3. divize

Wilhelm Gure
Přišel jsem do kasáren jako zmoklá slepice. S kapitánkou 6ky jsem se ani nesetkal, natož abych se jí poptal po našem grilu. S lehkým úsměvem jsem procházel kasárny trojky, a hledal jakýkoliv způsob, jak zabít čas.
Něco se tu dít musí. Myslel jsem si, při každém kroku mě však přesvědčení opouštělo. Pak jsem ale uviděl tři shinigami trojky. Muže a dvě ženy, z nichž jednu jsem poznával:
Konichiva Akashiyo-sama. Prohlásil jsem s úsměvem a přistoupil k trojici. Třeba bude nějaká zábava. Jen doufám, že se na mě Akashiya od minule nezlobí.

Akashiya Masamune

Ještě než po mně stačila Minami skočit, tak jsem kývnutím potvrdila Amarovi, že rozumím. Avšak místo čekání bych pomalu vyrazila k sídlu, čekat můžeme i tam. Připravený máš být vždy.
Hezky jsem se v duchu přesvědčovala, že jsem připravená, ale Minami mě zase stihla odrovnat. Jednou rukou jsem se v poslední chvíli stačila podepřít o zeď, takže jsem tentokrát zůstala stát. "Minami-chan. Tohle mi nesmíš dělat." pokárala jsem Minami, ale moc mi to nepomohlo. Pak se objevil i Wilhelm. "Konichiva Wilhelm. Připoj se k nám, už budeme vyrážet na misi. Jo, tohle je Amaru Izumi, náš 3. důstojník a tady slečna je Minami Izumi, členka 3. divize." snažila jsem se je seznámit mezi sebou. "A tohle je Wilhelm Gure, náš nový člen." řekla jsem směrem k Amarovi a Minami.

Držala sa jej pevne a spokojne. Túlila sa k nej hlavou, ale potom keď Aka povedala, že to nemá robiť, odignorovala ju a ešte viac sa k nej pritisla.
"Tuli, tuliii ~" vyšlo z nej, keď sa začala k nej viac tisnúť a tuliť hlavičkou. Potom sa ohliadla, keď počula ďalší hlas. Už bola k Ake tak pricucnutá, že už sa jej veľmi nechcelo na nikoho iného skákať a dívala sa na toho chlapca. Naklonila hlavou do strany zamyslene, ale má pocit, že ho ešte nikdy nevidela. Zdvihla len jednu ruku, ale aj tak sa jej pevne držala.
"Ooooi!" zvolala naňho hlasito a mávala rukou, akoby bol od nej kilometer ďaleko a blbo sa naňho usmievala. Potom po chvíli vrátila späť ruku k Ake a znova si ju poriadne oboma rukami chytila.

Wilhelm Gure
Zdravím! usmál jsem se na dívku, která mi byla představena jako Minami-chan. Vypadala celkem příjemně a chováním se zdála bezelstná (Možná až lehce připitomělá. pomyslela si zlomyslnější část mé osobnosti).
Pak jsem se podíval na Amara a s lehký pokynutím hlavy pozdravil i jej: Ohayou, Amaru-sama. Na oba jsem se lehce zasněně usmíval. Následujíce Akashiyu jsem si začal vybavovat mé poslední vzpomínky na boje v jiném čase a prostoru.
Už to tu skoro bude. zamumlal jsem si spíš pro sebe a bezděky se mi zachmuřil pohled při vzpomínce na válku světa lidí.

Akashiya Masamune

Minami na chvíli povolila. Snažila jsem se jí dostat od sebe, ale držela se jak klíště i jednou rukou. Napadlo mě, že otec, ten velký bojovník, by s tímhle určitě problém neměl. Ten by si to hlavně nechal líbit, podle toho co jsem o něm slyšela.
"Minami-chan. Ehhm..Ehhmm...Dusíš mě. Ehmm. Ehhmm." Držela mě tak pevně, že jsem se skoro už nemohla nadechnout. "A navíc... Ehmm...Ehhmm....bychom měli už jít. Ehmm.. Ehhm." připomněla jsem jí z posledních sil, doufajíc, že mě pustí.

