1. divize, Centrála 46, Soukyoku

Mitoshi uslyšel kroky. Blížící se kroky. Za chvíli se nad Mitoshim objevila postava. Byl to ten muž, který mu předtím zadal jasný úkol. Zabít kapitána 10. divize. Dřepl si k Mitoshimu a smutně se na něj díval. "Jsi silný. Silnější, než jsem slyšel." Spojil nad Mitoshim svoje ruce a začal ho léčit. "Musíš mi věřit. To co dělám, je důležité. Někdo musí napravit to, co kapitánka první divize zpackala." Těžko říct, proč Mitoshiho léčil. Mitoshi také mohl cítit, že zrušil techniku, kterou na něj předtím použil. Vážným pohledem se Mitoshimu zahleděl do očí. "Vyléčil jsem to nejhorší. Brzy by jsi měl být schopen pohybu. Vezmi ho do nemocnice... A pak mě najdi. Možná to bude ta správná doba k tomu, abychom spolu bojovali. Možná ne.. Uvidíme." Vstal a pak prostě zmizel. Použil shunpo, to bylo zřejmé.

Mitoshi
Kde? zeptal jsem se stěží, asi dvě minuty potom co byl ten muž pryč.
Chvíli jsem tam jako lazar ležel. A pak se stala neskutečná věc.
Věc takového rozsahu, že jsem skoro nemohl dýchat.
Podařilo se mi pohnout konečkem prstu. Byl to zajímavý pocit, konečně cítit kousek končetiny. S prstem jsem různě kvedlal a pomalu ale jistě se cit dostával i dál do ruky. Asi po dalších pěti minutách jsem byl schopen se opřít rukama o zem a rozhlédnout se po okolí. Pak jsem to ale neudržel a spadl jsem zpět na zem. Po pár marných pokusech se mi podařilo konečně vstát, ale stál jsem jako bych tak dvacet promile. Domotal jsem se k Ishimarovi, sklonil jsen se k němu a zvedl jsem ho. To, že jsem při tomto pokusu spadnul je vedlejší a nepodstatná věc. Motorika mi ještě nesloužila tak jak by měla.
Podíval jsem se na čepel svého meče. Tedy. Na kousek čepele, který tam ještě před chvílí nebyl. Pak ten pahýl slabě zasvítil a trošku ho přibylo. Došlo mi, že to je ta daň. Do té doby, než bude čepel úplná nebudu moci používat zanpakuto. Dopotácel jsem se zpátky k Yoshirovi a podíval jsem se na něj. Hlavou mi proletělo několik myšlenek. Párkrát jsem Yoshira obešel, abych to trochu rozchodil a pak jsem se ho pokusil po hasičském způsobu přehodit přes rameno. Na třetí pokus se mi to povedlo a dokonce jsem se i rozešel, podpírajíc se o nějaký klacek co ležel poblíž.

Tak jsem Yoshira odnesl do čtvrté divize. Nechal jsem jim ho tam ležet před dveřma, ačkoliv jsem věděl že to bylo hrubé a pak jsem hrdinně prchl, protože jsem si byl vědom toho, že by si mě tam chtěli nechat.
Stále se opírajíc o klacek, už ale o něco svižněji jsem se belhal po schodech na vrchol Soukyoku. To bylo to první místo, na které mě napadlo jít se podívat.

