Cesta na severozápad

Tomisura Raiden

Dál hrál vyčerpaného muže co právě zažil peklo. Zahleděl se na ženu jakoby s hrůzou v očích. Kdo... kdo jste? Patříte k nim? Koktal docela přesvědčivě. Na akademii dostal zlatou stužku za herectví v pohádce. Hrál šutr. Nejlepší šutr co se hýbal a mluvil když ho někdo nakopl. Reiatsu se snažil udržet na minimální hranici, jelikož mu bylo jasné že by se tak okamžitě prozradil. Stále hleděl na tu ženu a muže. Hlavou mu bleskla myšlenka. Od nich? Od koho? Docela mu to v tu chvíli vrtalo hlavou. Byla to závažná situace. Neměl čas hrát divadlo moc dlouho.

Tomisura Raiden

Chvilku mu trvalo než opět promluvil, jelikož musel vymyslet kdo že ho to vlastně honí. Po chvíli z něho vypadlo. Taková divná skupina. Dokáží... dokáží se objevit ze země a... a mají meče... silné, krvavé..... BRUTÁLNÍ! Vykřikl. Popsal ty vrahy co zde potkal o sto let zpět. Vymyslet imaginárního padoucha by nezvládl ani opilý, tak proč si něco nevymyslet. Po chvilce ze sebe ještě vyklepal. A... šli po mě.... Otočil se a ukázal kamsi mezi stromy s vyděšenou tváří. Mezitím už ovšem sledoval chování těch dvou. Nejlepší by pro něho bylo kdyby šli na průzkum a on mohl prozkoumat ty chatrče.

Tomisura Raiden

Stále se vyděšeně klepal, ale u toho tajně prohlížel dalšího příchozího. Ne... nevím. Asi... asi Shinigami, ale nejsem si... nejsem si jistý! Schovejte mě prosím! Vykřikl zoufale. Přitom doufal že mu ukáží jejich obydlí. Navíc se snažil zjistit jak vysoké je jejich Reiatsu. Pomalu vytáhl svojí zanpakuto a zepřel se o ní jako o hůl, aby mohl vstát. Stále velmi dobe hrál vyděšení a strach. Měl neblahý pocit že se něco stane, něco co se mu moc líbit nebude. Ale když už začal, tak už nemůže jen tak skončit.

Kasumi Haruka

Nakonec jsem přeci jen pokračovali lesní cestou, pokud se tomu tak dalo vůbec říkat. Zatím šlo vše docela v klidu, vezmeme-li to z ohledu, že náš nikdo nechtěl zabít.
Co to...? Ohlédla jsem se, když jsem i přes ten rachot, co jsme vytvářeli my, cosi zaslechla. Ššt... Dala jsem rukou najevo, aby se všichni zastavili. Slyšíte? Zdá se, že tu nejsme, v tomhle proklatém lese, sami... Pronesla jsem šeptem zády ke zbytku skupiny. Avšak, k nim se to snad ještě doneslo.

Baru

Na znamení Haruky-taichou se zastavila a zaposlouchala. Doopravdy - zaslechla nějaké hlasy a zvuky, jak se kdosi prodírá lesem. Zdálo se jí, že slyší ženský hlas, který si na něco stěžuje. Dokonce zaslechla i pár slov - "zatracenej les... neměly jsme chodit samy... celou noc... otrava..." Podívala se na kapitánku. Neznělo to nijak nebezpečně, spíš jako by někdo tady v lese zabloudil, podobně jako oni sami.

Raiden -> Tebe mezitím ti dva dovedli k jakési zakryté díře v zemi. Kdyby před tebou neodkryli dřevěný poklop obalený drny a větvemi, asi by sis ho jen tak zběžným pohledem nevšiml.

