11. divize

_____________________________________________

Izanagi

Seděl ve své kanceláři. Již nějakou dobu se zamýšlel nad smyslem formuláře, který měl na stole. Venku bylo nádherně a on musel přemýšlet nad budoucností Soul Society v této temné díře. Díře, ve které nebylo jediné smítko prachu a zároveň v ní byla nejspíš nejpohodlnější židle na světě. Na papíře bylo vyobrazeno několik jmen, každý z nich měl být povolán jako ostraha vězení. V časech, kdy na každém shinigami stál život někoho jiného, měl postrádat několik z těch nejlepších, aby pomohli hlídat ty, kteří zradili. Bylo to složité téma, ale dobře věděl, že nemá na vybranou. Alespoň do doby, než se mu Raiden probourá bankaiem do kanceláře a řekne mu, aby podepsal. Vězení na druhou stranu byla kompetence druhé divize a zde si Izanagi nepřipadal pod velkým tlakem. Né, že by nějak pohrdal, to rozhodně ne. Ale věděl, že by si mohl pomoc nějakou šerednou diplomacií. Místo s podtržítkem ve formuláři nakonec podepsal. Vydal tím do rukou druhé divize několik schopných chlapů, pro které původně zamýšlel jinou kariéru. Snad se na něj nakonec nebudou zlobit, povinnosti jsou povinnosti.

Prokřupal si krk a nakonec se i zvedl ze židle. Připadal si, že je tu zavřený věčnost a tak se rozhodl, že otevře své posouvací dveře a rozhlédne se venku. Tam hřálo jasné slunce a do toho foukal příjemný větřík, který potěší v takovém vedru. Jeho zrak spočinul na několika palmách, které byly dílem Asagi. Kde asi tak vězí. V jedenácté divizi zrovna probíhala idylická chvíle, jelikož byla polední pauza a jediní, kdo se potuloval venku, byla stráž. Kde se tu vzaly časy takového míru?

Časy míru byly těžce vybojovány. Bylo to něco, co sám Izanagi moc dobře věděl, ale možná tomu pořád nedokázal uvěřit. A dalo se to pochopit. Poslední roky byly snad nejdelší dobou, během které vládl mír. Žádný svět nebyl na pokraji zkázy a ani nic nenaznačovalo tomu, že by se to mělo změnit. Mohl vlastně vůbec existovat někdo, kdo byl větší hrozbou než Izuna? Těžko říct.

Když se Izanagi rozhlížel po venku, všechno bylo přesně takové, jaké by kapitán očekával. Byla pauza a většina jeho členů se někde poflakovala a nebo někde pojídali.

Kapitán si koutkem oka najednou všiml, že na protější střeše sedí černá kočka. Měla jen jedno oko a to mělo červenou barvu. Chvíli kapitána sledovala. Potom si olízla packu a šla pomalu pryč.

Izanagi

Šťoural se malíčkem v uchu, aby ta divizní idylka byla kompletní. Koutkem oka zaznamenal kočku. Co se Izanagiho týče, vědělo se o něm, že nemá kočky rád. Nesnášel tu spoustu chlupů a nekonečného mňoukání. Horší než kočky už snad mohly být jenom ženské a ty Izanagi taky nemusel. Žel bohu, v úzkém vedení divize byly rovnou dvě. Zaujalo ho, že kočka má jenom jedno oko, možná to byla nějaká imitace Raidena. Přeci jenom teď to vypadalo, že mít jenom jednoho oko je v módě. Možná, že Yasumaru a Raiden mají spolu nějaký klub. Težko říci, jak by se mohl nazývat.

Izanagi dokončil jeho šťourání tím, že si prohlédl svůj malíček, na kterém však vůbec nic nebylo. Uši měl čisté jako Yasumaru svědomí. Tento nechutný zlozvyk se mu nejspíš nepodařilo ututlat pouze před tou kočkou. Mohl by houknout na nejbližší stráže, aby mu ji dovedly. Ale netoužil po rozruchu. Ať si ta kočka jde, kam se jí zachce. Tak jako on, když ještě neměl starosti.