Baru & Yasumaru

Vicekapitánka si na nic nehrála. Jenže její duhový a bublinkovatý meč měl podíl na tom, že snad ani nebylo možné, aby ji někdo bral v boji vážně. Její reiatsu nebylo zanedbatelné... ale pořád se nemohlo rovnat tomu Yasumarovu. Byla velice dobrá v kidu, ale ve výsledku stejně vítězila Yasumarova rychlost. Ale to ještě neznamenalo, že se přes ni dokázal dostat tam, kam potřeboval - do podzemí, případně ven ze Seireitei. On totiž odhodlání neměl, odmítal s ní bojovat, jen se uhýbal. Doufal, že se mu nějak podaří šikovně ji nasměrovat špatným směrem, aby kolem ní mohl proklouznout, jenže ona bohužel nebyla hloupá, takže se mu to nevedlo. Po pár minutách si všiml, že Baru těžce dýchá a její pohyby jsou pomalejší. Neměla moc velkou výdrž, navíc ty nápory reiatsu, které sem zvenku pronikaly, na ni musely dost špatně působit. Z čela jí stékal pot a její pohled byl už naprosto beznadějný, ale pořád dál a dál se pokoušela od Yasumara získat dokumenty. Teď už mu bylo jasné, že potřebuje plán. Začal se rozhlížet po okolí, po umístění regálů. Ale to neměl dělat, stačila malá chvíle nepozornosti a najednou cítil, že se nemůže hnout z místa. Podkapitánce se podařilo mu znehybnit kidem nohy. To jí umožnilo dostat se blíž a zaútočit na něj přímo. Yasumaru rychle vykryl její ránu a v duchu si nadával. Ruku, kterou držel dokumenty, necítil. Doufal, že je pořád drží. Zase jí viděl do očí. Byla v nich únava, ale také hrozná zlost.
"Kapitáne, tak se konečně braňte! Nemám proti vám šanci, rychle mě vyřiďte a zmizte, sakra!" zasyčela mezi zuby, když se jejich meče na chvíli setkaly. Yasumaru si uvědomil, že už zase nedělá to, co by jako kapitán měl. Ona to věděla lépe než on sám.
"Promiňte, fukutaichou, ale nemůžu proti vám pozvednout zbraň, vždyť máte nižší hodnost, jste můj spojenec a jste žena!" řekl naivně. Baru něco zamumlala, něco jako "Pane bože, chlapi..." Na to dupla Yasumarovi na nohu, kopla ho do břicha a ještě mu dala loktem do nosu. Potom uchopila pevně meč a bylo dost jasné, že mu chce probodnout krk. "Tak dělejte něco!!" vyjekla na něj už opravdu rozčileně. Yasumaru měl ještě hvězdičky před očima, ale podařilo se mu na poslední chvíli zarazit její ruku. Bohužel až pozdě mu došlo, že v jedné ruce drží Matsuri, takže ta, kterou použil... měla držet dokumenty. Ale nedržela. I Baru si toho všimla a chtěla se mu vysmeknout a chytit je, ale nemohla, držel ji opravdu pevně.
"Pusťte mě, nebo vám ublížím," varovala ho.
"Nebojte," kývl Yasumaru hlavou. Byl sice v nevýhodě, v pozici, v jaké právě byli, ale zas byl zručnější s mečem a byl si jistý, že na tuhle krátkou vzdálenost dostatečně dopředu odhalí všechny její pohyby. Když její ruka s mečem vystartovala, vyrazil svým vlastním tak, aby se bezpečně setkaly a aby jí meč z ruky vyrazil. Znal přesně pohyb, který musel udělat.
Jenže se to nestalo. V tu chvíli k nim zvenku proniklo neobvyklé reiatsu, takové, jaké Yasumaru cítil i na bojišti proti Reimei, velice zneklidňující a nekontrolovatelné reiatsu. Ruka Baru se na chvíli zarazila, jako by ji to vyrušilo, a ona se podívala na letmý okamžik přes Yasumarovo rameno ven. Možná to odpoutalo na chvíli její pozornost, možná to silné reiatsu na chvíli narušilo techniku, která ji ovládala... Každopádně její meč nebyl v pravý okamžik tam, kde měl být, aby se setkal s Yasumarovým a na jejím těle najednou zel krvavý šrám přes prsa a krk.
Yasumaru se lekl snad ještě víc než ona sama. Chytil ji, když začala padat - nebyla na taková zranění zvyklá a prostě omdlela. Ani cizí vůle nedokázala změnit nebo vylepšit její schopnosti. A venku se dělo něco špatného, něco velice, velice špatného. Yasumaru jen stačil chytit do jedné ruky Baru, do druhé dokumenty, které zamazal její krví, a dát se do běhu směrem tam, kam měl původně namířeno.
Jenže už po chvíli v podzemí cítil nad sebou tu ohromnou explozi, kterou Mitoshi a Yoshiro způsobili. Nemohl to stihnout... a taky nestihl. Byl sice už kus cesty chodbou od archivu, ale budova nad ním spadla... a strop se začal hroutit... Kameny, suť a hlína nevyhnutelně pohřbili jeho, Baru i vzácné dokumenty pod zemí.

Na Sokyoku nikdo nebyl. Tedy..Alespoň to tak zpočátku vypadalo. Mitoshi byl hodně vyřízený, ale cítil, jak se jeho reiatsu pomalu stabilizuje a jeho zranění se dost rychle uzdravují. Byla to snad nějaká další technika toho muže? Zvláštní.

Pak se kousek od Mitoshiho objevil ten muž. "Vidím, že myslíme stejně.. " Šel blíž k Mitoshimu. "Prosím, kapitáne, posaďte se a odpočiňte si, nechci s vámi bojovat. Jak jsem řekl, pokud nastane správná doba. Ta nenastala. Ještě máme něco na práci. Navíc.. Určitě máte spoustu otázek." Posadil se na zem naproti Mitoshimu a čekal, co kapitán třetí divize udělá.

Mitoshi
Musím vám říct, že bych s vámi stejně bojovat nemohl. řekl jsem mu a taky jsem si sedl na zem.
Je pravda, že co do stránky fyzické a do stránky...reiatsuoidní mi začínalo být lépe, ale to však neznamenalo, že by na další boj byl připraven Ishimaru.
Klacek jsem položil vedle sebe.
Otázky mám, jistě. Ze začátku jen ty základní, že ano. Takže kdo jste, a proč jste mě proboha živého donutil téměř zabít mého nejlepšího přítele. řekl jsem celkem naštvaně.