Konan

Když se šlo, tak jsem šla. Když se odpočívalo, tak jsem odpočívala. Když padla nějaká všeobecná otázka, tak jsem byla zticha a dělala přemýšlející. Né že bych byla nějak otrávená nebo znuděná, ale jen jsem byla.....otrávená. Vím, zní to trochu divně, ale člověk si prostě jen někdy nechce něco přiznat a já si nechtěla přiznat, že jsem otrávená, a že se už na další podobné akce nikdy nepřihlásím.

Navíc se blížil Valentýn a já jsem s Yoshirem už pár dní nemluvila, protože buď měl práci on nebo já, takže jsem nevěděla, na čem jsem.
Před touhle podivnou výpravou jsem ho hledala, abych mu řekla aspoň ahoj, ale tak jak se umí vyhýbat práci, tak umí i bezvadně mizet. To by člověk musel být Sherlock Holmes, aby ho našel.

(doufám, že hraju tady.....kdyžtak se omlouvám )

(Yoruuuuuuu :-D Ano, hraješ tady :-D A ten příspěvek mluví za vše :-D)

Hideki Kanegawa

se také na znamení vůdce pozastavil a zaposlouchal do zvuků okolí. Krom šustění stromů, hmyzu a drobné zvěře byl, vskutku, slyšet nějaký hlas, jehož původ byl nejasný.
A tak bychom tam měli někoho poslat... rozhlédl se po ostatních, dokud mu pohled nepadl na... no, nedopadl na nikoho, o tomhle on nerozhodoval.

Kasumi Haruka

Opětovala Baru pohled, při čemž přikývla. Nezdá se, že by byli nebezpeční. Ale zdání může klamat. Domyslela jsem si. Možná bychom jim měli pomoc. Nebo by snad mohli oni nějak pomoc nám. Přemýšlela jsem dál. Asi bychom k nim neměli vlítnout všichni naráz. Poslat někoho, kdo by se o sebe dokázal postarat v případě nouze... Všimla jsem si, jak se Hideki rozhlíží po ostatních. No, proč ne. Přistoupila jsem tady blíže k němu. Vy... Mohl by jste zjistit, co se tam děje? I když to znělo jako otázka, v pohledu jsem měla jasný příkaz.

Hideki Kanegawa

Hehe... Zadíval se na kapitánku, přičemž vyčetl spíše rozkaz. Vlastně by ani nepředpokládal že to rozkaz nebyl.
Ale to by mohl vlastně každý tady což? pomyslel si sarkasticky, přičemž se snažil udržet relativně šutrový výraz. Přesto... Beze všeho... odpověděl, přičemž mu v hlavě hrála myšlenka, že býti pouhopouhým členem není zase tak výhodná věc. Rozkaz je rozkaz... přesto, dvojice by byla výhodnější... pomyslel a pomalu se vydal směrem ke zdroji hlasu.

Tomisura Raiden

Ta "milá" skupinka "příšerek" před ním otevřela jakýsi poklop do díry. Docela nejistě tam vlezl. Ale když už si hraje na chudáka tak to dotáhne do konce. Stále totiž nezjistil jejich úmysl a to byl jeho cíl. Jen doufal, že na jeho vlastní problémy nedoplatějí ostatní ze skupiny. Tiše stále sledoval co bude dál. Doufal, že ta díra bude něco víc než obyčejný úkryt. Mohla by to být třeba nějaká pokladnice vědomostí nebo cesta do složitého podzemního komplexu vedoucí od jedné strany SS po druhou. Vše bylo ve hvězdách, ale on již brzy zjistí celou pravdu! Snad ještě nezapoměl veškeré triky ze 2. divize i když tam byl pouze krátce. Kam... kam to vede? Zeptal se lidí okolo když lezl dovnitř.

