Cesta na severozápad

Rukongai, les, les, hory, hory, les... a dál... kdo ví?

Kasumi Haruka

Pokračovali jsme poklidně Rukongaiem. Tedy, jestli poklidně, se nedalo tak zcela říci. V ulicích, kterými jsme procházeli, byl podezřelý klid. A to mě docela zneklidňovalo. Tohle... je divné. Vždycky tu bylo všude plno ruchu. Nemohlo to být dlouho, co jsem tu byla posledně... Hm...
Severní částí Rukongaie jsem čas od času navštívila a znala jsem to tu. Teď ale, jako by jsme snad nešli správným směrem.
Nemohla jsem se toho pocitu zbavit, když jsme si něco uvědomila. V tu ránu, jako bych nikdy neměla žádné takové negativní myšlení, jako teď....

Hideki Kanegawa

Se se pozorně rozhlížel po okolí jako ostatní ze skupiny. Rozhodně tu nebylo něco v pořádku, to bylo zřejmé. Teď tedy jen otázka... Co se děje?.
Mírně se zamračil, nečekal, že něco bude neobvyklé už na začátku cesty, vlastně, nečekal skoro žádné komplikace, které nebyly obvyklé. Teď tu ovšem byla mlha a trochu nepřiměřeně vyděšení obyvatelé Rukongai, což je vzhledem k tomu, z jak známých lidí se skládá skupina, velmi podivné.
My nejspíše nebudeme důvodem... v mysli se mírně "poodmlčel". Leda... snad už měli tu čest s počínáním kapitána Raidena. Koutky úst mu vyletěly vzhůru v reakci na svou poznámku. Přesto mu po chvilce zase klesly a myšlenky se zase převanuly směrem k problému. Sice většinou jako první nemluvil, ale... někdo tentokrát musel. Tušíte příčinu? optal se polohlasem tak, aby ho slyšela skupina, ale už nikdo jiný.

Baru

si taky uvědomovala, že tohle chování nebude úplně normální. Ale měla za to, že hledat za tím nějakou složitou příčinu je přehnané...
"Co třeba špatné počasí?" navrhla. Do téhle mlhy by taky dobrovolně nešla... A ty kradmé pohledy z oken? Možná se prostě chtěli jen podívat na ty blázny, kteří teď chodili po venku místo aby seděli doma...

Kasumi Haruka

Počasím... Taky je to možné, ale vzhledem k situaci... Čekala jsem, že se vyjádří ještě někdo, ale odpovědi se nějak nehrnuly. Zjevně půjdeme celou cestu jako myši.... Ale co už... Taky je možné, že se ke zdejším doneslo, co se vlastně všude děje, mají obavy. Nebo... se něco v této oblasti stalo a my o tom nejsme informováni... Ovšem, o tomto může padnou spousta teorií.... Ale tohle přece není náš úkol... co bychom tak jedině mohli udělat, je informovat o tomhle někoho v Seireitei... Aby to tu někdo prošetřil... My bychom se tím zdržovat neměli....

Tomisura Raiden

V Rukongaii se sice dělo něco velice podivného, ale jak bylo dáno rozkazy museli jsme splnit danou misi. Dorazilo se až na konec severního Rukongaie a začínalo se nám stmívat. Ideální to zrovna nebylo. Sakra, když jsem tu byl naposledy byl den! Vynadal si sám sobě za to že měl kdysi dávat větší pozor na detaili. Rozhlédl se po ostatních a hlesl. Chcete přenocovat zde nebo pokračovat nocí? Nevím co na nás kde může bafnout. Ale myslím si že to bude stejné jako ve dne. Po menším dotazu se zahleděl do "dálky" a uvažoval. Má smysl se pouštět někam v téhle mlze. Akorát tam zabloudíme a nesplníme náš úkol. Babčo raď. Pronesl v duchu a podíval se na Hidekiho. Co myslíš... dovede nás tato kamenitá cesta k těm místům? Díval se na něho tázavě.

