku narval. Potom mu pusu zacpal, aby nemohl kuličku vyplivnout, a rukou, kterou mu předtím držel čelist, mu zacpal nos. Yoshiro určitě pochopil, že jestli chce dýchat, bude muset polknout.

"Ge-," dokázal ze sebe dostat těsně předtím, než na něj Genma skočil a začal ho znásilňovat. Nikdy by ho nenapadlo, že mu chlap bude násilím cpát kouli do pusy. Na chvíli ho napadlo, že by mu mezi žebra mohl zarazit nůž, který vytáhl Ryoko z kabelky, ale nakonec si to rozmyslel. Dost by mu to ztížilo útěk. 
Nicméně, i tak se kapitán deváté divize nechtěl vzdát. Byl celkem dobrý v zadržování dechu, takže se rozhodl dát domu chvíli. Během toho přemýšlel nad tím, jak nad Genmou vyzrát. Nic ho ale nenapadalo, doktor by prostě ve výhodě. Možná nakonec přišla chvíle, kdy musel spolknout hrdost i s jeho koulí. Nad hlavou mu ale najednou vyskočila imaginární žárovka. 
Ozvalo se hlasité polknutí.

Genma

se poměrně sadisticky a také vítězoslavně usmíval, ale tak nějak tušil, že Ruyichi se nenechá tak snadno. Přimhouřil oči a podezřívavě se na něj podíval. Ne... určitě to jenom předstíral!
"Já si počkám, Ruyichi..." zapředl a dál držel Yoshirovi nos i pusu zacpané. I jestli nic nepředstíral, nemohlo mu přece vůbec škodit, když ho trochu podusí... Kdyby teď někdo přišel, asi by Genmovy metody mohl zpochybňovat, ale nic takového se nestalo, takže se Genma mohl na Yoshirovi vyřádit dle svého přání.

Yoshiro vykulil oči, protože ho Genma nepustil. Uvědomoval si, že to mezi nimi v posledních týdnech celkem skřípalo, ale neznamenalo to, že ho tu přece musí zabít. Nebo snad ano? Když už, tak mu měl píchnout nůž do oka a ne ho tu dusit! 
Yoshiro začal házet rukama, ale protože byl spoutaný, tak to byl jen zoufalý pokus, jak Genmovi říct, že má přestat. 
Doktor si mohl všimnout toho, že kapitán začíná nabírat celkem nepřirozenou barvu.

Genma

ještě chvíli Yoshira dusil, ale když viděl, jak na tom je, smiloval se a pustil ho.
"Tak. Doufám, že příště už to půjde po dobrém," pronesl Genma, když si důležitě utíral ruce. Spokojeně se u toho usmíval. Měl dobrý pocit z toho, že opět pomohl nebohému nemocnému k uzdravení.

Yoshiro se pořádně nadechl nosem a zakroutil hlavou. Vůbec se mu nelíbilo to, jak Genma zacházel se svým pacientem. Musel za to dostat lekci. A nejlepší bude Yoshirův útěk, kterému špejložrout nebude moct zabránit. Ale ještě předtím! 
Yoshiro se znovu nadechl nosem, a pak z pusy vypálil oslintanou hnědou kouli přímo do Genmova obličeje. Celou dobu jí držel pod jazykem a čekal na vhodnou příležitost. 
"Nebudu se opakovat," řekl bojovným tónem. Teď už jen vyčkával na reakci doktora a snažil se připravit se psychicky na další dušení.

Genma

byl dost pohotový na to, aby kuličku trefil senbonem, jenže ten by se pak zapíchl Yoshirovi do nosu a to prostě nikdo nechtěl, takže jen ztuhl, když mu na obličeji přistálo něco hnusného a ožužlaného od jeho zapřísáhlé nemesis. Na čele mu naskočila naštvaná žilka. Vzal do ruky zbývajících několik koulí a zuřivě je rozdrtil. Potom otevřel vršek nádoby, ze které proudila Yoshirovi do žíly tekutina, a nasypal prášek dovnitř.
"Neříkala ti snad maminka, že když nebudeš jíst, budou tě muset v nemocnici krmit jehlama?" poznamenal. Po pravdě už začínal mít Ruyichiho celkem dost, možná bylo na čase nechat ho tu tiše trpět a vydat sena obchůzku ostatních pacientů.

Dr.Daisuke Stein

Jakmile se Mizuki zeptal, jestli může odejít, usmál se a mávnutím ruky ho nechal odejít. Pak přešel k oknu a podíval se na pozemky.
Chameleon...hmm...pokud ho sežene...kam si ho tak dám... Byl sám v kanclu a tak mohl mluvit nahlas sám k sobě, kdyby ho někdo viděl bylo by to divné, takhle to bylo fajn. Možná bych ho usadil na bidýlko co tu zbylo po bůhví kom. Koukl na bidýlko co tu zůstalo po bůh ví kom.

