10. divize, knihovna

Yoshiro -> Dolehl k tobě hlas Tenshi. "Aha, takže ty chceš pryč, ano? Moje společnost ti není dost dobrá, že?" Už se nepokoušela zastírat, že je naštvaná.

Yoshiro

O co ti jde? Pokaždý mě sem vtáhneš jenom pro to, abys na mě křičela a chovala se ke mně jako ke kusu hadru a najednou se se mnou chceš bavit jako nejlepší kamarádka? .. Neber to špatně..Já tě mám rád.. Jsi moje Zanpakuto..Ale nesnáším tvoji povahu! Trochu jsem vybouchl, protože tohle začínalo být v poslední době celkem kritické. Když jsem se s tebou chtěl bavit, tak jsi mi řekla, že s někým, jako jsem já si nemáš co říct a nikdy se mnou nebudeš mít nic společného..Musel jsem pro tebe dělat první poslední, aby si mi vůbec prozradila, jak vyvolat Shikai.. Vytáhl jsem na ní to, co mi řekla před více než 50 lety.. Já si to pamatoval moc dobře.. Sice se to zlepšilo, ale pořád se ke mně nechováš tak, jak bys měla.. A teď chceš, abych ti dělal společnost? Zeptal jsem se ji.

Yoshiro -> Dlouhou chvíli bylo ticho. Mrak, zpoza kterého na tebe Tenshi před tím mluvila, odplul. Uviděl jsi, že k tobě stojí zády. "Mhm..." přikývla si pro sebe. "Takže ty nesnášíš moji osobnost. A nechceš mi tu dělat společnost, když se mi stýská. Ale... osobnost Konan se ti líbí, viď? Ne, přímo ji miluješ, že? A dělat jí společnost, to ti problémy nedělá." Najednou tak nějak divně škytla a ty sis uvědomil, že její hlas zněl celou dobu tak divně, protože se snažila zadržet pláč. "Určitě jste skvělá dvojka, skvělej tým, ten nejlepší! Takže... hodně štěstí s Konan, Yoshiro, opravdu upřímně ti to přeju. Jenom doufám, že až zas budeš v koncích, tak že ta tvá Konan ti rychle přispěchá na pomoc, a taky že je dost silná, když vezmu v úvahu tu sortu individuí, se kterýma se většinou pouštíš do boje. Protože s mojí pomocí, milý Yoshiro, už ode dneška nepočítej!!" zaječela poslední slova a otočila se prudce na tebe. Poslední, co jsi viděl, byl její obličej, rozčilený a slzavý. Pak jsi byl nekompromisně vykopnut z vnitřního světa.

Ryuuka Hosentsu

Po dvou dnech v ukrutně nekončícím spánku jsem se konečně probudil. "ÁÁhh", zývl jsem a protáhl se. Po tom, co jsem se rozhlédl kolem, zda-li pak tu je ještě Sai. Když jsem ho neviděl, tak jsem se zvedl s pohodlného křesla a s tím, že jsem neměl ponětí o délce mého spánku se chtěl odebrat do svého příbytku, avšak než jsem stačil vylézt z knihovny, tak mne zastavil pekelný motýl a sdělil mi informace ohledně mise. Po té, co jsem se dozvěděl, kde se vlastně máme sejít, tak jsem došel do svého příbytku. V domě jsem si dal nějaké jídlo, protože nejíst dva dny není zrovna nejlepší nápad. "Takže, první mise v lidském světě, to bude zajímavé." Pomyslel jsem si a pousmál se. Došlo mi, že mise bude asi nebezpečná, takže jsem se s kasárnami rozloučil, kdybych se náhodou nevrátil. Pak už jsem se jen s velkým nádechem odebral na místo setkání k Senkaimonu.

------------------------------------------------------------------------------------------

Yoshiro

Pomalu jsem otevřel oči. Po dvou dnech tvrdého spánku a odpočinku jsem se probudil. Bylo mi opravdu o dost lépe a cítil jsem, že mé rány už nejsou tak strašné, jako před dvěma dny. Pomalu jsem se posadil a protáhl se. Záda mě už tolik nebolela. Vylezl jsem z postele... Pak jsem si všiml, že jsem úplně nahý. Eh.. Radši jsem ani nechtěl přemýšlet nad tím, jak se mi to povedlo. No co, zamířil jsem do sprchy a ušetřil čas za vysvlékání.