Hideki Kanegawa

Se nepozastavil nad dalším rozhovorem v Rukongai a k jeho okrajům skupinka mlčela. Pomalu se začalo stmívat, což do stávajícího nepřejícího počasí byl jako hřebíček do rakve, kterou začínala být naše mise.
Dno se začalo stloukat poměrně brzy... snad nám bude dál více přát... štěstí? pomyslel si, přičemž se snažil provrtat okolní mlhu. Na tváři se mu usadil zamyšlený výraz, který po chvilce rozbil kapitán Raiden se svými dotazy.
Raiden-taicho, já nejsem ten kdo má mapu... a bohužel nejsem ani ten, kdo dokáže prohlédnout mlhu. odpověděl jsem. A kapitáni mají rozhodovat, né se ptát... dodal jsem v mysli sám pro sebe.

Baru

"Jestli dovolíte, kapitáne... Já bych byla pro abychom pokračovali. Tma není až takovou překážkou a myslím, že musíme spěchat..." Vlastně by nejradši už byla zase zpátky. Seireitei bylo v nebezpečí, bylo to přímo cítit ve vzduchu. A tak nějak měla pocit, že když na něj nebude chvíli dohlížet, něco hrozného se tam stane. Mimoděk se ohlédla. Přes mlhu neviděla vůbec nic, i když za jasného dne by odtud rozeznala Soukyoku.

Kasumi Haruka

Dnešek nám moc nepřál. Ani ve dne a zdálo se, že v noci to nebude lepší. Co teď. Měli bychom to zmáknout rychle, ale když půjdeme v noci a přes hustou mlhu nic neuvidíme, moc si nepřilepšíme, když zabloudíme. Ne, s mapou se neztratíme. Dívala jsem se do mapy. Moc toho okolo sebe vidět nebylo, ale před chvíli jsme vyšli z Rukongaie a tak nebylo zas tak těžké, se v mapě orientovat. Skvěle, když půjdeme přes noc podle mapy a budeme dávat bedlivý pozor na cestu, měli bychom být k ráno nejméně... Nedořekla jsem, ale souvisle jsem si na to navázala. Odsud bychom měli jít doleva. Ujistila jsem se, že stojím opravdu zády k Rukongaii.
Dobře tedy, jdeme dál tímto směrem. Ukázala jsem směr cesty, která pravděpodobně dle mapy směřovala k horám, kam máme namířeno.
Bylo rozhodnuto, protesty zbytečné. Čím dřív budeme zpět, tím líp. Vydala jsem se tudy tedy první, předpokládaje, že mě ostatní následují.
Měli bychom se jako skupina držet u sebe, pod rouškou noci a obklopeni mlhou, je nebezpečí, že bychom se mohli rozdělit, což by neneslo dobrotu. Navíc, jak jsem studovala mapu, bylo zde hned několik vedlejších cestiček, takže bylo potřeba, dávat pozor, abychom neuhnuli z hlavního směru.

Celou noc jste tedy šli a běželi, velice rychle, jak to dokážou jen trénovaní shinigami, pod vedením kapitánky Haruky v mapou v ruce. Když se začalo rozednívat, už jste toho začínali mít pomalu dost. Nohy bolely, odpočinek by byl vhodný. Zvedla se mlha a vrcholky hor, ke kterým jste se chtěli dostat, jste zahlédli trochu západněji, než byste podle mapy měli. Někde jste tedy zapomněli uhnout ze severní cesty, ale to nebyl zase takový problém, jen drobná zacházka. Byly jste v řídkém lese, kolem to vypadalo docela idylicky. Ptáčkové začínali po ránu zpívat, slunce stoupalo na oblohu a před vámi se otevírala široká cesta, která se ztrácela kdesi dál, kde les houstl.