Zamrkala prekvapene, keď Aka rozprávala tak divne, že jej skoro nebolo rozumieť. Chvíľu sa na ňu len prekvapene dívala a potom pochopila(!?). Zoskočila z Aky, ale nie príliš príjemným spôsobom. Odrazila sa akoby od nej, že ju skoro zhodila, ak sa teda udržala na nohách a letela priamo na Wilhelma.
"Wilíííkuu!" zvolala s roztiahnutými rukami počas letu. Aka mohla byť rada, že sa tam objavil, inak by ju nepustila, aj keby sa mala rovno zadusiť... možno. Každopádne, zachránilo ju to, ale Wilhelma dvakrát nie. Buď sa uhol a ak nie, tak bol pokrstený jej tuhým objatím. Ľahko sa s každým spriatelí, hlavne, ak je to niekto z jej divízie alebo ak je to niekto, kto ho z jej priateľov pozná.

Wilhelm Gure
Nedával jsem úplně pozor co se kolem mě děje a tak mě nálet modrovlasého třeštidla málem povalil. Tak nějak mě to vyděsilo, ale držel jsem a statečně jsem se snažil tvářit, jako že nic. Až když už se mi trochu špatně dýchalo, zeptal jsem se: To je (Ehm-Ehm) u ní normální?
Tak nějak jsem nevěděl, co si počít. Jak jí ze sebe dostat, aniž bych jí nezranil? Na to, jak je protimě malá, má docela sílu.

Akashiya Masamune
 
Minami se ode mě odrazila jako nějaká kočkovitá šelma a já se zastavila o zeď, která byla za mnou. "Auuu." sykla jsem po chvíli a promnuli si odřená záda.
Pak jsem jenom přikývla Wilhelmovi. "Ano, je to normální. Tohle je naše Minami." Já ale byla ráda, že zas můžu v klidu dýchat. Avšak pro jistotu jsem udělala několik kroků dál od Minami a Wilhelma. Snažila jsem se nenápadně, aby to nevypadalo tak hloupě.

Izumi Razaki

V doprovodu Seika jsem došel do 3. divize. Pomalým krokem jsem neprve přišel do své kanceláře, kde jsem si vzal svoje haori. Pak jsem se vydal hledat zbytek svého týmu. Fascinující shodou náhod jsme ho našel celý pohromadě. Amaru, Mina, Aka i ten novej. "Zdravím... doufám, že Vám Amaru předal mojí zprávu" zeptal sem se své podkapitánky

Akashiya Masamune

Překvapeně jsem se podívala na kapitána, který najedou přišel ještě s někým. "Ach, zdravím kapitáne." pozdravila jsem pro začátek s lehkou úklonou hlavy. "Ano, Amaru nám vše vyřídil a právě jsme se chystali vydat se za vámi. Všichni jsme připraveni, tak si myslím, že klidně můžeme vyrazit." informovala jsem kapitána. Po očku jsem si mezitím prohlédla nově příchozího. Ještě jsem ho tu nikdy neviděla.

Pustila potom Wilhelma a dívala sa okolo seba. Začalo tu byť čoraz viac ľudí. Počúvala Amara, keď hovoril, že niekam pôjdu. Videla tu aj nové osoby okrem Wilhelma, s ktorým sa hneď spriatelila trochu.. divným spôsobom. Ale dlho už nevidela Razakiho, ktorý prišiel s nimi.
"Uuáá, Raziii-chwaaaan!" zvolala natešene a skočila po Razakim. To už bol štvrtý a vlastne jediný shinigami, po ktorom by skočila... zatiaľ. Ak ho chytila, tak... ho chytila a pevne a ostala na ňom pevne zavesená.

Izumi Razaki

Chytil jsem Minami ve vzduchu a bez jakékoliv změny výrazu jsem jí položil na zem. "Dobrá tedy... vyrazíme tedy všichni společně. Ještě se k nám přidají dvě další osoby... první je tady Suo Seiko, druhým je můj dobrý přítel Modos... více o naší misi nám všem poví tady náš zaměstnavatel" řekl jsem a ukázal na Seika. Doufal jsem, že mu nebude vadit mluvit před tolika lidmi.

Seiko

Vyčouhlý, zrzavý mladíček zrudl a začal se ošívat, když na něj Razaki najednou upozornil. Doteď se držel stranou a najednou je zaměstnavatel?
"Um... ehm... já... já si myslím, že... neměli bychom počkat na pana Modose?" obrátil se na Razakiho s mírným zoufalstvím v očích.