Hiboru Baru

si na své cestě zpět do kasáren uvědomila strašnou věc! Že zapomněla vrátit knížku! Bylo jí jasné, že už ji přinést nestihne, ovšem rozhodla se jít si aspoň prodloužit výpůjční lhůtu. Samozřejmě že nikoho nebude zajímat, že byla válka a kdesi cosi, až jí budou posílat upomínku! A to nemohla dopustit, hodlala si zachovat neposkvrněnou pověst.
Vešla tedy do knihovny, kterou spravovala desátá divize, a co nejrychleji si to hasila do půjčovny. Neměla moc času.

Yoshiro

Po výborné sprše jsem zamířil zpět do svého pokoje. Otevřel jsem skříň a chvíli se koukal na svůj badass oblek.. Nejspíše se nehodil pro rekreační pohybování se po Seireitei a tak jsem na sebe oblékl klasické shihakushou. Byl to dost nezvyk, protože jsem ho normálně nenosil. Pravou rukou jsem si přejel přes mokré vlasy, takže jsem je shrnul dozadu. Do čela mi spadl jeden větší pramínek, který se rozhodl usadit mezi mýma očima. Až teď jsem měl vlastně příležitost, pořádně se podívat po kasárnách desítky. Otevřel jsem tedy dveře na chodbu. Bum...

Baru

šla, šla a náhle nešla nýbrž letěla a to k zemi. Jedněm dveřím se dneska vyhnula, ale druhé ji dostaly. Nebyla to naštěstí až tak prudká rána, ale protože s ní nepořítala, následky ani tak nebyly příjemné. Mezi hvězdičkami, co jí lítaly kolem hlavy (ve skutečnosti to byly kachýnky) se podívala omámeně na osobu, která vykoukla z právě otevřených dveří. Ty bílé vlasy... deja vu... už zase ji srazil Yoshi-chan! Yoshi-chan... Mrk... mrk... "YOSHI-CHAN?!" Baru civěla s otevřenou pusou. Jaktože jí to doteď nedošlo?? Sice na Akademii nosil brýle a neměl to tetování, taky se choval dost jinak... ale... ale... právě řekla kapitánovi desáté divize "Yoshi-chan". Baru si dala ruku před pusu a dál na něj koukala.

Yoshiro

Vykoukl jsem zpoza dveří a sledoval Baru, která mě právě oslovila dost... Nečekaně. Nejdřív mi to nedošlo, sice mi bylo hned divné to, že tu leží/sedí na zemi,no ale pak jsem si uvědomil, že jsem jí právě srazil dveřmi k zemi! Okamžitě jsem k ní přiskočil a začal jí zvedat. Hiboru Fuku-taichou?! Jste v pořádku? Vlastně jsem tak nějak neřešil to, jak mě oslovila, teď tu šlo především o to, jestli jsem jí nerozbil hlavu nebo tak něco. Taková rána dveřmi do hlavy, to není nic příjemného. Měl jsem s tím vlastní zkušenost. Vlastně hned několik..

Baru

"No, horší než tenrkrát na Akademii to není, takže se dá říct, že je to v pořádku," bavila se celkem Baru. Ne že by ta situace byla až tak vtipná... ale když si v mysli vybavila, jaký byl Ruyichi-taichou před těmi lety na Akademii a co si o něm s kamarádkami jakožto o mladším spolužákovi vykládaly, nezbývalo jí než se zoufale smát.

Yoshiro

Tenkrát na akademii? Vykulil jsem na ní oči a začal pátrat v paměti. Už to byla celkem doba a já si toho moc nepamatoval. Možná jsem si trochu matně vybavil to, jak jsem Baru srazil dveřmi, ale nic zásadního. Vlastně jsem si ani nebyl jistý tím, jestli ta srážka, kterou jsem si vybavil, byla zrovna s ní.
Na to vzpomínání jsem se tedy radši vykašlal. Vypadalo to, že Baru nic není, takže jsem si trochu oddychl. No..A co tu vlastně děláte, Hiboru-san? Zeptal jsem se jí. Teď jsem tu byl já ten velkej šéf, tak jsem chtěl mít přehled.

Baru

Takže si nevzpomínal? No, sám taky dostal taky ránu do hlavy... a nebyl důvod mu paměť osvěžovat, co se stalo v minulosti, mělo by tam i zůstat.
"Ale to nic, nic..." zamávala Baru rukou, jakože o nic nejde, že to bylo jen pominutí smyslů pod vlivem té rány. Naštěstí taichou brzo změnil téma. "Eh, ano, taichou, přišla jsem si jen prodloužit knížku, jelikož musím na misi a nestihnu ji vrátit..."