Popošel na práh svého přístřešku, když si všiml, že vlastně nemá haori a neměl by vycházet. Nedaleko podřimovala skupinka shinigami po těžkém tréningu. Zřejmě jim nevadilo, že když jsou opřený zády o sebe, budou se potit daleko více, než kdyby zůstali na sluníčku. Na mysl mu stále přicházela jedna a ta samá myšlenka. Co tu dělá ta kočka?

"Tak jak vám to dneska jde, kapitáne?" Z chodby za Izanagim vyšla černovlasá dívka s odznakem zástupce kapitána. "Všechna práce hotová?" Zeptala se. "Že tu tak postáváte." Řekla maličko provokativně. "Jestli máte hotovo, tak bychom se mohli vrhnout na nějaké společné cvičení, co vy na to?" Zeptala se a zajiskřilo se jí v očích. Asagi se ráda účastnila skupinových tréninků nebo různých meditací.

Izanagi

Nebyl překvapený její prezencí, většinou ho šikanovala neustále. Vždycky když se někam pohnul, aby si na chvíli odpočinul, zjevila se. Ke všeobecné katastrofě tu už chyběla jenom ta yoshirova holka. Jen jsem koukal, jaký je tady klid. Hlesl nakonec Izanagi zamyšleně, pořád ještě koukal na místo, kde naposledy viděl kočku. Věznice si bere několik našich nejlepších mužů jako stráže. Budou nám chybět na naše plánované cvičení. Převel je s okamžitou platností, nechci žádné velké loučení. Pak se na ni konečně otočil, v tváři měl zamyšlený výraz. Evidentně nad něčím přemýšlel a nechtěl o tom ještě moc mluvit. V hlavě se mu promítlo několik scénářů, které s tím souviseli. A tady je konečné navržení projektu. Špitl a přešel zpátky ke svému stolu, kde roztáhl obrovský, původně smotaný, plánek. Byla na něm spousta nákresů a vnořených popisků. Na okrajích bylo napsáno několik vysvětlivek. Apokalypsa se nevyhnula ani Sōkyoku. Teď v časech, kdy více než kdy jindy, dbáme na morálku a povinnosti, bude potřeba postavit nové popraviště. Kdyby se náhodou objevil shinigami, který poruší zákony nevratně. Jistě chápeš, že naše komise je první instance. Věznice druhé divize je druhá instance. A toto bude poslední nejvyšší instance - pro ty, kteří se budou snažit zničit mír, který se nám podařilo získat. Znělo to skoro tak, že se Izanagi rád poslouchá. Ale ve skutečnosti byl opravdu zabraný do jeho plánku na stole. Podařilo se mu sehnat několik architektů, kteří mu s tím rádi pomohli. Nakonec se mu podařilo i získat některé původní poznatky o předchozích popravištích.

Podíval se na zástupkyni, která už pravděpodobně měla otázky. Ano, my by jsme to měli stavět. Máme na to muže, kteří postavili nové kasárny, nevidím důvod, proč by jsme to neměli zvládnout. Plán předvedu Raidenovi v nejbližší době. Vlastně je toho víc... Očima sjel k pytli plném zabalených pergamenů. Z něj pak vyndal ten s oranžovým značením. Tady jsou jména členů, kteří budou převelení do věznice. Pak vyndal další s červeným značením. Tady jsou členové, které jsem se rozhodl propustit z divize. Je je jich pět a většinou to byly pádné důvody. Mají deset dní, aby si našli jinou divizi. A tady. Sáhl po pergamenu zabaleného do fialové pásky. Tady je jedno povýšení. Izanagi se ještě na chvíli zamyslel, ale vypadalo to, že už nic dalšího nemá. Až budeš mít hotovo, vrať se za mnou. Máme ještě nějakou práci.

"To nemají svoje vlastní nejlepší muže, co jim to tam budou hlídat?" Píchla si trochu Asagi. "Samozřejmě je převelím, kapitáne." Přikývla kapitánovi Kentarovi na rozkaz. Potom si vyslechla jeho rozhodnutí o postavení nového popraviště. Na to jen přikyvovala a myslela si svoje. Ochraňovat mír bylo samozřejmě důležité, ale nemělo tohle Seireitei a celé Gotei 13 být o něčem jiném? Novém? Nehodlala kapitánovi odmlouvat. Jeho rozkazy pro ní byly definitivní.
Vzala si od něj list se jmény lidi, kteří budou převeleni do druhé divize, další s pěti členy, kteří budou propuštění a i to jedno povýšení. "Hned se dám do práce, kapitáne." Řekla. S těmito slovy se otočila a odešla.