Muž si odhodil vlasy, které mu padaly do obličeje a podíval se na Mitoshiho upřeným pohledem. "Jmenuji se Yasuhiro. Mrzí mě, že jste musel bojovat se svým přítelem, Antero-taichou, ale bylo to nezbytné, věřte mi. Teď je Ruyichi-taichou víc v bezpečí, než si myslíte. Rozhodně jste mu zachránil život. I sobě. A možná i dalším lidem. A to z jednoho velmi, velmi pochopitelného důvodu." Vstal, otočil se a udělal několik kroků dál od Mitoshiho. "Jistě jste si všiml, že nejsem odtud. Ano, je to pravda. Nejsem. Přišel jsem z daleka a zároveň ne tak moc.. Daleka." Bylo to zvláštní. "Antero-taichou, nevím, jestli mi budete věřit. Vlastně ani nemusíte. Celkem bych to i chápal. Poslal jsem vás bojovat s nejlepším přítelem a málem vás donutil ho zabít. Jsem muž, kterého dnes vidíte poprvé v životě. Nicméně... Za 15 let by se mělo stát něco nehezkého, věřte mi. Nedělám špatnou věc. Jak už jsem řekl.. Napravuji to, co zpackala vrchní kapitánka. " Znovu si upravil vlasy, které mu mezitím, co mluvil, napadaly do obličeje. "Chápete správně.. Jsem z budoucnosti. Pomohl mi k tomu kapitán 12. divize, Ramperouge-taichou. Ne dobrovolně, bohužel. Musel jsem na něj použít schopnost své zanpakuto, aby vytvořil něco, čím mě dostane přesně do doby, do které chci. A vyšlo to. To vám musí stačit. Asi se teď ptáte, proč vám to všechno říkám.. Prostě vám věřím, kapitáne. Vypadáte jako správný chlapík." Rozpažil ruce. "Pokud mi nevěříte a chcete to teď rovnou ukončit, poslužte si. Jsem jen váš." Nevypadalo to, že by se nějak chtěl bránit. "Ale pokud mi aspoň trochu věříte to, co jsem vám teď řekl. Necháte mě jít." Bylo zřejmé, že mohl utéct po vlastních. Co to tady na Mitoshiho zkoušel? Těžko říct. Byla to jen další jeho psychologická hra? Lhal? Nebo to byla pravda?

Yasumaru

Když konečně ustal veškerý lomoz padající budovy, odvážil se pohnout a přestat si chránit hlavu předloktím. Ne že bymu to moc pomohlo, cítil se naprosto otlučeně. Nicméně vcelku a nezraněně, až na nějaký ten vyvrtnutý kotník, slabší otřes mozku a podobně. Nic, co by s trochou meditace v klidu nepřestál. Rozhlédl se. Kolem byla naprostá tma. Vypadalo to, že spolu s podkapitánkou, kterou držel stále v náruči, uvízli pod zemí v jakémi malém výklenku, který se tam vytvořil. Opravdu hodně malém. Yasumarova první myšlenka byla na to, že jim dojde co nevidět vzduch. Otázka byla, potřebovali jakožto shinigami vzduch? Dýchali vůbec? Aspoň nějakou spirituální náhradu vzduchu? No, Yasumaru to určitě věděl, takže s ohledem na to to buď byla nebo nebyla jeho první myšlenka. Jeho hned následující myšlenka byla - jak je na tom Hiboru-san?! Nepříjemně se mu vrátil okamžik, kdy ji sekl.
"Hiboru-san... jste v pořádku? Slyšíte mě?" pokusil se s ní zatřást. Vypadalo to špatně, ani se nehnula a nevydala hlásku. Až po chvíli dalších pokusů ji probrat z ní konečně dostal nějakou reakci. Zakašlala a Yasumarovi na ruku dopadlo pár kapek nějaké tekutiny... Měl nepříjemný pocit, že to byla krev. Ale žila... to bylo hlavní. Neváhal a hned zapojil svoje omezené schopnosti léčit. O to, kde skončily dokumenty, se teď vůbec nestaral, ani na to nepomyslel.

Mitoshi
Zachránil život?! zvedl jsem hlas který se proměnil v mírně hysterický.
Víte kolik jsme tím reiatsu museli zmrzačit shinigami?! prudce jsem vstal.
Začal jsem chodit na místě. A ani jsem se nad tím nepozastavil, teď mi hlavou létaly jiné myšlenky.
Takže... co tedy sotaicho zpackala? Chci to vědět. Ne, musím. začal jsem na něj naléhat.
A nesnažte se mi nakecat, že vypadám jako správný chlapík. Musíte mě znát. dodal jsem
O té budoucnosti. Berme v potaz že to přijímám. Tak? Co sotaicho? Řeknete mi důvod?