Post pro Tsua, od teď tě vedu a ty sleduj moje posty.
Hele...prst... Uslyšel Tsu záhadný hlas, teda slyšel by jej, kdyby nebyl mimo. Hele...zbytek prstu... Ozvalo se znovu. A žije...to odhalí spoustu nezodpovězených otázek... Tsua pak brýlatý muž chytil za kotník a začal jej táhnout do nemocnice....aby mu pomohl..samozřejmě.

"Nemám maminku, Genmo. Nicméně zatím její roli plníš celkem dobře ty, takže z toho nemusím být smutnej," řekl Yoshiro vesele a usmál se na Genmu. "Mám celkem hlad. Když už jsme u toho maminkování, nedonesl bys mi něco dobrýho na zub?" zeptal se špejložrouta nevinně a sledoval, jak hadičkou proudí ty jeho hnusný rozdrcený koule. Do těla se mu nejspíš dostanou, s tím už nic nenadělá, ale dobou zprávou bylo to, že je aspoň nemusí jíst.

Genma

taky neměl maminku, ale o něho se nikdo tak pěkně nestaral jako on o Ruyichiho, to nebylo fér! Nicméně když pacient požádal o jídlo, nezbylo mu nic jiného, než mu nějaké donést. Něco tedy zavrčel a po několika sekundovém pohledu, kterým Yoshira propaloval, odešel pryč.
Kapitán zrovna nevařil, takže jídlo nebylo nic moc. Genma se vůbec neobtěžoval chodit do jídelny. Místo toho nečekaně navštívil několik gurmánských pacientů, o kterých věděl, že jim někdo nosí do nemocnice mnohem lepší svačinky, a nekompromisně jim je zabavil. Možná z toho bude několik stížností... ale co, může za to Ruyichi!
Zanedlouho se tedy vrátil k němu do pokoje držíce krabí sendvič s kousky citrónu, jablečný závin a banán.
"Na, tady máš," procedil skrz senbon a položil vše Ruyichimu na stolek vedle postele. Sám se otočil, aby se podíval z ok... ah. Jistě. Hm, mohl sem dát aspoň obrazy. Místo neexistujícího okna tedy začal zkoumat skříň s náčiním.

Izumi Razaki

Dveře do kasáren 4. divize se rozletěly. Ne prudce otevřely, nýbrž rozletěly na kousky. Nebyl čas na používání dveří. Nečekal jsem na reakce a proběhl až k nějakým pořádným doktorům. V rukou jsem svíral popáleného a omláceného Amara. Dost možná měl i zlomenou ruku a nějaký žebra, tažko říct. "Hej doktoři, pomocte mu někdo, HNED!" řekl jsem stylem, který nedával mnoho prostoru k hádkám. Pravda byla, že popálenej od kida a s krvácejícím bodným zraněním jsem taky nebyl zrovna prototyp zdraví, ale to mě tolik netrápilo...

Tsu Utsukushi
Když mě vláčil po zemi do nemocnice tak jsem byl šťastný ale docela to bolelo když jsem měl obličej na podlaze a ještě k tomu tu ránu , snažil jsem se něco říct ale neměl jsem na to síly když jsem viděl že jsou okolo mě nějací shinigami (lékaři) tak jsem se na ně podíval koutkem oka ale neviděl jsem toho co mě vláčil pak mě někam vezly zřejmně na sál nebo na pokoj.

Daisuke Stein

Říká se, že správný kapitán ví o všem co se v jeho divizi stane. Daisuke k těmto kapitánům nepatřil, ale míval často divné svrbění pod nosem po kterém se vždy něco semlelo. Ani tentokrát ho svrbění nenechalo na holičkách a ve chvíli, kdy kapitán 3.divize rozkopl otáčivé dveře byl Daisuke na půli cesty, takže mohl na jeho zoufalý křik odpovědět.
Uklidněte se kapitáne. Řekl ledově klidně a přitom tak nějak povzbudivě. Postarám se o něj... Pouze gestikulací naznačil sestrám a ty se seběhly s lehátkem, za přípravami a jedna z nich začala tahat Razakiho k ošetření na ambulanci.
Vdechni život... Zašeptal Daisuke a jeho hůl se proměnila v úzkou jehlu. Daisuke pak provedl techniku propojení, kdy on sám svým tělem držel Amarua naživu.
Pokuste se mi věřit... Pak se vydal na sál.

---> Tsu Nakonec tě ten neznámý zvedl a položil na něco co celkem studilo. Pomalu si přicházel k sobě a tak ses mohl podívat. Stál nad tebou, v brýlích s cigaretou v puse a podivným úšklebkem.
Žádný strach...sešiju tě nějak dokupy...snad pak budeš moct chodit... Na tváři se mu mihl úšklebek. Pak tě začal léčit. Trvalo to dlouho, ale nakone si se dostal na úroveň, kdy jsi neumíral. Mohl jsi i mluvit a vnímat. Prst jsi měl zpět na místě, ale sešitý sešívačkou a zatím s ním moc nešlo hýbat.