Hideki Kanegawa

Se blížil a blížil stále blíže k určeným křovinám. Nyní byl už opravdu blízko, tudíž mohl zaslechnout velmi hystericky znějící šepot, který byl rázem utnut. Něco mu našeptávalo, že zde nemá co dočinění s nějakým mocným hollow, či nějakou jinou formou silných nepřátel. Přesto je ale ostražitost na místě.
Zdání klame... pomyslel a jednou rukou uchopil jílec zanpakuto, kterou povytáhl. Do ticha se tedy rozlehlo tření kovu, které museli slyšet i neznámí hosté. Třeba je to vyděsí... a rozhlédl se po okolí, hledajíc něco, co by mohl využít v případě neúspěchu prvního plánu. Nikdy nebyl akční hrdina a radši si vyčkal na kroky druhých.

Tomisura Raiden

Tiše se nechal "ubytovat" na lůžko a dělal že se již uklidňuje. Následně se zaměřil na dalšího muže a pokusil se zjistit jeho Reiatsu. Po pár okamžicích vstal a troufale se vydal k mužovi, který psal knihu. Velice rozechvětým hlasem na něj promluvil: "Dob...dobrý den. Co to píšete? Nějaký svůj deník? Či zápis o výzkumu?" Přelétl celou laboratoř pohledem a spočítal si i přítomné postele. Tiše doufal že tu již víc lidí nebude. A hlavně, že tu nebude někdo kdo by mohl odhalit kdo skutečně je. Stále se ještě opíral o čepel Zanpakuto jako by to byla hůl a dělal že kulhá na levou nohu. V tu chvíli ho nejspíše nejvíce zajímala kniha, kterou psal ten ne-zrovna-mladý pán.

Hideki -> Tvůj záměr vyděsit ty neznámé vyšel dokonale. Zaslechl jsi něco, co se snad i podobalo vystrašenému vzlykání. Druhý hlas byl trochu otrlejší, také patřil ženě.
"Kdo... kdo je tam? Nemáme žádné nepřátelské úmysly, prosím..." řekl a vytratil se, ale také nezněl zrovna jistě.

Raiden -> Spočítal sis, že tady nejspíš sídlí šest nebo sedm lidí. Postarší muž, který neměl brýle a prošedivělé vlasy mu rostly stále celkem hustě, se na tebe zahleděl s dávkou nevole.
"Do toho ti nic není," zavrčel a tím dal jasně najevo, že nehodlá nějakému přivandrovalci, kterému možná jeho kolegové důvěřovali, ale on ne, sdělovat, co dělá.
"Prosím, lehni si, ošetřím ti zranění," přispěchala k tobě žena a radši tě vedla dál od toho zapisovače, zpátky k lůžku na zemi.

Tomisura Raiden

Ten chlapík co si psal něco do deníku ve starých deskách mu byl krajně nesipmpatický. To jak mu dal jasně najevo, že mu nedůvěřuje se, ovšem dalo čekat. I přes své kosmetické úpravy, vypadal jako Shinigami a vandrák v jednom. Jako bonus k němu hned po odpálkování staříkem přispěchala ta žena. Stále dělal, jak kulhá i při cestě zpět k lůžku. Ovšem když pronesla tu svojí větu "Prosím, lehni si, očetřím ti zranění," začala mu tuhnout krev v žilách. Došlo mu, že on není ani trochu raněný. Veškeré neduhy svého těla do teď simuloval. Proto se aspoň jí pokusil vymluvit to, co měla v plánu: "Ne, né, to nebude nutné, jsem opravdu v pořádku. Nemusíte si dělat starosti, jen jsem párkrát zakopl, když jsem utíkal před NIMI!" Jeho hlas byl tichý, ale již ne tolik vyděšený. Nakonec byl donucen svalit se na lůžko a taky tak udělal. Jeho zanpakuto dopadla, vedle postele na kterou dopadl. Nyní se blížil okamžik pravdy. Bude odhalen nebo ne?

Hideki Kanegawa

Jako hrozba to zrovna nezní... pomyslel si a zastrčil zanpakuto zpět. Leč, samozřejmě, že to mohl být pouze nějaký úskočný a podlý manévr na zmatení jeho mistrovského úsudku. Skupina již nebyla přes hustou vegetaci a on sám stál u nevelkého paloučku, který byl jako stvořený pro tuto konfrontaci. Postavil se do jedné z výhodných, skrytých pozic, pro jistotu znovu uchopil jílec zanpakuto a už se chystal mluvit. Pokud je to tak jak říkáte, nic se vám nestane... teď vyjděte směrem ke mne.

