3. divize

Mr. Proper

"Yozoro-san," položil ti ruku na koleno (byl opravdu malý), "jste muž svého slova! Tak se mi to líbí, takový zákazník! Dobrá, takže, tady mám doklady o převzetí peněz a samozřejmě potvrzení pro vás spolu s dokumentací k oběma nemovitostem..." začal si pro sebe prozpěvovat a vypadalo to, že je šťastný a ve svém živlu. Vytáhl na stůl několik papírů. "Nepochybuji, že víte, kde podepsat..." mrkl na tebe spikleneckým byrokratickým okem.

Izumi Razaki

Ach ano... jako bych toho podepisování neměl denně až až... prošel jsem si pečlivě papíry, což byla skoro rutina a pak je podškrábl. Vše se zdá v pořádku, ale pokud zjistím, že není... no ale nepředbíhejme... řekl jsem a podal mu sakra velkou obálku. Můžete si to přepočítat... dodal jsem. Pak jsem se ale rozhlédl kolem, musel jsem Kaiyo dostat rychle sem, než mi vystydne jídlo...

Mr. Proper

"Ale kdepak, Nozoro-san, nebudu vás urážet! Vašemu slovu plně důvěřuji!" uklonil se Mr. Proper a vyšel ven, spokojen se svým výkonem a obálkou ve svých rukou.

Kaiyo zatím nebyla nikde v dohledu ani doslechu.

Izumi Razaki

Dobrá tedy... tak děkuju za vaše služby, pokud budu někdy vyžadovat podobné služby určitě se vám opět ozvu... řekl jsem Mr. Properovi a počkal až odejde. Pak jsem rychle připravil pořádný oběd se vším všudy. Hlavně jsem trochu namaskoval celou místnost, aby působila méně jako úřednická místnost. Pak už se jen kráce soustředit abych mohl najít Kaiyo.

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře.

Izumi Razaki

Uklízel jsem zrovna nějaké dokumenty, když se ozvalo zaklepání. Dále... pronesl jsem ale jinak jsem dál pokračoval v tom, co jsem dělal. Už bylo skoro hotovo...

Yasumaru

otevřel dveře, když byl vyzván. Udělal to docela pomalu a nejdřív jen tak nakoukl dovnitř, protože se celkem bál, co ho tam čeká. Po pravdě... nevěděl, jestli má být potěšený nebo zděšený. Vypadalo to, že Razaki-san pro ně dva uvařil nějaké jídlo, vypadalo to nějak romanticky a taky celá místnost byla uklizená a oproštěná od pracovního chaosu. Yasumaru teď opravdu nevěděl, co má od následujícího rozhovoru čekat. Aspoň doufal, že to bude jen rozhovor.
"Ehm... dobrý den, Razaki-san, já jen... přišel jsem... jak jste říkal, že s emnou chcete mluvit..." snažil se nějak vyjádřit.

Izumi Razaki

Kapitáne! To je překvapení... popravdě jsem vás nečekal... no... né teď... ale to je jedno. Každopádně čekám teď jistou společnost, takže to vezmu rychle... možná vás to překvapí, ale chtěl bych se Vám omluvit. Budu zcela upřímný... nemám vás moc rád a nemyslím si, že byste měl být kapitán... nepochybňuju vaší sílu, tu jsem viděl na vlastní oči, jen si myslím, že někdo tak mladý jako vy prostě nemá potřebné zkušenosti k vedení divize... ale to nic nemění na tom, že jsem se k vám choval nespravedlivě a nebyl jsem objektivní když jsem... no zrátka... při tom malém incidentu tehdy... a za to bych se chtěl omluvit. Byl jsem pod velkým stresem kvůli svému synovi což sice není omluva, ale doufám, že to dokážete pochopit... řekl jsem mu. Byl jsem zaražený, chtěl jsem si tu řeč připravit líp, ale nečekal jsem, že by přišel on ke mě...

Yasumaru

"Ehm... děkuji vám za upřímnost, Razaki-san," byl Yasumaru mírně na rozpacích, jak si to vzít, ale rozhodl se pro přístup sobě vlastní - jako muž! Muž zvyklý na to, že je zpochybňován. Pravda, hlavně sám sebou, takže mu tohle moc nepřidalo, ale byl rád, že je k němu jednou někdo opravdu upřímný a nesoudí ho podle jeho původu a postavení a také se podle toho k němu nechová. Uklonil se tedy po chvíli mlčení, kdy to zpracovával. "I já se omlouvám, Razaki-san. Musím se víc snažit být dobrým kapitánem, protože muž, kterého nemohou lidé respektovat, nemá na pozici kapitána co dělat," řekl tónem, který to konstatoval a dával Razakimu za pravdu. Pak se zase narovnal. "A vaši omluvu samozřejmě přijímám, nehledě na to, že ani nebyla potřeba," usmál se, trochu přešle. "Jestli to je vše, jsem rád, že jsme si toto mezi sebou řekli a už vás nebudu zdržovat, určitě čekáte někoho důležitého!" kývl na přichystaný oběd a měl se k odchodu. Nečekal, že to bude tak rychlé a překvapivé.