Izumi Razaki

Zdálo se, že se toho ujal sám kapitán, což mě samozřejmě trochu uklidnilo. Kapitán byl v tom co dělal velice dobrý... jinak by nebyl kapitán. "Já jsem naprosto klidný kapitáne... " řekl jsem a odehnal posunkem sestry ať si jdou po svém a neprudí. "A co se důvěry týče nikdy jsem nenaznačil pochyby o vašich schopnostech" dodal jsem.

Tsu Utsukushi

Když jsem přicházel k sobě tak jsem viděl ostré světlo a to pro mě bylo znamením že jsem na živu a najednou jsem uslyšel hlas a věty kterým jsem moc nerozuměl ale pochopil jsem že mi chce pomoct když jsem už byl ve stavu kdy jsem neumíral tak jsem ho viděl a pak když mě začal léčit tak to bolelo jako čert ale jak jsem si myslel byl to dobrý doktor který věděl co dělá , když jsem už byl ve stavu všeho schopný (docela) tak jsem byl šťastný že jsem naživu podíval jsem se na malíček a trochu mě ten pohled rozesmál a i ta myšlenka byla směšná že mám jenom přišitej malíček k ruce ale věděl jsem že se zotaví ale stoho nejvíc mě zajímala ta tvář protože si nedokázal že na jeho těle bude jizva a tak viditelná a proto se snažil najít zrcadlo a podívat se .

"Proč tu nejsou žádný okna?" zeptal se Genmy a podíval se na jídlo, které doktůrek položil vedle něj. Yoshiro se docela těšil, až si na tom smlsne. Vyskytl se však jeden problém. "Uhm," začal kapitán a zkusil zvednout ruce, čímž zacinkal s pouty a dal Genmovi jasné znamení, že takhle to asi nepůjde, a pokud kapitána nechce krmit, nejspíš by ho měl pustit z těch zatracených pout. "Nebo mě budeš krmit?" zeptal se s provokativním úšklebkem.

Genma

"Abys nemohl vyskočit oknem," vysvětlil se samolibým úsměvem. Ovšem potom Ruyichi upozornil na jiný problém a to Genmu trochu zaskočilo. Vůbec nepřemýšlel o tom, že vlastně kapitán bude potřeboval ruce k tomu, aby se najedl. Byla to nemožná volba. Nemohl ho pustit z pout to bylo naprosto nemyslitelné, ten ďábel by našel nějaký způsob, jak toho využít a zdrhnout! Ale... krmit ho... to přece... Bylo velice těžké se rozhodnout, co by byla větší rána pro jeho hrdost. Ale jak už jsem řekla, pustit ho bylo nemyslitelné. Takže... Genma zvedl s kamennou tváří banán a chtěl ho začít loupat, ale pak si představil, jak by to vypadalo, takže začal raději sendvičem. Vzal ho do ruky a strčil ho Yoshirovi před obličej, aby si mohl kousnout. V duchu se modlil, aby nikdo nepřišel. Tohle se nesměl nikdy nikdo dozvědět.

Yoshiro se uchechtl a kousl si do sendviče. Nechutnal špatně, ale kapitánovi se zdálo, že tomu něco chybělo. Nedokázal si ale vzpomenout co. "Dal bych si ten banán," řekl, když spolkl první sousto, co si ukousl ze sendviče. "Pořád mám v puse tu hnusnou pachuť z těch tvých koulí. Myslím, že když mi dáš ten banán, tak to bude lepší. Ovoce je na tohle nejlepší," pokrčil rmeny a začal pokukovat po oloupaném banánu.

Genma

hleděl na Ruyichiho, jestli to myslí vážně. Ne! On určitě jen zkoušel jeho vůli! Doufal, že když po něm bude chtít něco takového, tak ho Genma pustí a uvolní mu ruce! Ha, tak to ne, nic nebude, Ruyichi! Sice s největším sebezapřením, ale přesto popadl banán a strčil ho Ruyichimu do pusy. nemohl se na to ani dívat, navíc měl dojem, že se začíná červenat (samozřejmě z toho, jak to bylo trapné, nic víc), takže musel odvrátit obličej. Jak hluboko ještě bude muset kvůli tomuhle pampeliškovlasovi klesnout??

Yoshiro počkal na to, až mu Genma strčí banán do pusy. Nechápal, proč se doktor otáčí. Párkrát na něj nevinně zamrkal. Nemohl se ho ale zeptat, proč, protože měl plnou pusu, ehm. 
Konečně ukousl banán a pořádně ho v puse přežvýkal. Potom hlavou zamířil naproti, protože Genma byl pořád otočený a nejspíš si nevšiml, že Yoshiro chce víc, tak si pro to musel sám. 
"Už se těším, až o tom řeknu doma," zasmál se. "Že jsi mě tu krmil, protože ses bál, že uteču."

Genma

Tohle všechno... tohle všechno byl Ruyichiho plán, jak Genmu zlomit a donutit, aby ho odvázal! Ale on to dokáže, on nepovolí! Genma zaťal zuby, vrazil banán Yoshirovi víc do pusy a snažil se nepřemýšlet o tom, že se někdo dozví, co se tady dělo. Byly to jen plané řeči... určitě... Navíc, s trochou štěstí ho tím banánem zardousí a bude klid.