Konan

Stála jsem úplně vzadu a duchem nepřítomna jsem se dívala před sebe na scénu před sebou. Přesněji na to, jak Hideki cosi loví v lese. Vypadala jsem, jako kdybych byla ve středu a připravená na všechno, ale opak byl pravdou. Myšlenkami jsem byla úplně někde jinde. Už to nebyl Valentýn, nad čím jsem přemýšlela, ale sen, který se mi zdál nedávno - bitevní pole, krev všude kam se podíváš, trosky toho co dříve bylo nazýváno domem a spousta mrtvých těl. Prostě jedna z těch živých nočních můr, které vám nedají spát ještě několik večerů potom. Stále jsem to viděla před očima. Všichni totiž mluvili o válce a mně se pak zdají takovéhle sny.

Raiden -> Žena zaváhala. Zásoby medikamentů byly omezené a nechtěla je plýtvat na nějakého cizince, který to snad ani nepotřeboval, i když samozřejmě pokud by z něj crčela krev, určitě by pomohla.
"Ano, pravda... jak jste na ně vůbec narazil? A proč vás honí? Říkali něco, jako co tu chtějí a tak? Všiml jste si na nich něčeho, co by nám mohlo pomoct je indentifikovat?" začala se vyptávat. Teď byl ten pravý čas dozvědět se co nejvíc podrobností. Všiml sis, že i muž, který před tím něco zapisoval, se na tebe se zájmem, až skepticky, zahleděl.

Hideki -> Chvíli ještě šustila vegetace, a potom se tvým očím zjevily dvě postavy, dvě ženské postavy. Jedna byla menší, hodně štíhlá, blonďatá a měla ostražité, světlé oči. Ta druhá, i když byla o něco vyšší, se krčila za tou první. Měla na krátko střižené, hnědé vlasy a velké hnědé oči, ve kterých se teď zračily slzy strachu. Obě byly oblečené do nevýrazných oděvů zřejmě určených k přežití v lese. Blonďatá žena tu druhou chlácholivě vzala za ruku a opatrně si tě prohlížela. Bylo vidět, že i ona má strach, ale skrývala to lépe než její kolegyně.

Baru

Když jim Kanegawa-san zmizel z očí, nezbývalo než čekat, jak to dopadne. Už před chvílí si všimla, že Konan je tak trochu mimo, a teď byl ten správný okamžik se jí na to zeptat.
"Hano-fukutaichou, je všechno v pořáku?" naklonila se k ní a promluvila tichým hlasem, aby je případně neslyšel ten někdo ve křoví, s kým se tam vydal vypořádat se Hideki.

Konan

Něčí hlas mě vyrušil z přemýšlení. Huh? Otočila jsem hlavou tam, odkud jsem uslyšela hlas. Měla nechápavý výraz ve tváři, než jsem si uvědomila, na co se mě Baru zeptala. Oh...ummm...jistě...vše je v pořádku...jen jsem se trochu zasnila. Moje chyba. Měla bych být ve střehu. Odpověděla jsem a děkovně se usmála na Baru. Konečně jsem zcela začala vnímat okolní svět a zvuky kolem sebe.

Hideki Kanegawa

Žádné nebezpečí... strach jim čiší z očí... pomyslel a mírně se uvolnil. S největší pravděpodobností to budou zatoulaní civilisté. Leč pěkně daleko.... No... setřásl z mysli otázky, které ho momentálně napadali. Měl nejspíše zavést za kapitány.
Jen klid, neublížím vám. Jen... rád bych věděl kdo jste a co tu děláte. neznělo to jako otázka, vlastně to otázka nebyla. Ale všechno to bylo řečeno daleko přívětivějším tónem.