1. divize, Centrála 46, Soukyoku

Mitoshi
Když už to vypadalo, že mi Yoshiro ruku urve tak jsem povolil a nakonec pustil Tenshi.
Ano! zaradoval jsem se vmysli.
Pak zmizela kinetická energie a já dopadl na zem. Tedy na Yoshira, ten dopadl po zádech na zem. Když jsme zastavili, shunpnul jsem se kousek dál.
Ruku, ve které jsem držel krystal jsem natáhl před sebe.
Yoshiro už můj bankai viděl, takže věděl, že teď bych měl krystal pustit na zem.
Místo toho se ale má ruka začala přibližovat k mé hrudi.
CO?! No dop...

Yoshiro

Netušil, co to znamená, ale jedno věděl určitě. Tohle nedopadne dobře, ať už se Mitoshi chystá udělat cokoliv. Pevně sevřel svoji zanpakuto. Byl moc rád, že jí má zase pevně ve své pravé ruce. Namířil s ní na Mitoshiho a pak s ní ještě jednou zatočil ve vzduchu. Mitoshi věděl, kdy tohle Yoshiro dělá. Začal vypouštět dost svého kapitánského reiatsu, které mělo čistě bílou barvu.
V jeho očích byl vidět smutek..Díval se Mitoshimu přímo do jeho zelených očí.
"Jsi připraven, Mitoshi?" Zeptal se Mitoshiho a pořád sledoval jeho zelené oči.

Mitoshi
Co centimetr přiblížení k mé hrudi, to navýšení vypouštěného reiatsu, které teď mělo stříbrnou barvu. Bylo popravdě větší než kdy jindy.
Rve mi to srdce, ale jsem. odpověděl jsem mu a také jsem se mu díval přímo do očí.
Zlikvidujte mě co nejrychleji, jinak to nedopadne dobře. řekl jsem ještě a pak už mě přes reiatsu nešlo téměř ani vidět, protože bylo extrémně zkoncentrované.

Spoiler:

Yoshiro

Okolo Yoshira doslova vybouchla duševní energie, která se tam předtím nahromadila, což zapříčinilo to, že se tam nedalo skoro vůbec dýchat, což platí pro členy a jiné nižší hodnosti, než je kapitán. Tohle bylo fakt vážný. Chvíli to trvalo, než šlo něco vidět. Z proudu bílého reiatsu, které Yoshira obklopovalo. Země začala praskat. Yoshiro se totiž přikrčil (tu zemi pochopitelně trhalo to, co ze sebe vypouštěl.. Ano, mluvím o reiatsu) . Pak se prostě odrazil a vyletěl do vzduchu, kde už byl konečně vidět. Jeho krásná bílá křídla, která z něj dělala skutečného anděla Seireitei, mávala sem a tam, aby se Yoshiro udržel ve vzduchu a nemusel pod sebou tvořit 'zemi' z duševních částic. Jeho meč teď doslova zářil dost nepříjemným světlem.

Mitoshi
Fakt ten, že jsem použil TOHLE mě šokoval.
Sám jsem se o tom dozvěděl teprve nedávno a ještě jsem to ani nepoužil. Věděl jsem jak, věděl jsem co to je a znal jsem následky ale nebyla možnost. A udělat to uprostřed Seireitei...
Každopádně to, co vypouštěl Yoshiro se mnou ani nehnulo. Protože to, co jsem vypouštěl já bylo stejné, né-li ještě větší. Věci v mé těsné blízkosti odlétaly a střílely na všechny různé strany. Díval jsem se na to a dělalo se mi blbě.

Tohle je moc... to jsem ani já nečekal...
Já vím... já taky ne...

To nepěkně velké pole energie co jsem vytvořil se začalo stahovat. Jakmile zmizelo tak odkrylo jakousi neprůhlednou stříbrnou skořápku. Ta tam pár sekund stála a pak se rozpadla také. Yoshiro to mohl vidět.

