Cesta k západní věži

je dlouhá a zrádná...

Sai Kazuma

"Aha, díky, Toshiyuki..." Jeden z bratrů mi definoval slovo "vitálně". Teď už jsem věděl zhruba, co to znamená, ale nemusel to tak dlouze vysvětlovat. Od toho slova "etimologickej" jsem se v tom trochu ztratil. Druhý Toshiyuki se začal omlouvat, že mě škádlili. To nemusel, stejně u více než poloviny případů ani nepoznám, že jde o škádlení.
V ruce jsem držel divnou desku s obrázky. Podíval jsem se na zelenou šípku a následně na červenou. "Opravdu? To je úžasné! S tímhle bych nemusel každý den tolik času promrhat přemýšlením, jestli si vezmu sebou deštník nebo ne..." Podíval jsem se na Toshiyukiho. "Je hezké, že jsi mi to dál, ale nemám tušení, jak s tím pracovat..." Pověděl jsem a začal si zvědavě prohlížet onu věc.
Přiletěl motýl! "Tak tady máme nějaké další info k misi... Věž se zničila při nějakém incidentu s trhlinami mezi světy. Prý se tam nacházela "něco" první a největší trhlina. Takže máme zjistit stav věže, obnovit pozorovací základnu  a zajistit okolí. Samozřejmě podávat pravidelné zprávy. Kapitánka má na starost posoudit bezpečnost oblasti a Toshiyuki s Toshiyukim posoudit vliv těch trhlin na oblast." Shrnul jsem vše, co motýlek řekl. "Ví někdo o jakých trhlinách je řeč?"

Haruka Kasumi

Jen pokračovala v cestě a bez svého přispívání jen poslouchala, co si to štěbetají ti tři. Téma, jak najít věž, se rozhodla neřešit a všechno to záhadno kolem toho pojednat s přístupem Sai. Přijdeme tam a uvidíme.
"Uh, hlavně mi neříkejte, že teď sebou taky taháte deštník," ozvala se přece jenom a mimoděk při tom poukázala na bágl, co sebou kapitán třínáctky táhnul.
Objevil se pekelný motýl. To mohlo znamenat jen jediné - kapitán Ruyichi není nikde poblíž. Ale taky to mohlo mít zpoustu jiný významů. Sai začal tlumočit zprávu. Kasumi si domyslela, že místo toho "něco" bylo pravděpodobně slovo, které neměl ve slovníku. Ale tím se výběr moc nezúžil.
"Je to už starší incident. Kolem hlídkových věží se začali otevírat ty takzvané trhliny, které propojovaly Soul Society s Hueco Mundo. A řekněme, že toho průchodu nevyužívali jen řádový hollow." Vypadalo to, že Kasumi to vypráví jen Saiovi. Ono na tom něco pravdy bylo, protože zároveň předpokládala, že tamti dva Toshiové už o tom stejně věděli mraky.

Když kapitánka Haruka začala vysvětlovat trhliny, pozorně jí poslouchal. Tedy, hlavně ho zajímalo, jestli o nich ví všechny podstatné informace. Ačkoliv neměla všechny znalosti, dalo se to chápat. Byla to přeci jen kapitánka divize poskoků, která se měla starat o to, kdy umlčet cíle, na které si ukázal vrchní kapitán a další pitomci na vysokých postech. 
Mohl se pokusit vysvětlit jí to, ale rozhodl se, že by to nepochopila, což by jí rád řekl nahlas, ale taky by se mohlo stát, že by ho pak umlčela a svůj život považoval za celkem důležitý, takže se rozhodl, že si to zatím nechá pro sebe. 
"Jinak, kapitáne," oslovil ještě Saie. "Já jsem Toshiaki. Řekl jste dvakrát Toshiyuki. To, že vypadám stejně jako můj bratr, neznamená, že se stejně jmenuji. Kdybych měl jmenovat všechny věci, co vypadají totožně stejně, tak bych všem opičákům musel vykat a říkat jím kapitáne." Poslední větu si řekl spíš pro sebe, takže bylo málo pravděpodobné, že to Sai slyšel. Už takhle měl dost problémů s tím tabletem.

Kagaku Toshiaki

Pravda byla, že jsem začínal kapitánku 2. divize přerazovat do kategorie těch schopnějších. Její znalosti byly sice povrchní, na druhou stranu je nepotřebovala, takže bylo záslužné, že je znala alespoň na této úrovni. Ten druhý se zdál ale opravdu tupý jako pytel kladiv. Dokonce tak moc, že si sám říkal o to, aby si z něj jeden dělal srandu. Nicméně jsem se radši zdržel jakéhokoliv komentáře. Místo toho jsem vytáhl z brašny nějaký rotující obejkt, který kabel spojoval s něčím dalším co nebylo vidět a začal jsem s ním mávat po okolí...