Baru

už měla celkem dost. Před kapitány samozřejmě nechtěla dát najevo, že nestačí, ale už hodnou chvíli se musela hodně soustředit na to, aby dávala levou nohu před pravou, pak zas levou, pravou a tak dále. Tempo, které nasadili, bylo vražedné a ne a ne polevit. Zrod krásného nového dne skoro nevnímala, stejně jako vůni lesa.

Kasumi Haruka

Světlo, přicházející i se sluncem, oznamující nový den, nám poodhalilo trochu více krajinu, místo, kde jsme se právě nacházeli. Nebylo to tak hrozné. Při tom, jak nám štěstí přálo od začátku mise, jsem ani nedoufala, že se dostaneme tak daleko a k tomu tak blízko za tak krátký čas.
Zahleděla jsem se opět do mapy a krátce na to před sebe na vrcholky hor. Možnost by byla, jít prostě kupředu, ale příliš riskantní a na ztrácení jsme neměli čas.
Konečně jsem se obrátila a pozorně si prohlédla ostatní členy mise, zda li se někdo nezatoulal. Zdálo se, že jsme všichni. Aspoň nějaká pozitivní zpráva, avšak, přes noc jsme cestovali podstatně rychle a i když to nebylo u některých znát, byl potřeba i odpočinek. Jinak bychom daleko nedošli.
Dáme si tu krátkou pauzu. Odpočiňte si, ale dlouho se tu nezdržíme, musíme jít dál. Oznámila jsem. Pak jsem se dále soustředila na mapu, přesněji na cestu, kudy jsme zjevně šli. Snažila jsem se najít to místo, kde jsme ztratili směr.

Baru

Konečně padla ta slova, na která už takovou dobu čekala! Z posledních sil se dovlekla k jednomu většímu stromu a sedla si zády k němu. Málem si nahlas vydechla, jaká to byla úleva. Natáhla nohy před sebe a snažila se načerpat co nejvíc sil za tu krátkou chvíli odpočinku, kterou měla před sebou.

Hideki Kanegawa

i přes únavu postál a rozhlédl se. Okolí bylo vskutku příjemné, vybízelo na hodiny klidné relaxace, kterou by skupina zrovna teď potřebovala... ale, byl si celkem jistý, že kdyby se teď posadil, nikdo by ho už nepřinutil vstát. Radši se tedy zahleděl na oblohu a lehce přešlapoval, aby udržel nohy jakž takž v mobilním stavu.

Kasumi Haruka

*Tik ťak... Tik ťak...* Čas si šel v klídku dál, jen my jsme ještě setrvávali v tom lesíku a odpočívali. Mě ani nepřišlo, že by ten čas tak letěl, jelikož jsem hledala správnou cestu a vše ostatní šlo v tu chvíli mimo mně.
Inu, je čas zase vyrazit. Takže všichni, jdeme! Musíme se kousek vrátit a pak jí doleva a hnedle bychom měli být opět na správné cestě. Uvedla jsem ostatní do současné situace a následně jsem vyrazila tím směrem.

Problém byl, že tady už žádné cesty nebyly. Kousek jste se vrátili a vyrazili správným směrem, ale moc se tím nezměnilo - po chvíli se cesta rozplynula v nánosech starého listí a jehličí, které pokrývaly zem houstnoucího lesa. Čím hlouběji jste zacházeli, tím se les zdál starší a temnější, mýtin byl méně a méně, naopak přibývalo neproniknutelných křovin a klečí. Bylo jasné, že sem už nikdo nechodí.

Baru

Chvíle odpočinku jí prospěla, cítila se mnohem líp. Ale ten terén jí dělal starosti. Nohy už měla úplně poškrábané od popadaných větví a šlahounů ostružiní. Udělala pár rychlejších kroků a ocitla se vedle kapitánky Haruky.
"Kapitáne... nebude takhle náročná cesta spíš překážkou než výhodou? A to ještě ani nejsme v horách..." nechala se slyšet.