Stál jsem na louce obklopené vodopády.
Umím ještě něco. řekl mi hlas A chci ti to předat. Je to ztělesnění mojí a hlavně tvojí síly ochraňovat, Mitoshi. Dávám ti ji jako poslední volbu. Věz že nebudu šťasten, když se k tomu přikloníš.

Stál jsem v malém kráteru a na sobě jsem měl bohatě zdobené masivní brnění. U pravého boku se mi houpal meč (nikoliv katana) a na hlavě jsem měl přilbici. Pochopitelně jsem měl plášť, bez toho by to nebylo kůl.
Fumetsu no Kishi... Po tom, co tohle skončí budu vypadat... velice špatně ať už vyhraji nebo prohraji. pomyslel jsem si.
Hlavu jsem měl zvedlou a díval jsem se na Yoshira. Kdyby byl Yoshiro v helmě, viděl by, že je to velice smutný pohled.

Yoshiro

Fajn, v životě ho už potkalo hodně věcí, nad kterýma se musel pozastavit. Taky už zažil hodně momentů, kdy se ani nemohl hnout z toho, jak byl překvapenej z toho, co vidí. Tohle bylo obojí. Jen tu byl jeden maličký detail. Nestál, ale vznášel se. Ve vzduchu. Abychom se vyhnuli zbytečným připomínkám. Tvářil se dost nechápavě a překvapeně, jak už jsem naznačil, zároveň. "Mitoshi...?!" Natáhl levou ruku, ve které nic neměl a ukazováčkem namířil na Mitoshiho, který byl teď v nějakém podivném brnění. "Co.. Co to je?" Zeptal se. Vypadalo to drsně a Mitoshiho reiatsu teď válcovalo to Yoshirovo, což bylo hodně zvláštní. S něčím takovým Yoshiro nepočítal.

Mitoshi
Poslední trik v rukávu odpověděl jsem.
Každopádně. Řekl bych že bude stačit, když mě zdržíte dostatečné dlouho než to vyprchá. Pak bych měl být hodně nepoužitelný. řekl jsem mu honem, ale to už jsem tasil meč.
Ten by pro některé mohl být zvláštní, protože přeci jen to nebyla obyčejná katana.
Pak jsem se odrazil a vyskočil velice rychle proti Yoshirovi. Velice rychle znamená, že až příliš rychle na to, jak jsem teď vypadal a dokonce rychle tak moc, že i Yoshiro musel uznat, že to je rychlost. Avšak oproti Yoshirově nebo Raidenově maximálce to byl stále jen prd.

Yoshiro

Yoshiro byl trochu překvapený z Mitoshiho rychlosti, která se teď dokázala rovnat té jeho (když není v bankaii, bwehehe) ... Ale vzhledem k tomu, že bankai mu rychlost zvyšoval asi 10x, tak taktak uhnul Mitoshimu seknutí (, které Misman nenapsal, ale určitě sekl), ale přišel o pár vlásků. Ale vážně jen o pár. Fakt strašně málo, vůbec to nebylo poznat. "Nech moje vlasy! Mitoshi!" Ozvalo se asi o dvacet metrů dál za Mitoshiho zády. Teď ale Yoshiro nenechal Mitoshiho ani otočit a už se napřahoval.

Spoiler:

"Andělská čepel!!" Vykřikl a sekl proti Mitoshimu. Z jeho zářivého meče vyletělo několik dalších zářivých mečů, které letěly přímo na Mitoshiho. Dost rychle.

Mitoshi
Bleskurychle jsem se vyhnul letícím čepelím, otočil jsem se a vystartoval jsem proti Yoshirovi znovu s napřaženým mečem.
Tentokrát jsem ale pár metrů před ním zmizel a objevil se za ním, s úmyslem seknout ho.
Celkem jsem se smířil s tím, že se mi to nejspíš nepovede.
Taky jsme moc dobře věděl, že jsme v situaci, kdy se navzájem nejspíše ani nedotkneme. Doufal jsem, že skončíme jen u toho nahánění.