Sai Kazuma

Podíval jsem na kapitánku druhé divize. "Jasně že ano... Neříkejte, že vy jste si snad žádný nesebrala... No, to nevadí. Vzal jsem i jede navíc..." Pověděl jsem Haruce se zdviženým palcem a širokým úsměvem.
Poslechl jsem si informace, které mi Haruka řekla ohledně těch trhlin. "Hm... Takže problém v té oblasti mohl způsobit nějaký hollow, který se sem dostal přes tu trhlinu..." Pověděl jsem si pro sebe a podíval se na Toshiyukiho, který si stěžoval a samozřejmě urážel kapitány, což jsem jaksi přeslechl. Pořád jsem zkoumal tu věc. "Jestli ti to vadí, tak si třeba na krk pověs jmenovku... Nevím, jak vás rozeznávat a upřímně se mi ani nechce..."

"Sice se vám nechce, ale co když přijde chvíle, kdy budete muset?" zeptal se. "Řekněme, že se do vás pustí nějaký hollow a bude to takový oříšek, že zraní i někoho tak silného, jako vás? Až budete potřebovat vyléčit, můžete si křičet Toshiyuki jak jen chcete, ale bratr léčit neumí," vysvětlil kapitánovi. Samozřejmě se zapomněl zmínit i o tom, že on také ne. A pořád záměrně měnil jména, aby kapitána mátl. Byla to celkem zábava. Tedy, aspoň mu to tak připadalo.

Kagaku Toshiaki

"Jak chcete kapitáne... ale Toshiyuki je on... takže vlastně bude dělat práci za 2 a já se budu klidně válet... " řekl jsem zcela nezaujatě a zřejmě dokončil svoje měření, protože jsem rotující váleček zase schoval. "Nicméně bysme měli vyrazit nemyslíte? Nechci do toho mluvit... jsem jenom obyčejnej člen a ne drsnej kapitán jako vy... ale stáním se tam nikdy nedostanem..." řekl jsem a zívnul

Sai Kazuma

Poslechl jsem si vše, co mi dvojčata řekli. Už jsem měl těch řečí dost. Nevím, o co jim šlo. Možná mají nějaký psychický problém, že musí pořád někoho štvát. Pokud by na ně zaútočil v tuhle chvíli hollow, rád bych mu pomohl se těhle dvou zbavit, byl by alespoň klid. Mávl jsem na ně rukou na znak toho, že mě to co řekli, nezajímá a otočil se. "Jdeme, bude to dlouhá cesta..." Pověděl jsem a pokračoval ve výpravě k hlídkové věži.

Haruka Kasumi

"Taháte se na misi se zbytečnostmi, nemyslíte?" odvětila stroze na Saie a jeho zásobu deštníků. Sama sebou měla jen dvě docela malé brašničky připnuté po obou svých bocích, pro lepší bojeschopnost a pohyb v případě... v případě.
Jala se přehlédnou to hašteření mezi Toshikýmsi a Saiem. S největší pravděpodobností s nimi bude muset být ještě hodně dlouho, takže tohle bylo nejlepší řešení. I když ten Toshikdosi měl pravdu, ale kdo by se nechával léčit někým z dvanáctky? Kdo? KDO?
"Hodně... dlouhá," hlesla si tiše pro sebe, než srovnala krok s velitelem mise. Po celou dobu, alespoň co šli skrze Rukongai, se minimálně ohlížela a spíš než to, koukala přímo před sebe, jako by nic kolem ní nebylo. Mohlo by se přidat do kroku, pomyslela si Kasumi, podle které se šlo dost pomalu. Asi byla zvyklá při přesunech používat shunpo víc, než si uvědomovala.

Haruka Kasumi

Pokračovala svižným tempem, třebaže už byli dávno pryč z hlavní a nejnahustěnější části Rukongaie. V takovém případě si už dost možná svou rychlost ani neuvědomovala a prostě šla. Šla a šla až začalo pršet. Nejdřív jí to vůbec nepřišlo, ale později ho začala vnímat. Skvělý, pomyslela si suše, ale rozhodně to nemínila říkat nahlas. Ještě by se jí dostalo spousty chytrých reakcí od nejmenovaných členů mise.
"Trochu přidáme do kroku. Čím dřív budeme v lese, tím líp," hlesla, čímž přeci jen poukázala na jejich současnou situaci. Stejně přestane pršet hned, jak tam dojdeme, protočila nenápadně oči vsloup.

Kagaku Toshiaki

Cesta probíhala celkem v pohodě. Sice to nebyla zrovna klidná práce v laboratoři, ale celkem se to dalo. Tedy dokud nezačalo pršet. V tu chvíli jakákoliv pohoda skončila. Zastavil jsem se a začal se hrabat v tašce. Jenomže jsem samozřejmě vhodnou věc nechal doma, takže jsem asi byl odsouzen ke zmoknutí. "No, nejsem si tím moc jistej... v lese bude voda padat ze stromů i dlouho po tom, co přestane pršet. Nemluvě o tom, že za bouřky není les zrovna bezpečné místo... ale vy jste tady kapitán..." řekl jsem a lhostejně pokrčil rameny

Bohužel kapitán, který měl deštník implodoval, takže museli moknout. Toshiyuki jen vzdychl a dál to neřešil. "Déšť nám snad neublíží," řekl celkem bratrovi. "Pokud teda nebude pršet kyselina," zašeptal si jen tak pro sebe a dál následoval kapitánčiny záda. "Bouřka snad nebude," řekl ještě. Bohužel kapitán, který měl jeho tablet implodoval, takže se nemohl podívat na to, jaké má být počasí.