Amaru


Schoval jsem se za Aku aby na mě nemohla zaútočit nee-chan. Jo! Řekl jsem všechno. Vždycky všechno udělám jak mám. řekl jsem uraženě protože strejda by mohl vědět že já všechno vždycky udělám správně. Teda většinou. No minimálně často. Takže? zeptal jsem se davu. Asi jsme teda čekali ale to čekání byla nuda

Wilhelm Gure
Byl jsem velmi rád, že mě Minami pustila. A také jsem byl velmi rád, že je tu kapitán... aspoň dokud mi to nedošlo!
Ehm. Razaki-sama? Víte, jak jste mne poslal pro ten grill? měl jsem na tváři stále jen lehký a zasněný úsměv, ale bylo na mě vidět i trochu studu.
Ehm. No. Mise nebyla splněna. No. Ehm. Tak nějak jsem se ani nesetkal s kapitánkou. Můj úsměv byl čím dál menší a můj pohled čím dál tím jasnější. Až nakonec jsem se tvářil téměř normálně... a provinile.

Izumi Razaki

Seiko se necítil zrovna ve své kůži. Nevím proč, ale nějak se bál což u něj nebylo obvyklé. "Dobrá, počkáme až se vrátí Modos..." řekl jsem. Kývnul jsem i směrem k Amarovi, který svoje úkoly opravdu plnil většinou spolehlivě. Nakonec jsem se věnoval našemu nejnovějšímu členovi. "Nevadí, není všem dnům konec, jsem si jistý, že se vám to podaří později. Momentálně nepotřebujeme grill." byl jsem ale opravdu zvědav, zda ten grill dokáže někdy sehnat.

Wilhelm Gure
Byl jsem rád, že to můj kapitán vzal s určitým nadhledem. Začal jsem se opět tvářit zasněně, s lehkým úsměvem.
Začal jsem se rozhlížet, ale stejně jsem nevěděl, jak pan Modos vypadá, takže jsem zase hned přestal a tak nějak neurčitě se zeptal směrem k Razakimu a Seikovi: Jak poznám pana Modose?

Seiko

"Má světlé vlasy a je to hollow," řekl velice krátce na Wilhelmovu otázku s pokýváním hlavy. Modos ale nějak pořád nešel, asi se někde zdržel a nebo Seikovi prostě připadala každá vteřina hrozně dlouhá. Proč jim neřekne všechno Razaki? Proč to nechává na něm?? "Ehm..." přerušil čekání. "Tak mě napadá... víte o existenci městečka, kde žijí přátelští hollow, že ano?" Jestli to bude muset vysvětlovat, měl by vědět, jak moc podrobný bude muset být a odkud začít.

Izumi Razaki

"O městečku hollow by neměli vědět skoro nic... protože jsem tehdy kapitánce musel slíbit, že o něm nikomu neřeknu ani slovo... ale hádám, že teď už je to stejně jedno." řekl jsem a podíal se na Seika. Usmál jsem se trochu, abych mu dodal odvahy. Možná ode mě nebylo zrovna hezké, hodit ho takhle do vody, na druhou stranu by si měl zvykat. A metoda učení šokem byla celkem dobrá. Teda byla celkem mizerná, ale já byl nejspíš dost mizerný otec, takže se to nějak vykrátí...

S veľkým natešeným úsmevom k Razakimu letela, ale potom prekvapene zamrkala, keď ju chytil a položil ju na zem. Chvíľku bola zmätená a pozrela sa naňho, ale potom sa pozrela okolo seba. Vypadá to, že na niečo alebo na niekoho čakali, a tak sa tvárila, že všetko čo tu hovorili, počula, ale pritom absolútne tomu nevenovala pozornosť a lietala vo svojich myšlienkach inam. Aj teraz si niečo iné predstavovala a to si mohol každý všimnúť pri jej blbom usmievavom zasnenom výraze, ale nič nehovorila a to bolo také menšie plus pre ostatných.