Yoshiro

Neotáčel se. Jenom epicky nastavil meč za záda přes pravé rameno, čímž vykryl Mitoshiho seknutí. Až teď se bleskurychle otočil a levou rukou chytil Mitoshiho ruku, kterou držel svůj meč. Pořád se přetlačovali a Yoshiro dostal plán. Tohle nejspíš bude bolet oba. "Andělská čepel.." Zašeptal. Jeho meč nejdřív zazářil prudkým světlem. Pak oba dva zmizeli v celkem mohutném výbuchu.

Mitoshi
Po chvilce jsem vyletěl ze záře.
Na brnění bylo znát, že zažilo výbuch. Bylo trochu ušmudlané a místy i nějaký ten škrábanec.
Ale takhle bylo krásně vidět, co to vydrží. Zajímalo mě, co to vydrží, ale takhle jsem na to rozhodně přijít nechtěl.
Když mi Ishimaru vysvětlovat co tahle technika obnáší, zmínil se taky o tom, že po konci této formy na mě dopadne tlak a fyzické vytížení úměrné tomu, co jsem byl nucen vystát.
Už teď se mi dělaly mžitky před očima, protože jsem si myslel, že už tenhle útok byl celkem brutální.
Napřáhl jsem znovu meč a pak jsem si toho všiml. Na pravé ruce mi uletěla vrchní část brnění. I tak tam ale byla vrstva kroužků. Každopádně, teď ruka vypadala jako moje slabé místo. Kdyby mě Yoshiro praŠtil, možná by mě donutil pustit meč.

Yoshiro

Také Yoshiro vyletěl z bílé záře. Kdyby jste si ten záběr trošku zpomalili, tak by jste si určitě mohli všimnou jeho zničeného výrazu, který házel takové ty... *Sparkle sparkle*. Do toho mu ještě vlály jeho dlouhé bílé vlasy. V bankaii je měl skutečně hodně dlouhé. Možná delší, než kapitán Ukitake! Yoshiro toho ztratil trošku víc, než Mitoshi. Měl dost roztrhané oblečení. To u něj nebyla žádná novinka. Vlastně. Spíš to bylo pravidlo. Když šel Yoshiro do boje, vždycky přišel o oblečení. Proto si těch obleků vždycky nechal dělat tak 150. Snažil se trochu zabrzdit svůj pád, aby si tu držku nenabil nějak fatálně. Musel souboj vyhrát, jinak hrozilo, že umře a to přece nikdo nechtěl. Yoshiro teda rozhodně ne. Mitoshiho brnění bylo téměř nepoškozené. Až na ten kus, co upadl z jeho ruky, ve které svíral meč. Odrazil se a letěl přímo na Mitoshiho. Už už se začal napřahovat.. A když byl u něj, tak.. Namířil na něj dvěma prsty a spustil. "Cesta spoutání číslo jedna! Sai!" .. Tohle Mitoshi nejspíš nečekal.

Mitoshi
Yoshiro tušil správně.
Tenhle krok jsem absolutně nečekal.
Bakudo mě zasáhlo, ale nijak mě nespoutalo. Jen se mnou pořádně pohodilo a vyhodilo mě z rovnováhy, takže jsem začal padat k zemi.
Ještě trochu zmatený jsem se po pár metrech zastavil a vyskočil jsem po Yoshirovi opět s úmyslem ho seknout.

