Cesta na severozápad

Kasumi Haruka

Jen tak místo slovně přikyvovala.
Oditi majá... Paninka se nám začíná urážet... Tož... Oditi a já z toho už začínám šílet. Musíme se někam hnout! Zavrtěla jsem trochu hlavou, jako bych se snažila vyklepat ty myšlenky z hlavy. A bodejť, kdo ví, co by se mi ještě v hlavě začalo motat.
Nojo, nojo. Říkali jste, že jste vědci. Předpokládám, že by jste si měli takových malicherných věcí alespoň koutkem oka všimnout, ale potok je dobré vodítko... Praví a vytáhne ještě tu starou mapu, díky které tu teď vlastně i oni bloudili. Paráda, cesty jsou možná jinak, ale pochybuji, že se světoví strany mění... Snažila se v mapě kapku zorientovat, až... Ano! Tady to je! Potok... Tedy... ano, něco na ten způsob. Dle odhadu jsme v tak té přijatelné vzdálenosti, jak jste udávali.

Hideki Kanegawa

To celé sledoval s mírným despektem... 5 minut rozhovoru s Kasumi-taicho a už máme "pozvánku" do jejich tábora? nepřípustné! Čím dál více si začínal myslet, že to je nějaký příšerně spiklenecký atentát na převysoké ego své osoby.
Samozřejmě se mu na jazyku vytvořila spousta ironických poznámek, které ovšem raději neřekl. Rozpory s jediným dalším kapitánem ve skupině by nebyly k dobru. Takže zase jenom stál a střídavě probodával pohledem ty "vědce" a Kasumi-taicho. Tahle situace se mu prostě nemohla líbit.

Tomisura Raiden

Nastala chvíle ticha, dost dlouhá chvíle ticha, ale nakonec začal koktavě mluvit: "Utíkal jsem ze Seireitei a narazil na ..." chvíli přemýšlel na koho narazil a nakonec ho napadlo využít minulosti, "... na divné muže vylézající ze země, určitě jich bylo více." Chvilku jakoby oddechoval, ale svůj pohled zaměřil na toho muže co předtím psal. Nyní ho sledoval, začínalo se mu to čim dál vác nelíbit. Ještě dodal k tomu popisu: "Měli... měli meče jako já." Pozvedl svojí zanpakuto a zmateně hleděl na ty dva. "Víte kdo to byl?" Optal se ještě a doufal v kladnou odpověď. Navíc začínal cítit čim dál větší znepokojení. Tady v podzemí totiž nedokázal vycítit Kasumi ani Hidekiho. Prostě, jediné co cítil bylo malé množství Reiatsu z těch co tu byli s ním.

Kasumi Haruka

Inu, tak... Vydáme se nejspíše tudy. Promluvila jsem nakonec a ukázala jsem směr. Ještě bychom měli.... V tu chvíli k nim přiletěl pekelný motýl. A co je tohle? Pomyslela jsem si a vyslechla jsem si zprávu. Ach ani, rozumím. Kanegawo... Obrátila jsem se na Hidekiho. Zdá se, že pokračovat budeme už jen mi dva. Ostatní se musejí vrátit do Seireiteie. Podívala jsem se před sebe. Vracíme se jejich směrem, takže jím to oznámíme. Na chvíli zavládlo ticho...
Tak jdeme.... Nancy, Kiiro, pokud vás mohu poprosit, všímejte si cesty, zda vám nepřijde něco povědomého. A vykročila jsem kupředu.

Hidaki Kanegawa

Huh? co? proč? ta informace ho vskutku překvapila a mírně odtlačila né zrovna nejspokojenější náladu. V hlavě hryzalo takové neblahé tušení, že měl tehdy ve sporu s vrchní kapitánkou pravdu? že bychom posilovali obranné pozice? samozřejmě mohl se mýlit. Přesto se nevyptával, ten rozhovor mohl počkat až se oddělí od skupiny. Nyní pokorně vykročil za odcházející trojicí, dostávajíc své pověsti velmi tichého člověka.