(pokud to nechceš psát tady, tak mi napiš PM, aby to bylo napínavé... ale beztak to zase okecáte!)

Yasuhiro

Koukal na Mitoshiho dost chladným pohledem. Netvářil se zrovna tak, jako by mu to chtěl říct, ale taky tak nějak počítal s tím, že se ho na to asi zeptá. Zhluboka se nadechl. "Lhal bych, kdybych řekl, že jsem tuhle otázku nečekal. Antero-taichou, neřeknu vám to. Pokud to budete chtít opravdu vědět, obávám se, že to ze mě nakonec budete muset dostat násilím." Uskočil několik metrů dozadu. Vypadalo to, že je nakonec opravdu připravený bojovat.

Mitoshi
A já bych vám lhal, kdybych tuhle reakci nečekal.
No co se dá dělat. Nejspíš to budu muset přežít bez té informace, protože na boj se opravdu necítím.
Otočil jsem se.
Teď bych nejspíš nebyl schopen vás nějak zabít. Ale jestli zjistím, že jste donutil někoho jiného dělat nepěkné věci, tak se opravdu naštvu... pomalu ale jistě jsem se rozešel pryč.
Nevěděl jsem, proč to dělám. Nedávalo to absolutně smysl. Odcházel jsem od člověka, který je... něco ošklivého.

Yasuhiro

Také se otočil na odchod. Ještě tu bylo pár věcí, které musel udělat. Necítil reiatsu kapitánky první divize ani reiatsu kapitána třinácté divize. Nejspíš se navzájem zabili. Rozhodně by to nebylo špatné, i když by byla škoda kapitána Ukitakeho. Pokud je vrchní kapitánka mrtvá, mohl zrušit svůj shikai. To také udělal. A všichni se znovu mohli ovládat. Už nebyli pod nadvládou té techniky, kterou na ně použil. Suki se dokonce vrátila paměť. Už jí nepotřeboval jako loutku, kterou by využíval ke své vlastní ochraně před kapitánem Ukitakem, který musel mít rozhodně vztek. Ale... Jeho přítomnost necítil. Takže to bylo dobré. Alespoň prozatím. První část plánu byla dokončena.. Teď další..

Suki Taiketo

Netrvalo moc dlouho než jej našla, byla moc rozhořčená na to, aby si svůj čin rozmýšlela. Navíc, při běhu zjistila jednu podstatnou věc, reiatsu pravého Akia zmizelo. Co když se mu něco stalo? Srdce jí opět splašeně bušilo a ona měla dojem, že dnešek je zatím nejhorší z jejího dosavadního bytí. Všechno bylo naruby.
V mžiku se objevila několik metrů před ním, na tváři jí spočíval neohrožený výraz někoho, kdo se cítil neuvěřitelně moc podveden a zneužit, v ruce třímala své zanpakuto křečovitým způsobem a obočí se jí díky zamračenému výrazu stáhlo do jedné úzké linie.
"Tak ty si chtěl, ať zabiji Akia... Co kdybych se raději zaměřila na tebe!" křikla a kousla se do rtu. Začínala si pomalu uvědomovat, že tohle bude nebezpečný protivník a ona se do toho všeho žene až moc po hlavě, ale co už měla dělat? Kostky byly vrženy.
"Proč to všechno děláš?!"..

Yasuhiro

Moc ho nepřekvapilo to, že se před ním jako první objevila Suki. Určitě musela být hodně naštvaná. "Taiketo-fukutaichou.. Jaké překvapení." Řekl ironicky. Pak se na ní podíval dost káravým pohledem. "Nepamatuju si, že jsem vám někdy dovolil mi tykat." Podle všeho byl o něco starší než ona. Vlastně o dost. Teď sledoval dost klidným pohledem, ze kterého šel strach, její zanpakuto. "Neříkejte mi, že chcete bojovat. Byla by vás škoda. Tedy.. Jistě chápete, že jste proti mě v docela značné nevýhodě. Podívejte. Schopnost mé zanpakuto - Shintou. Je ovlivňování mysli a těla. Můžu vás donutit dělat cokoliv, co budu chtít. A můžu vás také donutit myslet si to, co budu chtít. A dokonce zapomenout. Bohužel, to vše platí jen do doby, než deaktivuji shikai. Ale pochopím to, jestli se chcete znovu setkat s vašim přítelem, kapitánem Ukitakem, můžu vám k tomu pomoci, jestli na tom trváte. Mimochodem.. Je mi líto vaší ztráty." Celou dobu mluvil strašně klidně. Nejevil jedinou známku jakékoliv emoce. Až do doby, kdy mluvil o Akiovi. To trochu uhnul pohledem a tvářil se trošku zklamaně.