Yoshiro

Původně si myslel, že by to i mohlo vyjít a Mitoshimu by se ty ruce na chvíli dostaly za záda. Nevyšlo to. Yoshiro se tím ale nenechal odradit a po odražení Mitoshiho seku se okamžitě vrhl do protiútoku. Jeho cíl teď byla Mitoshiho odkrytá ruka. Nechtěl jí useknout, ale kdyby se dobře trefil mečem do Mitoshiho brnění na levé straně, tak by ho mohl dostat do pozice, kdy by se Mitoshi nemohl okamžitě bránit a spíš se snažil nějak udržet rovnováhu. Nejspíš by se jeho pravá ruka, ve které svíral meč a na které taky chyběla část brnění, trošku odkryla a Mitoshi by neměl moc času na to, aby si dával pozor a snažil se tu odkrytou část těla chránit. Pak by Yoshiro mohl použít spodní část rukojeti meče, kterou by ho udeřil do té ruky.. Rozhodně to Mitoshiho bude bolet, ale měl by pustit meč. Plán byl tedy jasný. Yoshiro zaútočil nejdřív přímo a chtěl si Mitoshiho pořádně oťukat, aby si ověřil, jak moc má tu část, kterou potřebuje trefit, chráněnou.

Mitoshi
Na mé odkryté ruce byla pořád další vrstva kroužkového brnění, takže bodné a sečné útoky by toho moc nezmohly. Ovšem pořádná rána něčím tupým, třeba šutrem nebo kladivem, by mě opravdu mohla rozhodit.
Moje současná forma mi zvedala hlavně fyzickou sílu a odolnost, tudíž odrážení protiútoků mi nedělalo nejmenší problém. A kdyby došlo na přetlačování, měl jsem hodně velké nezanedbatelné plus.
Jak jsem tedy vykrýval útoky tak meč začal žlutě jiskřit.
Tsuzuri Raiden...
Můj meč teď pouštěl při každém doteku do Yoshira drobné elektrické výboje.

Yoshiro

Při prvním odrazu Mitoshiho meče dostal slušnou pecku, tak radši odskočil. "Mitoshi! Docela mě znervózňuje to, jak nic neříkáš. Vůbec nevím, jestli jsi ještě pod nadvládou toho divnýho čehosi a nebo to je všechno z vlastní vůle.." Spustil Yoshiro na Mitoshiho a sevřel svůj meč pevně oběma rukama. Chtěl se vyvarovat jakékoliv srážce s Mitoshiho mečem, protože by to rozhodně nedopadlo dobře, že jo. To je celkem logické. Tohle vůbec nevypadalo dobře. Všude zuřila ta Akiova bouřka a Mitoshi tu teď byl v nějakým drsným bankai obleku.

Mitoshi
Nemám co bych vám řekl. Tohle je rychlé, sám to nestíhám. A hlavně tohle vůbec neznám. řekl jsem Yoshirovi tichým hlasem.
Pak se ale něco stalo. Tlak mého reiatsu kompletně zmizel, ale já jsem tam pořád byl tak jako před pár sekundami.
Vyletěl jsem na Yoshira a když jsme se srazily, nic zvláštního se nedělo. Jen to co před chvíli.
Nevím co se to děje. Ale mám z toho hodně špatný pocit. řekl jsem Yoshirovi kdYž jsem byl u něj.

Yoshiro

Yoshiro se docela třásl z toho, co se tu děje. Chtěl, aby to byla jenom odporná noční můra, ze které se probudí. Bohužel. Tohle nebyl žádný sen. Už prostě dál nemohl. Nechtěl s Mitoshim bojovat. Připomínalo mu to ten souboj s Razakim, ze kterého nemohl ještě několik dní spát. Mitoshi sice bojovat nechtěl, ale jeho tělo to dělalo samo. Yoshiro vyrazil Mitoshiho útok, potom se shunpem přesunul zase o kousek dál a znovu se Mitoshimu zadíval do očí.



Yoshiro uhnul pohledem. Zavřel oči.

"Taichou, ta práce se sama neudělá.." Ozvalo se ode dveří, kterými před chvílí přišel blonďatý zástupce kapitána 6. divize. Yoshiro spadl ze židle, na které se houpal. Lekl se. Pochopitelně. "Však pracuju, Mitoshi!" Mitoshi se tvářil profesionálně a vůbec nedal najevo žádné emoce. "To, že se houpete na židli bych příliš nedefinoval jako pracovní proces. Jak to vím? Příště si zavřete okno" Yoshiro se poškrábal na hlavě. "Jo... Což mi připomíná! Mohl by jsi to dnes vzít za mě? Mám.. něco na práci!" S těmi slovy zmizel tím otevřeným oknem, o kterém Mitoshi mluvil.