Izanagi

Nezabýval se tím, jak se tvářila. Věděl, že kdyby něco chtěla říct, určitě by mu to řekla. Byla tu spousta další práce, ale vzhledem k tomu, že sám vrchní kapitán nestíhal úplně všechno, nemusel nějak pospíchat. Pokynutím hlavou nechal zástupkyni odejít dělat její povinnosti. Sám se rozhodl, že si nasadí haori a půjde se porozhlédnout po okolí. Ostatně různé kontrolní pochůzky byly taky v náplni kapitána. Co asi dělají jeho ostatní důstojníci? Vydal se do blízké jídelny, tam se kontrola prováděla nejlépe. Už nějakou dobu přemýšlel, že by si našel pár opravdových kuchařů, protože jídlo mu nepřipadalo dost chutné a po tvrdém tréningu chtěl chlapům dopřát pestré stravy. Prošel nádvořím a poklidně otevřel dveře od jídelny. Nakoukl, co se tady vlastně děje.

Jídelna byla překvapivě prázdná. Sem tam někde někdo seděl, buď sám nebo v malé skupince. Venku bylo dost hezky, takže byla větší pravděpodobnost najít někoho někde na lavičce, střeše nebo paloučku. Ti co tam seděli, byli víceméně v klidu. Jedna skupinka byla trochu hlasitější, ale nepřesahovalo to normu. Jen si povídali. A to jídlo zase tak strašné nebylo. Kuchaři tu vařili podle kuchařek, které napsal kapitán třetí divize. Kdyby ale samozřejmě Izanagi najal nějaké lepší a zkušenější zaměstnance, tak by to bylo kvalitnější. Ti aktuální dělali to, co bylo v jejich silách. A snažili se!

Izanagi

Pokukoval nenápadně po jídelně. Dobře věděl jak, jak tu vaří. Přeci jenom stravovat se s mužstvem pokládal ze důležitý sociální pochod a jeho důvěra v kuchaře byla veliká. Nicméně on se nechtěl spokojit s něčím průměrným. Pro svoje může chtěl to nejlepší a to znamenalo jediné - bude muset v Rukonagii sehnat šéfkuchaře. Samo o sobě to vykazovalo problém, protože nová Rukongai neměla o moc lepší vztah k shinigami než ta předchozí. Pokud by se mu v divizi ovšem nacházelo děvčátko, které celou věc vyjedná za něj v jeho nejlepší zájmu, možná by to prošlo. A tak se rodil Izanagiho plán na šéfkuchaře. Bylo nanejvyš vtipné, že si přidělal novou starost, ale co by pro divizi neudělal.

Začal se vracet přes dvůr do své kanceláře, měl tam samozřejmě další povinnosti.

"Oiii, kapitáne!" Ozvalo se z druhé strany dvora. "Kapitáne!" Hlas se přibližoval. Izanagi moc dobře věděl, o koho se jedná. Byla to dcera jeho bělovlasého kolegy z deváté divize. Mei.
Když kapitána konečně dohnala, chytila se za stehna a předklonila se. Potřebovala popadnout dech. "Hledala jsem vás všude! Máme problém!" Zasmála se na Izanagiho takovým výmluvným úsměvem. "Nedávno jsme přijali několik nových členů. Pár z nich bylo docela.. No, řekněme, že horkokrevný je docela dobrý výraz. V podstatě na mě něco zkoušeli. Víte co, velcí borci v jedenácté. Zabijáci a tak. No, možná budeme potřebovat pár lidí ze čtvrté divize, aby se na ně podívali. Řekla jsem si, že vám to řeknu sama."

