1. divize, Centrála 46, Soukyoku

Nachází se tu také hřbitov a speciální archiv. Důležité souboje a porady kapitánů se odehrávají právě zde.


Uplynul nějaký čas od bitvy s Reimei. Seireitei se pomalu zase začalo stavět na nohy, stejně jako většina v bitvě zraněných. Bylo běžné vídat na ulicích shinigami ještě stále obvázané nebo dokonce z berlemi, ale důležité bylo, že dychtili se vrátit do práce. Nemocnice byla stále ještě plná, ale většina z těch, co tam nyní leželi, se těšila na uzdravení v brzké či vzdálené době. Nejhorší bylo za nimi, ale ještě mnoho je toho čekalo. Město bylo poničené, lidé se stále ještě pohřešovali, stále hrozilo nebezpečí, že se tu někde skrývá nepovšimnutý nepřítel. Ovšem vzduch byl teplý a napětí z něj pomalu vyprchávalo... Byl konečně po dlouhé době čas takéna odpočinek.

Akio

Pomalými kroky dorazil až ke kasárnám 1. divize a vypadal dost zamyšleně. Nápad s plesem ho docela chytnul a on teď vymýšlel co všechno bude muset udělat a koho dalšího přizvat, aby toho nemusel zvládat tolik. V zamyšlení zlehka ťukne na tveře a vstoupí. Ehm...Sei?!.. Rozhlédne se po pokoji.

Akio

Uslyšel mladý hlas a když se ohlédl uviděl muže, nejspíše uklízeče, jak napovýdal kýbl a smatáky. Akio přejde až k němu. A smím vědět, kde se nacháží? Vyškubne mu Ban-kai z ruky, opře se o stůl a začne jím listovat. Nejspíše se jednalo o nějaké staré číslo, ale delší dobu tu nebyl, takže to nejspíš nečetl.

Akio

Tak v nemocnici? Nečekal jsem, že bude po bitvě tak vážně zraněna, aby se musela tak dlouho zotavovat. Padáčkem hodí uklížeči zpět jeho časopis a zdravou rukou shrábne ze stolu plechovou krabičku a pomalu vykráčí z kanceláře. Uklízeč má možnost slyšet ještě něco jako - Díky za info. Pak Akio definitivně zmizí z kasáren 4.divize.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Konan

Sice jsem původně vyrazila do 4. divize, ale moje nové roztomilé kotě mi to jen maličko překazilo. Po dlouhé sezení ve velké kapse u kalhot se prostě rozhodlo, že vyrazí do světa. Takže jen jak jsem vyšla z kasáren 6. divize, tak vyskočilo z kapsy a plné elánu se rozběhlo....pryč. I když jsem za ním pelášila jak nejrychleji to šlo, kotě bylo rychlejší.....Tímhle způsobem jsem se octla až v okolí 1. divize. Achhhh...kde to kotě je. Říkala jsem si pro sebe nahlas. Čičííí. Pojď na čičííí. Kde jsi? Čičíí. Volala jsem nadarmo, ale nehodlala jsem se vzdát. Přeci to kotě neopustím....

Konan

Čičíííí? Kde pak...Sakra čičíí! Co tam děláš? Křikla jsem vyděšeně k vrcholu stromu. Počkej. Už ti jdu na pomoc. Snažila jsem se uklidnit koťátko a s námahou jsem začala šplhat po stromě. Při tom šplhání se mi zastesklo po mladých letech, kdy tohle nebyl vůbec žádný problém a já byla lehká jako pírko. Větve pod mýma nohama byly čím dál tím tenčí, kotě stále moc vysoko a já cítila jak ve mně přibývá adrenalin. Neboj čičííí. Už budu u tebe. Jen se drž. Snažila jsem se uklidnit malé koťátko.

Yoshiro

S Yasu-chanem konečně dorazili k té obrovské budově první divize. "Tak.. Kudy, že se dostaneme dovnitř?" Zeptal se Yasumara a koukl na něj. Jak měl kolem hlavy ovázaný ten plášť, šly mu vidět jen jeho žluté oči. Přemýšlel, kudy asi tak půjdou. Je pravda, že to tu Yasumaru asi znal, když byl nějakou dobu zástupcem kapitána první divize. Určitě tu měli nějaké tajné chodby a tak! Yoshirovo nadšení bylo čím dál tím větší.

