3. divize

Izumi Razaki

Zdálo se, že Akira měla štěstí a potkala mojí zástupkyni velice rychle. "Zdravím, posaďte se prosím" řekl jsem a ukázal na židli. Pak jsem ale sám vstal a začal přecházet sem a tam kolem okna. "Procházel jsem si záznamy a říkal jsem si, že bysme mohli zkusit trochu ztmelit divizi.... co byste řekla, že bysme vzali pár schopnějších členů na nějakou zajímavou misi? Resp. bych byl rád, kdyby bylo možné, aby ste si tu misi vzala na starost... našla nějakou vhodnou, sebrala pár lidí, o kterých si myslíte, že mají potenciál... já bych tedy šel taky... ale jen jako... ehm... řekněme doprovod..." řekl jsem. Sledoval jsem hned několik cílů, opravdu jsem chtěl vidět v praxi, jak si moje zástupkyně poradí s misí, neměla totiž v záznamech žádnou... z nedávné minulosti, ale hlavně jsem chtěl, aby měla respekt mezi shinigami z divize nejen kvůli svému postavení, ale také pro své schopnosti. A přišlo mi, že jsem jí nikdy nedal moc příležitost se předvést

Akashiya (Aka) Masamune

Židli jsem neodmítla, takže jsem seděla a pozorovala chodícího kapitána sem a tam a poslouchala, cože je potřeba udělat.
Při slovech - ..."si tu misi vzala na starost"... - mi hned třikrát za sebou vynechalo srdce úder. Přesně téhle situace jsem se bála. Úkol to náročný nebyl...fyzicky, ale psychicky už ano. Věděla jsem, že určitě něco zvořu, protože se budu před kapitánem strašně snažit, až se něco prostě pokazí. "Mno...." začala jsem a prohrábla jsem si přitom levou rukou své červené vlasy. "..to jsem nečekala." dokončila jsem první větu. Mnula jsem si bradu a rychle se snažila dát dohromady, co všechno musím zařídit, kde sehnat lidi a tak dál. "Pokud chcete, tak se o to vše postarám." řekla jsem nakonec s mírným úsměvem. "Máte nějaké zvláštní přání okolo té mise?" nenápadně jsem nadhodila, jestli by náhodou kapitán nepomohl, protože mě v tu chvíli nenapadala žádná zajímavá mise.

Izumi Razaki

"No, nerad jsem vás překvapil, nicméně si můžete vzít k ruce našeho třetího důstojníka, jsem si jist, že vám pomůže... a nemám žádné konkrétní zadání... jsem si jist, že najdete něco vhodného. Nepochybuji o vašich schopnostech" řekl jsem a fakt jsem se snažil, aby to vyznělo povzbudivě. Opravdu jsem nechtěl nikoho demoralizovat...

Akashiya (Aka) Masamune

Pousmála jsem se a tváře získaly růžovější barvu. "Ne, ne. To je v pořádku. Já to tak nemyslela." snažila jsem se vysvětlit to moje překvapení a mávala před sebou rukama. Dlouhým povzdechnutím jsem se uklidnila. Vstala jsem ze židle a řekla: "Děkuji za Vaši důvěru. Doufám, že Vás nezklamu." lehce jsem přitom poklonila hlavu. "Je potřeba ještě něco kapitáne?" zeptala jsem se, abych bez dovolení neodešla.

Izumi Razaki

"Důvěru jste si zasloužila, vaše dosavadní práce byla vždy bez poskvrny... " řekl jsem a prohlédl zběžné nějaké listiny, co se ještě válely na stole. "Nicméně to je všechno, jen mě prosím udržujte informovaného o pokroku. Pokud vy nic nechcete, tak můžete jít" řekl jsem a přemýšlel, zda by bylo moudré poslat s ní také Minami...

Akashiya (Aka) Masamune

"Dobře. Děkuji" odpověděla jsem a vystřihla ještě jeden úklon hlavy. Obrátila jsem se k odchodu a vyrazila z kapitánovi kanceláře. Ve dveřích jsem se však zastavila. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se přeci jen ještě otočila ke kapitánovi. "Doufám, že nebudu moc drzá, ale když už jsme v tom utužování vztahů, co byste řekl....mno víte....třeba....kdybych Vás pozvala na dobrý čaj?" krkolomně jsem vysvětlovala o co mi vlastně jde i za pomocí rukou.