Yoshiro

Zasmál jsem se. Hehe.. To není nutné.. Zatím jsem se do tohoto..Knihovnictví ještě pořádně nedostal..Ani nevím, jak to tu funguje, ale teď, když jste mi to řekla, Hiboru-san, tak by to neměl být problém, správně? Cítil jsem se trochu hyperaktivně po tom, co jsem dva dny nonstop spal. Ale rozhodně se mi ulevilo, což je to nejdůležitější. To horší je ovšem to, že jsem úplně zapomněl na to, co se stalo mezi mnou a Tenshi. Aby řeč nestála, nahodil jsem na Baru další otázku. No a jakou knížku jste si půjčila?

Hiboru Baru

"Pravda, ale stejně bych byla radši, kdyby si to někdo někam napsal, ne že bych vám nevěřila, ale opravdu nechci dostat tu upomínku..." řekla Baru co nejuctivěji mohla a pomalu se začala sunout směrem k půjčovně. Pak se kapitán zeptal, co si to jde prodlužovat. "No, jen takovou oddechovku, jak jsem měla nedávno tu dovolenou, protože jsem se praštila do hlavy při té bouři, tak abych se nenudila... Slzy Lorda Maxwella, znáte?" Byla to její nejoblíbenější kniha i spolu s dalšími dvěma díly.

Yoshiro

Vlastně..Já moc nečtu.. Uvedl jsem věci na pravou míru, než by mohlo dojít k nějakému omylu. Jako proč by si myslela, že by měl Kapitán 10. divize, knihovny, četl, že ano? Ale jistota je jistota. Nicméně, ten název zní.. Zajímavě. zasmál jsem se. No a co se týče toho zapsání! Pokud vás to uklidní. Na chvíli jsem zaběhl do svého pokoje, ze kterého se začaly ozývat divné zvuky. Jako bych snad přehazoval nějaké krámy nebo co. Po chvilce jsem znovu vyběhl s kusem papíru a tužkou. Tak já si to tu zapíšu hned a osobně to zanesu do knihovny. Papír jsem přiložil ke zdi a tužku k němu. Omlouvám se, jak že byl ten název? Zeptal jsem se znovu.

Ryuuka Hosentsu

Když jsem se dostal konečně zpátky do kasáren 10. divize, tak jsem si so namířil přímo do budovy kapitána, kde jsem chtěl oznámit svou delší nepřítomnost z důvodu přidělení mise v lidském světě. Po několika minutách jsem došel ke dveřím do kanceláře kapitána. Slušně jsem zaklepal a otázal se, zda mohu dál. Když nikdo neodpovídal, tak jsem si pomyslel, že buď nechce kapitán společnost jiných Shinigami, nebo tam vůbec není. Omrzelo mne to, že asi nic neohlásím, ale nezahodil jsem naději, že je někde poblíž, a tak se vydal po chodbě a nakonci zahlédl dva Shinigami. Shinigami ženského pohlaí jsem znal již z dřívějška, přesněji z akademie. Byla to osoba, která mne pustila k nástupu do třinácti obraných divizí fuku-taichou 13. divize. Ten druhý byl však nějaký divný, přesněji, jeho účes byl divný. Nevěděl jsem, zda-li pak se tento účes současně nosí, ale i tak se mi zdál trochu moc mimo. Nicméně byli to teď jediní, kteří by mi mohli pomoci, a tak jsem se jich dotázal na kapitána. "Zdravím fuku-taichou a... eh... podivíný Shinigami. Chtěl jsem se vás obou zeptat, jestli jste neviděli mého kapitána. V kanceláři asi není, protože jsem z ní nikoho neslyšel."

Izumi Amaru

Kááááááááááááápiiiiiiiiiiiiiitáááááááááááááááneeeeeeeeeeeeee ozval se výkřik přes chotbu... Něco černo/rezavého se mihlo chotbou kolem a rozprsklo se to o zeď kousek vedle
Z pod záplavy shinigami hadrů trčely 2 nohy s kolečkovými bruslemi
Kapitáne? Máte moje zanpakuto, žejo? ozvalo se ze země

Hiboru Baru

Nezdálo se jí to příliš korektní, ale když to říkal kapitán, muselo to být správné a oficiální. "Slzy Lorda Maxwella, dvojité vé a dvě el, taichou," nadiktovala poslušně. Vtom přišel Ryuuka. "Ahoj, ano, tvého kapitána jsem viděla," odpověděla mu nevzrušeně. Pak ji smetl ten pošuk na kolečkových bruslích a ona skončila opět někde na zemi.