Izanagi

Vlastně byl celkem rád, že jí slyší. Měl toho dost na práci a potřeboval někoho, kdo mu s tím pomůže. A jelikož zástupkyni již zahrnul prací a třetí člen byl pryč, zbývala právě ona. Narozdíl od Yoshira, nebyla úplně nejtaktnější a proto skončila v jeho divizi. Chceš říct, že si je nezabila? Zaznělo zpoza Izanagiho hlubokým hlasem, který by stejně tak mohl být naštvaný, jako klidný. Spousta členů by před tím utekla, protože tenhle dvoumetrový kolos měl svojí pověst, ale ona nejspíš ne. Otočil se na ní čelem tak, že musela pustit jeho stehno. Vypadala opravdu naštvaně, tak jako když ho otravovalo jakékoliv jiné dítě. Z jeho pohledu se dala vyčíst spousta mrtvých, kteří padli jeho rukou. Dekády plné smrti a utrpení nepřátel Gotei se otevíraly jako obrázky, které se otiskyl do izanagiho očí. Hodná holka. Pohladil ji po vlasech a pak ze své náprsní kapsy vytáhl lízátko, které ji věnoval. Bylo citronové, přeci jenom si zasloužila nějaký trest a Izanagi byl přísný. Pokud vykrvácí a přepere je malá holka, nejsou materiálem pro naši divizi. Nebudu volat sanitku kvůli každému škrábnutí, určitě mají dost práce. Zamyslel se, přeci jenom měl odpovědnost, ale na druhou stranu měl volnou ruku ve volbě rozhodnutí. Nemáš nějaké novinky mimo naši divizi? Optal se ji cestou do kanceláře, přeci jenom tušil, že ho bude následovat.

"Kapitáne!" Zašklebila se. "Já nejsem žádná malá holka!" Zaječela trochu rozzlobeně, ale působilo to spíš vtipně. Pravda byla ale taková, že Mei pořád ještě dítě byla. Shinigami se někdy dožívají i tisíce let a jí bylo kolik? Osmnáct? Navíc nebyla moc vysoká, takže oproti Izanagimu vypadala spíš vážně jako malé dítě.
"No, oni to snad nějak zvládnou. Snažila jsem se jim moc neublížit, takže mají jen pár zlomenin. Myslím." Řekla a natáhla se po lízátku. Snažila se zachovat nějakou důstojnost, takže předstírala, že ho vůbec nechce. A přesně s takovým výrazem ho rozbalila a strčila do pusy.
"Novinky? Hm. Ono se toho teď moc neděje. Mluvila jsem s Kaoruem a ten říkal, že v první divizi se dost nudí." Kaoru byl synem vrchního kapitána Tomisury - což Izanagi samozřejmě věděl. "A víte co? Já se taky nudím. Nemáte pro mě něco?"

Izanagi

Došel do své kanceláře a opřel se o svůj stůl. Byl to hezky dělaný stůl, vážně kvalitní dřevo, které můžete dostat v Rukongai. Podíval se na znak jedenácté divize, který visel na zdi. Mám asi nápad. Řekl takovým podivným hlasem, který by někdo mohl klasifikovat jako tajemný. Spolu s Mei nakonec sestoupili schodištěm pod kanceláří do chodeb pod zemí. Zdály se velmi staré a hlavně neudržované. Popraskané a zaprášené, jako po zamětřesení. Po průchodu několika dvěřmi se ocitli v obrovské kruhové místnosti. Ta působila velmi apokalypticky, spousta rozbitých monitorů a počítačů, poházené židle a poničené stoly. Tohle, jak možná tušíš, je původní taktické centrum. Zbudoval jsem ho tady po svém příchodu do divize a takhle skončilo po tom, co Izuna vstoupil do Soul Society. To, co je na taktickém centru nyní nejlepší je to, že nás tady nikdo nebude poslouchat. Ono moc původních členů jedenácté divize nebylo naživu a ti, kteří byli naživu, ty Izanagi ujistil o jeho zničení. Další dobrou vlastností taktického centra je, že je postavené nad starou kryptou, o které neví ani Indiana Jones. Sotva to dořekl, zatáhl za dřevěnou páku, o které by člověk řekl, že může spusti maximálně kamenný most. Několik kamenných zdí se posunulo a Mei nyní mohla vidět chodbu, která se stáčela zase o něco níže. Po chvilce chození jste nakonec došli do další kruhové místnosti, tentokrát plné zvláštních soch. O 11. divizi víš, že to byla nejkrutější divize ze všech třinácti. V jejím vedení vždy byli ti nejdrsnější kapitáni. No a tyto sochy jsou takové malé odkazy jejich vlády. Poslední kapitán, který je tu uložený je Ryuuka Hosentsu. Můj nástupce a zároveň předchůdce, který vedl divizi po mém převelení. Když se podíváš na jeho oko - ukázal na soše - příjde ti maličko zvláštní, že ano? Ve skutečnosti bylo hodně zvláštní. Trvdilo se o něm, že jeho bankai je tajný. Ve skutečnosti Izanagi věděl, že jeho speciální oko mu nedovoluje bankai uvolnit. Takže, tenhle týpek je možná někde na živu. Má v hlavě oko, které je dost silné a to oko patří nám - jedenácté divizi. Budu muset poslat někoho, aby Ryuuku našel a přivedl. A nebo alespoň to oko, pokud mu ho někdo nevypíchl klackem. A taková šance byla opravdu enormní, přeci jenom v Seireitei se říkalo, že Ryuuka klacky opravdu přitahuje. Je ještě jeden důvod, proč jsem tě vzal do téhle krypty maličká. Vidíš toto? Ukázal na velký čtverec vedle Ryuuky. Byl by tam prostor zhruba dva krát dva metry. Tady bude stát má socha, s trochou vůle nebude mít křivý nos. Izanagi měl sentimentální náladu. Tady dole totiž bylo hned několik soch. Po tom, co provedl Izuna se strop trochu propadl a Zarakimu popadaly rolnicky. Jediné nekamenné věci v kryptě se musely rozeznít tak, že je slyšel i Izuna. Mei, chci aby si byla další..... chci, aby si byla další stavitel soch. Dostal ze sebe nakonec.