Izumi Razaki

Když se moje zástupkyně otočila k odchodu, tak jsem sklonil hlavu ke stolu a chtěl se věnovat zase nějaké práci, když jsem uslyšel její hlas. "No..." zamyslel jsem se. "Ostatně proč ne... na dobrý čaj není nikdy špatná doba... " řekl jsem a sám si nebyl úplně jistý, jak jsem to měl brát

Akashiya (Aka) Masamune

Ulevilo se mi, že jsem nebyla odmítnuta, ale zároveň jsem byla překvapená, že kapitán nabídku přijal. "Výborně." mile jsem se usmála. "Á.....máte čas i teď?...Ale pokud ne, tak se nic neděje....Jo a jen pro informaci...není to rande, jen čaj." Dodala jsem ještě pro zajímavost. Aspoň bych na chvíli mohla oddálit starost s novou misí, kterou celou budu muset vymyslet.

Izumi Razaki

"No, myslím, že bych si čas najít mohl ihned... divize je připravená na cokoliv a kdby nedejbože někdo opravdu byl tak hloupý, že by chtěl projít bariérou, tak se to dozvím a vyřídím to..." řekl jsem a vstal z židle. "Tak kam půjdeme na to ne-rande, jen čaj?" zeptal jsem se.

Akashiya (Aka) Masamune

"No.." zapřemýšlela jsem. "navrhuji jít do kavárny U Vysmátého Arrancara. Slyšela jsem, že je to podnik s dlouholetou tradicí a kvalitními službami." řekla jsem nakonec. Navenek jsem byla klidná, ale vevnitř mě se to pralo. Na jedné straně - jo jsi super, máš rande. Na straně druhé - jo jsi trapná, co si to namlouváš.

Izumi Razaki

Odepnul jsem si Batariela a schoval ho do šuplíku. "No, tak pojďme... přítomnost nečeká" řekl jsem. Nebylo přece potřeba chovat se nějak speciálně, nebylo to přece rande, jen ... pracovní porada u čaje. Ano, občas bylo s podivem, že se úředníci vůbec rozmnožují...

Akashiya (Aka) Masamune

S úsměvem jsem přikývla a přitom jsem uhnula ze dveří, aby mohl kapitán projít jako první. Zavřela jsem pak za ním dveře jeho kanceláře a oba dva jsme vyrazili do kavárny U Vysmátého Arrancara.

-----------------------------------------------------------------

Aka Masamune

Objevila jsem se kousek před kasárnami 3. divize. Když ustal prach, který se rozvířil při mém objevení, tak jsem si upravila svou obyčejnou uniformu. Jediné co na ní bylo jedinečné, byla podkapitánská páska, která byla vyleštěná a díky tomu se leskla v paprscích slunce. Své červené vlasy jsem si svázala do culíku. Po všech těchto úpravách jsem rázným krokem přišla do kasáren a začala jsem hledat Amara a další.

Wilhelm Gure
Chvíli mi trvalo, než jsem to našel, byl jsem tu jen jednou, když jsem mluvil s kapitánem třetí divize. Když jsem vběhl dovnitř, pocítil jsem vzrušení: Jsem venku!
Navenek jsem však nedával nic znát a na tváři hrál ten stejný zasněný úsměv. Budu muset najít podkapitánku. Podle pás-...
Najednou jsem se zarazil. Kousek přede mnou byla žena s zářivou páskou podkapitána. A ještě zářivějšími rudými vlasy. Doběhl jsem k ní, srovnal s ní krok a usmál se na ní svým klasickým zasněným úsměvem: Ohayou! Posílá mě kapitán. Jsem nováček. Právě jsem vyšel z akademie. Mám se u vás nahlásit Slova se ze mne linula celkem velkou rychlostí a jako bych uvnitř myslel na něco jiného. A taky že ano: Vypadá dobře...

Aka Masamune

"Ach, ano. Konnichiwa." Pozdravila jsem s úsměvem a zastavila se. Ten kapitán je ale rychlí, ještě jsem ani pořádně nestačila hledat a už tu mám prvního člena na misi. Pomyslela jsem si, když jsem si prohlížela nového člena od hlavy až k patě. Byl asi o hlavu a půl vyšší než já. Je to obr. Řekla jsem si pro sebe. "Jak si asi už pochopil, tak jsem zástupce kapitána v téhle divizi. Moje jméno je Akashiya Masamune a pokud si dobře pamatuju, tak ty jsi Wilhelm Gure že? Těší mě." podala jsem Wilhelmovi ruku, abych se s ním mohla přivítat.