Kasumi Haruka

Krok sem, krok tam, levá pravá... Procházeli jsme, nebo spíše prodírali jsme se lesem směrem, který by měl dle staré mapy, být ten nejvhodnější. Šli jsme tak už nějakou chvíli, po tom, co jsme zbytek skupiny poslali zpět. Celou cestu jít mlčky, inu, nebylo to zrovna nejzábavnější, ostatně, jako by tato mise měla se zábavou něco společného. Šlo o to, že se ani jedna z těch dvou žen nezmínila o tom, že by toto prostředí poznávala.
Nenápadně si povzdechnu. Tak je vám tady něco povědomého? Ano? Ne? Prosím vás, spolupracujte, ať se tu neztratíme nakonec všichni!

Kasumi Haruka

Konečně nějaká dobrá zpráva. Povědomá část lesa. Jsme na správné stopě, tedy, alespoň pro zatím. U potoka jsme se museli zastavit. Kudy teď.... dál...? Inu, teď je to na vás. Je to asi ta nejlepší možnost... Tedy... Když tuto část lesa znáte, víte, kudy teď? Po nebo proti proudu? Nezbývá, než věřit, že se nás nepokusí dostat do pasti... Ale nevypadají, že by takové byli jejich úmysly. Snad budou vědět, kudy kam... nebo je tu pak ještě jedna možnost... Ale tu bych uplatňovala nerada... Domyslela jsem si jen tak pro sebe v duchu. Bylo potřeba se hnout trochu rychleji. Náš hlavní úkol se jaksi pro tuto chvíli někam vytratil... Kdo ví, jestli se k němu stihneme vrátit v čas....

Kasumi Haruka

Následovala jsem Nancy a opravdu, nakonec se zdálo, že jsme dorazili, kam jsme mířili. Takže tady je to místo.... Je to tu poněkud... Vylidněné... Ztlumovala jsem postupně hlas, že poslední slovo nebylo takřka slyšet. Asi tu bylo něco neobvyklého, dle chování jedné z nich. Kiira se ale stále zdála být stejná.
Vchod? Jaký vchod?.... Zabarikádovaný? Co se tady asi stalo... Napadalo mě několik otázek. Počkat! Chtěla jsem Nancy zastavit, ale to už byla ten tam. Nevím proč, ale vzápětí jsem jí následovala. (Jen já, předpokládám.) Jestli že se tu stalo něco vážného, nebylo by nejlepší jí ztratit. Zvlášť, když je asi jediná, která by nám zdělila, co chceme vědět... Navíc... To reiastu... Raiden? Co ten.... zase provedl?!

Tomisura Raiden

Zahleděl se na toho chlapa. Chvíli přemýšlel co říct, ale už nic nevymyslel. Nejspíš byl konec jeho utajení. Takže vstal pevně na nohy a zamračil se na staršího muže. Přestal skrývat své Reiatsu a promluvil: "Chcete vědět... divizi a mého kapitána? Mohu vám prozradit jen jedno. Nemám kapitána." Odpověděl záhadněm, ale vlastně popravdě. Jediný kapitán nad ním byla babča, ale tu do toho nechtěl zatahovat. "A v lese jsem hlavně z důvod, že má skupina hledala vhodné místo pro založení záložní základny. A já jsem tu ještě z jiného důvodu. Před nějakými sto lety... jsem vedl misi touto krajinou. A byl zde zabit můj přítel. Zabili ho muži se Zanpakuto co se vynořovali ze země." Došel lehkou chůzí k tomu dědulovi a pořád si ho prohlížel. "Ale, vy vypadáte na slušný věk. Nevíte náhodou něco o těch záhadných?" Optal se přísně a v ruce svíral Zanpakuto.

Kasumi -> Nancy běžela celkem slušný kus lesem, bylo to povětšinou z kopce. Za pár minut jste dorazily k takovému menžímu převisu, pod který se dalo dojít. Právě tam Nancy zamířila. Začala tam odhrabávat nějaké listí a větve a drny a klády a podobně, které pravděpodobně zakrývaly nějaký vchod schovaný pod tím převisem.