Kasumi Haruka

Pravda, pravda.... Dostalo se Baru odpovědi. Zapřemýšlela jsem. Na mapě žádný takový terén vyznačen nebyl, leda by jsme byli někde úplně jinde, než-li by jsme měli, či...
Hideki? Ohlédla jsem se kolem sebe a pohledem jsem se zastavila u Hidekiho. Vy... jen tak čirou náhodou nevíte, jak stará ta mapa je, že? Položila jsem mu otázku, na kterou jsem si zdárně snad dokázala dle situace odpovědět i sama.

Hideki Kanegawa

právě začal rozdmychávat svoji zvědavost, resp. les to dělal za něj. Byl stále hlubší a hlubší a začínal se přibližovat druhohornímu ideálu, což ho jakožto fanouška fantasmagorií a pavěd z reálného světa velmi fascinovalo a podněcovalo k představivosti. Dokud se mu noha nezapletla do jednoho obzvláště odvážného šlahounu nějaké obzvláště odvážné rostliny.
Radil bych ti... pustit tu nohu. pomyslel si s upřeným pohledem na šlahoun, ze kterého se rázem sám vyvlékl. To už je lepší... ten porost je tu hrozný, takhle tam budeme za... no asi nikdy. Přes to všechno se vrátil k prohlížení terénu, ignorujíc soustavné útoky legií nervových signálů, kterým patřilo království s názvem chodidla.
Z dalšího přemýšlení ho vyvlékl hlas kapitánky Kasumi, volající jeho jméno.
Velmi správně... velmi správně... a to jsem to ani nemusel říkat nahlas. pokýval uznale hlavou na formu dotazu. Poté se začal věnovat samotnému obsahu... Stará? no... tyhle mapy se postupně, pomalu, ale jistě jedna po druhé rozpadají.... takže její stáří bych odhadoval... no, něco kolem hodně a moc hodně. dokončil a zamyslel se sám na sebou a nad tím, jestli by jemu samému byla taková odpověď dostačující. Přesto, v téhle situaci byla více než dostačující.

Tomisura Raiden

Celou cestu byl podivně zamlklý. Vypadal, že je ponořen kdesi v minulosti... a také to byla pravda. Ve tváři měl temný výraz. Něco ho trápilo. Celá tahle cesta, tento směr, byla chyba.

Přesuneme se o nějakých sto let zpět. Skupina několika Shinigami se pohybuje na okraji lesa. Vede je muž v sakkatu. Všichni vypadají, že i přes náročnost jejich cesty mají dobrou náladu. Dokonce se někteří i smáli. Po nějaké době co vyšli z lesa a šli po holé plánině jen s kameny a nějakým tím keříkem se za nimi vynořili další postavy. Jenže ani jeden Shinigami si toho nevšiml, prostě pokračovali dál... Náhle se před skupinou ze země objevil další muž. V ruce třímal zanpakuto podivného tvaru. Ale na sobě neměl obvyklou uniformu. Jeho odev byl prostý, takový jaký nosí lidé v Rukongaii. Jediná podoba se Shinigamim byla zanpakuto. Byla to skupina Shinigami co se údajně nevrátili ze světa lidí. O pár minut později se všichni pustili do boje.
Během boje se ovšem stala nepříjemná věc. Ten, který se vynořil před naší skupinou Shinigami zasáhl muže, který stál po boku Shinigamiho v Sakkatu do srdce svým zrádným mečem. Hned potom všichni nepřátelé zmizeli v zemi, jako mávnutím kouzelného proutku. Jen raněný muž umíral veliteli v náruči. Muž se sakkatem zvedl hlavu k slunci a mocně zařval....

... RYO! Zařval náhle. Konečně se vrátil zpět do reality. Z očí mu kapali slzy. Byla to hrůzná vzpomínka a to že jde opět do míst, kde se toto stalo, mu na psychickém stavu moc nepřidávalo. Ale musel se přes to přenést. Jelikož mohl ostatním připadat jako blázen, tak jen tiše pronesl. Musím si něco ověřit. Budu ve vzdálenosti abych mohl cítit vaše Reiatsu. Okamžitě vyskočil do vzduchu a pomoci Shunpa se ocitnul o nějakých 50 metrů severovýchodním směrem od jejich pozice. Snažil se zamířit Severo-severo-východ směrem, kde by podle jeho stoleté paměti měl být okraj lesa. Stále si ovšem hlídal nejmenší stopu Kasumina Reiatsu aby věděl jak je najít.