Wilhelm Gure
Zřejmě mám konkurenci v myšlení na jiné věci, než jsou aktuální. Jen doufám, že u toho nevypadám tak moc... pitomě? zadumaně jsem hleděl na Minami-chan, se svým klasickým zasněným úsměvem a zastřeným pohledem.
Seiko-san, (mohu vám tak říkat?), asi byste nám toměl vysvětlit- no prostě vše. můj úsměv se změnil jen ve stín u koutků úst a pohled se zostřil. Raději se tvářit vážně, než se tvářit jako Minami-chan. při téhle myšlence se mé koutky opravdu hodně zaškubaly

Akashiya Masamune

Ještě jsme ani nevyrazili na tu misi a už to začalo být zajímavé. Městečko, kde žijí přátelští hollow? Počkat! My jdeme pomáhat hollow? Všechno mě to překvapilo a nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela správně. Můžeme si být vůbec jistý, že jsou i přátelští hollow? Vrtalo mi hlavou. Navíc jsem si mohla prohlédnout kapitánova syna, o kterém jsem se nedávno dozvěděla při ran....čaji.
Když jsem zahlédla, jak se Minami tváří, tak jsem jí přitáhla k sobě. "Dávej pozor." šeptem jsem jí napomenula.

Seiko

"Ehmm..." řekl tónem, který používají lidé, kteří si právě uvědomili, že to bude na delší povídání. Asi se nedalo nic dělat, Modos se svým stoickým antitalentem pro jakoukoli příběhovost nešel, a tak se dal Seiko do řeči. "Dobře, tak jestli nevíte... zkusím to nějak zkrátit, jen to nejdůležitější. Tak tedy. Jak jste si asi všimli nebo jste slyšeli, asi tak před třemi lety se začaly dít divné věci a to trhání bariér mezi světy a mezisvětem, ve kterým žije spousta hollow. Byly to takové díry, kterými mohl kdokoli procházet, ale je teda pravda, že jen málokdo z toho vyvázl živý. Pro shinigami bylo takové trhání světů špatné, ale některým hollow to prospělo. Nevím, jak se to přesně stalo, ale hollow, kteří byli v blízkosti míst, která se roztrhala, získali zvláštní schopnosti a inteligenci a tak. No a někteří z těch hollow se rozhodli, že nechtějí být zabijáci a požírači duší, protože teď už z toho mají rozum! A ti hollow si založili svou vlastní vesnici docela daleko na západ odkud, kde v míru žili. Nebudu zabíhat do podrobností jak a proč ani jak jsem se s nima seznámil, ale zkrátka a dobře se mě ujali, když mi bylo nejhůř, a spřátelili jsme se. Jenže když se před rokem ty díry do světů podařilo opravit, změnění hollow začali umírat a divočet, vracet se do původního stavu... to postihlo i mírumilovnou vesničku, ve které jsem přebýval. Ti, kteří byli dřív přáteli, se teď obrací proti sobě, zabíjí, řádí... a mnoho z nich si napůl stále uvědomují, co se děje, což je nejhorší. Prostě... poprosil jsem Razakiho, jestli byste nemohli pro moje kamarády hollow něco udělat, aby nemuseli tak trpět a navzájem si ubližovat, ani nikomu jinému, protože si zaslouží něco lepšího a já jim to dlužím." Seiko zakončil svou řeč. Ani to nebylo tak těžké, jak si původně myslel! Rozhlédl se po okolních nových tvářích, jestli z toho vůbec něco pochopili.

Wilhelm Gure
Během Seikova projevu jsem ho vnímal jen částečně. Za a) jsem stále ještě nestrávil existenci přátelských Hollow a za b) jsem neměl rád dlouhé projevy cizích lidí. Pokusí se to zkrátit... hm? pomyslel jsem si ironicky.
Když zkončil tak jsem se nad tím jen lehce (zasněně) usmál a zeptal se ho: Já vím, že se možná něco ukáže až tam budem, ale jsi připraven i na možnost, že by se neobjevil žádný lék. V tom případě bychom je museli... no však víš- zneškodnit? pozorně jsem se Seikovi zahleděl do tváře.
Já již díky reálnému světu vím, jaké to je, když ti před očima umírají lidé, které znáš. Ale znáš tenhle pocit i ty?

Seiko

se podíval na vyhublého, bělovlasého čahouna a pomalu pokrčil rameny.
"Pokud to jinak nepůjde, tak se nedá nic dělat. Vím, že oni by to tak chtěli. Bude v tom aspoň nějaká důstojnost... Snad..." Sklopil oči. Až teď si uvědomil, že pro účastníky téhle mise jsou hollow prostě hollow. Jen další rutinní zbavování se škodné havěti.