Mei byla celá nadšená z toho, že jí kapitán vzal do nějakých tajných sklepů jedenácté divize. U toho jí vyprávěl, kde vlastně jsou. Taková maličká lekce z historie jedenáctky. To taktické centrum bylo dost zajímavé. Když už si myslela, že tam jejich cesta končí, kapitán otevřel další tajné dveře. Dostali se tudy do nějakého sklepa, kde byly sochy.
"Takže tohle jsou bývalí kapitáni jedenácté divize?" Až jí z toho málem vypadlo lízátko. O historii bývalých kapitánů věděla. Byli to magoři, co jen sekali mečem a pravděpodobně jedli syrové maso krátce po tom, co si ho sehnali na vlastní pěst.
"Vy chcete, abych ho našla a vydloubla mu oko?" Zeptala se nechápavě. Nechystal se jí snad kapitán poslat na lov bývalého vůdce divize, o kterém ani nevěděli, jestli je mrtvý nebo živý. A co bylo ještě horší - Mei byla jen NPC, takže by z toho stejně moc nebylo.
"Nebyl by to ale návrat ke krutosti?" zeptala se nevinným hláskem.
A pak to přišlo. Kapitán konečně pochopil, jaké má Mei kvality. Chystal se jí říct, že na tomhle místě jednou bude i její socha. "Vy chcete, abych...Abych.." Začala nadšeně. Aby byla kapitánka jedenácté divize? Vážně?
"E...............? Dokázala ze sebe dostat jen tohle, když konečně dokončil svojí větu.

Izanagi

Byl trochu zaskočený, ale měl zhruba představu o tom, co by se s takovým okem mělo dělat. Musí se dát hlavně rychle do skleničky, aby se nepocuhaly nervy. A není na tom nic divného, je to jako s ping pongovými míčky. Chlácholil jí. Ve skutečnosti vypíchl spoustě soupeřů oko, dokonce se z toho stávala v Seireitei móda. Co bude utrpení jednoho mouly, který utekl od povinností, oproti bolesti tisíce lidí? Navíc je dost pravděpodobně mrtvej, takže stačí najít, kde si zrovna ustlal. Izanagi si ve skutečnosti myslel, že Ryuuka žije. Přeci jenom byl to kapitán 11. divize a velel mu. Věděl, jak přežít v těžkých podmínkách. Dost často přežil i tam, kde by jiní neměli šanci. Jenom to nesměl být les. Když prokážeš sílu, kterou jiní často nemají, budeš tesat mojí sochu ty. Řekl ji a přitom ji dost otcovsky chytil oběma rukama za ramena a zároveň se sklonil na kolena, aby ji viděl do obličeje. Každý kapitán 11. divize tu tesá sochu svého předchůdce. Izanagiho socha tam nebyla z rozličných důvodu. Třeba proto, že Ryuuka absolutně nemusel vzít kladivo do ruky. Takovej Mitoshi by byl pro 11. divizi kauf. A zároveň, každý kapitán 11. divize svého předchůdce musí porazit. Aby síla naší divize rostla. Pokuď chceš být jednou kapitánem, musíš porazit mě. Vlastně už takhle kapitánem 11. divize byla nějaký čas kořalka a sud saké. Ty izanagiho porazily vždycky.