Suki Taiketo

Suki věděla, že se chovala neuctivě, ale copak mohla jednat jinak? Byla jako ulíček nervů, který se hroutí, při každém jeho slově. Jako by ten muž věděl, kam si bodnout, aby jí co nejvíce ublížil. Věděla, že jeho slova si bude pamatovat až do své smrti. Takto jí ještě nikdo nezasáhnul.
"Vím, že se chovám neuctivě, pane.." procedila skrz rty, jako by už jeho samotné oslovení bylo něco sprostého. "Ale vy sám jste mě donutil se chovat takto! Nutil jste mě věřit, že jste ON! Smazal jste mi paměť a namluvil hlouposti!" křičela, emoce s ní házely za strany na stranu a ona se ty prudké návaly pramenící ve svém srdci snažila mírnit, aby byla vůbec schopná přemýšlet.
"Nechci bojovat.. Ale copak mi dáváte na vybranou? Nemůžete pokračovat! Nemůžete jen tak chodit mezi lidmi a nutit je k tak zoufalým činům, někdo vás musí zastavit, nebo se o to aspoň pokusit.. Jsem podkapitánka a mou povinnosti je chránit Seireitei, tak jako je to povinností všech ostatních. Musím se vám postavit, i kdybych měla sama zemřít.." řekla a pohlédla k nebi, začínala se opravdu obávat, že tohle je její konec.. Mohl jí donutit udělat cokoliv.. Proto se snažila získat čas, otevřela tedy pusu, aby pokračovala ve své řeči, ale po jeho slovech se zarazila.
"J-Jaké ztráty?" řekla otupěle a cítila, jak se jí podlamují kolena, zapřela se proto o zanpakuto. Do Sukiných plic se v tu chvíli dostávalo málo vzduchu a s ní se začínala točit zem. "Chcete říct, že je A-Akio.. Mrtvý?" vydechla tišeji a zavřela oči, už nevěděla čemu má věřit... Jeho reiatsu ale opravdu necítila..
Akio.. Prosím tě..

Yasuhiro

Moc ho nepotěšilo to, jak se začala hroutit z Akiovy smrti. "Mrzí mě to, ale je to zřejmé. Bojoval s kapitánkou a pravděpodobně se oba navzájem zabili. Dávejte to za vinu jí. Přišel jsem se, abych zabránil umírání, ale on se tomu osudu nevyhnul. Kdo by kdy řekl, že v sobě ta stará žena bude mít tolik síly." Chlad z jeho hlasu zmizel. Mluvil upřímně. Suki to určitě poznala. Taky tu byla ta šance, že to hrál, že jo. Herec to byl dobrý, to už jako čtenáři víme. A Suki nejspíš taky. Ale byla (zase) na pokraji zhroucení, takže mu nejspíš žrala všechno.. A nebo vůbec nic. "Rozumím tomu, že mě chcete zastavit. A určitě se to někomu povede. Možná dokonce vám. Ale ne dnes, Taiketo-fukutaichou. Dnes ne. Navíc, jsme na stejné straně. Chápu tu věc s kapitánem Ukitakem, ale musím zabránit tomu, aby se to všechno znovu opakovalo." Co všechno?! Čemu chtěl zabránit? Prostě tam zůstal stát a čekal, jaká bude reakce zástupkyně kapitána 6. divize.

Suki Taiketo

Suki se po tváři začaly koulet slzy a ona se je ani nesnažila nijak zastavit, nevěděla čemu má věřit a nemohla už dál, proto Yasuhirovi nezbývalo nic jiného, než být svědkem jejího truchlení a napůl zhroucení. Měla chuť padnout na kolena a zuřivě mlátit do země dokud neupadne do hlubokého bezvědomí, které by v tom nejlepším případě trvalo na vždy. Pokud je totiž Akio mrtvý, ztratila svůj smysl života...
V Suki však stále zůstávala jakási naděje, že to je opět další hra, proto se nevrhla na zem a místo toho si hřbetem ruky setřela slzy a pohlédla mu do zelených očí.
"Viním vás, to mi nemůžete dávat za zlé.." šeptla a dál svírala své zanpakuto, už to však nebyl tak odhodlaný postoj jako na začátku. Byla zranitelná.. "O čem to mluvíte? Čemu musíte zabránit?" snažila se pokládat otázky, aby se dozvěděla nějaké informace, podpírala se přitom vlastním zanapakuto a její výraz byl napůl nepřítomný. Bála se, že je Akio mrtev... A pokud tomu tak bylo, chtěla jít za ním..
"Říkate, že jste přišel zabránit umírání a sám jste mi nakázal, ať jej zabiju.." dodala pak ještě a Akiovo jméno raději ani nevyslovovala, jinak by se mohla spustit další záplava slz.. Jedině, že by to použila jako zbraň a pokusila se jej utopit..!! "Kdo jste?"