Konan -> Nebyla prostě šance, že by ses dostala až ke kotěti. A jak už to u nich bývá, místo aby lezlo k tobě, lezlo výš a výš od tebe v hloupé snaze utéct otřesům a kývání větví, které jsi způsobovala, když jsi lezla. Bylo to naprosto typické...

Yasumaru

naznačil Yoshirovi, aby ho následoval, a začal se v už skoro nočních stínech plížit podél zdí kasáren. Celé je tak obešel. Moc lidí sem nepřišlo, takže zatím bylo plížení celkem zbytečné. Za kasárnami se krátce rozhlédl, a pak překvapivě mrštně přeskočil zídku, která obklopovala zahradu rozléhající se mezi kasárnami a archívem. Tam se schoval u zdi za okrasný keř a čekal, až se k němu Yoshiro připojí. Zatím se snažil zjistit, jaká je v zahradě situace. Vypadalo to, že je tam nějaká soukromá oslava nebo co, jelikož bylo slyšet hlasy a smích. To se Yasumarovi moc nelíbilo... rozhodně je nikdo nesměl vidět!

Yoshiro

Šel za Yasumarem tak potichu, jak jen to šlo. A opravdu byli nenápadní. Nikdo je neviděl... Možná to bylo tím, že tam nikdo nebyl. Tedy aspoň tam nikdo nebyl, když se plížili okolo kasáren první divize. Ze zahrady byly slyšet nějaké hlasy. "Tak kudy se dostaneme dovnitř?" Zeptal se Yasumara tichým hlasem.

Konan

Tsch! Ta kočka je horší než...cokoliv. Co jsem si to zase pořídila. Nadávala jsem si v duchu. Huh? Tak to teda ne! Řekla jsem si pro sebe, když jsem viděla, jak si to kotě dál šplhá nahoru. Bakudō # 9. Geki. Vykřikla jsem a zamířila na kotě. Kido, které paralyzuje se prostě na tu chvíli hodilo. Avšak bylo mi jasné, že jsem ho zparalyzovala v tu nejméně vhodnou chvíli a že takhle spadne. Takže (pokud) začalo bezmocně padat, nečekala jsem na nic a rychle použila shunpo, abych ho chytla, než dopadne chudinka na zem.

Yasumaru

"Hmmmm..." udělal a rozhlédl se po zahradě. "Ta oslava mi trochu zkazila plány... budeme muset jít jinudy... za mnou!" zašeptal a zašal se plížit jako stín křovím. Postupně obcházel tu veselou společnost a ani nemusel moc dávat pozor na stráže, protože byli rozptýlení hudbou, lampióny a sake. V temném zákoutí začal něco kutit. Za chvíli se ozvalo celkem hlasité zaskřípění, ale asi to nikdo neslyšel. Výsledkem byla díra v zemi, která vznikla po odklopení tajných dveří i s dost velkou vrstvou hlíny, Yasumaru to sotva udržel.
"Rychle, dovnitř!" vyheknul na Yoshira s námahou.

Konan -> Tvoje záchranná akce byla úspěšná, ale kotě to vůbec neocenilo. Naopak, vypadalo naprosto naštvané a zděšené. Vřískalo jako když ho na nože berou, vysokým, bezmocným ale zatraceně silným hláskem.

Konan

Tak za tenhle útěk tě ještě chvíli nechám paralyzované. A nekřič na mě, je to tvoje chyba. Hmmm asi tě vrátím. Nebo ještě lépe...daruji tě první osobě, kterou tady potkám. Začala jsem vyhrožovat koťátku. Kvůli koťáku se priority změnili a já se nejdříve musela postarat o kotě. Vrátit ho zpět do zvěráku mi přišlo hloupé, a tak jsem si řekla, že ho zatím nechám u rodičů, aby se nenudili. A tak jsem vyrazila na návštěvu k rodině.