Baru

Raiden si to myslel dobře, Baru ho teď momentálně za blázna měla. Zařval a u toho jen tak začal brečet? Poměrně ji to vyděsilo. Když kamsi zmizel, podívala se tázavě na Haruku-taichou, jestli neví, co to mělo znamenat...

Raiden -> Jakmile ses dostal "nad věc" a kousek na severovýchod, uviděl jsi pod sebou něco, co tě překvapilo. Relativně nedaleko místa, kde se právě tvoje skupina prodírala neproniknutelným pralesem, byla mýtina. A ne jedna. Vypadalo to, jako by tam les něco uválelo, kmeny ležely na zemi a mnoho z nich bylo použito na stavbu několika srubů a přístřešků. Dokonce jsi viděl i pár lidiček, kteří tam cosi prováděli... Zdálo se, že si tě nevšimli. Shinigami to určitě nebyli, alespoň rozhodně ne ti, kteří byli právě venku. To byli asi tři nebo čtyři... mohlo jich tam být víc? A co tam proboha dělali?

Kasumi Haruka

Po Hidekiho odpovědi, už mi bylo vše jasné. Mapu jsem složila a dále jsem se jejím zbytečným prohlížením nezabývala. Inu, není to příliš dobré. Teď musíme jít, kam nás nohy ponesou. Cesty se zjevně změnily, proto to tu teď i vypadá takto. Rozhlédla jsem se kolem. Moc toho tedy, krom toho neschůdného terénu vidět nebylo. Můžeme se vrátit... opět... a pak vybrat lepší cestu... Taky můžeme jít dál... ale jak dlouho bychom ještě šli... Zastavila jsem se a přemýšlela jsem nahlas. Zdálo se, že potřebuji kapku času na správné rozhodnutí. Nad Raidenovou 'reakcí' se nijak zvláště nepozastavila, pouze v duchu se jí přehnala myšlenka, že když už se vzdálil, mohl by se vrátit s nějakými užitečnými informacemi. Baru v tu chvíli ale úplně, dalo by se říct, ignorovala. Tak, že to mohlo třeba vypadat, jako že se nic zvláštního neděje.

Hideki Kanegawa

Baru nebyla jediná, kdo měl Raidena-taicho momentálně za blázna.
Ten chlap by se měl nad sebou zamyslet... pokýval hlavou, již naprosto vyvržen z omámení okolní krajinou a raději se zaposlouchal do hlasitých myšlenek kapitánky druhé divize. K jejich obsahu neměl ovšem co říci.

Tomisura Raiden

Přistál na větvi jednoho stromu a pozoroval ruch před sebou. Naštěstí se již vrátil ke svému obvyklemu stavu... středně pokročilé deb*litě. Chvíly ty muže pozoroval. Nějak mu nešlo na mozek co dělají v tomto temném lese. Rozhodl se to vypátrat. Sundal si Haori, Sakkat a utrhl si rukávy od oděvu. Vytáhl Zanpakuto z pouzdra a dal si jí jen tak za opasek. Vše co si sundal pečlivě schoval v koruně stromu a pak se za pomoci Shunpa snesl na zem. Pomalu vyšel na vysekanou mýtinu. Šel krokem vrávoravým, aby vypadal zničeně a vyčerpaně. Ještě si stihl napatlat trochu prachu do vlasů, po obličeji a na šaty. Když se dostane k "chajdám" těch lidí padl jakoby vyčerpaně na kolena a čeká jak budou reagovat. Snažil se také své Reiatsu snížit na minimum aby z něho nic nepoznali.