Yasuhiro

Pomalým krokem se vydal přímo k Suki. Nevypadalo to, že by jí chtěl ublížit nebo tak. "Nebojte se, Taiketo-fukutaichou... Neublížím vám. Ani vás nebudu nutit dělat nic odporného.. Ani vám mazat paměť. Chcete vědět, kdo jsem? Ukážu vám to.." Levou rukou sáhl po své zanpakuto. "Promluv, Shintou." Zanpakuto však nevytáhl. Nechal jí v pochvě. Měl zvláštní pochvu (myslím pro zanpakuto samozřejmě) upravenou pro to, aby tam jeho zanpakuto držela, i když má vyvolaný shikai, Suki si tedy nemohla všimnout, že čepel zmizela. Pomalu natáhl pravou ruku k hlavě Suki. Zavřel oči a dotkl se jejího čela.

Suki najednou viděla "Kdo to je"...

"Ruyichi Yoshiro a Kuchiki Yasumaru, vaše neúnosné zločiny budou potrestány smrtí!" Suki nevěděla, kde je. Vlastně.. Ani nebyla. Prostě viděla sál centrály 46. Uprostřed stál kapitán 10. divize a kapitán 6. divize. Oba byli spoutaní a neměli haori. Suki nic nemohla říkat.. Co to bylo?

Pak najednou byla jinde.. Na Sokyoku.. Ale ne ve své době. Seireitei vypadalo jinak. Vlastně.. I ti kapitáni Ruyichi a Kuchiki vypadali jinak. Oba měli strniště, jako by se delší dobu neholili a o dost delší vlasy.. Těch kruhů pod očima si taky nemohla nepovšimnout. Ruyichi Yoshiro a Kuchiki Yasumaru už byli připraveni.. Byli tam i ostatní kapitáni. Někteří z nich se najednou obrátili proti ostatním a strhl se souboj. Vrchní kapitánka ale zmizela. Antero Mitoshi, Tomisura Raiden, Ukitake Akio se rozhodli zachránit své přátele, kterým hrozila jistá smrt. Objevil se tam i zástupce kapitána třetí divize - Izumi Razaki. Nový kapitán 10. divize a 6. divize samozřejmě stáli proti nim. Strhla se dlouhá bitva, ve které všichni pomalu začali umírat. Nejdříve zemřel kapitán 8. divize. Poté Kuchiki Yasumaru, kterého osvobodil Ukitake Akio. Ani tomu se dlouho nepodařilo přežít, protože dorazily tajné jednotky, které kapitána napadly v dost hojném počtu. Nestihl vyvolat bankai ani použít hollowa. Byli moc rychlí. Navíc se snažil chránit ostatní, oslabené kapitány, které sem přišli zachránit. Padl jako hrdina. Ruyichi Yoshiro padl po boku svého nejlepšího přítele Antera Mitoshiho a nakonec zemřel i zástupce kapitána třetí divize. Ostatní kapitáni se o nic nepokoušeli a radši bojovali proti zrádcům.. Ostatně, byla to jejich povinnost.. Vrchní kapitánka tam nebyla.. A nic neudělala.

Suki byla zase zpátky na Sokyoku.. Yasuhiro stál naproti ní.

Suki Taiketo

Vážným výrazem sledovala každý jeho pohyb a když se nabídl, že jí ukáže, kdo vlastně je, tak se nejprve instinktivně zarazila a poté zůstala křečovitě stát, dokud se on sám nedotkl jejího čela. Sukina pravá ruka přitom stále svírala zanpakuto, kdyby se hodlal dělat něco jiného než slíbil.. I když, stihla by to vůbec, než by jí donutil udělat jiný krok?
Nejspíš ne..
Síla té vize, nebo co to vůbec bylo, byla neobyčejná a hodně frustrující. Když viděla padnout tolik důležitých a skvělých kapitánu i podkapitánů Seireitei, cítila Suki podivnou bolest u srdce.
Po celého vizi otevřela oči opět na Soukyoku a naproti ní stál Yasuhiro. Nejprve nemluvila a jen se na něj zamyšleně dívala, jako by si rozmýšlela, co potom všem vůbec říci.
"Ukázal jste mi budoucnost, tedy aspoň tohle tvrdíte vy… A jste zde proto, aby jste změnil naši současnost, protože se chce vyhnout smrti tolika lidí a děláte to takovým způsobem, že je radši zabíjíte teď, protože v budoucnu by to udělalo více škody a zemřelo by větší množství lidí?.. Proč Akio bojoval s kapitánkou? A vůbec, kdo jste vy v celé té vizi vy? Měla vrchní kapitánka důvod k tomu, aby při popravě nebyla? " vychrlila Suki ze sebe neuvěřitelně množství otázek a pak jen čekala na odpovědi, bylo jí už v tu chvíli jasné, že jejich rozhovor stejně skončí bojem.. Bojem, v kterém ona s tou největší pravděpodobnosti prohraje, pokud je ten muž vtipálek, tak se možná zabije sama, protože jí to svým mocný zanpakuto přikáže.. Suki bylo jasné, že je její budoucnost nejistá, proto chtěla zjistit, proč tady možná zemře..