Yoshiro

Celou dobu šel nenápadně za Yasumarem. Určitě je nikdo neviděl. Yasumaru byl celkem dobrý, kdo by do něj řekl, že je takový stealth master. Yoshiro se hrdě usmál a z křoví se koukl na oslavující. Zajímalo ho, co tam asi tak oslavují. Kapitánka leží v nemocnici v kritickém stavu a určitě o tom ani neví. Nevděční bastardi. Radši se myšlenkami vrátil zpátky k Yasumarovi a následoval ho až k tajnému vchodu do kasáren první divize. Jakmile Yasumaru začal zvedat poklop, neotálel a okamžitě skočil dolů.

Yasumaru

skočil za Yoshirem a poklop za ním bouchl asi hlasitěji, než by si býval přál. Kolem zavládla tma, jen odněkud zpoza rohu, z větší vzdálenosti, k oběma kapitánům doléhalo jakési komíhavé, bledé světlo. Vzduch byl chladný a bylo tady hodně vlhko. Celkově vzato... dost ponuré místo, které budilo dojem, že má hodně co vyprávět. Yasumaru dál nešel.
"Teď prosím zakryjte své reiatsu, jak jen to je možné, podle něho by nás tady snadno našli," zašeptal tiše Yoshirovi. Tahle akce vyžadovla trochu času, protože tím nejspíš myslel opravdu důkladné snížení reiatsu na co nejmenší, nerozpoznatelnou úroveň. Vypadalo to ale, že tu nikdo není, takže si mohli dát na čas... aspoň prozatím.

Yoshiro

Jako trénovaný kapitán, který musí dokonale umět ukrýt své reiatsu, aby nezabil členy vlastní divize, s tím neměl problém. Chvilku se soustředil a jeho reiatsu kleslo natolik, že by se nějaký kapitán musel hodně soustředit na to, aby ho ucítil. Členové by jeho přítomnost vůbec vycítit neměli. Klepl Yasumarovi na rameno. "Hotovo." Špitl a vyrazil za ním. Pokud tedy nestál.

Yasumaru

přikývl. Potom naznačil Yoshirovi, aby šel za ním. Opatrně, po špičkách, se vyplížil kolem rohu na chodbu. Vypadalo to velice... no... undergroundově, asi proto, že to bylo pod zemí. Jediným světlem tu byly jakési kidou pochodně, které zářily zelenobíle a jemně syčely. Na zemi byla voda, která stékala zvolna i po stěnách. Bohužel cesta neměla být bez problémů. V jedné z chodeb stál přece jen strážný. Co tam v tom podzemí hlídal, to nikdo neví. Tedy asi ví, ale minimálně Yoshiro to nevěděl. Yasumaru vrhl na Yoshira varovný pohled, který znamenal "budeme se ho muset nějak zbavit", jelikož jiná cesta zřejmě nikudy nevedla a on se nehýbal. Stál prostě uprostřed chodby a hlídal nějaké dveře. Ovšem z Yasumarova pohledu mohl Yoshiro vyčíst, že by asi nebylo dobré jen tak na něj zkusit skočit jako na nějakého řadového shinigamiho. On ani moc jako řadový shinigami nevypadal, na ruce měl podobný emblém, jaký nosili zástupci kapitánů, ale znak na něm nemohl Yoshiro rozpoznat.
"Nějaké nápady?" naznačil Yasumaru snad jenom pohyby rtů.

Yoshiro

Opatrně se nakoukl za roh a uviděl toho strážného, před kterým se ho Yasumaru snažil varovat. Povídal se na svého kolegu a přikývl hlavou. Něco ho nejspíš napadlo! A taky že jo. Pomalu se vydal dál chodbou přímo za tím strážným. Našlapoval tak, že ho prostě nemohl slyšet. Bez váhání ho chytil pod krkem a hlavou mu třískl o zeď. Mělo by ho to docela slušně vyřadit z provozu.