Izumi Razaki

Držte se kapitáne... a dávejte na svojí divizi pozor, na všechny její členy... řekl jsem a rozloučil se s kapitánem. Pak jsem rychle vše dopřipravil a už se řídil po chotbě. Vyhnul jsem se obratně všem, které jsem na chotbě potkal a dál utíkal za Kaiyo řízen svým neomyslným 6. smyslem. Ok, nebyl to 6. smysl, prostěj sem šel podel reiatsu, ale 6. smysl zní... tajemněji...

Yasumaru

"Samozřejmě, Razaki-san!" usmál se na Razakiho. Ale hned jak se otočil a vydal se na cestu zpět, začalo se mu chtít brečet, protože si vzpomněl na Souchiho. Nemohl jít takhle do kasáren, to prostě nešlo... Zamířil tedy jinak a to k nově opravenému onsenu. Už tam dlouho nebyl...

Kaiyo

stála před zrcadlem. Byla oblečena do sváteční yukaty se vzorem starorůžových květů. Učesala si drdol, který ozdobila svou nejhezčí sponou, a také si do uší pověsila náušnice. Chvíli se na sebe dívala. Ne, s těmi náušnicemi si moc fandí... sundala si je tedy. Dál se měřila v zrcadle. Ten účes... je moc honosný, přece jen... Rychle vytáhla sponu a nechala si jen obyčejný ohon. Hmm... teď se k tou ale nehodí ta yukata... stejně je tahle barva trochu moc... Vyměnila tedy yukatu za jinou, se vzorem hnědomodrým. Tak... to by šlo. Je to přece jen oběd!

Izumi Razaki

V půlce běhu jsem si uvědomil. že bych možná nemusel přiběhnout v upoceném shinigami hávu... nejenom že to bylo proti sociálním konvencím, ale ... no to už jsem ale byl zpátky v kanclu. Dal jsem si rychlou sprchu a navlékl se do méně bizardního a lehce společenštějšího oděvu. Ale to už jsem přeskočil další timeskip a zaťukal na dveře...

Kaiyo

málem dostala infarkt. Někdo klepal! Byl to Razaki-san?! Nejspíš ano! Vstala na nejistých nohou a vydala se otevřít. Odšoupla dveře a za nimi se opravdu skrýval její oblíbený zástupce kapitána. nejradši by se propadla, když cítila, jak se začíná ve tváři červenat.
"Ehm, dobrý den, Razaki-san! Jsem připravená..." pípla.

Izumi Razaki

Kaiyo otevřela dveře a já se opravdu musel usmát. Samozřejmě jí to moc slušelo, ale trochu jsem se bál, že když jí to řeknu, tak zase omdlí, nebo tak něco. No, nevím co mám říct... vypadáš překrásně. řekl jsem. Víš, jak jsem minule nedorazil, tak jsem se rozhodl, že to musím tentokrát napravit. řekl jsem. Tak doufám, že se neurazíš, ale rozhodl jsem se. že ti uvařím něco skvělého sám... dodal jsem ještě.

Kaiyo

ani nestihla vymyslet, jak reagovat na kompliment, a už musela vykulit oči. Razaki-san jí něco uvařil? Vlastníma rukama? KYAAAAAAAAAAAAAA X333 Věděla to, věděla, že je úžasný! A po pravdě... už měla docela hlad.
"Tak... to bude určitě výborné, Razaki-san..." pokusila se nějak zareagovat. Po pravdě byla opravdu docela mimo, vůbec si nedokázala představit, jak přežije tento oběd a totálně se neztrapní, jelikož už teď netušila, o čem mluvit.

Izumi Razaki

No, doufejme... nevařil jsem už ... no to je jedno, pojďme... řekl jsem a usmál se. Tak nějak jsem byl nervoznější než ona. Pomalu jsem jí vedl do svojí "kanceláře" kterou jsem přestavěl dočasně na něco, kde kupodivu nebyla vidět jediná složka. Dokonce ani stůl nebyl vidět, protože jsem měl přes něj ubrus. A svíčku... a nějak moc jídla... No... nechal jsem se trochu unést tím vařením... no jo, jsem truhlík no. řekl jsem, protože tam bylo příliš jídla.... a příliš druhů... takhle to působilo, jako že jsem si myslel že moc jí... sakra!