Yasuhiro

Tvářil se celkem naštvaně. A taky tak začal mluvit. "Nechápete to, Taiketo-fukutaichou, nechápete. Pokud vám teď řeknu celou pravdu, tak vás, obávám se, budu muset zabít. Už tak víte příliš. Kapitánka se od celé té popravy distancovala! Všechno to bylo kvůli ní. Kapitáni Kuchiki a Ruyichi našli jisté dokumenty, které se týkaly její minulosti. Chtěli očistit její jméno! Ale centrála to viděla jinak a tak je nechala popravit! Kapitánka se ani neobtěžovala jim pomoct. Zasloužila si trest. Měla by zemřít. Proto jsem na ní poslal kapitána Ukitakeho! Je mi líto, jestli to nepřežil, ale jinak to nešlo. A vás jsem potřeboval k tomu, abych ho zdržel, kdyby to s ní vyřešil moc rychle. Měl za úkol zabít jí. Potom by se moje schopnost, která ho ovládala, sama zrušila a on mohl jít po mně. Ale kdyby jste se mu do cesty postavila vy... Je mi líto, že jsem vás musel takhle zneužít, Taiketo-fukutaichou." Otočil se a udělal několik kroků od Suki. Mlčel.. Nejspíš přemýšlel nad tím, co jí má říct na 'kdo jste v celé téhle vizi vy!" ... "Je to pro mě osobní.." Nic víc neřekl. Pak zrušil shikai a tasil zanpakuto. Bylo to jasné znamení. Chtěl ukončit život Suki.. Ale zatím stál a koukal na ní.

Suki Taiketo

Suki mu naslouchala a byla přitom tiše, myšlenky jí v hlavě letěly všemi směry a ona měla problém se plně soustředit. Příčila se jí skutečnost, že by měl být Akio mrtvý, stále doufala, že je to jen další z triků a on je živý a nejlépe i zdravý. Viděla před sebou různé výjevy vzpomínek, přes jeho rozverný úsměv, dlouhé bílé vlasy vlající ve větru a lehký polibek na rty. Bylo jí z toho všeho zle a ani neměla čas na to, se s tím pokoušet nějak vyrovnat. Tento muž jí nedával čas, Suki se stala pouhou loutkou osudu a nikoho to zřejmě nezajímalo. Už neplakala, dá se říct, že už to ani nešlo, vyplakaná byla na několik let dopředu. Musela čelit svému osudu.. Nadechla se, sevřela zanpakuto ve svých rukou a v její tváři se zračil bojovný výraz.
"Snažím se vás chápat, ale je to těžké, když jste si mě vybral za obětního beránka, to se pak nedivte, že si to beru osobně." řekla vážně a pohlédla k nebi. Cítila jak se jí chvějí ruce, necítila se připravena na to zemřít. "Vaše povídání je rozhodně zajímavé, ale bohužel, nemůžete se divit, že nevím, jestli vám vůbec jediné slovo z toho všeho mohu věřit… A vaše lítost je mi k ničemu, takže se o to ani nepokoušejte.. Chcete se mi omlouvat za smrt člověka, kterého miluji a za to, že mě teď ještě zabijete? Vtipné." hlesla Suki s pořádnou dávkou hořkosti v hlase, byla rozrušená, naštvaná i vyděšená zároveň. Nepatřila mezi ty typické bojovníky, ano, kdysi byla divoška a rvala se na potkání, ale to bylo všechno jen potyčky, vždy věděla, že možná vyvázne s několika ránami, ale nic víc. Tohle byl boj, kde byl téměř jasný konec. Potřebovala nejlépe zásah shůry, protože jinak neměla absolutní šanci.
Co by dělal on?..
Určitě by se mu hrdě postavil, to bylo jasné, ale srovnávat mou sílu se silou Ukitake Akia, bylo něco jako srovnávat mouchu s tygrem.
"Chápu, je to vaše věc. " řekla pak už jen a přikrčila se do bojové pozice. Srdce jí bušilo tak nahlas, že měla dojem, že to musí slyšet všichni v okruhu deseti mil. Byla vystrašená a Yasuhiro to mohl poznat podle jejich paží, které sice na jednu stranu vypadaly odhodlaně k boji, na tu druhou se jemně třásly.
Během vteřiny na to, se přemístila pomoci shunpa vedle něj a ohnala se po něm ladně svým zanpakuto. Potřebovala zjistit, jak rychlý a obratný je…
"Žádat od vás čest je asi pošetilost." sýkla v tu chvíli..

Aki Maki

Vše sledoval z patřičné dálky, přeci jen v krytí reitsu byl výborný a nikdo si ho zatím nevšímal. "Rozzař se, Watashi..." Zašeptal. "Fugi..." Zašeptal ihned znova a zmizel.V neviditelnosti došel trochu blíže k souboji, nevěděl pořádně o co jde, ale hodlal nějak pomoci podkapitánce, zanpaktou proto svíral pevně, aby mohl v případě nouze nějak zasáhnout. Reitsu měl přesto pořád skryté, nikdo nemohl vědět že tu vůbec je. "Vyčkej a zraň..." Zašeptal Watashi, byl nedočkavý.Po několika možná i měsících toužil pocítit na své čepeli krev.