Naštěstí věci, které měl kapitán, který implodoval, neimlodovaly s ním, takže měl svůj tablet i s předpovědí počasí. Prstem najel do hlavního menu, ve kterém vyhledal zprávy o počasí v nadcházejících hodinách, aby se ujistil, jestli bude skutečně bouřka nebo ne. Počasí mohlo dost ovlivnit jejich cestu a to, jak rychle se dostanou k cíli.

Kagaku Toshiaki

Nešnášel jsem chození venku, nesnášel jsem déšť, nesnášel jsem přírodu, nesnášel jsem mise... tohle bylo fakt za trest. Asi bylo to lepší. než služba ve světě lidí. Tam se mi neechtělo vůbec. Ale i tak jsem to hodlal bráchovi dlouho připomínat... "Už tam budem?" zeptal jsem se z ničeho nic

Toshiyuki se rozhodl, že jeho tablet je rozbitý, protože tohle počasí rozhodně nenaznačovalo, že by mělo být slunečno, místy polojasno. 
"Kudy půjdeme, kapitánko?" zeptal se nakonec blonďaté velitelky. Zajímalo ho, co řekne a chystal si na to co nejlepší odpověď. Byl rád, když mohl vyjadřovat svůj názor, o kterém si myslel, že je většinou lepší, než ty ostatních lidí. Kdyby kapitán třinácté divize neimplodoval, byla by to ještě větší legrace. Bohužel.
Když se Toshiaki zeptal, jestli tam už budou, najížděl na svoji GPS mapu a zjistil, že jsou pořád na začátku cesty. "Ne," odpověděl.

Kagaku Toshiaki

Bylo celkem očividné, že tam nejsme. Bylo to velice daleko a my se vlekli kupředu rychlostí mrtvého šneka. Nicméně chtěl jsem dát najevo jak moc tu nechcí být. Ale tak třeba na konci mise alespoň čekala nějaká úžasná vědecká záhada. Ale stejně se mi vůbec nechtělo plahočit se deštěm. Zatoužil jsem po své laboratoři...

Kasumi Haruka

"Osamělý strom uprostřed louky je v bouřce nebezpečný, ale les? Tam je těch stromů o kolik víc, všechny výšší. Vy jste tu přes počty, tak si vyčíslete, jaká je asi šance, že z celého lesa si to ten blesk namíří zrovna k vám," pronesla svou teorii k bezpečnosti lesa za takového počasí. Samozřejmě mohla zmínit, že ty přístroje sami volaly po nějakém tom výboji, ale to považovala za nepodstatné.
V lese bylo šero, ale na cestu vidět bylo, tudíž jim nic nebránilo v pokračování. Možná krom něčího přístupu.
"Po cestě, zatím. Jestli se nějak vyjasní, tak to vezmeme mimo ní, ale zatím ne. Mimochodem, tys měl tu mapu, že jo?" obrátila se na toho méně otráveného, který zrovna něco na ten způsob držel v rukou. "Zjisti, jestli tahle cesta vede přímo k věži. Případně kde by bylo nejlepší jí opustit." Tím nejlepším myslela místo, kde by si to mohli zkrátit, aby neobcházeli kdo ví jaké kraje v obrovských zacházkách.

"Podívám se, kapitánko," řekl a nedobrovolně vypnul tetris. Přes hlavní menu se opět dostal na mapu a aktivoval GPS. "Téměř," řekl potom kapitánce. "Cesta nevede přímo k tomu místu. Budeme muset sejít, ale to by neměl být problém. Je to jen pár kilometrů od od bodu, kde sejdeme." Ne že by se mu chtěla jít taková dálka, ale tak jíst musí. A za to, že si doma bude montovat samozametací sméták, mu nikdo nezaplatí.

Kagaku Toshiaki

Nekomentoval jsem kapitánčin názor na zákony pravděpodobnosti. Místo toho jsem si do jednoho ucha strčil sluchátko. "No, mám pár věciček které nám pomůžou jí najít pokud se nám nebude dařit, ale pochybuju že budou potřeba..." řekl jsem. Otočil jsem se k bratrovi. "Proč jsme s sebou vůbec nevzali nějaké vozidlo?" zeptal jsem se

"No," začal, když se ho bratr zeptal, proč sebou nevzali nějaké vozidlo. Potom si poklepal na brašnu u pasu. "Mám sebou kapesní ponorku," odpověděl nakonec celkem vítězoslavně. Nakonec se ale zamračil. "Hádám ale, že abychom jí nějakým způsobem mohli využít, muselo by fakt hodně pršet." Potom dál pokračoval ve zkoumání cesty k věži. Snažil se zjistit, jaká je pravděpodobnost, že by je na cestě mohlo potkat nějaké neštěstí v podobě zlodějů, hollow a dalších věcí. Zkoumal tedy výskyty jejich aktivit v oblastech, kterými půjdou.