Wilhelm Gure
Ano. Wilhelm stačí. usmál jsem se a stiskl ruku zpět. Na první pohled jsem si toho nevšiml, ale byla velmi drobná. Aspoň proti mne.
Také mě těší. A jsem velmi rád, že vás mám... poznávám! Opravil jsem se rychle. Co jsem vlastně chtěl říct?! Lehce jsem se usmál a po té, co jsem pustil její ruku (možná delší doba, než bylo potřeba), jsem je rychle nechal přepadnout rukávy. Nemusí si všimnout, jak jsem vychrtlý.
Pak jsem se na ní usmál, ačkoliv můj úsměv nebyl tak příjemný jako její, rozhodně stál za to: Bude nějaká mise? Výprava? Souboje? Duely? začalo ze mě padat slovo za slovem. Ale jinak tvář byla stále lehce zasněná a nepřítomná, jako bych přemýšlel nad něčím jiným: Je tu celkem hezky.

Aka Masamune

Na to jak byl Wilhelm strašně vysoký, se mi zdál až příliš vychrtlí. Zajímalo mě, jestli takový kostlivec vůbec dokáže udržet v ruce zbraň, ale to se teď vše mělo ukázat. "Ano, ano. Je v plánu mise, kterou vedu já a já vyžaduji poslušnost. Samozřejmě ty jdeš na tu misi také. A mise jsou zrádné tím, že nikdy nevíš, co přesně tě na nich čeká." trochu šibalsky jsem se usmála, když jsem tohle řekla. "Ale nejprve ti seženeme bydlení, aby jsi se na misi mohl připravit a já zatím mohla najít i ostatní členy mise." řekla jsem a na chvíli se zamyslela. "Hmmm. Nejlepší asi bude, když mě doprovodíš k mojí kanceláři. Já se aspoň podívám, který pokoj ti byl přidělen a zároveň ty zjistíš kam přijít, kdyby se něco dělo." řekla jsem nakonec a otočila se směrem k mojí kanceláři. "Půjdeme." řekla jsem rozhodně a pokynula Wilhelmovi ať mě sleduje ke kanceláři. "Kdyby něco nebylo jasné, tak se ptej." dodala jsem při chůzi.

Wilhelm Gure
Lehký úsměv mi nemizel z tváře během celé doby, co mluvila. Když domluvila, můj úsměv se změnil. Najednou mi v očích lehce jiskřilo, asi jako malému klukovy těsně předtím, než provede nějakou lumpárnu.
Miluji, když je život nepředvídatelný! prohlásil jsem rozhodně a lehce si zhoupl na zádech svou jeden a půl metru dlouhou zbraň. Něco mi je nejasné už teď. začal jsem a v očích se ještě znásobilo jiskření: Jakým způsobem vyžadujete poslušnost? Mám vás oslovovat Sensei? Senpai? Akashiya-sama? Nebo jde o něco jiného?
Už zase se ze mne začaly valit otázky. Pokusil jsem se je zastavit. Nemusím se hned projevovat, jako nějaký zvědavec. Pomyslel jsem si podmračeně. Na tváři byl opět můj klasický zasněný úsměv.

Aka Masamune

"Ne, ne." Zakroutila jsem hlavou. "To nemám na mysli. Spíš mi jde o plnění mých rozkazů a příkazů." vysvětlila jsem Wilhelmovi. "A opovaž se mi někdy říkat senpai nebo sensei! Věř, že tě klidně uškrtím." řekla jsem velice důrazně. Ještě aby se ze mě stal "starší" a to mi je teprve 113 let. Mezitím, co jsem Wilhelmovi zdůrazňovala, co si může dovolit a co ne, tak jsme dorazili k mé pracovně. Nechala jsem dveře otevřené, aby i on mohl vstoupit. V pracovně jsem měla uklizeno. Vše tříděné tak, jak to kapitán Izumi má rád. Nehodlala jsem přijít ani o jeden bot. "Kdepak to je..." říkala jsem si pro sebe a přehrabovala jsem v milých deskách. "Tady je to, výborně. "řekla jsem a narovnala hlavu. "Tvůj pokoje má číslo 334." oznámila jsem vesele. "Klidně tě doprovodím, třeba někoho zase najdu." dodala jsem už jen pro zajímavost.