Yoshiro

Napsal jsem si vše, co mi Baru nadiktovala a po tom dorazil nějaký Shinigami, nejspíše z mé divize. Pochopil jsem to, že nepoznal, že jsem Kapitán, protože jsem tu zatím moc času nestrávil, ale i tak.. Chtěl jsem mu něco říct, ale v ten moment Amaru srazil Baru k zemi. Chudák. Rychle jsem schoval papír někam do kapsy, pokud na tom tupým shihakushou něco je a přiskočil k Baru. Fuku-taichou! Jste v pořádku? Otočil jsem se na Amara. Blbe! Nemůžeš dávat bacha? Mohl si se zabít! A to nemluvím o ní! Koukl jsem na Baru.

Baru

se nehýbala a koukala na Yoshira skelným pohledem. Po chvíli z ní vypadlo.
"Uvažuju, že ani nebudu vstávat, určitě tím ušetřím trochu té energie, kterou bych jinak musela vynaložit za tu chvíli, než budu zase ležet na zemi..." Ten fracek jí narazil žebra. A to ještě ani nevyrazila na misi! Navzdory svým slovům se ale přece jen zvedla a začala si oprašovat shihakushou. Na Amara hodila dost vražedný pohled a u toho kroutila hlavou, jakože ta dnešní mládež, to je neskutečné.

Ryuuka Hosentsu

Nejprve jsem se chtěl zeptat fuku-taichou, kde můj kapitán je, ale v tom se ozvaly hlasy, z kterých vznikla ozvěna přes celou chodbu. Než jsem se stačil fuku-taichou dotázat, tak už byla na zemi. Když vstala, tak i přes to, že už se zeptal podivín mi to nedalo a otázal jsem se taktéž. "Fuku-taichou, jste v pořádku?". Po té jsem zaslechl, jak neopatrný Shinigami oslovuje toho podivného "Kapitáne", a tak mi došlo, že ten, kdo tu předemnou vlastně stojí, je asi můj kapitán. Nejprve jsem si přiložil dlaň na čelo a v mysli prohlásil. "Já jsem ale hlupák! První možnost mluvit se svým kapitánem a já ze sebe udělám takového vola." Po té jsem odklonil pohled od podkapitánky na kapitána, pak jsem spustil ruku zpátky podél těla, podíval se na kapitána a začal hovořit. "Eh, Kapitáne. Omlouvám se, že jsem vás nepoznal, ale znáte to. Nejsem senzibil. No, chtěl jsem vám jenom něco ohlásit, jestli máte chvíli času." Po té jsem se zadíval na kapitána s tím, že jsem čekal jestli mne pošle pryč, nebo vyslechne mé ohlášení mise (tady, nebo v kanceláři).

Amaru

Sebral jsem se celkem rychle
Hrozně moc se omlouvám taichou, fuku-taichou, tohle jsem fakt nechtěl
Hrozně mě to mrzí, ale bez turiela je tu hrozivá nuda a navíc si nemám s kým povídat snažil jsem se uvést pár drobných argumentů na svou obhajobu

Yoshiro

To vyřešíme později! Řekl jsem Amarovi a otočil se na Ryuuku. Půjdeme do mé kanceláře. Pak jsem se zase otočil na Baru. No, omluvte mě, Hiboru-san. Mile jsem se usmál. No a buďte opatrná na té misi, na kterou jdete. Ahoj. Ano, na poslední chvíli jsem si zachoval aspoň trochu Yoshirovosti. Dvoudenní spánek mi očividně neudělal moc dobře.. Tedy.. Spíš.. Udělal mi až moc dobře. Takhle dobrou náladu jsem neměl dlouho. Vyrazil jsem tedy ke své kanceláři a čekal, že mě Ryuuka bude následovat.
Když jsem dorazil, odsunul jsem dveře a vešel. Tak..My se asi ještě neznáme.. Podívam se na vaši složku.. Řekl jsem mu. Jak že se to jmenujete? Zeptal jsem se ho na jméno, abych mohl vyhledat příslušnou složku s informacemi o něm.

Ryuuka Hosentsu

Když kapitán řekl, že půjdeme do kanceláře, tak jsem se ještě stačil rozloučit s ostatními. "Nashledanou fuku-taichou a ty taky, šílenče.", Po té jsem se na vícekapitánku pousmál, Amara udusil pohledem a vydal se za kapitánem do kanceláře. Hned se mne otázal na jméno, a tak jsem to viděl na dobrou konverzaci s kapitánem před misí, z které se možná nevrátím. "Ryuuka, Ryuuka Hosentsu kapitáne." Otevíral nějaké spisy, asi se chce o mne něco dozvědět. Nevěděl jsem proč, ale v tuto chvíli mi to bylo nějak jedno. Prostě jsem vyčkával, kdy mne pustí ke slovu.