Spoiler:

Yasuhiro

Jenom zakroutil hlavou nad tím, co Suki řekla. Pak ale musel uhnout před jejím útokem. To se mu samozřejmě podařilo. Byl to hlavní záporák tohoto arcu, nemohl ho přece zabít první útok zástupkyně kapitána 6. divize. "Taiketo-fukutaichou, myslíte si, že nejsem čestný? Já jsem čestný, velmi.. Ale schopnosti mé zanpakuto ne. Bohužel, já si je nevybral." Tohle všechno se ozvalo asi 2 metry za Suki. Kdyby se dobře ohnala mečem, tak by možná Yasuhirovi rozsekla hrdlo a mohla ho tím zabít. "Promluv, Shintou." Dnes už asi po čtyřicáté vyvolal shikai. Suki si tentokrát mohla povšimnout, že Yasuhirova zanpakuto zmizela. Nesnažil se na ní útočit. Spíš vyčkával na její další krok. Sama Suki teď věděla, že by stačil jediný dotek a mohl by být konec. "Jste sobecká, fukutaichou, místo toho, aby jste mě naechala zachránit další životy, chcete je zničit, protože zemřel váš milovaný Akio? To je dost ubohé. Snažila by jste se mě zabít, kdyby žil?" Těžko říct, jak by to teď všechno dopadlo, kdyby tu Yasuhira na místě zabila.

Skupina mediků, sester a členů 11.divize pomalu dorazila k tomu co zbylo z kasáren 1.divize. Ve vzduchu se ještě vznášely zbytky reiatsu kapitána Ruyichiho a Anatera. Po boji to zde vypadalo k nepoznání. Z kupy trosek se ještě kouřilo a všude se ozývalo bolestné sténání. Několik raněných bylo v okolí kasáren, avšak většina jich byla uvězněna v troskách.

Dr.Stein

Naposledy potáhne ze své cigarety a špaček odhodí to kupy trosek. Dým vyfoukne do obličeje jedné sestry a natáhne šroub ve své hlavě. Pak splácne rukama. Dobrá lidi...je čas začít dělat to, co se od nás čeká. Takže je třeba na to jít systematicky. Nepoužitelně mrtvé dávejte na jednu hromadu. Ty jejichž orgány nebo části těl se dají použít odneste do chládku, půjde li to. Ohledně zraněných - Nejdříve se snažte pomoct lidem, k nimž se dostanete. Nesnažte se z trosek vyhrabat někoho, o kom ani nevíte jak hluboko je. Lehce zraněné, pokud můžou pošlete do nemocnice. U těžce zraněných berte v potaz šanci na přežití. To je vše co jsem vám chtěl říct. Takže hurá do toho a snažtese...nemáme tolik pytlů na mrtvoly. Dokončí monolog a vyšle všechny zachrańovat životy, členy 11.divize odklízet trosky a hledat raněné. Sám se vrhne k jednomu z raněných a svým skalpelem začne operovat.

Nibori Yukio

Došel spolu se svými členy až do kasáren první divize. Tam to vypadalo jak po výbuchu. Ono s největší pravděpodobností tu ten výbuch asi byl, co jiného by to tu rozmlátilo na cucky. Yukia jen zajímalo, kdo že to tu vlastně bojoval. Jakmile si vyslechl rozkazy toho podivína, tak se otočil na své členy. "Tak jo chlapi, jdeme na to. Odhážeme ty šutry, bude to hračka. Hned po tom co ty raněné vyprostíme, tak necháme aby je doktůrci naložili na nosítka. Hm teda pokud tu nějací ranění jsou." Řekl ke konci trochu pobaveně a šel odhazovat šutry a hledat raněné.

Členové 11. divize

Doktor se jim vůbec nezdál, popravdě, nebyli rádi že jím udává rozkazy někdo jiný, než jejich kapitán, podkapitán či třetí důstojník. "Hm.." Proneslo se semtam od skupinky členů 11. divize. Bohužel pro ně kasárny první divize vypadaly opravdu hrozně, skoro nic z nich nezbylo, a tak museli překousnout současnou nadřazenost čtvrté divize. "Hai." Pronesli členové na rozkaz doktora Steina. Poté vystoupil jeden náš člen, Yukio. Mezi ostatními byl velmi známý, většina z členů jedenáctky se ho obávala. Byl nehorázný vrah, jeho rychlost byla opravdu neuvěřielná. "Jasně.." Ozvalo se z jedné strany. "Hai" Hleslo se zase z druhé. Jakmile vyšel Nibori Yukio zachraňovat raněné, tak se členové vydali za ním a dělali totéž.