"Vždycky jsem tě nechával dělat všechno za sebe...Byl jsem strašný kapitán." Posledním slovům se zasmál. Yoshiro už vypadal jako by ten souboj vzdal. "Já s tebou nechci bojovat, Mitoshi.. Nedokážu to.."

Před očima mu začaly běhat další vzpomínky. Na to, co všechno s Mitoshim prožil. Co spolu dokázali. Do očí se mu nahrnuly slzy. "Mitoshi.." Oslovil ho a vůbec se netajil tím, že se rozbrečel. Bylo mu to jedno. Měl Mitoshiho rád jak nikoho jiného v Seireitei. Byl pro něj výjimečný. Takový ten člověk, kterého potkáte jednou za život. Natáhl ruku a začal něco šeptat. Byl vysílený, ale tohle jako kapitán v bankaii rozhodně musel dokázat. Došeptal zaklínadlo a pak nahlas vyslovil. "Cesta spoutání číslo 64. Šest tyčí, světelné vězení!" Yoshiro na Mitoshiho seslal bakudo, aby ho spoutal. "Vím, že tě to dlouho nezadrží, Mitoshi.." Znovu se na Mitoshiho podíval vážným pohledem. "Nevím, jak moc dobře tohle dopadne. Možná ani trošku.." Pomalu vyrazil proti němu. Celou cestu se mu díval do očí. "Nikdy.. Nikdy bych na tebe tuhle techniku nepoužil. Ale věřím, že tohle." Zaťukal Mitoshimu na jeho brnění. "To vydrží.." Mitoshi si mohl všimnout toho, že Yoshiro odvolal bankai. Pak se shunpem přesunul asi na 50 metrů od něj. "Omlouvám se, Mitoshi.." Uhnul pohledem do strany.."Já..."

"Taichou, myslíte že je dobrý nápad využívat zanpakuto k takovéto věci? To snad neumíte chodit po stlačeném reiatsu?" Zeptal se Mitoshi. "Nebo snad jen vylézt na strom?".

"Promiňte Taichou, motýl pošel"

Před očima se Yoshirovi mihly vzpomínky na to, co spolu všechno zažili. Ty úsměvné. I ty smutné.



S těmi slovy se na něj podíval. Usmíval se a brečel. Pak si pravou rukou přejel přes tetování. "Datenshi no fuukan!!!"

Mitoshi
Bylo mi zle z toho co jsem dělal.
Teď jsem byl v takovém rozpoložení, že kdybych potkal toho chlapíka co mi to udělal, tak bych ho vypařil pohledem a to doslova. Tohle bylo jako nějaká hra. Nebo film. Něco jsem dělal. Ale mohl jsem se pouze dívat.
Byl jsem pouze loutka hrající v představení onoho neznámého muže.

V tomto boji jsem použil sílu, kterou jsem nechtěl použít nikdy, proti žádnému z mých přátel. Tohle bylo to nejhorší, co se mi mohlo stát. Obrátit meč proti mému nejlepšímu příteli. Obrátit proti němu tu sílu, která má ztělesňovat mou vůli ochraňovat právě přátele. Tohle bylo celé špatně.

Tohle vše mi proletělo hlavou těsně předtím, než mě Kido zasáhlo. Když se tak stalo, chtěl jsem říct, že to nebude stačit. To ale nebylo třeba, protože Yoshiro to všechno viděl. Žluté světlo z pásu v oblasti mého pasu pomalu vyprchávalo a energie létala přímo pod brnění. Když byla i poslední známka nějaké techniky pryč, začalo se pomalu ale jistě rozpadat i brnění. A po něm nezůstalo kimono, nebo vrstva kroužků. Zůstalo po něm pouze čiré stříbrné světlo, které oslepovalo všechny, kdo se na něj podívali.
Ať se stane cokoliv... vždycky jste byl můj přitel...