"Vy máte nějaké zkušenosti s vyrváváním očí??" Divila se, že tomu kapitán tak dobře rozumí. Ona sama o tom vůbec nic nevěděla. Jednou někomu oko možná akorát tak vypíchla nebo rozsekla, ale nikdy ho nevyrvala nikomu živému z hlavy.
"Počkat, počkat. Dvě věci." Zvedla ukazováček, když se tam před ní kapitán skrčil. "Vy jste tesal sochu vašeho předchůdce? A jak je možné, že ten pan bývalý kapitán Ryuuka netesal vaši sochu, když vás nahradil?" Zeptala se. "A za druhé. Vy věříte tomu, že bych jednou mohla být kapitánka stejně jako vy?" Vykulila na něj oči.

Izanagi

Otázku okolo očí naprosto ignoroval. Věřil, že by neměl vrhat temný stín na svoji kapitánskou pověst. Problém byl, že jeho kapitánská pověst byla obrovská příšera, která se s každou další povídkou jenom zhoršovala. Izanagiho pověst by vypadala tak trochu jako pondělí, ale bez příčesku. Ryuka netesal moji sochu, protože jsem se stal veliteme první divize a ta socha se většinou dělá, až když ten kapitán umře. Vysvětlil jí Izanagi, přestože cítil pomyslnou provokaci. S dětma se ještě učil, alespoň že na akademii přestali strašit jeho jménem. Buď ty, nebo ten uřvaný Hikaru. Izanagi si dost dobře vzpomínal na jeho setkání v reálném světě. Přišel mu otravný, leč talentovaný. Mei tolik talentu nesdědila, ale to neznamenalo, že by byla špatná. Naopak, Izanagi z ní cítil vlastnosti, kvůli kterým by mohla být lepší než Hikaru. Víš, občas trpím představou, že jednoho dne se Izuna vrátí a tahle generace kapitánů za to bude muset zaplatit. A pokuď to zaplatím životem, budu muset někomu předat svoje zkušenosti. Po dekády jsem odváděl tvrdou práci a myslím, že než se sám proměním v sochu kvůli papírování, chci aby si byla další v pořadí. Izanagi se nyní díval smutně na Kenpachiho sochu. Nejenom že neměla rolničky, ale byla celá popraskaná. Možná tahle jeskyně skončí a s ní linie původních kapitánů jedenáctky. Budu tě trénovat, ale zároveň musíš dávat pozor i na ostatní věci, které dělám. Tak trochu si na sebe šil bič, pač nesměl pít a být líný.

"Takže vám tu sochu vlastně tesat teoreticky nemusím. Pokud budete mrtvej, tak mě nikdo hlídat stejně nebude." Radostně se usmála nad tím, jak to celé šikovně vymyslela. Potom kapitán řekl, že jako nástupce vidí jí nebo uřvaného Hikarua. "Můj brácha? To určitě. Ten má akorát tak plnou hlavu nějakých blbostí. Navíc je ve své vlastní divizi. Na jedenáctku se vůbec nehodí!" Složila ruce na hrudníku. Kapitán potom začal trochu něco jiného. Do teď to bylo spíš takové klidné povídání. Ale on pak řekl, že je možné, že se Izuna vrátí. "Jak? Vždyť je mrtvý." Nechápala. "Zničili jste ho." No a pak kapitán řekl, že jí bude trénovat. Kapitán Izanagi? Osobně? Mei vůbec nevěděla, co na to říct, takže na něj jenom udiveně koukala s polootevřenou pusou.