Yasumaru

Polilo ho horko. K jeho překvapení ale strážný padl k zemi v bezvědomí, místo aby se chladně otočil a zlomil Yoshirovi vaz. To bylo jednoznačně štěstí z nevědomosti... Možná by mohl Yoshirovi říct, že jsou v sídle tajné policie, jejichž velitelem je Tougou... no, ale on se neptal...
"Ruyichi-taichou, abychom nemuseli procházet nejnebezpečnější částí, kde by nás určitě poznali, vezmu to trochu oklikou... ale připravte se, nebude to tam příjemné," varoval kapitána.
Potom se začal plížit chodbou pryč. Zavedl Yoshira do podivného sklepení s mříží. Odemkl zámek nějakým kidou a vlezl dovnitř. Tam otevřel ztrouchnivělá, malá, dřevěná vrátka asi dva metry nad zemí... Vedla do úzké, vlhké chodby, kterou se budou muset plazit. "Doufám, že to, co zjistíme, bude za tuhle cestu stát," otočil se Yasumaru na Yoshira s podivným výrazem. Na jednu stranu to bylo hnusné... ale na druhou ho to bavilo!

Yoshiro

Vykulil na Yasumara oči a prohrábl si vlasy. Yasumaru asi nechápal to, že když Yoshiro proleze nějakou slizkou šachtou, tak si zaslizí vlasy a to by bylo určitě hodně nepříjemné. Yoshiro nikdy moc často nelezl slizšachtama, takže s tím moc zkušeností neměl. Tady šlo ale prostě o vlasy, takže ta cesta nepřicházela v úvahu. "Určitě?" Koukl na Yasumara prosebně a udělal psí očička. Tudy fakt nechtěl, ale šlo o vrchní kapitánku, která už mu tolikrát zachránila zadnici, takže se musely obětovat i ty vlasy. "No... Tak jdeme".Odrazil se, zachytil se o okraj a vyhoupl se do chodby, kterou se začal plazit dál. Bylo mu jasné, že pokud se jim do cesty připlete víc strážných, tak je bude muset zpacifikovat on, protože Yasumaru se k tomu asi mít moc nebude.

Yasumaru

vyskočil do šachty za Yoshirem a začal se vesele plazit. Opravdu mu to celkem zvedalo náladu! Mohl na chvíli přestat myslet na to, jak je naprosto neschopný a zbytečný kapitán, a chvíli se zabývat tím, že má za nehty odpornou, smradlavou řasu, která nepůjde týden dolů. Šeptem Yoshira navigoval, když se dostaly na nějaké rozcestí. Párkrát se mu zazdálo, že za stěnou zaslechl nějaké pohyby, ale nikdo si jich zřejmě nevšiml, takže to možná byla jen jeho zjitřená fantazie. Konečně se dostaly tam, kam potřebovali. Teď už jen po žebříku nahoru, odemknout poklop, který kryl východ, a potom... no, to se uvidí. Yasumaru začal štrachat správný klíč, aby ho mohl podat Yoshirovi k otevření poklopu.

Yoshiro

Vzal od Yasumara klíč a strčil klíč do dveří. Radši ani nechtěl přemýšlet nad tím, co je tam čeká. Pokud budou všechny cesty vypadat jako tahle, tak asi přijde o vlasy. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak otočil klíčem a dveře se otevřely. Vyskočil nahoru a začal se rozhlížet okolo sebe.

Naštěstí nahoře bylo pusto a prázdno. Dva kapitáni vylezli v jednom z rohů archívu, aspoň se tedy tak dalo usuzovat podle toho, jaké tam bylo přítmí, a že je obklopovaly police naplněné listinami. A taky tam šustili moli nebo kdovíjaké potvory.

Yasumaru

vyskočil za Yoshirem a co nejvíc potichu zavřel poklop.
"Dobrá. Ale co teď? Vím zhruba, kde jsme, pokud chceme k utajeným dokumentům, musíme ještě projít do jiné místnosti. Ale co budeme hledat?" Pokud to, co potřebují, nebude zaneseno v počítačové databázi, toto hledání by se mohlo poměrně protáhnout.