Raiden -> Muž v klidu vyslechl všechno, cos mu řekl. Už od začátku tě měl za lháře, takže jsi ho asi ničím nemohl překvapit. Nehnul ani brvou a jen se na tebe dál celkem přehlíživě díval. "V tom případě nechápu, proč vám zrovna náš tábor stál za celou tu námahu s předstíráním," řekl chladně. Na tvou další otázku si trochu odfkl podivným smíchem. "A co vás vede k názoru, že celé ty údajné stovky let svého života sedím v téhle díře? Vůbec nevím, o co jde. Hlavně asi proto, že mi těch sto prostě není..."

Kasumi Haruka

Řekla zadem... Že až tak daleko? To je vtip? Je tu snad někde skrytá kamera? To bude buď dlouhá chodba, nebo rozsáhlý úkryt... Pomyslela jsem si, jak jsem tak běžela za Nancy. Zastavila jsem se opodál za ní a chvíli jsem sledovala, jak si počíná. Maskování... Skryté... Trochu moc... V tom je něco víc... Říkala jsem si šeptem pro sebe, což ještě slyšet nemohla, však.... Nancy? K čemu to vede? Děje se něco vážného, že tak pospícháš? Časem rozhodně nemrháš, jak tak sleduji.

Tomisura Raiden

Mírně pokrčil rameny a povzdechl si: "Myslel jsem, že aspoň někdo s vaším vzhledem bude dostatečně starý na to aby mi řekl nějaké informace." Pomalu se chystal k odchodu. "Takže omluvám se za vyrušení. Ale nejspíš sem pošleme jednotku, aby prověřila vaše zdejší umístění tady. Děje se příliš zlého." Kývl mu na pozdrav a vydal se cestou kterou sem přišel. Jesli se mu do cesty něco nepostavilo, vylezl ven a rozhlédl se. Doufal, že aspoň zachytí náznak Reiatsu ostatních z jeho skupiny. Pak tu byla ještě otázka jeho Haori, pochvy na Zanpakuto a sakkatu, které zanechal někde na stromě. Vydal se proto tím směrem, tedy aspoň si myslel, že je to ten směr. Všude kolem něho to bylo takové... zalesněné... což bylo vcelku překvapující jelikož byl v lese!

Kasumi Haruka

Ach tak, no snad se nic vážného neděje. Prohodila jsem a dále jsem sledovala Nancyin postup. Jsou připravení... Stává se snad tady něco často?... Pomyslela jsem si, na pozvání jsem už ani nepomyslela a následovala jsem Nancy do chodby, která nebyla zrovna nejvyšší. Dobře no... tohle se na osobu mého postavení nehodí!... Ale stejně... tu něco nehraje... A vyjmečně to není napínavá hudba!... Proběhlo my hlavou, ale bylo fakt, že nějaké ty kulisy tu chyběli...

Tomisura Raiden

Došel na konec chodby a ejhle. Barikáda. Podrbal se ve vlasech a zamručel si v mysli. Ach jo... falešný polach kvuli divadlu a já tu mám kejsnout?! To asi ne. Mírně se zasmál a "opřel se" jen tak o tu barikádu. Začal se sousředit na své reiatsu a zvýšil ho na takovou úroveň aby to odpálilo všechny ty bedny či co to tam bylo nastrkané jak špunt z flašky natřepaného šampaňského. Jestli se mu to tedy povedlo, spokojeně opustil ten prostor v podzemí. Rozhlédl se okolo a snažil se vycítit nejbližší Reiatsu. Navíc začal přemýšlet nad tím kde asi tak nechal své věci. Rozhlédl se a pro jistotu začal zjišťovat jestli tam na něho nečeká nějaký šílenec s kachničkou.