Izanagi



Chvíli přemýšlel, jestli ji to vůbec má vysvětlovat. Ale když už tu vlastně oba byli, rozhodl se pokračovat. Víš Mei, Izuna není mrtvý. Je zasažený bankeim, jehož účinek pomine, když zemřu. Je to pro něj spíš jako nekonečné vězení. Nebyla to zrovna dobrá vzpomínka, ale tehdy nebyla jiná šance, než ho zasáhnout. Je dost možné, že Izuna vykrvácel než přešel do podoby sochy a tudíž, až Izanagi zemře, tak se pouze uvolní jeho mrtvola. V dějinách Soul Society nikdo netrval mír tak dlouho jako nyní. Něco příjde znova. Neodpustil si varování, které cítil. Všechno vycházelo příliš jednoduše a vrchní kapitán nebyl zatěžován vlivnými klany jako ti předchozí. Už nebyli žádné nitky, za které by někdo tahal v zákulisí, ideální pro tuhle generaci. Hehe, taky jsem si myslel, že nebudu nic tesat. Izanagi si vzpomněl s jakou nechutí tesal Zarakiho sochu, avšak zvláštní respekt k němu jako on, ho donutil to udělat. Teď na to byl patřičně hrdý. Pojďme nahoru, máme spoustu práce. Řekl a naposledy se ohlédl po kryptě, moc často sem nechodil. Šli po schodech skrz taktické centrum zpátky do jeho kanceláře.

"Takže vy chcete říct, že není skutečně mrtvý? Že pod vrstvou kamene čeká na to, až umřete? To zní jako něco, s čím by přišel Hikaru, že to viděl v nějakém filmu." Řekla Mei trochu a tvářila se u toho trošičku skepticky. Měl ale pravdu s tím, že mír trval dlouho a ze všeho vyprávění, které se k ní dostalo, si dokázala poskládat jistý vzorec, podle kterého je naprosto zřejmé, že klid v historii Gotei 13 vážně netrvá dlouho.
Na kapitánův povel vyrazila pryč ze krypt. Samozřejmě za kapitánem. Je neslušné chodit před vašim nadřízeným.

Izanagi

Na tuhle otázku Mei neodpověděl. Dost dobře věděl, že to může být pravda a že jedinou zárukou před zjištěním, je jeho vlastní život. Nepochyboval, že Izuna byl dost silný, aby přežil těch pár ran, které mu uštědřili. S posledním klapnutím schodů zavřel bránu do taktického centra. Jeho kancelář zela tichem, ale už zase potřebovala vyvětrat čerstvým vzduchem. Nezapomeň, že o tom nesmíš nikomu vykládat. Umravnil ji ještě naposledy Izanagi a sedl si zpět za svůj stůl. Jeho židle se mu zdála opět pohodlná po takovém procházení v katakombách. Zkontroluj prosím, jestli nás tu někdo nesháněl. Poprosil jí ještě nakonec, sice o tom měl pochybnosti, přeci jenom vše klapalo jako hodinky.

"Samozřejmě, kapitáne. Jsem jako stůl. Jakože tichá." Ujistila Izanagiho, že o tom nikomu neřekne. Sledovala, jak kapitán zavřel vchod do, kterým před chvílí vešli zpátky do jeho pracovny a čekala na to, jestli po ní ještě něco bude chtít. A chtěl. Mei přikývla, otevřela dveře a vystrčila z nich hlavu. "HALOOOOO, NESHÁNĚL NÁS NĚKDO?" zakřičela na celou divizní budovu. Nic se zpátky neozvalo. "Nesháněl." Řekla kapitánovi s úsměvem.

Izanagi

Mávnutím ruky propustil messengera a začal přemítat o tom, co by Raiden mohl chtít. Většinou, pokud se jednalo o řádnou poradu, byla naplánovaná měsíce dopředu. Přeci jenom připravit se na takovou poradu trvalo dost dlouho. Spousta informací, které je potřeba předat v nějaké přehledné formě a vynechat zbytečnosti. Toto vypadalo spíš na nějaký průšvih, který potřebuje nutně řešení. Z přemítání ho vymanilo až uvědomění. Mei na něj koukala čekala na rozkazy. Izanagi se odepnul od pasu svoji zanpakuto a podal ji Mei. Pověs ji tam. Ukázal na místo na stěně, kde se dala pověsit. Izanagi ctil pravidlo, že na porady se chodí bez zanpakuto. Půjdeš se mnou jako doprovod, obvykle chodí zástupci, ale Asagi má povinnosti a bude hlídat. Vysvětlil jí Izanagi a nasadil si své haori. Vyrážíme.