Kaiyo

Razaki samozřejmě nemohl vědět, že Kaiyo je ve skutečnosti hotový jedlík a že jídlo miluje, samozřejmě dobré. Nevypadala na to totiž. A ani to nechtěla dávat najevo, to se přece neslušelo! Ale když uviděla ty dobroty... oči se jí rozzářily a už se jí začaly sbíhat sliny. Ale ta kancelář... byla tak... upravená! A svíčka? mohl snad mít Razaki-san nějak nekalé úmysly?! Uvařil jí romantický oběd, to mohlo znamenat jen jediné! Ale... to až potom. Teď bylo na řadě papání!
"Tedy, Razaki-san, vypadá to úžasně, a voní taky! Vůbec jsem netušila, že něco takového umíte... ale nepřekvapuje mě to, vy umíte prostě všechno!" nadchla se Kaiyo a skoro se zdráhala do té posvátné místnosti vkročit.

Izumi Razaki

No, jedno máme společné, taky jsem nevěděl, že to umím. Nebo spíš... že to ještě umím... ale... prostě... no... byla jistá časová prodleva mezi mojí smrtí a chvílí, kdy jsem se stal shinigamim... a během té doby jsem se naučil leccos. řekl jsem a vyběhl abych Kaiyo přistavil židli a pomohl jí usadit se. Dobře... teď přijde ta část, kdy v dobré víře udělám něco hrozně hloupého... a totálně zkazím celou situaci... zavzpomínal jsem lehce...

Kaiyo

"To je moje nejoblíbenější část!" usmála se upřímně jako sluníčko, když si sedala. Čekala, co si pro ni Razaki-san připravil a docela si to začínala užívat. Moc často se jí nestávalo, že by si jí někdo tak hleděl a ona mohla dát průchod své ženské stránce! Málem ani sama už nevěděla, že ji má.

Izumi Razaki

No! Jen abys pak nelitovala... například bych mohl omylem převrhnout něco horkého a omylem tě popálit... nebo bych mohl převrhnout tenhle neskutečně obrovskej, přehnaně sladkej a šíleně ovocnej dort... a vždycky je možnost, že Batarielovi totálně rupne v kouli a vybuchne celou místnost... a oheň není dobrej na pleť... řekl jsem a pak se rozhlédl kolem sebe. No jo... a co si vůbec dáš dobrého z toho všeho tady? Třeba kousek nadívaných žirafích krků, smažených v loji z pratura? Nebo kousek vynikajícího koláče? Nebo čaj, Earl gray, horký? Anebo je vždycky možnost tohle všechno vyhodit a obědnat si Pizzu... dodal jsem

Kaiyo

Razakiho vnímala do chvíle, kdy řekl "sladkej a šíleně ovocnej dort", pak už to bylo nějaké rozmazané, jelikož řečený objekt zaujal její pozornost. Razaki asi mohl poznat, co si dá, vzhledem k tomu, že na něj civěla jako přikovaná, uculovala se a z pusy jí málem tekly sliny. Tedy... na ten dort, ne na Razakiho, ehm. A nebo...?! Ne, ne, na dort, určitě.

Izumi Razaki

Zamával jsem dortem, který jsem držel v ruce a sledoval, jak ho panenky Kaiyo sledují. Po tváři se mi rozáhl ooobrovská úsměv. No dobrá, ale opatrně! Tenhle dort je neuvěřitelně nebezpečný, zvláště pro štíhlou linii. Je plný jahod a banánů s tunou krému a malými marcipánovými růžičkami! Opatrně s ním! Je to tajný recept klanu Izumi! Jen málokdo ho kdy okusil a mohl o tom vyprávět! Dokonce jsou známy případy, kdy někdo po tomto dortu zešílel! řekl jsem a hrozivě zakoulel očima... nebo spíš tak nějak tajemně. Pak jsem odkrojil kus dortu a položil ho Kaiyo na talířek.

Kaiyo

se kawaiicně zahihňala, rozhodně nebrala Razakiho varování vážně. Kdž jí kousek dortu dal, ráda by se do něj hned pustila, ale slušné vychování jí to nedovolovalo. Čekala, až si Razaki také sedne.
"Ale Razaki-san, neměl by se dezert jíst až nakonec?" optala se tedy zatím.

Izumi Razaki

No! Teoreticky ano... na druhou stranu ale s plným žaludkem ten dort nebude tak dobrej! A hlavně, kdo řekl, že tohle je dezert! Tohle je snídaně, svačina, oběd i večere dohromady a to na 3 dny dopředu! řekl jsem a konečně si sednul. Vše jsem ostatně měl po ruce... Nebo po mě vážně chceš, abych ten dort dal zase stranou? zeptal jsem se

Kaiyo

"Ehm... NE!" řekla hlasem, který by zahnal i grizliho, ale hned se zase začala tvářit jako andílek a způsobně si vzala do ruky lžičku. Souhlasila, že pak by to nebyl ten zážitek! Nikdy ostatně nechápala to podivné pravidlo o sladkostech až po hlavním jídle... Kdo měl právo rozhodovat, které jídlo je hlavní?! Rovnoprávnost jídel!