Meč vypadal jakoby hořel. Já celý jsem už vypadal jako bych hořel. Pak jsem pomalým pohybem namířil na Yoshira. Cíl zaměřen.
Neměl jsem nejmenší představu, co se teď stane. Ale někde v mysli jsem věděl, že jakmile se tohle zaměří, není tomu úniku.
Je... je mi to líto šeptl jsem tiše halsem, ve kterém šlo rozpoznat, že mé slzné žlázy jemně pracují.

Yoshiro

Během chvilky stál naproti Mitoshimu ve své nejsilnější a nejničivější formě, ve které porazil šéfe Reimei - Hiroshiho. Yoshiro teď nebyl ve své kůži, ale cíl byl stejný. Znehybnit Mitoshiho. Tohle bylo to jediné, co to jeho brnění mohlo zničit. Tedy aspoň Yoshiro o tom byl přesvědčený. Byl sice o dost temnější než dřív. Ale i tak z jeho, nyní rudých očí, valily slzy. "Andělská čepel."
Proti Mitoshimu vyletělo extrémní množství černých mečů, které obklopovala rudá záře. Jakmile se to srazí s jeho útokem, pokud nějaký taky použije, tak to rozhodně zničí budovu, ve které má vrchní kapitánka svoji kancelář... A co hůř.. I sklad šumáku.

Mitoshi
Jakmile z Yoshira vyletěly černé meče tak z mého teď už prudce zlatého meče vyletěl tlustý, také zlatý paprsek energie.
Bylo vidět, jak se "aura" z mého okolí dostává do meče a ten ji vystřeluje. A podle rychlosti jakou aura ubývala, to vypadalo ještě na dlouho.
Každopádně, když se paprsek s meči srazil, vytvořilo to explozi. Dlouhou a velkou.
Kvůli extrémnímu množství mečů se epicentrum tohoto střetu nalézalo přímo mezi mnou a Yoshirem...

Celé okolí pohltila mohutná exploze, které si musel všimnout snad každý. Nejen, že byla opravdu hlasitá, ale ten kdo nebyl slepý, jí musel vidět. Budova první divize byla kompletně pohlcena a kdo ví, co se s ní stalo. Ještě chvíli to trvalo. Stalo se to krátce po tom, co byli kapitán třinácté divize a kapitánka první divize vtaženi do senkaimonu... Z bouře už zůstal jen déšť..

Yoshiro ležel na zemi. Byl v bezvědomí.. Ale usmíval se. V pravé ruce držel svoji zanpakuto a v levé ruce... Mitoshiho ruku.. Nebyla urvaná, nebojte.. Mitoshi byl vcelku stejně jako Yoshiro.

vysvětlení:

Kapky deště dopadaly na těla dvou blízkých přátel, kteří leželi uprostřed trosek jako mrtvoly, ruku v ruce. Oba byli na živu. A jeden z nich dokonce při vědomí.

Mitoshi
Absolutně neshopen pohybu jsem ležel na zádech a upřeně jsem se díval na nebe. Koneckonců, nic jiného mi nezbylo, protože jsem se téměř nemohl hýbat. Ruku, kterou mi Yoshiro držel jsem se taky nepokoušel nijak vymanit - možná to bylo opět kvůli tomu, že jsem se nemohl hýbat. Ishimaru, nebo tedy to co z něj zbylo, leželo vedle mě. Už na první pohled bylo vidět, že nemá čepel.
Jediné co mi teď zbývalo, bylo čekat na někoho kdo pro nás příjde, pak čekat na soud a pak nejspíše zemřít, protože škody takového rozsahu se určitě nezastřou tím, že na mě někdo použil zanpakuto.