Wilhelm Gure
Upřímně jsem jsem poslouchal, i když jsem na to nevypadal. Výrazem určitě ne. Během toho, co vykládala o tom, že jí musím poslouchat jsme vešli do kanceláře. Vše bylo tak pečlivě srovnané.
Prohlížel jsem si všechny záznamy a tak namádkou vytáhl druhý, dvanáctý a dvacátý druhý dokument z vrchní police. Když mi ohlásila, kde že bydlím, otočil jsem se na ni, všechny tři složky otevřené (jedno položené na předloktí) a lehce nepřítomně prohlásil: Budu velmi rád, když mě doprovodíte. Sám bych netrefil! dodal jsem rychle, protože to znělo poněkud úchylně.
Zároveň jsem stihl rychle procházet složky: Co by tu mohlo být zajímavé?

Akira měla podivný zvyk. Občas věděla, co lidi potřebují dříve, než jí to mohl kdokoliv říct. Ozvalo se lehké zaklepání na futra dveří a dovnitř nakoukla Akira, samozřejmě držíc svůj claymore v jedné ruce, jako vždy. "Izumi Amaru je v sídle klanu Izumi, jako důvod mi sdělil "chci být sám, nějak mě omluv" a co se týče Izumi Minami, tak ta se dnes neohlásila do služby... nevím kde je, ale můžu se pokusit to zjistit..." řekla bez vyzvání a zase odešla. Pak nakoukla zpět. "Pochybuju, že kapitánovi bude vadit, když našemu 3. důstojníkovi půjdete domluvit... je to přeci jen vaše kompetence..." a zase zmizela.

Aka Masamune

Rázně jsem zacvakla desky, aby to Wilhelm slyšel. Začínal mě štvát, když si jen tak začal prohlížet dokumenty. Než jsem však stačila něco říct, objevila se u dveří Akira a aniž bych to čekala, tak mi velice pomohla. "Děkuji." zakřičela jsem ještě za ní. Doufala jsem, že to slyšela.
Položila jsem desky, ze kterých jsem četla číslo pokoje, na můj pracovní stůl. Došla jsem k Wilhelmovi a sebrala mu všechny tři dokumenty. "A víš co? Najdi si to sám. Já mám teď moc práce." řekla jsem rozhodně. "Jediné co ti poradím, tak že vyjdeš z mojí kanceláře, dáš se do leva, pak po 800 metrech do leva a pak už stačí jen sledovat čísla pokojů." dodala jsem. "Sayounara."

Wilhelm Gure
Když mi vytrhla dokumenty, tak jsem se lehce nechápavě podíval. Pak mi došlo, že ty dokumenty nebyly určené pro mě.
Gomene- začal jsem, ale pak jsem se rozhodl, že budu asi spíš rušit, než co jiného. Sayounara! zvolal jsem s lehkým úsměvem.
Pak jsem, mávajíce a usmívajíce se, vycouval a podle instrukcí se vydal do svého pokoje.

Aka Masamune

"Pfůůů." oddechla jsem si. Ještě by mi to tu rozházel. S ním ještě bude práce, ale já se jen tak nenechám. pomyslela jsem si a přitom rovnala vytažené dokumenty na své místo. Když vše bylo v pořádku, tak jsem se musela pochválit. Nemarnila jsem však čas a vyšla z kanceláře, kterou jsem za sebou zamkla a ještě na dveře nalepila cedulku: "Za chvíli jsem zpět." Jen tak pro informaci - kdyby něco. Jinak já jsem zamířila do sídla klanu Izumi.

------------------------------------

Izumi Razaki

Konečně jsme se vrátil do své kanceláře. Položil jsem na stolek dokumenty, které jsem posbíral po shinigami, kteří nervozně pošlapovali před bariérou. Zatím fungovala skvěle a nikoho nepustila. Nebylo to sice právě nejlepší řešení... ale fungovalo dobře, jen jsem musel osobně sbírat dokumenty, což byla otrava. Pustil jsem se ale do práce, aby mohlo vše fungovat...