Kasumi -> Najednou se odněkud zpoza kopce, který jste právě obešly, ozvala hrozná rána. Nancy jen zalapala podechu.
"Slyšela jste to? Co to bylo? Co teď?!" otočila se na tebe a oči měla rozšířené strachem. Asi se opravdu dělo něco vážného! Poznala jsi podle náhle zvýšeného reiatsu, že to bylo Raidenovo dílo.

Raiden -> Povedlo se ti to dokonale, všechny věci se rozlítly do všech stran po lese a cesta byla volná. Nejbližší reiatsu, které jsi vycítil, patřilo Hidekimu. A tvoje věci byly ještě o kus dál v lese, kdes je nechal a nikdo si jich dosud nevšiml.

Hideki -> Na tebe a Kiiru se náhle v podstatě bez varování vyřítily různé bedny, třísky a podobně, kterými byl zabarikádovaný vstup, u kterého jste právě stály. Jen chvíli před tím jsi ucítil zvýšené kapitánské reiatsu Raidena, to tě mohlo varovat. Bylo to celkem nebezpečné, hlavně ty třísky... třeba se ti mohly zabodnout do oka! Nebo ti mohl spadnout na hlavu jeden z celkem velkých balvanů, které také letěly vaším směrem... možností bylo mnoho.

Kasumi Haruka

Ozvala se rána a tu začala Nancy 'panikařit'. Ano, i mě to v tuto chvíli zaskočilo, ne-li vyděsilo, co se děje, ale po chvíli, co jsem opět ucítila a poznala to známé reiatsu... Raidene, sakra, co to provádíš?! Šeptla jsem polohlasně a povzbudivěji jsem se podívala na Nancy. Asi vím... Snad to nebude nic vážného, ale pro jistotu spěchejme, ať jsme již na místě určení. Lepší bude, když všechno uvidíme na vlastní oči... Ať tu nepanuje nejistota...
Chtěla jsem pokračovat dál a v duchu jsem doufala, že to je opravdu jen nějaký blbý žert, než něco opravdu vážného.

Hideki Kanegawa

čekal společně s jednou z těch žen u zabarikádovaného vstupu, jelikož Kasumi-taicho se velmi rychle vypařila. Zamyšleně a lehce podrážděně střídal pohled z Kirry na zabarikádovaný vstup a zase zpět. Hlavou mu lítaly všelijaké myšlenky, především vůči současné situaci. Momentálně upřeně hleděl na zabarikádovaný vstup, vypadalo to jako by ho hypnotizoval a pokoušel se s ním nějakým způsobem pohnout. Co vůbec neočekával bylo, že barikáda se zničeho nic začala opravdu hýbat a ještě překvapivější bylo, s jakou razancí si to vyrazila směrem ke dvojici.
A sakra! v mysli se mu vybavilo jen toto slovíčko, které ale přesně vystihovalo situaci.
Rychle se přesunul před Kiiru, vytáhl zanpakuto a snažil se rozseknout veškeré větší kusy trosek, směřující k nim. Samozřejmě menší ho několikrát zasáhly, ušpinily mu uniformu a co je nejhorší.. ještě více mu zhoršily náladu. Jak kompromitující situace...
Když bouře ustala a prach sednul, byl čas sčítat škody. Úbor byl na několika místech potrhaný, zašpiněný a vcelku nevypadal reprezentativně. On sám byl celý od prachu, ve vlasech měl pár třísek. Kiira se zdála evidentně v pořádku.
Kdo... byla jediná myšlenka, která mu naštvaně bleskla hlavou, když se zahleděl do vstupu. Kde, jako na potvoru, stál Raiden. Tak se to vysvětluje... pomyslel si sarkasticky. Kapitán Raiden byl očividně chodícím granátem s poněkud nefunkční pojistkou, resp. velmi progressivní pojistkou.
Pomalu si začal upravovat úbor do poněkud reprezentativnější podoby. Měl nějakou důstojnost, že. Když dokončil drobnější úpravu, vážně se zahleděl na Raidena... Tomisura-taicho, vskutku... jednou bych rád řekl, že je mi potěšením vás vidět... ale... bohužel, nepřekvapil jste.